Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Večerní pouť nejvražednějším stoletím

    V pátek 25. listopadu hostovalo v pražském Švandově divadle na Smíchově brněnské Divadlo Reduta (scéna Národního divadla Brno) s inscenací Jana Mikuláška Europeana. Je to vhodná příležitost, jak zahájit již déle domlouvanou spolupráci s brněnským divadelním internetovým časopisem Rozrazil Online. Přebíráme jeho nedávno (15. 11.) na jeho stránkách uveřejněnou recenzi této inscenace. Na jejím konci najdete i odkazy na další na internetu dostupné recenze, jež budeme postupně (jak se o nich budeme dozvídat) doplňovat. Tak jako v případě rubriky Hyde Park věříme, že se přebíráním obdobných kritik a odkazy na další vyvine nad danou inscenací smysluplná debata „o divadle“.

    Chvílemi všichni působí jako karikatury… (na snímku Jiří Vyorálek). Snímek archiv NDB

    :::

    Večerní pouť nejvražednějším stoletím

    Když roku 2001 vyšla Ouředníkova Europeana, mluvilo se o ní jako o sarkasticky pojatém průřezu dějinami 20. století. Dora Viceníková a Jan Mikulášek zdramatizovali knihu jako historickou mozaiku uplynulého století, která zůstává nestranná a na všechno nahlíží jakoby zvenčí. Naproti sobě zde stojí obě světové války se zdánlivými banalitami jako vynález ženské antikoncepce a krému Nivea. I přesto představení funguje, scény na sebe plynule navazují a nevznikají tak žádné černé díry.

    Marek Cpin navrhl scénu jako zasedací místnost z dob socialismu. Ze zadního prospektu vystupuje masivní zlatý nápis EUROPEANA, pod nápisem je konferenční stolek a dvě červená křesla. Vedle jsou velké skleněné dveře, za kterými se nám po chvíli ukáže malá místnost, něco jako chodba, která je během představení často využita. Uprostřed scény jsou stoly a židle, poskládané do tvaru písmene „u“. Ze stropu visí čtvercové zářivky, které jsou poskládané do nepravidelných obrazců. Scéna je barevně dosti jednotlitá, evokuje šeď minulého režimu. Strohý nábytek připomíná 70. léta, což se jen potvrzuje na kostýmech herců. Výrazné brýle s kostěnou obrubou, šedé pánské obleky a nudně béžové dámské šaty. Během druhé poloviny představení zmizí ze scény stoly, zůstanou jen židle, rozestavěné po celém jevišti. Celkový vzhled scény a kostýmů nápadně připomíná nejednu z minulých inscenací, na kterých Cpin s Mikuláškem spolupracoval.

    Posadí se na židli, nasadí sluchátka a následuje několikaminutové křičení, dupání, napodobování střelby, zvuků letadel, zoufalého volání o pomoc… Snímek archiv NDB

    Herci přicházejí na scénu ze tří stran. Postupně zasedají ke stolu, nasadí si sluchátka a každý se věnuje svému. Jiří Kniha předstoupí před diváky a po několika nezdařených pokusech hovořit na imaginární mikrofon oznámí: „Europeana, dějiny nejvražednějšího 20. století.“ Posadí se na židli, nasadí sluchátka a následuje několikaminutové křičení, dupání, napodobování střelby, zvuků letadel, zoufalého volání o pomoc. Šílenství vyvolané zvuky a podivnými grimasami je přerušeno monologem prvního promlouvajícího (Ondřeje Mikuláška), jenž hovoří o koncentračních táborech, o plynu. Ostatní kolem něj jako by umírali, postupně se všichni svalí na stůl, židli, podlahu… Všechny hrůzy té doby zní z Mikuláškových úst jako zprávy reportéra, bez citu, bez osobního názoru a postoje. Během celé hry se střídají scény, kde všichni něco fyzicky předvádí a pouze jeden hovoří, někdo zpívá a tempem písně udává rychlost pohybů herců. Vždy jako by jeden vystoupil za celou společnost, aby nám divákům sdělil historická fakta. Když se slova ujme další ze zůčastněných pánů (Václav Vašák), aby hovořil o antikoncepci a první podprsence z roku 1914, ženy s viditelným pohoršením opouštějí místnost. Informace o vynálezech tohoto typu stojí v opozici všem probíraným válkám, teroristickým útokům a hladomoru. Celé představení provází jakási tematická ambivalence.

