Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Útroby ZLOMVAZu (No. 4)

    Láska, sex, krev a trápení

    Mezi jménem Mark Ravenhill a termínem in-yer-face theatre lze napsat pomyslné rovnítko. Stejně tak mezi in-yer-face a dlouhým výčtem pojmů, který je s ním neodmyslitelně spjat. Sex, homosexualita, drogy, násilí a vulgarismy. Ani jedno z tohoto výčtu nechybí v inscenaci bratislavské VŠMU – Náuka o spoločnosti (v originále Citizenship). Oproti tomu, co by divák mohl od realizace Ravenhillova textu čekat, se však jedná o jakousi „soft“ verzi pro bravíčko.

    Z bratislavské Nauky o společnosti. FOTO ARCHIV ZLOMVAZ

    Na první pohled celkem jednoduchý příběh – patnáctiletý Tom, Roman Poláčik, stojí před otázkou své sexuální orientace a stejně jako jeho spolužáci řeší všechny slasti i strasti, které k jejich věku patří. A že se s trápením nesvěřují pod peřinou svým deníčkům, je jasné od začátku inscenace. První lásky, dotyky a touha někam patřit jsou schovány za divokými večírky a siláckými řečmi. Pod všemi těmi „sračkami, buzeranty a dopičemi“ lze však vytušit (přiznám se rovnou a bez mučení, že jsem Ravenhillův text nečetla) mozaiku křehkých, v životě nejistých a vystrašených lidí.

    Právě o tuto jemnost a křehkost, skrytou za velkými rameny a slovy, je však inscenace Náuky o spoločnosti chudší. Ačkoliv s sebou nese spoustu aktuálních témat, rezonovalo jen málokteré. Inscenace se totiž pohybuje na tenké hraně komedie (snad i parodie?) a snahy o naprostou vážnost, z čehož pramení rozpačitý dojem z celku. Zatímco Tomův příběh je vyprávěn naprosto realisticky, jeho okolí je vykresleno značně zjednodušeně. Tomovi spolužáci jsou partičkou připitomělých puberťáků bez jakéhokoliv vývoje. Do inscenace sice vnesou vlastní téma (např. tolikrát opakovaný telefonát, jako ilustrace věčného sporu rodiče versus děti), to se však nikterak nerozvine a inscenaci nikam neposune. Právě zmíněné „telefonní výstupy“ pak působí hluše, jako zbytečná vycpávka. Černošská verze bratří v triku z ghetta Stepehna a Raye v podání Pavola Gmucy a Martina Madeje vyznívá trapně a zploštěně. Nemluvě o moralizujícím výstupu (ducha?) Tomova profesora de Clerka – Radomír Milić. Nemotivovanost postav a jejich chování se pak logicky negativně odráží v hereckých výkonech. Výjimku tvoří slušňačka Kerry Gabriely Marcinkové, ta se snad jako jediná neomezila na pouhé odříkání textu a i na tak malém prostoru propojila své jednotlivé výstupy v jasnou charakterovou linii. Toto se bohužel nepodařilo Barbore Švidraňové, které se dostalo prostoru o poznání většího, její Amy ale viditelně chyběly motivace jednání a podtexty replik. Tom Romana Poláčika je chlapec plný pochyb, který si neví rady nejen se sebou, ale ani se svým okolím. V hromadných scénách působí Poláčik trochu ztraceně, protože ve svých kolezích nenachází dostatečnou hereckou oporu. Není tomu tak v komornějších scénách, kdy dokáže přesnou drobnokresbou vystihnout Tomovu vnitřní rozechvělost a nejistotu. Herecká snaha je v celé inscenaci patrná, avšak pod režií Ondreje Kapralika nemá možnost se hlouběji projevit. Intimní příběh se tak ztrácí v množství disco světel a taneční hudby.

    Inscenaci nepodpoří ani scénografie Barbory Ďurišovej. Ta přespříliš prvoplánově ilustruje témata Náuky o spoločnosti – touhu najít sám sebe, zapadnout do společnosti i složitost lidských vztahů zároveň – zkrátka jako puzzle. To je také motiv, jenž se objevuje po celé scéně tvořené kusy mobilního nábytku, díky kterému se jednou ocitáme na školním dvorku, podruhé v obývacím pokoji, atd. Scénografka rozdělila hrací prostor do dvou plánů. V předním se odehrává veškerý děj, zatímco do zadního (vyvýšené podium) během hudebních intermezz vstupují postavy, ke kterým v tu danou chvíli Tom směřuje své naděje a pozornost. Stejně prvoplánově a jednoduše jako scéna působí kostýmy. Ty jsou vybrané jednotlivým charakterům postav na míru a nenechají žádný prostor divácké fantazii – ať jde o hiphopery s rovným kšiltem nebo emařku Amy. A právě přílišná doslovnost pro mě představuje největší problém inscenace. Chyběl podtext a hloubka. Náuka o spoločnosti mě toho tedy moc nenaučila. Stačí snad jen dodat – „tenkrát poprvé“, a naposled.

