Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Věci v pohybu

    Festival 4+4 dny v pohybu letos nesl motto Všechno je jinak a naplnil ho ještě důkladněji, než by si organizátoři byli přáli: už na čtvrtý den události padl termín plošného uzavření kulturních institucí. V budově Nové strašnické školy se tak uskutečnil pouze třídenní umělecký maraton. Hudební část musela být kvůli protiepidemickým opatřením zcela zrušena, hned po ní byl nejvýrazněji zasažen divadelní program. To málo, co z něj ve zkrácené verzi zbylo, v průběhu konání akce ještě prořídlo.

    Milada Vyhnálková a Ondřej Dvořák ve scénickém čtení hry Andreje Kurejčika Uražení. Bělo(R)usko (režie Tereza Krčálová) FOTO MARKÉTA M. ČERNÁ

    Kromě programové části určené dětem šlo o akce spíše výtvarného charakteru, které však rozhodně nepostrádaly divadelnost. Naopak vybízely k bližšímu prozkoumání nejasné hranice mezi divadelním představením a výtvarnou instalací, kde sice mizí bezprostřední zpětná vazba mezi publikem a tvůrci, ale divák ještě vnímá náznaky dramatických situací a výraznou stopu osobní přítomnosti autora.

    Pokud jde o divadlo jako takové, za hlubší analýzu by určitě bývala stála inscenace Nothing else, Mothers v režii Anny Klimešové a Dominiky Špalkové. Premiéru ovšem měla mít až o tři dny později, takže byl divákům představen zatím jen rozezkoušený tvar, jejž není ještě radno podrobovat kritické reflexi. A tak jen prozrazuji, že asociativní pásmo už před generálkou rozvíjelo téma šílenosti ve vztahu matky (Cécile Da Costa) a dcery (Antonie Formanová). Postavy spolu vedou (zpola frankofonní) verbální, loutkoherecký i taneční dialog, přičemž vystupují trochu jako čarodějnice, ale chovají se k sobě láskyplně. Působí při tom elegantně i šíleně zároveň a bylo by obtížné jejich povahy přesně uchopit a popsat. Hrají spolu dětské hry, které přenášejí i do pasáží, v nichž dcera vystupuje jako dospělá. Tajuplná inscenační skica zobrazila ženskost ve vší její neuchopitelnosti, aniž by ji démonizovala. Na českých jevištích takový úhel pohledu bohužel spíše chybí.

    Běloruská „přežívanka“

    Vedle debat o tendencích v současném školství, diskusí s tvůrci nebo přednášky pro začínající kritiky výtvarného umění lze na festivalových stránkách www.ctyridny.cz nalézt i čtení hry Andreje Kurejčika Uražení. Bělo(R)usko, které v neděli uzavřelo program přístupný divákům. Text především ve zkratce nastiňuje myšlenky, které podle autora napadají běloruské občany z různých sociálních skupin (ať už odpůrce, nebo přívržence režimu včetně samotného Lukašenka) při osobním setkání se surovostmi státní represe. Organizátoři se tak připojili k sérii čtení, která divadelníci po celém světě pořádají na podporu demonstrací proti zmanipulovaným výsledkům posledních prezidentských voleb v Bělorusku (podle některých nezávislých průzkumů by je vyhrála opoziční kandidátka Světlana Tichanovská, nikoli současný diktátor Lukašenko). Druhou část záznamu tvoří telefonický hovor s autorem i doprovodná debata s novinářkou Deníku N Petrou Procházkovou a s analytikem bezpečnostního centra Evropské hodnoty Davidem Stulíkem. Připomínají, že běloruský odpor má úplně jiný charakter než ten ukrajinský. Bělorusko se územně nedělí na proruskou a prozápadní stranu jako Ukrajina, a proto protestní nálady zasahují celou společnost. Je prý jen otázkou času, kdy stávající režim padne. Ze strany demonstrantů se nepokoje odehrávají nenásilně a ve srovnání s těmi ukrajinskými i nenápadně: infrastruktura země zůstala kupodivu plně funkční.

