Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    V Amaterské scéně…

    V Amaterské scéně (1/2010) uveřejnil Roman Sikora úvahu, která vznikla – jak říká – proto, že měl potřebu „doslovit“ to, co napsal o inscenaci Čekání na Godota na Nové scéně Národního divadla. Tato jeho recenze vzbudila ohlas; zmínil jsem se o ní už v jedné Dědově míse. Tentokrát se Sikora rozběhl do větší šíře, jak dosvědčuje název jeho úvahy: O bavičské pakultuře, Godotovi a Pornohvězdách, a poskytl tak podněty k přemýšlení o současném divadle, které mohou bez potíží překročit jenom jeho úhel pohledu. Pro mne je nejzajímavější Sikorův vstup do problematiky herecké. Už delší čas jsem přesvědčen o tom, že klíčovou otázkou stavu a podoby – a zřejmě i budoucího osudu – té zatím ne zcela přehlédnutelné a zanedbatelné části našeho divadla, jež je činohrou a souvisí i s těmi proudy, které se rozhodly být její „alternativou“, je otázka herectví. Ta „alternativa“ se zásadně rozchází s postupy a principy, na níž činohra zbudovala svou existenci; především s jejím osvícenským projektem, na němž rozvinula svou programově vytýčenou a teoreticky rozpracovanou realistickou epistemologií spočívající ve schopnosti předvést postavy hrané herci jako skutečné živé lidi; nebo alespoň jako čitelný odkaz na ně. Na této bázi herectví v činohře také plnilo a plní svou rozhodující funkci při zrodu divadelní situace, kdy rozmístěním a pohybem takto hrajícího herce v divadelním prostoru konstituuje divadlo jako druh umění.

    Tohle ona „alternativa“ činohry, jež je výrazem postmodernismu, odmítá, a tak herectví v jejím scénování ztrácí základnu, na níž doposud v činohře svou existenci stavělo. Zvlášť složité a nesnadné je to tehdy, když se postupy této „alternativy“, jejímž nositelem je režie, setkají s tradiční divadelní hrou, která s tímto herectvím při komplexní scénické realizaci divadelní situace počítá. Jistě – současné divadlo má četné možnosti jak vytvářet divadelní kvalitu v jiné rovině, případně se od divadla přesouvat jinam, k performanci, kde už akce prováděná hrajícím člověkem nabývá jiné povahy než herecké.

    Ale i tak herectví často hledá východiska, která by umožnila vyrovnat se s protiklady, do nichž se dostává, je-li na jedné straně scénický systém, který chce maximálně potlačit onu epistemologickou realistickou tradici, na straně druhé naopak tato tradice potvrzuje, že pro ni se divadlo ustavuje jedině jako transformace smyšlené postavy do skutečného člověka. Současná česká činohra přestupující na území postmodernistické „alternativy“ už samozřejmě předvedla řadu řešení oněch kleští, jež tyto dva protiklady umějí stvořit. Režiséři za inscenace, v nichž se tato past objevuje, sklízejí dost často větší nebo menší uznání za odvahu a nápaditost. Ale herectví je v nich téměř vždycky natahováno na skřipec, neboť použitá řešení buď umně zakrývají a potlačují jeho problémy složitými strukturálními vazbami jiných součástí scénického tvaru, nebo je jednoduše ponechávají jakémusi volnému pádu spoléhajíce na to, že všechny jiné vlastnosti inscenace oslní svou neotřelou neočekávaností a na herectví se buď vůbec zapomene, nebo se jaksi samovolně odsune do pozadí jako cosi ne příliš důležitého. Pořád si však myslím, že činohra stojící na situaci vznikající z umístění a pohybu herců v prostoru a metonymicky poukazující k reálnému lidskému bytí, je součástí nejen naší, ale i evropské kultury – o divadle nemluvě. Bez herectví předvádějícího živého člověka ovšem buď zanikne, anebo se skutečně propadne do těch nížin, jež Sikora nazývá bavičskou pakulturou.


    Komentáře k článku: V Amaterské scéně…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,