Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Velká a malá gesta DIVADLA (No. 2)

    Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša (režie Lukáš Brutovský, Hadivadlo Brno)

    Maryša bratří Mrštíků v podání HaDivadla nabídla místy velmi silné divadlo – dusno na scéně bylo až k zalknutí. Zejména první polovina přinesla výborně gradované zpracování příběhu vrcholící v hospodské scéně, ve druhé polovině se už napětí trochu vytrácelo. A síly k závěrečné katastrofě už nenabralo.

    Zacek-Marysa-poster

    Minimalistická režie Lukáše Brutovského nechce příliš nahlížet psychologickou rovinu situací, spíš je vytáčí do absurdních ironických poloh, v nichž se mísí tragično s grotesknem, a dosahuje těmito prostředky značné působivosti. Jistým problémem tohoto přístupu však je jeho nedůslednost: Miloslav Maršálek se stylem svého herectví výrazně odděluje od ostatních výkonů. Jeho Lízal, postavený na pečlivě vyhraném oblouku od domácího despoty ke zničenému otci, je mnohem prokreslenější než Vávra Cyrila Drozdy, budovaný z jakési beztvaré rozměklé hmoty – nejvíc to připomínalo knedlíky máčené v pivu. Jistě zcela legitimní čtení, s Lízalem a jeho ženou jako původci všeho zla, ale ve svém důsledku to vedlo k naprosté dominanci Maryšina otce. Tím spíš, že je to tak trochu Maryša bez Maryši…

    Sára Venclovská v titulní roli nebyla vůbec špatná. FOTO MARTIN ZEMAN

    Sára Venclovská v titulní roli nebyla vůbec špatná. FOTO MARTIN ZEMAN

    Sára Venclovská v titulní roli nebyla vůbec špatná, ale na Maryšu to bylo přece jen trochu málo. Její výkon nebyl nesen dostatečně vyklenutým výrazovým obloukem. Divák v druhé půli pouze zaregistroval, že už to nějak není „ta radostná děvčica“. Její proměna ve vyschlý stvol se ho však nijak citově nedotkla. Travičská scéna byla rozmělněna na padrť a shozena do absurdní komedie. To už je zřejmě na českém divadle povinnost.

    Elfriede Jelineková: Rechnitz – Anděl zkázy (režie David Jařab, Slovenské národní divadlo, Bratislava)

    Svým Andělem zkázy se Elfriede Jelinek zařadila do jakési druhé vlny účtování s nacistickou minulostí. FOTO archiv DIVADLO

    Svým Andělem zkázy se Elfriede Jelinek zařadila do jakési druhé vlny účtování s nacistickou minulostí. FOTO archiv DIVADLO

    Svým Andělem zkázy se Elfriede Jelinek zařadila do jakési druhé vlny účtování s nacistickou minulostí, pro níž je typické, že morální rovina hodnocení je postmodernisticky obcházena a nahrazována jakoby neúčastným „objektivním“ komentářem. Jelinekové dříve pevné marxistické pozice ustupují jakémusi podivně pokroucenému postfenomenologismu. Že však jsou její dramatis personae neživými loutkami, jejichž scénický raison d’être spočívá v hlásání autorčiných politických, v lepším případě filosofických názorů – to zůstává jako základní neproměná její tvůrčí metody. V Rechnitzi je však dobře cítit její přesvědčení, že na nestvůrnosti fašismu stačí jen poklidně, potichu ukázat, věcným gestem, prostým jakéhokoli mravního rozhořčení, což má svou platnost.

    Bylo-li cílem inscenátorů, aby divák přijímal vše chladným raciem, podařilo se to dokonale. FOTO archiv DIVADLO

    Bylo-li cílem inscenátorů, aby divák přijímal vše chladným raciem, podařilo se to dokonale. FOTO archiv DIVADLO

    David Jařab v tomto duchu také její text důsledně inscenoval. Na sugestivně rozdvojené scéně, kde zvěrstva večírku pořádaném hraběnkou Margit von Batthyány na zámku v Rechnitzi (bylo tu postříleno na 180 Židů) probíhají v druhém plánu, za sklem, zatímco v hlavním prvním plánu Jelinekové postavy-loutky vedou odcizeně chladný diskurs o tom, jaké technické problémy přináší zabít dvě stovky lidí. Jak daleko má tato scenérie k Okupaci v 26 obrazech Lordana Zafranoviče, už vůbec nemluvě o Pasoliniho Salò! Bylo-li cílem inscenátorů, aby divák přijímal vše chladným raciem, podařilo se to dokonale. Vždyť je to všechno už dávno historie – a naše současnost nám přece poskytuje dost nových, nevyčerpatelných zdrojů zla. V o poznání výživnější podobě. O spirálu výše.

    ///

    Předchozí díl denního zpravodajství z festivalu DIVADLO najdete zde:

    Velká a malá gesta DIVADLA (No. 1)


    Komentáře k článku: Velká a malá gesta DIVADLA (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,