    Všechny tyto informace pomohou pochopit smysl expozice ilustrátorky a scénografky běloruského původu Rufiny Bázlové Historie běloruské „Vyživanky“ aneb Belarus 2020. Autorka své nášivky inspirované národní řemeslnou tradicí nazvala v překladu „přežívankami“. Na schematizovaných červenobílých vyobrazeních lze spatřit sešikované těžkooděnce stojící proti protestujícím, kteří se drží za ruce. Anebo policisty vedle svých do krve zmlácených obětí. S motivy násilí kontrastuje jednoduchá elegance křížkových stehů, představa trpělivé práce spojované se šitím obecně i skutečnost, že se s tímto typem ručních prací obvykle setkáváme v prostředí rodinné, často sváteční intimity. Jejich propojení s krvavou represí tedy působí nepatřičně, až bolestivě. To vše vystihuje atmosféru nesouhlasu, který zřejmě nepramení ani tak z racionální touhy po výhodách západní demokracie. Spíš vyvěrá z hloubi duší lidí, kteří už jednoduše nedokážou brát své politiky vážně. Podle toho, kolik asociací a pocitů díla vyvolávají, je zřejmé, že jejich autorka skvěle pracuje s kontextem.

    Svatopěstitelské družstvo vytvořilo ve spolupráci se Špružením šmelcu v tělocvičně Nové strašnické školy další z unikátních Upsychů FOTO MARKÉTA M. ČERNÁ

    Poklady a zbytečnosti

    Nezanedbatelná část festivalové dramaturgie oslavovala předměty každodenní potřeby. Svatopěstitelské družstvo ve spolupráci se Špružením šmelcu v přízemní tělocvičně postavilo Univerzální Psychiatrický Chrám (podobné svatostánky stavějí i pro jiné příležitosti a souhrnně jim říkají zkratkou Upsych). Komu připadají všechna jména spojená s výstavou nepřehledná, pouze narazil na vlastnosti, které ji charakterizují jako celek: pseudoinstitucionalita, důkladnost, podivínství a dobrodružná nepřehlednost.

    Tvůrci na svých asamblážích spolupracují (pokud mé zdroje nemystifikují) se skutečnými šmelcaři – lidmi vášnivě nadšenými pro sběr předmětů. Hned při příchodu do bývalé tělocvičny si návštěvníci mohli prohlédnout model bytu kostelníka od Panny Marie Sněžné, který prý svůj domov zcela žilinizoval (naštosoval a nastohoval tam různé předměty, použijeme-li šmelcařskou terminologii přehledně vypsanou na tabuli). Šlo o dvě akvária zcela zarovnaná miniaturami – židovským svícnem o výšce sirky, košem na prádlo do dlaně nebo ještě menší maketou tranzistorového rádia. Nad důvody, které vedly k jejich zhotovení, zůstával rozum stát, podrobné prohlížení jednotlivostí ovšem dokázalo rozpohybovat fantazii k nezastavení. Existenciální rozměr dodala exponátu informace v popisku, že se domácí prý přes své poklady nakonec nedostal ani do vlastní předsíně a ve spánku umrzl na lavici v kostele.

    Kromě akvárií byl součástí Upsychu také sál plný dekadentního šmelce životní velikosti. Opotřebované předměty se vinuly napříč místností jako řeka a často tvořily rozměrné haldy. Co hromada či úhledně zabalený set, to jiná atmosféra: vedle igelitky Marks&Spencer plné nevýrazných drobností ležel velký koník z růžového plyše, z nákupní tašky opodál se řinuly housky v pytlíku a slupky od banánů. V postranní „síni“ naopak vládl pořádek – na několika bustách kdysi významných mužů byly přehledně vyskládány vojenské, policejní a jiné služební čepice včetně jedné přilby. Při procházce monumentálně vyzdobeným festivalovým zákoutím se člověka zmocnil pocit, že zdejší fascinující genius loci hravě rozdrtí jakékoli pokusy zavést maloměšťácký pořádek. Toto místo se totiž řídí jinačími nezpochybnitelnými zákonitostmi. Přecházely mi oči, občas jsem se odtahovala odporem, vzpomínala na předměty ze své minulosti a to vše ve mně rozhodně zanechalo silný zážitek.

