Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ira Levin nahání hrůzu v Brně

    Stařena a stařec Mackeyovi se v restauraci studentce sociologie Susan a jejímu novému příteli Larrymu představili jako správci rodinného sídla Brabis­san­tových. Získali dívku k zvláštní službě: její podoba s mrtvou Veronikou Brabissantovou ji předurčuje k tomu, aby mrtvou na kratinkou chvíli sehrála. Udělala by tím radost Veroničině sestře Cecílii, která umírá na rakovinu a navíc zdětinštěla, nevzala na vědomí Veroničinu smrt a touží slyšet, že se na ni Veronika nezlobí.

    Veroničin pokoj

    Veroničin pokoj jako mrazivý psychologický thriller FOTO JAKUB JÍRA

    Posléze se však ukáže, že Mackeyovi předstírali jak stáří, tak i totožnost. Mluví a jednají tvrdě, násilně a výhrůžně: tvrdí, že jsou Veroničini rodiče. Připomenou Susan kostýmované za Veroniku, že jako patnáctiletá před osmatřiceti lety mladší sestru Cecílii zabila, aby odstranila svědkyni Veroničiných incestních styků s mladším bratrem Konrádem.

    Poslední herecká proměna prozradí, že dvojici, v jejíž moci se Susan ocitla, tvoří ve skutečnosti Veronika a její bratr Konrád. Veronika se marně pokouší traumatický zážitek z dětství přesunout jako ve zvráceném psychodramatu na někoho jiného, aby se zbavila tíhy svého dávného činu. Z Larryho se vyklube Veroničin a Konrádův syn, nadháněč dalších a dalších dívčích obětí. Podobně jako jeho rodiče je i on plodem studeného, „inkontaktního“ vztahu k dětem a smrtící snahy zatajit vše, co by mohlo zpochybnit rodinnou dobrou pověst. Neschopný dotyku s živými odnáší Susaninu mrtvolu, aby si s ní užil.

    Režisér Dodo Gombár se při inscenaci Levinova Veroničina pokoje na působivé, průhlednou fólií „zasklené“ scéně Evy Jiřikovské soustředil spíše na mrazivý psychothrillerový děj než na drama hrdinčiny nemocné duše. Připravil tím příběh a jeho sdělnost o potřebný důraz například na okamžik, kdy se Veronika vyznává z málem už osvobodivého dojmu, který vyvolala Susan vynuceným přiznáním, že je Veronika, a prosbou o odpuštění.

    Znamenité bylo však rozhodnutí obsadit do Veroničiny role hostující Ivanu Hloužkovou. Postarala se o přesvědčivý vstup: její Veronika citově vydírala Susan tak účinně, protože usiluje nikoli jen o další vraždu, nýbrž především o úlevu, byť pokaždé dočasnou. Další výstup motivovaný mateřským hněvem nad ztrátou dcery nasytila naléhavým patosem a konečně v závěru zobrazila spoluvražedkyni zároveň jako zoufalého štvance. V autorově duchu se chovala, jako by se převtělila do obětované Susan, a ponechala obecenstvo v záměrné nejistotě: jde o náznak očisty, nebo o prohloubený propad do šílenství?

    Bedřich Výtisk nejprve v převleku za podivínského starce obdařil Konráda realistickým projevem, který několikrát narušil křečovitými gesty napovídajícími, že jeho podíl na celé akci není spontánní. Veroničina otce však ztělesnil jaksepatří drsně a bez odstupu. Po vraždě, které pouze přihlížel, téměř jímavě vyjádřil přání, aby se mnohonásobný experiment už neopakoval.

    Magdaléna Tkačíková plně vyhověla inscenátorské představě soudobé dívky: trochu sentimentální, trochu zvědavá, bezstarostně nepodezíravá, poté strašlivě zaskočená, fyzicky vzdorující a nakonec ve zřejmých obavách o život ochotná vykoupit se tím, že přistoupí na to, co po ní násilníci žádají.

    Jakub Šafránek měl k dispozici poměrně malý prostor a čas. V jeho rámci splnil úkol Susanina starostlivého přítele proměnit ve spoluvraha.

    Poetika Levinovy hry i její inscenace v Mahenově činohře je tradiční. Nemůže být jiná. Kolegu Hulce by možná popudila uměleckou „pohodlností“, ale večer v Redutě vyzněl jako příjemně zábavný. Na psychothrillery jsme přece zvyklí. Obecenstvo na repríze ve vyprodaném sále vydatně tleskalo. Recenzent se loajálně připojil.

    Národní divadlo Brno, Mahenova činohra – Ira Levin: Veroničin pokoj. Režie Dodo Gombár, překlad Jitka Sloupová, výprava Eva Jiřikovská, hudba David Rotter, dramaturgie Ilona Smejkalová. Česká premiéra 10. září 2015 v divadle Reduta. (Psáno z reprízy 1. října 2015.)

    • Autor:
    • Publikováno: 11. října 2015

    Komentáře k článku: Ira Levin nahání hrůzu v Brně

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,