    Chybí jim duše, jsou „jen“ našimi průvodci po 20. století. Snímek archiv NDB

    Hudba (výběr Jan Mikulášek) je složena z téměř všech stylů, které známe. Uslyšíme Beatles, Beethovena, Boba Dylena. Jednotlivé písně akcentují zásadní momenty dějin. Ne však ve smyslu prohloubení dojmu ze situace, spíše k jejímu odlehčení. Texty písní korespondují se slovy, která jsou pronášena na jevišti. Když je řeč o 1. světové válce, Jiří Vyorálek se s kytarou posadí na barovou židli a zpívá „Masters of war“. Depresivní text názorně předvádí Jan Hájek, což v publiku budí hlasité výbuchy smíchu. Později, kdy každá postava chodí zmateně po jevišti, v ruce knihy, plná ústa papírů, které z nich trhají, ozývají se hesla jako Hirošima, Terezín,… Jeden hlas se bije s druhým. Začíná stejně zmatený výčet mrtých těl, kilogramů lidských vlasů,… Všichni sténají, tlučou se do hlavy, plačtivost postupně ustane. Promění se ve sborové pobrukování Beethovenovy Ódy na radost, což najednou vzbudí slavnostní atmosféru. Vedle naturalistických výkřiků z války je v ní něco děsivě odporného. Vzlykot se vrací, ozývá se Proč?, Warum?, Per ke?, do toho zní Tell me why. Herci mluví jeden přes druhého a hudba s rytmem, který sami tvoří dupotem, bubnováním nebo ústy, je jakýmsi spojovacím článkem. Herecký projev je často stylizovaný, chvílemi všichni působí jako karikatury. Karikatury celé společnosti. Někdy dost nechutné. My je se zájmem pozorujeme a nasloucháme jim, ale kamarádit bychom s nimi nechtěli. Chybí jim duše, jsou „jen“ našimi průvodci po 20. století.

    Sál potemní a všechny postavy jdou směrem k nám, vstříc temné budoucnosti…

    Národní divadlo Brno / Divadlo Reduta – Patrik Ouředník: Europeana. Režie: Jan Mikulášek, dramatizace: Dora Viceníková a Jan Mikulášek, dramaturgie: Dora Viceníková, scéna a kostýmy: Marek Cpin, výběr hudby: Jan Mikulášek. Premiéra 9. června 2011.

    ///

    Další na internetu dostupné recenze:

    Richard Erml, DN 13/2011: Europeana – smích z pekla (kdyby existovalo)

    Jan Němec, Respekt, 12. 6. 2011: 20. stoleti: pec nám spadla (text je – zatím – zamčený)

    Vojtěch Varyš, Týden.cz, 14. 6. 2011: Trapné dvacáté století

    Kateřina Slámová-Bartošová, Lidovky, 21. 6. 2011: Tragikomické dějiny ala Europeana



