Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Václav Novotný: Svoboda autorské tvorby versus prostředky města

    Má Praha divadel moc, nebo málo? Jak naložit s příspěvkovými organizacemi – reliktem totality? Divadla – legendy jako rodinný podnik. Mohla by Praha provozovat reprezentativní metropolitní operu? O tom všem a mnohém jiném hovoříme s radním pražského magistrátu pro kulturu – Ing. Václavem Novotným. Václav Novotný je přímý muž, i když některé otázky – jako každý „správný“ politik – elegantně obejde, jeho názory jsou původní, autentické, neskrývané za nesrozumitelnou funkcionářskou hatmatilku.

    Václav Novotný

    Kolik divadel, případně příležitostných scén a nezávislých souborů dnes Magistrát hl. m. Prahy „spravuje“ – ať už formou příspěvkové organizace či grantu?

    Jako příspěvkové organizace zřizujeme deset divadel, žadatelů o granty bývá kolem stovky, z čehož dejme tomu šedesát jej obdrží.

    Čili jde zhruba o sedmdesát scén a projektů různého charakteru. Je to na město velikosti a významu Prahy hodně nebo málo?

    Řekl bych, že je to dost. A peněz v grantovém systému vůbec není málo. Zrušili jsme financování prostřednictvím tzv. partnerství, protože nebylo ani spravedlivé ani odborné, a tím pádem bylo nedůvěryhodné. O partnerství rozhodovali zastupitelé, kteří o divadle věděli málo – a jak by mohli, když pocházejí z úplně jiných oborů? – a možná i jistá podezření ze sympatií a klientismu byla na místě. Finanční prostředky jsme tedy přesunuli ve prospěch grantů a jmenovali jsme novou grantovou komisi složenou z nezávislých odborníků. Slovo nezávislý ale dejme raději do uvozovek. Česko je malá země, v níž se každý zná z každým, některý z těch expertů je sám praktický divadelník, čili vždycky budeme pod tlakem tvrdé kritiky těch, co granty nedostanou. Ideální by bylo uspokojit všechny žadatele, ale to nebude nikdy. Žádná kapsa není bezedná.

    Divadla jako příspěvkové organizace. Uskutečnila se „První vlna transformace“. Já mám problém s každým slovem toho názvu. Transformace je kulatý politický termín, který se snaží navozovat, že cosi se jakoby zázrakem přerodí v něco zásadně jiného. Ale tak to není. Jde pouze o změnu právní podstaty a slovo transformace bylo použito jenom proto, aby zakrylo celý, dlouhá léta neřešený problém. Otázka totiž zní: má město zřizovat tolik divadel? Neměla by to třeba být jen dvě?

    A odpověď na tuto otázku?

    Víte, radní pro kulturu se často pohybuje mezi Skyllou a Charibdou. Když neděláte nic, mají vás za idiota, a když navrhnete radikální řešení, za uzurpátora. Na půdě magistrátu se uskutečnila řada diskusí na toto téma, které ze strany divadel vyústily ve větu: ano, ale za určitých podmínek a záruk… čímž se ve skutečnosti mínilo ne. Každá z obou stran říkala to své a nikdo nikomu nenaslouchal. Byl to dialog hluchých s hluchými. Takové debaty jsou k ničemu, a proto jsem oslovil DAMU, děkana Jana Hančila, s prosbou získat v této věci odbornou, chcete-li autoritativní analýzu, kterou by provázelo konkrétní doporučení, jak s každým městským divadlem naložit. Zjednodušeně řečeno: kde to bude možné, provést zásadní proměnu, a kde ne, ponechat dosavadní stav. Já vím, že to není velkolepá koncepce, ale aspoň něco. Jenže jsme se nedohodli, patrně proto, že DAMU se cítí být příliš provázána s jednotlivými divadly. A tak jsem se obrátil na Divadelní ústav, který sice není akademickou půdou, může ale angažovat různé odborníky včetně pedagogů z katedry produkce DAMU. Uvidíme…

    Jak ale tu proměnu, kde bude možná, realizovat, když s obecně prospěšnou společností nový občanský zákoník nepočítá?

