Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Utrpení staré Wertherové

    Koncem minulé divadelní sezony jsme se s kamarádkou (obě dosud aktivní přessedmdesátnice) vypravily na derniéru Lermontovovy Maškarády ve Švandově divadle, abychom si připomněly dojmy z mládí. Shodou okolností jsme obě v 50. letech minulého století viděly toto představení (s leitmotivem Chačaturjanova valčíku) u E. F. Buriana, který – ač avantgardista – dokázal ctít i klasiku. Kupodivu největším problémem pro nás nebylo modernistické pojetí režiséra Radovana Lipuse, ale skutečnost, že některým hercům jsme nerozuměly. Seděly jsme v šesté řadě a sluch máme obě dosud slušný, takže tato výtka padá na vrub mladých herců a jejich češtiny.

    Obdobný dojem skýtalo představení tří mladých herců při zahájení výstavy Karla Hynka Máchy v pražské Hvězdě. Nevím, zda v podkrovních prostorách letohrádku, uspořádaných k tomuto účelu do podoby arény, potřebovali herci ozvučení, zda to byla tedy spíš vina mikrofonů, v každém případě byli chvílemi nesrozumitelní, zvláště když šepotali nebo řvali.

    Jedna naše známá, která má léta předplacené křeslo v šesté řadě Národního divadla, od příští sezony už ho nechce. Rozumí pouze paní Janžurové a panu Štěpničkovi. Vysvětlení je jednoduché: mladí herci zřejmě neumějí mluvit; ani do mikrofonu, ani bez něj. Jak kdysi řekl Luděk Munzar na Krausově talk show ještě na ČT 1, nikdo je tomu neučí.

    Mám na mysli to, pro co v němčině existuje výraz Bühnenaussprache a Poláci tomu říkají wymowa sceniczna. My v češtině pro tuto zřetelnou a kultivovanou výslovnost nemáme termín, ale nemělo by to znamenat, že to budeme zcela ignorovat. Bohužel praxe v poslední době je zcela jiná, ačkoli pro lidi pracující s jazykem by kvalitní a bezchybné vyjadřování mělo být naprostou samozřejmostí. Někdo by mohl namítnout, že jazyk se vyvíjí a herci už dávno nemluví stylem, jakým se vyjadřoval Václav Vydra nejstarší nejen na prknech Národního divadla, ale i ve filmu. Ale vývoj neznamená degradaci a pořád by nejen herec, ale každý, kdo mluví k publiku, tedy i učitel, měl být vzorem, a rozhodně by se neměl vozit na chvostu toho nejprimitivnějšího vyjadřování z ulice.

    Měla jsem kdysi vynikajícího profesora dějepisu, který začínal jako mladý v Ostravě, kde také v rozhlase vedl ranní rozcvičku. Prý oblíbenou. O tuto jeho rozhlasovou práci prý usiloval konkurent, který poukazoval na to, že pan profesor ráčkuje. Poslechněte si dnes, kolik veřejných činitelů a rozhlasových moderátorů má potíže s výslovností nejenom r a ř, ale i sykavek, nemluvě o příšerné dikci a intonaci. Je to ku podivu. Už předškolní děti chodí u nás k logopedovi, a přitom tolik dospělých, kteří se živí – s prominutím – svou hubou, šišlá, šumluje, šlape si na jazyk, polyká slabiky nebo drmolí.

    V létě vysílali v rozhlase nové nastudování Shakesperovy komedie Mnoho povyku pro nic. Mladé herečky, představující mladé dámy z vysoké společnosti a jejich komorné, zvláště ve vypjatých scénách ječely tak nekultivovaně, že by mohly úspěšně konkurovat Líze Doolittlové z Pygmalionu ještě před její zázračnou proměnou. Těžko si představit, že by právě tato inscenace mohla být někdy zařazena do zlatého fondu.

    Soudobá čeština ale bohužel netrpí jen špatnou výslovností. Znalec českého jazyka Pavel Eisner v kapitolePata Achillova?(Chrám i tvrz I) píše: Hovorová čeština je jazyk nápadně pomalý. Pokud sahají mé poslechové zkušenosti, je o hodně pomalejší než italština, stejně než franština, španělština, portugalština, než ruština, srbochorvatština a bulharština, než angličtina a rumunština, a také než polština, což je při velké příbuznosti obou jazyků dvojnásob nápadné. (…) Sklon češtiny k šedé větné linii bývá ovšem ještě zesilován nectností téměř všenárodní, totiž leností mluvidel. Eisner se nezmiňuje o slovenštině, ale příslušníci starších generací mají jistě dosud v povědomí vynikajícího sportovního reportéra Mašlonku, který svou kadencí připomínal kulomet, ale přitom mluvil zřetelně a do své intonace vkládal srdce.

