Divadelní noviny Aktuální vydání 9/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

9/2024

ročník 33
30. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritik Lab

    V Teufelsbergu je nuda

    Hranice Čech a Saska. Teufelsberg – konečná. Déšť a mlha. Mlha s deštěm. Ve vzduchu je vedle odporného smradu tupost a prázdnota. Nádražka. Čtyři hosté, každý u jednoho stolu. Havlík sepisuje nějaký text. Ferenc leští flintu. Sacher ladí kytaru. Charlie kouká do prázdna a odlupuje starý lak ze stolu.

    Čekání na hosty. Zleva: Jaroslav Achab Haidler, Jan Hušek, Lukáš Černoch, Matúš Bukovčan.

    Čekání na hosty. Zleva: Jaroslav Achab Haidler, Jan Hušek, Lukáš Černoch, Matúš Bukovčan. Foto: Martin Špelda

    Sacher (Jan Hušek) posedává na barové stoličce v tmavých kalhotách, bílé košili s fižím a v kabátu, jehož okraj je kolem krku lemován hnědou kožešinou. Na první pohled do skupiny mužů nezapadá. Jeho styl je na zbytek osazenstva i na tento kraj trochu moc hoch. Vypadá to, že nedávno dorazil a s prostředím se teprve seznamuje. Zprvu se nebojí ponurou atmosféru hospody i samotného nádraží komentovat, vysmívat se, hodnotit. Kritizuje smrad, počasí. Vzpomíná na svou „darling“, která ho opustila.  Přes okázale projevovanou nespokojenost však z téměř prázdného podniku neodchází, dál ladí kytaru, aby zahrál očekávaným hostům. Havlík (Jaroslav Achab Haidler) je pozval na svou historickou přednášku o společných časech Čechů a Sasů i jejich rozdělení. Ale co bylo, bylo. Dneškem započne nová historie, po společném objetí se zruší hranice a středobodem nové země se stane tahle nádražka a tohle bánhóf, kam opět povedou koleje.

    Čekání zkracuje upovídaný bývalý pošťák a žhář Ferenz (Lukáš Černoch) naléhavým vyprávěním historek. Kvartet hospodských povalečů uzavírá málomluvný Charlie (Matúš Bukovčan). Nevypadá na to, ale dle Ferenzových slov byl místním playboyem. Zadumaně posedává u svého stolu, pokuřuje. Cyklící se rozhovory kolegů rozstřeluje krátkými komentáři připomínající velká životní moudra: Lidi se dycky báli vlků, ale správně by se měli bát sviní divokejch. A lidí. Protože ty svině nejsou až tak svině, to lidi jsou skutečný svině. Ve svých promluvách se ale opakuje i on.

    Cyklí se témata v textu, ale i čas. Jeviště potemní a s novým obrazem Havlík opět sepisuje nějaký text, Ferenc leští flintu, Sacher ladí kytaru, Charlie kouká do prázdna a odlupuje starý lak ze stolu. Časová smyčka nás přenáší do neurčitého bezčasí. Není známo, jak dlouho chlapi na hosty čekají, jak dlouho trvá jejich rozhovor. Je to chvíle? Nebo celá věčnost? Princip časové repetice je pro Anšlus stěžejní a vyjadřuje nechuť nebo už spíše nemožnost se vyvázat z časoprostoru, který skupina mužů obývá. Vzpomínám na úsloví: Co peklo schvátí, to už nenavrátí. Sacher zpočátku ohrnoval nos nad smradem, počasím, společností, odpornou kořalkou. Nakonec třímá v ruce lahev s pálenkou a koštuje plnými doušky. Stává se součástí této zvláštní krajiny, kde žít je dle všech indicií pořádné peklo. Nikdo nezvedne zadek a neodejde. Nemůže, všichni jsou zatraceni.

    Atmosféra bezčasí, zatracení, nevýchodnosti je přítomná po celou dobu inscenace. Život v Teufelsbergu je nuda. Atmosféru tajemného a zavrženého pohraničí se inscenačnímu týmu (Josef Doležal, Norbert Závodský) vytvořit podařilo. Věřím, že kdybych se vydala do nějaké příhraniční putyky, nezaslechnu o tolik odlišné dialogy. Takové rozhovory se ostatně vedou v každé druhé hospodě. Vzpomínání na dobré staré časy, nadávání na zlé staré časy, historky pro zasmání a pamatujete, jak tenkrát… a hlavně věříme, že jednou se to všechno změní a my budeme u toho. Zatím však čekáme na Godota a zítra zas přijdeme na partičku prázdných slov a velikých pravd. Za deset let bude Havlík zase sepisovat nějaký text, Ferenc leštit flintu…

    První uvedení hry Jaroslava Rudiše proběhlo v červnu loňského roku v Staatschauspiel Dresden.
    Foto: Martin Špelda

    Pohraniční hospodská kultura není můj silný obor, ale to, co na mě dolehlo v Činoheráku, bylo zhmotněním mé teoretické představy, jak asi může vypadat. Jako bych ale spíše pozorovala dokument. Otázkou je, jestli je to vina textu nebo inscenace jako takové, a nutno přiznat, že i text samotný mě kromě pár prohlášení která mi utkvěla, např: Zvířata se nesebevraždí. To má v sobě jen člověk. To je to, co nás dělí od zvířat.“nikterak nevzrušoval.

    Inscenace bez velké režijní invence sleduje text, herecké nasazení však bylo po celou dobu představení konzistentní. Jan Hušek držel pózu bývalého lehce namyšleného rockera Sachera, jež považuje svou konečnou stanici za opovrženíhodnou. Jaroslav Achab Haidler ztvárnil Havlíka jako svérázného bývalého nádražáka a milovníka historie. Matúš Bukovčan dokázal navzdory minimální herecké akci ukázat Charlieho nadhled i pochybnosti a vyhořelost. Nudu narušoval především Lukáš Černoch jako neposedný a užvaněný Ferenc.

    Cílem ústecké inscenace není pouze realistická evokace atmosféry – témata jako jsou pohraniční krajiny a životy jejich obyvatel, ztracené existence, marnost nalézající se v časových smyčkách jsou stále aktuální. Teufelsbergská nuda je však tak silná, že je chvílemi až paralyzující.

    ///

    Činoherní studio v Ústí nad Labem – Jaroslav Rudiš: Anšlus. Režie Josef Doležal, dramaturgie a spolupráce na překladu Norbert Závodský, překlad Jaroslav Achab Haidler, výprava Martin Šimek, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 3. prosince 2021 (psáno z reprízy 5. prosince)


    Komentáře k článku: V Teufelsbergu je nuda

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,