    PETRA LÁSKOVÁ

    VŠMU – Mark Ravenhill: Náuka o spoločnosti. Překlad Michaela Zakuťanská, režie Obdřej Kaprálik, dramaturgie Michal Jasaň, výprava, kostýmy Barbora Ďurišová, lightdesign Ondrej Kaprálik, hudba Denisa Chylová, Adriana Ružičková.


    Nuda v Inishmaanu

    Pro postavy z McDonaghova Mrzáka Inishmaanského existují pouze dva prostředky, skrze které se lze vyjádřit. Jedním z nich je sentimentalita spojená s kýčovitostí hollywoodských filmů, které formují představu postav o ideálním světě a o jeho hodnotách. Tento svět je však pro postavy automaticky nedosažitelný, protože ve všedním světě působí sentimentalita hloupě. Dostupná je postavám naopak krutost, za kterou se schovávají. Neznají způsob, jak upřímně a nezkresleně vyjádřit své city.

    Brněnského Mrzáka režíroval pedagog… FOTO ARCHIVZLOMVAZU.

    Billy z Mrzáka Inishmaanského je však v těchto podmínkách výjimkou. Jeho tělesné postižení existuje reálně ve všedním světě a tak na jedné straně není vhodným objektem pro projevování okázalého soucitu, na to je příliš reálný, na druhé straně je však skutečným mrzákem a být na něho krutý by pro postavy ztrácí smysl, protože projevená krutost by přestala být pouhou zástěrkou, ale opět by se stala reálnou. A tak se osud mrzáka Billyho stává vhodným materiálem pro odkrytí toho, co mezi těmi dvěma extrémy skutečně je a co není lidské.

    O takovou interpretaci se podle mého názoru pokusili také tvůrci brněnské inscenace. Většina inscenací McDonaghových textů je groteskní, což bývá v souladu s žánrem, v jakém byl text napsán. Na druhou stranu takové interpretace v publiku většinou vyvolávají salvy smíchu, což může znamenat, že se některým divákům uzavře cesta k hlubším vrstvám tématu. Spokojí se se zábavou, kterou mohou konzumovat bez větší námahy. Tento způsob inscenování však brněnští autoři zavrhli. Rozhodli se totiž, že onu hloubku, v tomto případě lidskost v McDonaghových postavách, nebudou vyjadřovat skrze groteskno, ale skrze psychologizaci postav.

    Často se stává, že se nějaká postava v proudu pronášených krutostí pozastaví, jako by měla pocit, že jedná špatně. Groteskní naturalismus textu se skutečně může zdát blízký psychologickému realismu, který se projevuje právě v případech, kdy postava svou situaci reflektuje. Tato podobnost je však bohužel pouze zdánlivá, jak se to také v inscenaci ukazuje. Sentimentalita, která je součástí McDonaghových vyjadřovacích prostředků se totiž zvláštním způsobem slévá s city, které může psychologický realismus vyjádřit a které mají být podle všeho brány vážně. Vzniká tak mnoho situací, kdy z kontextu není jasné, co inscenátoři míní vážně a co nikoliv. Taková jsou například intermezza, ve kterých herci sborově zpívají irské folklorní písně. Skutečnost, že mají herci jako správní Irové neuměle načerveněné vlasynaznačuje, že je vlastenectví postav v inscenaci pojato ironicky. Způsob, jakým herci zpívají folklorní písně, však nijak stylizovaný není, naopak působí přesvědčivě a divák nemá jiný než čistě racionální důvod pro to, aby je nebral vážně. Obecně však z mnoha scén nevyplývá, zda jsou myšleny s nadsázkou či zdali šlo režisérovi o to, udělat inscenaci–kýč.

    Další nevýhodou výkladu hry skrze psychologii postav je skutečnost, že takový výklad zdánlivě zbavil inscenátory nutnosti zabývat se výtvarnou stránkou inscenace. Většina scénografie a rekvizit je doslovnou ilustrací scénických poznámek. Když Bobby spravuje lodičku na výlet za hollywoodskými hvězdami, objevuje se na scéně skutečná lodička. Bobby kolem ní vede své dialogy a když scéna končí, lodička mizí, aniž by byla jakkoliv vzata do hry.

