Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Udělat z ničeho něco (o Josefu Janíkovi)

    K stáru navenek připomínal Pánaboha z Hofmanova animovaného filmu Stvoření světa. V tom filmu inspirovaném kresbami karikaturisty Jeana Effela jsme mohli sledovat počínání dobráckého stařečka, který si stanovil (ať z rozmaru či z nudy) šestidenní plán na vytvoření „něčeho z ničeho.“ Stařeček, o němž je řeč, není animovaný, nýbrž divadelní: Josef Janík.

    Josef Janík a Roman Císař

    Režisér a jeho dramaturg (Josef Janík a Roman Císař) FOTO ARCHIV

    I on si stanovil obdobný režijní plán na vytvoření „něčeho z ničeho“, náročný na čas i výdrž. Jako by mu padla přesně na míru následující Burianova slova: Umění: z ničeho něco. To by bylo všechno, co bychom od umění požadovali. Z „ničeho“ okolnostmi nebo sebeopojením nebo vůlí vyrůstá inspirace, původ „něčeho“, princip formy.

    Zdvižený prst

    Ono „z ničeho něco“ znamenalo dlouhé hodiny režisérovy svědomité přípravy. Hercům toho zpočátku nikdy moc neřekl. Vyhýbal se snadným řešením, rychlé cestě k cíli. Nezajímal ho secvičený výsledek, divadlo nazíral jako soustavný dialog s hercem; kam se v tom dialogu dojde, tam dojde inscenace. Měl dar vést (někdy donést v zubech!) herce k autentickému herectví, k přirozenému sdělení myšlenky. Pronásledoval obecnost, přibližnost, divadelní lež, intonační faleš. To všechno pokládal za veteš a šlendrián. (Ono to totiž není ťap ťap ťap, ale ťááp ťáááp ťa-ááááp! O tom to, kurva, je!) Nesnášel přednes literatury, na zkouškách hromoval při každém mechanickém opakování a barvení naučeného textu: Ne-hraj di-vad-lo, mla-dej! Zavile trval na pravdivém, neopentleném herectví. Pentle mívají holčičky. Prav-du, mla-dej, prav-du! bývala jedna z jeho nejčastějších a nejúčinnějších pobídek k herci. Vyžadoval od herců autorský podíl, trval na živé, nezafixované výměně replik, rozpoznal falešnou expresi, nedostatečnou vnitřní znalost textu a situace. V takových chvílích své herce „trápil“, naschvál je ponechával napospas vlastní nepřipravenosti, duševní pohodlnosti a laxnosti, aby si tím spíš uvědomili, že melou prázdnou slámu a z úst se jim odkuřuje lež. Vzápětí je ale injektoval a inspiroval, posouval blíž k obrysu postavy. Herci se zpravidla dobrali k novým dílčím objevům, byť třeba nepatrným, napětí polevilo a zkouška málokdy uvízla v mrtvém bodu. A když bylo nejhůř a doopravdy nešlo vůbec nic, pravíval důrazně na odchodu: Mám zdvižený prst!

    Janíkova rustikálnost některé slabší povahy dráždila, až odpuzovala. Herce, kteří nedokázali opakovaně naplnit jeho vysoké nároky a zůstávali dlužníky jeho očekávání, občas rozplakal; když šel za „svým“, nesnášel placatý kompromis. Ale vždycky, když se neudržel, věděl, že překročil míru. Rád vystupoval jako plebejec, nasazoval si siláckou masku cynika a hrubiána, přitom prokazoval kulturnost, přehled a noblesu. Jistěže byl citlivý a zranitelný, své city však najevo nedával. Otvíral se málokdy, zpravidla jen těm, kterým důvěřoval, na něž se spoléhal. Měl své démony a běsy, tajemná zákoutí nitra, pečlivě hájená, uzamčená na zámek. Jdu domů a beru s sebou klíč! Teprve někde doma se prodíral ke svým démonům, zápasil s nimi docela sám. Mnohá příkoří jim vracel na jevišti, kde si s nimi vyřizoval účty. Někde tady lze odtušit část podhoubí „janíkovské dramaturgie“. Proto například, pars pro toto, jeho záliba v temném seveřanu Larsi Norénovi, jehož režíroval hned dvakrát. Od Büchnerova Vojcka vedla zas cesta k Brechtovu Baalovi, od něj ke Koltèsovu Robertu Zuccovi. A tak dál, a tak dál.

