Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ustálená moderna

    Velmi obyčejný byt: Vlevo kuchyně, jíž dominuje stůl, za ním u stěny kredenc a lednička, prostor vpravo označuje lůžko jako jiný pokoj. V jeho stěně jsou dveře do koupelny, jimiž se otevírá pohled na umyvadlo a vanu; v pozadí tohoto prostoru je ještě tmavý otvor značící vchod do další místnosti. Před nimi stojí toaletní stolek se zrcadlem. Vlevo nad kuchyní jsou schody na plošinu, jež jde nad celým jevištěm jako další patro činžáku, kde je byt sousedů. Když je potřeba, zatahují se závěsy, které předělují prostor; navíc vytvářejí dojem naprostého nedostatku soukromí a jsou také často prostředkem pro hereckou akci. Vizuální dojem z průměrné, možná podprůměrné úrovně tohoto bydlení zdůrazní ještě hluk projíždějící nadzemní dráhy.

    Otmar Branczuský (Steve), Lada Jelínková (Eunice), Marika Procházková (Stella) a Jan Hájek (Stanley) FOTO OLEG VOJTÍŠEK

    Osobní příběh

    Takovou scénu postavil Hans Hofer v Činoherním klubu pro inscenaci hry Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha. Její věrohodnost nenechá na pochybách o prostředí, v němž se odvíjí děj. Tato její podoba – včetně kostýmů Simony Rybákové – odpovídá i tomu, že jde o Spojené státy druhé poloviny čtyřicátých let minulého století, kdy Williamsův text vznikl a měl i premiéru. Celé to prostředí dokresluje i manželská dvojice hlučných, bouřlivě se projevujících sousedů Eunice a Steva, v níž Lada Jelínková a Otmar Brancuzský přesně charakterizují ráz této pospolitosti.

    Tento pocit reálnosti zpodobení prostředí slouží umístění a akcím herců v prostoru, jejich tvorbě divadelní situace, která formuje a provádí osobní příběh postav. Pojem osobní příběh (innere Lebensgeschichte) vytvořil kdysi na přelomu 19. a 20. století německý filosof William Dilthey ve snaze pojmenovat to, že člověk je bytost duchovní, která svůj život pouze nežije, ale také prožívá jako celostní, komplexní úsilí ustavit svou osobnost, svou identitu v realitě doby, jež je mu souzena. Na tomto principu – jehož se řada inscenací v našem divadle poslední dobou vzdala – odpovídajícímu tehdejší vývojové fázi divadla, vstoupila do období moderny i Čechovova dramatika, neboť uspořádávala reálné detaily montážně tak, aby se vynořila otázka postavení člověka v dějinách. Stejně tak Stanislavského prožívání může být uchopeno a chápáno v tomto smyslu; prokazuje to jeho touha po osobitém scénickém životě na jevišti. Také usilování Hany Kvapilové o – někteří přívrženci feminismu by dnes řekli „genderový“ – obraz moderního ženství je z téhož rodu. A konečně Činoherní klub v podmínkách 60. let minulého století se chopil tohoto principu divadelního scénování moderní činohry a rozvíjel jej v duchu svého programového přesvědčení, že možnosti herce jsou možnosti člověka.

