Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Umění v bodě vyprázdněnosti

    Mezinárodní festival současného umění 4 + 4 dny v pohybu oslavil ve dnech 2.–10. října dvacet let. Přehlídka, která od svého vzniku v roce 1996 využívá opuštěné, chátrající či k demolici určené objekty a areály, nejenže – jak její organizátoři zdůrazňují – stále pokračuje ve své původní vizi osidlovat nedivadelní domy, stadiony či jiné objekty na několik dní uměním (vedle divadelních a tanečních performancí se konají vždy výstavy a v posledních letech i procházky Prahou, přednášky a další akce), ale do Prahy v posledních letech přiváží i dramaturgicky vyhraněné umělecké koncepty, jež návštěvníkům předkládá jak v performancích, tak v oboru výtvarného umění. Jde vesměs o taneční či – přinejmenším – fyzické divadlo našich i zahraničních tvůrců, o projekty často přímo pro festival připravené či alespoň upravené. Letošní koncept nazvaný Jak nic nechtít? byl ve výsledných prezentacích patrnější a dotaženější než kdykoli dřív.

    Stiftung

    Halka Třešňáková jako Miss World v autorské inscenaci Stiftung FOTO MARKÉTA ČERNÁ

    Čtveřice – Pavel Štorek, Denisa Václavová, Markéta Černá a Nikola Böhmová – organizátorů a dramaturgů festivalu, kteří jej řídí od jeho počátku, tentokrát na devět dnů obsadila Desfourský palác. Málokdo z návštěvníků festivalu v něm kdy byl, ale snad každý Pražák kolem něj často prochází. Nachází se totiž na rohu ulice Na Florenci, na půli cesty mezi vlakovým Masarykovým nádražím a autobusovým nádražím Florenc. Jedná se o třípatrový, památkově chráněný dům, který dříve sloužil mnoha organizacím a účelům, v současně době je opuštěný a probíhají v něm rekonstrukční práce, po dobu festivalu pozastavené. Ve všech prostorech domu včetně přilehlé minizahrádky v zadním traktu a půdní přístavby se konaly festivalové akce – od různých performancí, přes instalace po koncerty a barový provoz. Oživení domu tak trochu připomínalo obdobné výstavně-performanční pojetí nedávného Pražského Quadriennale. Na rozdíl od minulých několika let, kdy byla výstava vesměs v otevřených prostorách a působila jako jedna velká „surová“ instalace, pomohlo rozparcelování jednotlivých umělců a jejich projektů do malých pokojíčků k celkovému vyznění konceptu jako výrazně rozdílných, ergo originálních přístupů k jednomu a témuž tématu. Zjednodušeně by se dal interpretovat jako umění v situaci či bodě vyprázdněnosti. Všeho – formy, obsahu i smyslu.

    A podobné to bylo i s festivalovými performancemi. Velmi záleželo na divákovi, jeho zkušenostech a otevřenosti. Vyjma pohybově hudební produkce Samedi Détente (Sobota s rozhlasem) Francouzky rwandského původu Dorothée Munyanezy, jež byla jejím osobním otřesným svědectvím z války ve Rwandě; emotivně i formálně silné představení odehrané v Jatkách78, z konceptu festivalu však přece jen se vymykající, vyžadovaly ostatní festivalové produkce ochotu a schopnost diváka nechat se performery a situacemi, jež vytvářeli, vést a podléhat jim. Často bez prvotního pochopení jejich počínání a vesměs i bez výsledného výkladového klíče. Bylo skutečně třeba „nic nechtít“, abyste se s daným tvůrcem a jeho performancí mohli prolnout a – případně – ji přijali. Abyste se změnili. Teprve pokud jste na tento „klíč“ přistoupili, byli jste vpuštěni do bran performance a performerova světa. Bylo třeba volit vlastní přístupy, být aktivní, hledat si vlastní interpretace a hodnoty. Dle nasazení, míry kreativity a autenticity tvůrců, dle jejich schopnosti otevírat v divákovi fantazii, dle důslednosti dotahovat (pouhý) nápad někam dál, hlouběji, zařazovat jej do širších souvislostí, nacházet v něm další vrstvy. Či jen dle vlastních asociací a emocí. A nejlépe nechtít nic. Neočekávat ani neinterpretovat…

