Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Žádná z těch příšerných her

    Před časem jsem se dostal k jisté chodské lidové písni, kterou jsem si dost oblíbil. Začíná jako – řekněme – jazykově krajně neobvyklé, ale přesto srozumitelné a smysluplné vyprávění o stařence, která se vydala hledat ztracenou kozu (Šla jest babulenka / / na vysoké hory,/ našla z kozulenka / / jenom její rohy). V okamžiku hrůzného nálezu přichází zvrat: slibně započatý příběh se rozpouští v dokonalém nonsensu a snad jen v matných obrysech lze tušit, že se s tou kozou nejspíš nestalo nic pěkného (Tu maxa kororát,/ tu maxa, tu taxa,/ ty beránky, tutanky,/ z kozulenka rohy). Na české premiéře novinky Martina Crimpa V Republice Štěstí jsem na tuhle písničku myslel tím intenzivněji, čím víc se ta zprvu přehledná a zábavná konverzačka o takové podivné rodince rozpadala pod rukama.

    V Republice Štěstí

    Natálie Řehořová, Hedvika Řezáčová, Richard Fiala a Natália Drabiščáková v inscenaci V Republice Štěstí FOTO ALEXANDR HUDEČEK

    V Republice Štěstí je totiž hra skrznaskrz divná. Nejprve se tváří jako celkem tradičně napsaná komedie o tom, jak jsou na sebe v rodině u vánoční tabule všichni zlí a oškliví, potom se zčistajasna stane postdramatickým textem na obecně politická témata (především o konformismu), v němž se ale zároveň zpívá veselá písnička o tom, že na tom všem přece nic politického není, a v závěru se přehoupne do polohy absurdní hry, v níž je jedna z postav úvodní „rodinné“ scény proti své vůli dotlačena k naprostému štěstí. Text je plný nakousnutých a nedovysvětlených motivů a pasáží, které s ničím ostatním nijak uchopitelně nesouvisí, ale výsledkem není žádné estetické surreálno, nýbrž jen docela střízlivé, nesnové nesmyslno. Navíc je to nesmyslno nedokonalé – když už člověk zaznamená něco jako sdělení, dojde k tomu, že se k problematice (dejme tomu) konzumu, sobectví a bezmyšlenkovité občanské poslušnosti neříká nic moc objevného. Jenže v tu chvíli se Crimp vytasí s ironickou metarovinou, takže se dozvíme například toto: Ráda roztahuju nohy. Říkám, že ráda roztahuju nohy – a když říkám, že ráda roztahuju nohy, tak to tak myslím. (…) Nemyslete, že je to metafora. (…) Nemluvím v metaforách. Neříkám, že ráda roztahuju nohy proto, aby se někteří vzdělaní jedinci v publiku mohli domnívat, že tím myslím opak – rozhodně ne. (…) Tohle není jedna z těch příšerných her, kde všichni myslí opak toho, co říkají. A teď co s tím, že?

    Režisérka Martina Schlegelová prý londýnskou inscenaci vstřebala až poté, co si večer po představení na hotelu přečetla text. Tuto vlastnost si uchovala i její vlastní inscenace, ba co víc: já už jsem ten text četl dvakrát v celku a pak ještě z různých stran útržkovitě mnohokrát – a rozhodně pořád nemám jasno. Nemám dokonce jasno ani v tom, co se mi na celé té věci tak líbilo, jen docela jistě vím, že něco ano. A nejde jenom o to, co se obvykle do recenzí psává, totiž že to bylo hezky vypravené (Jana Špalová) a že se tam hezky hrálo a zpívalo (obsazení celkově výtečné, výrazněji zapůsobila především Tereza Hofová v roli manipulativní sobecké mrchy Madeleine nebo Richard Fiala coby její manžel Bob). Potěšení, které jsem z celé věci měl, dost pramenilo právě z toho Crimpova dráždivého rébusu. Můžu si stokrát říkat, že to celé nejspíš banální je a že skvostný Lotzův Velemarš v brněnském HaDivadle s tou metasatirickou vrstvou pracuje o poznání domyšleněji, přesněji a uchopitelněji. Klidně připustím, že bych tu inscenaci nejspíš nesvedl ubránit před žádnou z výtek, jež vůči ní o pár řádků níž – tuším – vznáší kolega Macháček. Přesto cítím, že něco na té Republice Štěstí je. Cítím to s toutéž neuchopitelnou jistotou, s níž tuším osud oné nebohé babulenčiny kozulenky.

    Hodnocení: 4

    Viz také recenze Martina Macháčka Tahle země není pro šťastný (hodnocení 2)

    Divadlo Letí – Martin Crimp:  V Republice Štěstí. Překlad Jakub Škorpil. Režie Martina Schlegelová, dramaturgie Marie Špálová a David Košťák, hudba Roald van Oosten, scénografie Jana Špálová. Premiéra 15. ledna 2014 ve Studiu Švandova divadla.


    Komentáře k článku: Žádná z těch příšerných her

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,