    Komentáře k článku: Večerní pouť nejvražednějším stoletím

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Mikuláškovi
      se v Redutě náramně daří. Po Houellebecqových Elementárních částicích a korespondenci V+W je Ouředníkova Europeana další mistrovskou ukázkou divadelního zpracování nedramatické předlohy. Velkou zásluhu na tom jistě má i dramaturgyně Dora Viceníková, jež si je vědoma režisérovy imaginace, práce s herci a hudebního citu a přímo na něj zřejmě tituly vybírá a společně je dramatizují. Upozorňuji především na práci s herci, která je u Mikuláška velmi důležitá (V+W „září“ především díky nim). Velmi podobný Europeaně je jeho ostravský Gottland (NDMS), výborně dramatizovaný s Markem Pivovarem, hudebně i výtvarně také excelentní, obsahově dokonce – aspoň pro mne – podstatnější, ale herci jako by se v něm ztráceli, nevědí si příliš rady s vysokou mírou stylizace, inklinují své postavy psychologizovat a ironizovat, dodávají jim nadbytečné osobní/herecké charakteristiky, čímž se vytrácí jistá přízračnost a „čirá“ grotesknost (blízká němému filmu), jež je pro Mikuláškův styl – myslím – podstatná. Obdobný problém měli i herci Divadla v Dlouhé při prvním setkání s Mikuláškem (Macbeth). Ve srovnání s herci DPB Ostrava v obdobných titulech jako by nebyli schopni nalézt přesnou míru chladně vypouklé ztřeštěnosti a herecké bizarnosti, jež v takových textech (Divoká kachna, Tři sestry, Hedda Gabler, Zběsilost v srdci) Mikulášek používá a které Bezručtí mistrně rozvíjeli. Teprve v aktuální Kellyho Lásce a peníze se herci Dlouhé s Mikuláškem sladili do vzájemně se inspirujícího a styl ctícího týmu.
      V souvislosti s Europeanou ještě upozorňuji na chladně civilistní linii výpravy jako by z totalitárních dob 70.-80. let minulého století (Marek Cpin), již Mikulášek použil již v inscenacích 1984, Gottland a v podstatě i Hamlet, Elementární částice či Láska a peníze a jež navazuje na vizuální linii Christopha Marthalera. Setkal jsem se i s odsudky (plagiát), osobně ale právě tento výtvarný přístup považuji za – pro Mikuláška – stylotvorný a onu spřízněnost za doklad vzájemné blízkosti jejich poetik a možná i Mikuláškovo a Cpinovo vědomé přihlášení se k marthalerovskému vidění divadla a dnešní doby, jež je v mnoha aspektech reliktem uniformity hnědě laminátových kanceláří.

      26.11.2011 (15.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. marketa pilna

      Profilový obrázek

      Heddu Gablerovou nedelal JM v DPB, ale v Narodnim divadle moravskoslezskem.

      27.11.2011 (22.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Máte pravdu,
      Heda Gablerová je titul NDMS a herecky výborně zvládnutý. Především si vybavuju Gabrielu Mikulkovou v titulní roli. Ostatně Jan Mikulášek inscenoval v NDMS více titulů (Caligula, Královna Margot, Sladký život, Oidipus…), které jsem neviděl, a tak nemohu podat svědectví. I tento – tedy Hedu Gablerovou – jsem viděl jinde, na festivalu Divadlo Plzeň, a proto jsem jej neměl tak fixně zakódovaný s domácím prostorem. Omlouvám se. Tím víc je mi záhadou, proč v Gottlandu byli herci tak nekompaktní. Anebo to byl jen můj dojem z premiéry?

      27.11.2011 (23.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hajšman

      Profilový obrázek

      Jenom malá technická poznámka:
      inscenaci ještě recenzoval Jan Němec v Respektu č. 24 (20. století: pec nám spadla) a recenze V. Varyše je z Týdne.cz.

      30.11.2011 (13.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Informaci
      o recenzi Jana Němce v Respektu jsem do textu doplnil (byť je zatím volně nedostupná, neb jeho článek je zamčený), jméno zdrojovéjo časopisu Týden.cz pro Varyšovu recenzi také (uváděl jsem pouze Týden, což je tištěný časopis – obdobných omylů jsem se párkrát už dopustil při citacích z Lidových novin resp. Lidovek či Mladé fronty Dnes resp. iDnes, pokusím se v budoucnu být přesný).
      Díky, Vladimíre.
      A čtenáře upozorňuju, že mi přišla obsáhlejší a poměrně razantní reakce Táni Švehlové na kritické a divácké přeceňování poetiky Jana Mikuláška a (nejen) jeho Europeany, která se co nejdřív (po redakčním dotažení) objeví jako samostatný příspěvek rubriky Hyde Park.

      30.11.2011 (14.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Upozorňuju
      na právě na i-DN publikovaný, v předchozím vstupu avizovaný příspěvěk Táni Švehlové Kýč je ze své podstaty líbivý ( http://www.divadelni-noviny.cz/kyc-je-ze-sve-podstaty-libivy/ ), který přímo navazuje či reaguje na tuto diskusi.

      01.12.2011 (5.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,