    Takový byl hned úvodní scénický koncert v Divadle Archa belgického hudebního uskupení Zita Swoon Group Nothing That Is Everything, který vznikl ve spolupráci se slovutným vlámským tanečním souborem Needcompany. Údajně šlo o rekonstrukci představení legendárního curyšského Cabaretu Voltaire, jednoho ze zakladatelů uměleckého směru dada. V podstatě jsme ale sledovali řadu rockových, soul-jazzových či rhythm’n’bluesových hudebních čísel evokujících novou vlnu konce sedmdesátých let minulého století, doprovázených různě bizarními výstupy a tanci, často doplňovanými maskami či v proměnlivých kostýmech. Bavili jste se předkládanými situacemi a obrazy, anebo jste jen tak – bez hledání významů a souvislostí – hleděli a naslouchali. Dada…

    Nejdůsledněji v konceptu „nic nechtít“ šli pak především solo performeři. Například Kristin Ryg Helgebosad (performance Me Too v divadle Ponec), Pieter Ampe (So You Can Feel), Mette Edvardsen (No Title) – oba ve velkém sále Divadla Archa, Amund Sjølie Sveen (inscenovaná přednáška tak trochu ve stylu Járy Cimrmana The Norwegian Way v malém sále Divadla Archa), Halka Třešňáková (parodie na uměle vytvářené celebrity a jejich následné sebeprezentace nazvaná Stiftung, třikrát odehraná v jednom z pokojů Desfourského paláce) a dle charakteristik v programu jistě i další, které jsem – z časových důvodů – nezastihl. Někteří byli otevření až téměř na dřeň sebe samých (Helgebosad), jiní excentričtí (Ampe), jízlivě sebeironičtí (Sveen, Třešňáková) či do sebe uzavření (Edvardsen). Vesměs však vyžadovali až příliš mnoho vcítění a vzájemného (divák–performer) naladění. Málokdy tak překročili intelektuální okruh dopadu svých performancí.

    Výjimku tvořila minimalistická produkce iFeel2 německého dua Marco Berrettini (původem Ital) / Marie-Caroline Hominal, podle mne divadelní „top“ festivalu. Oba zhruba hodinu tančili tváří v tvář proti sobě jednoduchý zamilovaný duet pohybujíce se na osvětleném jevišti Divadla Archa mezi z výšky visícími květináči plnými bílých (jakoby zemřelých) trsů květin. Po této hodině se postupně začaly jednotlivé květináče třást a z jednoho z nich se – pomalu – vysoukal jakýsi tribe, člověk-zvíře požírající konzervu. Tanečníci – stále do sebe zahledění – ožili, člověk-zvíře se pokusil o komunikaci, ale když si ho nevšímali, začal se ve světě pohybovat a žít v něm sám, bez závislosti na nich. A všechno se opět uchýlilo do stejného (či podobného) stereotypu. Jednoduchý koncept důsledně dotažený do esteticky vyhraněného pohybového, výtvarného i hudebního rámce s filosofujícím, intelektuálním přesahem a silným emotivním působením. Samozřejmě, pokud jste přijali minimalismus jako (možnou) uměleckou formu výpovědi.

    Letošní ročník 4+4 dnů v pohybu byl dramaturgicky a konceptuálně nejzajímavějším v celé své historii. V českém kontextu jde o nejdůslednější mapování a přivážení aktuálních, intelektuálně vyhraněných směrů současného experimentálního umění.


    Komentáře k článku: Umění v bodě vyprázdněnosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,