    Ladislav Smoček nemohl prostě režírovat Williamsův text jinak než tímto způsobem, neboť celou svou tvorbou tkví v těchto kořenech, ale navíc se mu touto divadelní hrou k tomu dostalo jedinečného podnětu. Využil jej na plno. Scénický tvar jeho inscenace, k němuž náleží i podoba a existence textu v rámci strukturálních vazeb všech výrazových prostředků divadla, je dán zásadně realizací a sdělováním osobních příběhů postav v bytě, jejž scénografie záměrně zbudovala především jako prostor pro aktivitu herců, která je tím i určena. Blanche se v tom bytě ocitla na zoufalém útěku před svou minulostí i přítomností – a chce udělat něco pro svou budoucnost. Netuší ještě co, ale o to je její odhodlání úpornější. Lucie Žáčková – v souladu se Smočkovou koncepcí – neskrývá, ale hlavně nezdůrazňuje povahové vlastnosti této postavy, které mohou sdělovat její abnormálnost. Je zřejmě alkoholička, přehnaně a nezvykle se znovu a znovu koupe, je nepříjemně afektovaná, když se chce předvádět, přizná i temné skvrny své minulosti, jež nesvědčí v její prospěch a mohou být chápány jako příznak nevyrovnanosti osobnosti. Je možné opravdu uvěřit tomu, že ke své sestře a jejímu muži utekla proto, že je to pro ni poslední možnost v situaci, kdy se svými projevy stala nesnesitelnou svému okolí a nemohla už dále v prostředí malého městečka amerického jihu žít. Ale její minulost i přítomnost je poznamenána také krutými údery osudu, jež tato křehká a snadno zranitelná Blanche nemůže unést, protože je do té míry jiná, až je z pohledu stereotypů a konvencí běžného soužití nepochopitelná. Nemůže proto s nikým mluvit o tom, co ji potkalo, jak se cítí, co prožívá; tím méně to vysvětlit. K tomu ji determinují ještě její zásady dané výchovou.

    Životní realita
    i divadelní fikce

    V gestech, pohybech, slovech, chování i jednání této Blanche se množstvím názorných, fyzicky naléhavých detailů vyjevují často až protikladné vnější vlivy, které spoluurčují neúprosně její existenci. Nepřijímá je odevzdaně. Je v této inscenaci aktivní bytostí, která chce nepřízni osudu uniknout. Tato snaha není redukovaná jen na vědomé úsilí. Objevují se tu nenadálé, překvapivé a nečekané polohy vycházející ze skrývaných hlubin, které nutně provází komplexnost životního příběhu Blanche, jejž tak poctivě a zevrubně inscenace vypráví. Tahle Blanche se prostě nemůže chovat jinak – i kdyby chtěla. A v některých situacích musí jednat tak, jak jedná, jakkoliv se jí průběh událostí vymyká z rukou. Naprosto cíleně se snaží získat jako možnou záruku budoucnosti Mitche. Matěj Dadák jej hraje jako seriozního muže, jenž je bezmezně okouzlen nejen krásou této ženy, ale i její noblesou, elegancí, šarmem, duchaplností, vzdělaností, prostě vším, čím se vymyká jeho životnímu standardu. Vzdá se jí ovšem v okamžiku, když zjistí, že tato její výjimečná přitažlivost není bez poskvrn, které jeho konvenční morálka nemůže pochopit, a tím méně přijmout. Tahle cílevědomost Blanche v získávání mužů se prudce, živelně prolomí v okamžiku, kdy se objeví na pár minut bezejmenný poslíček Václava Šandy. Mladík, jenž v Blanche náhle probudí její mladistvé sny, vzpomínky na ztracenou lásku, ale i touhu po muži. V něžném, ale i vášnivém polibku je složitá celostnost, s níž Blanche Lucie Žáčkové staví svou roli jako prožívaní žití, vyslovena s neodbytnou naléhavostí, která tuto postavu trvale provází a činí ji životní realitou i divadelní fikcí.