    Mnozí dnešní mladí lidé, které už od světa neodděluje železná opona, pokoušejí se zřejmě dohnat zahraničí alespoň co do rychlosti mluvy, zvlášť když čas jsou peníze. Příkladem za mnohé je pro mne jedna rozhlasová moderátorka, která nepochybně mluví hodně rychle. Dociluje toho za cenu ztráty intonace, kterou nahrazuje prodloužením poslední vyslovené slabiky. Je to hodně monotónní a únavné, poslouchá-li ji člověk delší dobu.

    Jako študenti jsme se bavívali tím, že jsme v projevech pedagogů a politiků zaznamenávali frekvenci takzvaných parazitních slov, vsuvek jako tedy, že ano (u Slováků „šagáno“ „šák hej“), jaksi, pravda a pod. I tady se mnoho změnilo. Nejoblíbenější vsuvkou v mluvené řeči v Praze je už od 80. let viď, vyslovované spíše jako véď. (Familiární oslovení vole nebo taky tyvole se drží nejen mezi mládeží kupodivu už od konce 40. let minulého století.) I tady jsme se ovšem zřejmě globalizovali a vsuvková slova často nahrazuje neartikulovaný zvuk, něco mezi ae, tedy hláska běžná v angličtině a foneticky označovaná jako obrácené e. Kdysi v rádiu upravovali magnetofonové záznamy i po této stránce a všechny nadbytečné zvuky z projevů vystřihovali, dnes si u promluv i docela inteligentních lidí můžeme jen postesknout, jaká je to škoda, že naše školství nejen že nestíhá naučit žáky gramatice, ale nenalezlo prostor ani pro tak důležitou disciplínu, jako jsou řečnická cvičení. Že by se adepti herectví měli naučit správně artikulovat, o tom snad není zapotřebí ani diskutovat.

    Pavel Eisner ve své zmiňované stati, kterou psal ve válečných časech téměř před 70 lety, byl optimistický: Jsem přesvědčen, že zvuková členitost hovorového přednesu je mj. také závislá na životním prostředí a národních osudech. Proto pokládám tuto Achillovu patu češtiny za vyléčitelnou. Národ v příznivých životních okolnostech se trochu rozezpívá i svou mluvou a přidá v promlouvání snad trochu do kroku. Že je u nás málo slunce, že jsme smutná země – tato národní skutečnost zní v můj sluch z šedé melodie a kadence téměř každé české věty. A přece je to jazyk, který by mohl zpívat a opájet.

    Můžeme být optimističtí dnes i my?


    Komentáře k článku: Utrpení staré Wertherové

    1. Michael Perény

      Profilový obrázek

      Děkuji!
      Jsa Evropanem z maďarsko-německé rodiny a milovníkem češtiny, jsem velmi rád, že zřetelně vyslovovaná čeština má oficiální zastánkyni v osobě Olgy Hostovské.
      Tento článek by si zasloužil být vhodným způsobem včleněn do vyučovacího/studijního programu mladší generace.
      Je nutné posílit sebevědomí Čechů, už jen na základě kulturního dědictví, které by stálo za to, být přiblížené lidem ostatních národů. Třeba i v překladech nebo v tlumočené podobě, protože pro cizince je dosti obtížná.
      Na křtu jedné knihy v jednom vydavatelství v nizozemském Leydenu, jsem v diskusi o jazycích hodnotil maďarštinu jako snad nejtěžší jazyk v Evropě. Překvapivá byla odpověď: Ne maďarština, čeština je nejtěžší!
      Kdyby tomu tak nebylo, tak bych si přál, aby čeština skrze svou bohatost byla mezinárodním dorozumívacím prostředkem.
      Jsem rád, že si mohu českou kulturu užívat přímo a je mi pouze někdy líto, že tomu občas brání její drmolivý přednes.
      Přeji paní Hostovské a podporovatelům zřetelně mluvené češtiny radost ze života a dostatek pracovní energie!
      Váš Michael Perény

      14.04.2017 (19.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Robert Perény

      Profilový obrázek

      „like“ !
      => pro tschlánek a komentář
      (tscheská klávesnice mi nefunguje)

      15.04.2017 (17.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,