    O osobním zaujetí pro movitý majetek vypovídala také výstava Moudrost divadelního uskupení Wariot Ideal. Tvůrci téměř taxonomicky roztřídili různé zvláštnosti českého trampingu a skautství. V kontrastu k puntičkářskému uspořádání předmětů vynikalo tiché bláznovství chatařského životního stylu. Návštěvníky už na chodbě zaručeně upoutala polička s velkými zavařovačkami plnými lihu, v nichž plaval vždy jeden důkladně opečený buřt. Když vkročili dovnitř, pohltil je svět vyrovnaných tábornických misek, hliníkových naběraček, tyglíků a otevřených konzerv s lančmítem, v nichž se spektakulárně prolínal tuk s masovou hmotou. K vidění byla také imitace ohniště uprostřed nejdivočejší české přírody, a dokonce šlo vylézt na vyhlídku a nenápadně sledovat chování ostatních návštěvníků. Vždy jen na skok se mezi nimi objevoval kutil, který jednou musel přitlouct hřebík, podruhé vyrobit krabičku na podtácky z břízy. Jestliže Upsych zapůsobil na smysly návštěvníků šíří prostoru, který zabíral, Moudrost dosáhla podobného účinku naopak koncentrací všech atrakcí na pár metrech čtverečních. Vznikl sugestivní svět, kde vládne nepřímá úměra mezi velikostí prostoru a seriózním nadšením pro jeho rukodělný vývoj.

    Spielraum Kollektiv reaguje svou Výstavou zbytečností na současnou dobu luxusu, kdy každý má víc, než chce a potřebuje FOTO MARKÉTA M. ČERNÁ

    To samé uskupení uspořádalo také koncert Wariot Ideal dětem v divadelním stanu. Do hlediště nabitého diváky od tří let a jejich rodiči vstoupila trojice hudebníků s obličeji zakrytými maskami z oválného pecnu chleba s vydlabanými otvory pro oči a strohou vodorovnou čárkou pro ústa. V rukou drželi nástroje vyrobené z dřevěných prken, hokejky a několika strun nebo jiných předmětů, které je možné rozezvučet (tuším, že pocházejí z inscenace Hlubiny). Když prošli zakouřeným prostorem na pastelově nasvícené jeviště, spustili dětský metal s drsňáckými texty. V písni Stavebnice zněly věty jako: Nešlo mi to, a tak jsem to všechno naházel do krabice a zavřel do skříně! Hrdina jiného textu si umazal kalhoty, když stoupal na kopec, a bylo mu to jedno. Ratolesti se postupně začínaly nudit a hlediště se skoro vylidnilo. Už jsem myslela, že se koncert minul s cílovým publikem, když u jeviště vznikl kotel hrstky zaujatých dětí, které v rámci své subkultury zapáleně pařily. A tak událost získala také rozměr drobného sociálního experimentu.

    Festivalový program nepostrádal ani díla soustředěná spíš na situace, kdy se lidé od předmětů odcizují. Nejpozoruhodnější byla Výstava zbytečností: přines, představ, vyměň, odnes skupiny Spielraum Kollektiv. Lidé, kteří si ji chtěli prohlédnout, měli do sálu vstup povolen pouze pod jednou podmínkou: museli odevzdat a nechat vystavit nějaký vlastní postradatelný předmět. Rovněž měli sdělit, jak ho získali, popsat emoce s ním spojené a nakonec také říct, co způsobilo, že ho už nepotřebují. Myslím, že právě tento proces byl nejdůležitější částí expozice. Návštěvníci si díky němu mohli vytvořit velmi zběžnou představu o drobných citových újmách, které jim možná jednou způsobí každý ústupek z přehnaně komfortního životního stylu střední Evropy. Instalace upozorňovala, že zbytečné není bezvýznamné. Odložené předměty sice zčásti byly odpadky (kus plastového pouzdra nebo roztřepený zubní kartáček), ale jiné měly relativní finanční hodnotu (obří rám na obraz či zdobená dóza na šperky) a u některých věcí bych proti označení za zbytečnost nejraději protestovala (třeba u neotevřených časopisů o umění). Každému návštěvníkovi mohlo být útěchou, že si směl odnést nějaký předmět a vrátit mu smysl. Spielraum Kollektiv tak pokračoval v tendenci, která se projevila například už u předchozí premiéry Recyquiem – Pohřeb plastové láhve. Poslední dobou se vyjadřují k obtížně uchopitelným ekologickým tématům, ale dělají to s obdivuhodnou jemností, aniž by komukoli nutili svůj názor.

    Festival 4+4 dny v pohybu proběhl od 9. do 11. října 2020 v Nové strašnické škole. Po uzavření kulturních institucí se přesunul do online prostoru v podobě podcastového studia 4×4 Live, jež vysílalo do 16. října.


    Komentáře k článku: Věci v pohybu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,