    To je právě ten problém. OPS ale není jediný možný model a není ani samospasitelný. Příklad: víceletý grant, s nímž „opesky“ počítají, byl v letošním rozpočtu zkrácen o pět až deset procent prostě proto, že v magistrátní pokladně nebylo dost peněz. Většina dotčených mi přišla vynadat a kategoricky požadovali, že ty peníze musíme někde sehnat. A pak přišli představitelé festivalu Struny podzimu a pravili: Škrtli jste nám část rozpočtu, inu, taková je doba, co se dá dělat. Přemýšleli jsme, najali jsme daňovou poradkyni, která nás upozornila, že když změníme právní subjektivitu z občanského sdružení na s. r. o., získáme dvacet procent prostředků navíc, protože občanské sdružení nemůže uplatnit odpočet daně, zatímco s. r. o. ano. A my vás, pane radní, žádáme, aby se naše společná smlouva konvertovala na nový právní subjekt.

    A to, že „eseročko“ je něco pokleslého, co nepatří do kultury, to je obyčejné klišé.

    Možná je to klišé, nicméně zrovna divadla, která působí jako s. r. o., mají značné ekonomické potíže. Semafor například musel stáhnout z repertoáru Kytici, přestože byla vyprodaná, jelikož si nemohl dovolit honorovat dvacet účinkujících. Zatímco OPS má garantováno devadesát procent rozpočtu, s.r.o. dostane třeba jenom polovinu, když se odborné grantové komisi zachce…

    Nesouhlasím! V pražském grantovém systému, který je notifikován Evropskou unií, se výslovně píše, že nikoliv druh právní subjektivity, nýbrž obsah je podstatný. Takže není rozhodující, kdo je kdo, ale kdo co dělá a jak.

    Nebylo by ale přece jen správné, aby scény, které vytvořily divadelní epochu, jsou tzv. rodinné stříbro, měly garantovánu určitou „finanční“ jistotu, ať už formou přežívající příspěvkové organizace či OPS?

    Podívejte: jsou divadla – legendy, která už dvacet a více let vedou stejní ředitelé. A to jsou divadla, která by podle mého přesvědčení být jako příspěvkové organizace zřizována městem neměla.

    Jak to myslíte?

    Mám na mysli divadla, v nichž je ředitel zároveň tvůrcem a nositelem autorských práv. Na jedné straně svoboda autorské tvorby, a na druhé prostředky města, a to se vůbec „nesnoubí“ dohromady.

    Můžete být konkrétní?

    Dobře, jeden příklad za všechny: Každý ví, že Divadlo Spejbla a Hurvínka je do značné míry rodinný podnik. To není nic na cti utrhačného. Je to prostě tak – a paní ředitelka Štáchová disponuje právy na loutky, i na většinu her. Podobně to platí pro Ypsilonku, která je bez autorské poetiky Jana Schmida nemyslitelná. Co do právní podstaty jsou však obě divadla příspěvkovými organizacemi s desetimilionovými ročními dotacemi a město je v podstatě ze zákona povinno je financovat v případě jakéhokoliv hospodářského výsledku. A dovedete si představit, že na jejich pozice město vypíše konkurs? To by byl přece absolutní nonsens. Přitom v Evropě je naprosto přirozené, že konkurzy na šéfy divadel, zřizovaných městem, se vypisují po pěti šesti letech.

    A co velká divadla, Palmovka, Městská divadla pražská, Vinohrady, Karlín…? Uvádějí jisté procento bulvárního repertoáru, někdy horší kvality než soukromá Jezerka Jana Hrušínského…

    Městská divadla pražská: máme problém s technickým stavem Rokoka a jeho provozuschopností vzhledem k plísni, která se tam objevila. Investovali jsme tedy do jeho rekonstrukce. Tyto náklady by se měly odrazit v nájemném a čeká nás tedy jednání s majiteli objektu a to v současné době cítím jako hlavní problém. Palmovka: vypíšeme (stejně jako v Divadle Na zábradlí) konkurs na jejich ředitele. Čest a sláva oběma z nich, ale je pravda, že jsou oba řediteli již dvacet let a slušelo by se oživení prostřednictvím soutěže. Divadlo na Vinohradech chceme uchovat jako reprezentativní městskou scénu se vším všudy.

