Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Uhde píše Levínskému

    Ahoj, René,

    jsem rád, že se na uprchlické téma díváme stejně. Už po léta se stále hlouběji upevňuju v názoru, že je pro politikův profil podstatné, s jakým lidským vybavením přišel do funkce. Jistě je dobré, když se ministr obrany vyzná ve vojenství, ale i laik může na tom místě obstát, je-li pracovitý, vzdělává se v oboru, systematicky poznává, umí to s lidmi a dokáže se obklopit loajálními odborníky. Je-li však charakterově nepevný, zištný, nevelkorysý, snaží se především, aby se v křesle za každou cenu udržel, nebude z něho nic.

    Myslím si, že se spolková kancléřka Merkelová nebo spolkový prezident Gauck projevili už tím, že prošli disentem, to znamená, že se pro své smýšlení ocitli mezi občany druhého nebo třetího řádu a stali se štvanci. Není to samozřejmě záruka, že mají ve všem pravdu a ve všem všudy uspějí, ale prodělali důležitou osobnostní průpravu ve schopnosti nepřizpůsobit se tlaku. Mezi našimi politiky naopak převládají činitelé schopní nějak se za každých okolností zabudovat do existujících struktur. Řada z nich byla v mládí členy komunistické strany nebo dobře zapsanými prominenty, přinejmenším nenápadnými zaměstnanci. Neměl bych proti tomu nic, kdyby to nesvědčilo o jejich přizpůsobivosti tomu, co se právě nosí. Proto neskýtají naději, že někdo z nich vyroste ve státníka.

    Ale dost. Ostav politiku, muzyku davaj, jak ve staré anekdotě vykřikl opilý sovětský voják, který v pětačtyřicátém roce zabloudil do českého kostela na mši, líbily se mu varhanní hra a zpěvy, ale kázání, navíc v nesrozumitelné řeči, trvalo podle něj zbytečně dlouho.

    Četl jsem v německém překladu novou prózu Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti. Vydal ji letos Carl Hanser Verlag a možná se Ti už dostala do ruky. Jestli ne, moc Ti ji doporučuju. Kundera tentokrát ve vyprávění, které nemá vnějškově daleko do idylické nálady jarních procházek po Paříži, strojí situace směřující k vyvolání smíchu nebo spíš úsměvu, a přece jej nakonec nevzbudí.

    Idylu totiž pronikavě naruší vousatý lovec s flintou, který bloumá současnou Lucemburskou zahradou. Je to Stalin, kterého autor přivedl na scénu z anekdotické situace, jež se prý kdysi skutečně odehrála. Diktátor pronásleduje Kalinina, který rovněž po vůli spisovatelově unikl z téže anekdotické situace a snaží se vyčurat. Situace totiž záležela v tom, že mu Josif Vissarionovič dlouhými výklady bránil vyhledat úlevu, až se Kalinin pomočil. Jistě, může nám být ukradený. Ale je Ti to celé k smíchu?

    Kunderovi Pařížané v Lucemburské zahradě Stalina neznají a nepoznají. Přijmou ho vlídně a omluví i výstřel, kterým připravil sochu francouzské královny Marie Medicejské o špičku nosu. Střelec jim to vysvětlí jako pokus zamezit, aby se v parku čuralo. Dojde u nich pochopení. Ujistí je, že jeho druh slíbil, že už v parku čurat nebude, a oba v kolesce odjíždějí na projížďku Paříží.

    Tím próza končí. Znovu se ptám: Je to k smíchu? Ta otázka – znáš ji taky? – mě provází, kdykoli například sleduju zprávy, a to ze zahraničních stanic, protože zpravodajství České televize většinou vypadá, že kromě české kotliny nic na světě nezná, a když už musí o něčem ze světa informovat, věnuje tomu, pokud možno, dobu co nejkratší. I to je směšné, a k smíchu to není.

    Četl jsem a pořád čtu básnickou sbírku Antonína Přidala Zpovědi a odposlechy. Je to silná poezie konkrétních situací, stop, které na člověku zanechala doba jeho života a které sám na své cestě vyšlapal. Promlouvá reliéfně působícími větami, že máš pocit, jako bys to taky tak napsal, jen to umět. Na rozdíl od střední a mladé básnické generace, která v touze zbavit se zbytečných slov jako by rezignovala na sdělení, vypráví Přidal příběhy třeba o starých spolužácích, z nichž každému něco schází. Frantovi noha. Po nemoci / šla napřed, říká o ní. Radost číst, i když je to o smrti.

    O naší hře příště.

    Srdečně

    MILAN

    • Autor:
    • Publikováno: 26. října 2015

    Komentáře k článku: Uhde píše Levínskému

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,