    Nerada bych opomenula skutečnost, že brněnský Mrzák Inishmaanský je inscenací, kterou režíroval pedagog. O takových inscenacích se říká, že je na nich podstatné především herectví, kdežto o dramaturgicko-režijní aspekt zde nejde. Problémem však je, že herci celkově oscilují mezi tím, zda vyhovět režijním požadavkům anebo zda podlehnout přirozenému sklonu hrát groteskní text groteskně (z těch vyniká Martin Tlapák). Dochází k situaci, kdy mohou být jednotlivé herecké výkony v rámci svého žánru dobré, ale celkový tvar pak působí nesourodě a schopnosti herců tak zaniknou.

    BARBORA ETLÍKOVÁ

    JAMU – Martin McDonagh: Mrzák inishmaanský. Režie Ivo Krobot, překlad Ondřej Pilný,  dramaturgie Helena Michková, výprava Anna Solilová, kostýmy Iveta Ryšavá, lightdesign Václav Ryšavý, hudba, zvuk Vojtěch Slabý, hudba Zdeněk Kluka.


    Ztraceno v překladu

    Poslední představení, které diváci letošního Zlomvazu mohli shlédnout v prostorách divadla DISK, přivezla až z Wroclawi Państwowa Wyzsa Szkola Teatralna. Ačkoliv Balady a romance – skica od I. Karpowicze byla uváděna v polském jazyce bez titulků, mohu s klidným svědomím říci, že se inscenace řadí mezi nejúspěšnější, které jsme na festivalu mohli vidět. Zdánlivě nepřekonatelná jazyková bariéra byla zbořena hned v první minutě precizností polských studentů. Příběh, který vyprávěli kombinací činoherního a loutkového herectví, byl tvořen z neskutečně barevných obrazů, takže divákovi nevadilo, že polštině příliš nerozumí.

    Vizuálníé složka byla velmi silná… FOTO ARCHIV ZLOMVAZU.

    Vnímáme střet dvou světů – lidského a božského, kde je hned od začátku zřejmé, kdo má navrch. Lidé jsou loutkami v rukách bohů, a to doslova. Odhalují se nám příběhy Olgy – postarší osamělé ženy, Kamy a Artura – mladého páru, jejichž vztahová krize vyvrcholí poté, co Kama otěhotní, Rafala – muže, který si „vše udělá sám“. Lidské osudy odehrávající se na jevišti se obejdou takřka beze slov. Divák jen fascinovaně přihlíží autentickému animování spodově vedených loutek-manekýnů, kteří jsou zde ovládáni hned třemi vodiči najednou. Pohyby panáků na vyvýšených praktikáblech jsou propracovány do nejmenších detailů, jejich jednoduchost a pravdivost poutá zrak i k tak zdánlivě nudné a zdlouhavé činnosti, jako je loupání jablka, loutky zde opravdu žijí. Člověk ihned podléhá iluzi. V kontrastu s tímto jsme najednou zataženi do světa bohů, představovaném herci samotnými. Prapodivný panteon, tvořený řeckými egyptskými a křesťanskými bohy a nadpřirozenými entitami, sestoupivší na zem ovlivňuje osud již zmiňovaných lidí, a zároveň nám otevírá vlastní příběh vztahů mezi nimi. Poznáváme tak Athénu zamilovanou do Osira, Niké randící s Ježíšem nebo apohlavního Lucifera jako životního partnera Afrodity. Oba světy zastřešuje postava Narace – vypravěčky, jejímž prostřednictvím je příběh dávkován divákovi. Její svrchovaná moc se projevuje také tím, že ona jako jediná má dovoleno komunikovat s publikem, v některých chvílích je nutí do interagce s herci.

    Kostýmy, asociující nahotu doplněnou jen o několik archetypálních symbolů, společně s „igelitovou“ scénografií pomáhají dotvářet mystickou atmosféru inscenace. Živelná hudba společně s pohybovou choreografií ve mně vyvolávala svou bazálností a živočišností v některých chvílích dojem rituálních tanců.

    Celkově na mne představení působilo, že sází na velice výraznou vizuální složku, tak trochu na efekt, což může, ale i nemusí, být způsobeno jazykovou bariérou. Jestli paralela lidského a božského světa nesla ještě jiné poselství, než že se v dnešní době víra v cokoli vytrácí pohlcena hektickým způsobem života, pak je to bohužel ztraceno v překladu.

    JANA MACÍČKOVÁ

    Balady a romance – skica – PWST. Režie Konrad Dworakowski, scénografie Marika Wojciechowska, hudba Piotr Klimek, pohybová spolupráce Jacek Owczarek.

    • Autor:
    • Publikováno: 14. května 2012

    Komentáře k článku: Útroby ZLOMVAZu (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,