    A Hudební divadlo v Karlíně, které provozuje za veřejné prostředky divadelní komerci zcela nepokrytě?

    Hudební divadlo v Karlíně má „v popisu práce“ uvádět kultivované, náročné muzikály, na které soukromé produkce třeba nedosáhnou, a operetu, což je dnes minoritní žánr. Jestli své poslání plní? Já se střežím posuzovat jakoukoli dramaturgii, repertoár a úroveň inscenací. Věřím, že z té objednané analýzy vyplyne rozumné doporučení i vůči Karlínu.

    Disponuje pražský magistrát přehlednou a významově rozvrstvenou mapou pražské divadelní sítě? Pokud ano, podle jakých kritérií byla vytvořena?

    Řekl bych, že samotný grantový systém je jistým mapováním, které umožňuje vytvořit si o pražské divadelní sítí poměrně přesnou představu kromě pár souborů, jež o granty nežádají. To je ale opravdu „zanedbatelná“ menšina.

    Od letošní sezony na té pomyslné pražské divadelní mapě chybí jeden výrazný bod – Divadlo Komedie. Skutečně to byl neřešitelný problém přidat tři miliony, aby možná nejoriginálnější pražská scéna nezanikla? Aby měla alespoň přibližně stejné podmínky k důstojné existenci jako mnohá jiná divadla zřizovaná městem?

    Především musím říct, že jednání s Divadlem Komedie o navýšení jeho rozpočtu se odehrálo před mým nástupem do funkce radního. Tím nechci tvrdit, že si – jako Pilát – myji ruce. Má odpověď zní: Jasně že v rozměru celkového pražského rozpočtu dvaceti miliard dát komukoliv miliony tři problém není. Jestli je možné poskytnout je z části určené pro kulturu, si nejsem jist. Pravděpodobně ne. Osobně považuji zánik Divadla Komedie za kulturní ztrátu. Stejně tak si ale myslím, že Dušan D. Pařízek na vrcholu svých tvůrčích sil z pražského divadelního světa odejít chtěl. Historka o zlém magistrátu je jistě vhodnou látkou pro média, ale možná by bylo spíše na místě říct: Udělal jsem vše, co jsem chtěl, mám nabídky, možnosti, schopnosti i chuť se realizovat jinde, na shledanou.

    Současnou krizi v Národním divadle související s jeho neorganickým sloučením se Státní operou by možná vyřešila Praha. Je nereálné, aby naše hlavní město provozovalo reprezentativní metropolitní operu?

    Není to nereálné. Znamená to jen konsensuální rozhodnutí, že budeme dávat o čtvrt miliardy víc na kulturu. A zároveň, že o čtvrt miliardy ochudíme jinou sféru. Tato možnost je latentně ve vzduchu, ale dovedete si představit, že v diskusi, jestli Státní operu má, či nemá provozovat Praha, vznikne shoda? Já ne. Každý obor bude za svá „finanční práva“ bojovat až do těch pověstných hrdel a statků.

    Praha některé budovy, v nichž sídlí divadla, vlastní, jiné si pronajímá. Kolik stojí ročně jejich údržba? A jsou finanční prostředky na ni poskytovány z rozpočtu na kulturu?

    To jste mě zaskočil, přehled o tom, kolik stojí údržba divadelních prostorů v naší správě, momentálně k dispozici nemám. Ano, finanční prostředky na údržbu jsou čerpány z rozpočtu na kulturu. Platíme údržbu divadlům – příspěvkovým organizacím. Potom ale těch x milionů, které jim poskytujeme, není tak ohromující suma, jak by se na první pohled zdálo. Hodně z těch peněz jde právě na údržbu, odpisy a jiné provozní záležitosti, které s tvorbou přímo nesouvisejí.


    Komentáře k článku: Václav Novotný: Svoboda autorské tvorby versus prostředky města

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,