    To vše se vyjevuje především ve vztahu ke Stanleymu, neboť ten svým životním prožitkem představuje všechno, co Blanche absolutně nesnáší. Jan Hájek svým pojetím netají, že jeho Stanleymu je rovněž Blanche zcela nepřijatelná. Všemi možnými způsoby naprosto zřetelně a drsně dává najevo, jak mu vadí, jak je mu protivná, nenajde pro ni ani nejmenší pochopení a pokud se chvíli zdá, že by se mohl k ní chovat alespoň trochu normálně, tak je to jen příprava na nečekaný, o to rasantnější útok. Blanche je pro něho nepřítelem prostých pevných jistot, k nimž se dopracoval válečnými prožitky i svým vztahem ke své ženě Stelle. Blanche dělá všechno, aby tyto jeho jistoty rozvrátila, používá k tomu i ženské přitažlivosti, ale hlavně ironie a sarkasmu, neváhá nikdy napadnout styl a způsob, jimiž její sestra Stella se svým manželem Stanleyem žije. A dělá to často arogantně, z pozic člověka vysoce – a jak je přesvědčena také oprávněně – povzneseného nad toto ošklivé a nedůstojné bytí. Stella Mariky Procházkové je v životě zcela přirozeně ukotvena. To jí dává sílu nejen Blanche rozumět, ale také o ni pokud možno co nejvíce pečovat, aby neméně tak rozuměla jejímu protipólu – Stanleymu. S klidnou, nenápadnou, leč výraznou samozřejmostí mu dává to, co on pro prožívání svých elementárních jistot potřebuje: bezpečí domova, rodiny a pevnost vzájemných citů a vztahů. Tato Stella Mariky Procházkové nesmiřuje nesmiřitelné, ani nejde o postavení ženy, která se jako sestra a manželka ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Jestli někdo zveřejňuje svůj osobní příběh v duchovní rovině jako člověk, jenž svým prožíváním nalezl pevné místo, je to právě Stella. Je odpovědí na otázku, jakou má člověk možnost i schopnost rozvinout v čase i v prostoru lidskost své existence.

    Jádro textu

    Smoček nechce touto inscenací ani předělávat text ani jej aktualizovat ani vytvářet bohaté a rozsáhlé reference směřující k dalším významům, odkazům na nejrůznější souvislosti. Nedosazuje nic zvenku, nekouzlí a neoslňuje diváka bohatou efektní strukturou divadelních prostředků. Soustřeďuje se na jádro textu, dává mu důsledně to, co vyžaduje, a scénický tvar vytváří herectvím. Uskutečňuje herecké akce bohatstvím reálných fyzických detailů, které koncentruje k těžišti, jádru situace. Odtud mu vyrůstá smysl celku v poloze obrazu lidí jako prožívajících bytostí, které existují v konkrétním čase a prostoru – poválečná Amerika čtyřicátých let, činžák a v něm skromný byt – a utvářejí v nich sebe. V tomto tvaru inscenace není příliš místa pro dramatické vyhrocení situací a vztahů, dynamiku konfliktů stojících na výrazných motivických a tematických liniích. Příležitostí k tomu by jistě bylo dost, ale Smoček se jim zřejmě záměrně vyhýbá; nechce rozporuplnost vlastního rozhodování člověka o sobě zastínit žádnou, byť sebenapínavější událostí. Tak inscenuje i scénu, v níž Stanley znásilní Blanche. Je to jen jakási dohra, není to systematicky budované vyústění jejich vztahu. Jde o nemožnost najít v tomto světě příležitost pro dvě tak rozdílné bytosti. V tomto kontextu se nabízejí některé otázky o připravenosti, zdůvodněnosti a podobě tohoto činu. Ale nebudu je klást, neboť pokládám za daleko důležitější to, co jsem už napsal: že Smoček oživil a připomenul podobu činohry, jež ustálila jednu polohu její moderní tváře. Soustředěný, citlivý a krajně pozorný zájem diváků na repríze, jíž jsem byl přítomen, dokazoval průkazně, že divadlo svou lidskou podstatou – svým zájmem o člověka jako vrcholným, nejzásadnějším i nejkrásnějším zdůvodněním své existence – má svou trvalou přitažlivost. Nebo jinak – řečeno parafrází jednoho ze zakladatelů kybernetiky, jenž pravil, že nejlepším modelem kočky je zase kočka – literatura vstoupila na divadlo proto, že nejlepším modelem člověka je skutečný člověk – tedy herec.

    Činoherní klub – Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha. Překlad Luba a Rudolf Pellarovi. Režie Ladislav Smoček, scéna Hans Hofer, kostýmy Simona Rybáková. Dramaturgie Roman Císař a Vladimír Procházka. Premiéra 12. října 2011.


    Komentáře k článku: Ustálená moderna

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,