    Když jsme v letech 1983–1986 (a později pak na dálku) spolupracovali, často jsme svoji bezmoc, vztek a vzdor vybíjeli přirozeně v divadelní práci. Byla nám vším, pozitivní očistou ducha, skrytě domluvenou vzpourou, jedinou účinnou zbraní, díky níž jsme mohli (bez bázně a hany) za pomoci rozmanitých lstí existovat jako poměrně smysluplný spolek. Něco podobného zažívali a praktikovali mnozí divadelníci po celé vlasti, v tom jsme nebyli výjimkou: ono spiklenectví jeviště a hlediště patřilo k radostem neradostné doby. Jak se mi při této smutné příležitosti vybavují ony tři roky spolupráce s Josefem Janíkem a s Martou Roszkopfovou, uvědomuji si nesmírnou důležitost sounáležitosti, z níž vyplývalo vše ostatní, například intenzita, ochota, vstřícnost a vnitřní koncentrovanost v pravém okamžiku. Jistě potěšující je, že některá z těch představení nepřestala být zmiňována, nevymizela docela z nevalné paměti času. A tak se, co možná krátce, alespoň ke třem z nich vrátím.

    Když slavili Bezruči čtyřicáté výročí založení divadla (1985), nasadili jsme (v divadle pro děti a mládež…) Büchnerova Vojcka. Mám to před očima jako dnes: sedíme ve třech v Martině bytě na Husově náměstí, prodíráme se tím nevázaným jazykem, snovými postavami, tou fragmentární, patrně provždy moderní hrou. Vojcek, ztrýzněný, halucinacemi pronásledovaný človíček byl pro nás symbolem odporu a bezmoci… Marta, jak bývalo jejím zvykem, skicuje a skicuje a jedna skica za druhou mizí v koši. Ticho, tápeme. Vtom najednou režisér vykřikne: Pod náma je to dutý… Rozumíte, Romane? Pod náma je to dutý! A vzápětí: Už to mám, Marto, už to mám! Z hajzlu do hajzlu! O tom to, kurva, je! Stručná explikace: z hajzlu do hajzlu znamená jedna kadibudka vlevo, druhá kadibudka vpravo a mezi nimi spojnice – jakási lavice, která sloužila i jako pódium či ulička i bidýlko, na kterém všichni hřadovali. Základ groteskního defilé je dán, výklad a scénografie jsou hotovy. Tečka. (Nebylo třeba hluboké filosofie, pomáhalo nám vycházet z docela obyčejných věcí, z miniaturních detailů. Těch jsme se chytli jako magnetu a najednou bylo na čem stavět.) Pan Janík na nás pomrkává a hýká svým nakažlivým smíchem. A pak už hýkáme ve třech: při pomyšlení, jak pěkný dáreček chystáme k slavnému výročí! Tak silný pocit spojenectví a důvěry se v životě mnohokrát neopakuje.

    Ostravský Mamulov

    Z prací, které utkvěly v paměti, připomenu ještě alespoň dvě: Rus krví umytou Arťoma Vesjolého a Viktora aneb Dítka u moci Rogera Vitraca. V obou případech jsme narazili na směšné „ideologické“ problémy, třebaže normalizace už ani v ostravském Mamulově (muž s bizarním jménem Mamula tu byl vedoucím krajským tajemníkem KSČ) nekousala až na dřeň. Velká pachuť v nás byla ale přítomna pořád, a pak, tušil snad někdo, že to už začíná končit?

    Rus krví umytá zobrazuje živelný pohyb revoluční masy a občanskou válku. Tohle strhující životní románové dílo svérázného samouka Vesjolého upoutává i formální stránkou. Je to docela odlišný pohled, než jaký byl do lidu leta vtloukán; doufali jsme, že autentičnost textu i „jiná“ pravdivost zobrazení krvavé bratrovražedné lázně uniknou polevující pozornosti strážců režimu. (Autora na konci třicátých let nezákonně zavřeli, za dva roky ve vězení zemřel, na konci padesátých let ho rehabilitovali.) S názvem bychom mohli přesto narazit, obával se šéfdramaturg SDO Ladislav Slíva; byl kolegiální, kamarád a bezručáckou dramaturgii „nahoře“ jistil a hájil. Co takhle Revoluční freska?, řekl jednou Láďa. Radostí jsme zrovna neskákali, ale nakonec jsme souhlasili. Název nebyl tak nepřijatelný a chuť a touha pustit se do zdivadelnění úžasné látky byla obrovská. Zprvu jsme si říkali, že vůbec nejlepší by bylo tu knihu předčítat. Natolik nás fascinovala, navíc absolutně konvenovala Janíkovu bouřliváckému naturelu. Dobrá devíza pro začátek. Opět jsme hledali jednoduché, účinné řešení. Na jevišti byly jen věci, kterých bylo v dané chvíli třeba. Pak dva, nikoli předem, nýbrž znenáhla určující jevištní prvky: olbřímí baldachýn, který se pnul z jeviště nad hlavami diváků až na balkon, kde byl připoután. A koncertní křídlo. Inscenace byla stavěna jako střemhlavá freska fragmentů-skečů-kapitol, miniatur opatřených konkrétními názvy. Všechno se přelévalo jako sklíčka v překotně otáčeném krasohledu. V závěru se jeviště zalidňuje, sílí vřava přehlušujících výkřiků. Křičící masa se zmocní koncertního křídla, na které se vyhrabala Zpěvačka pějící árii, zatímco Klavírista se snaží hrát vestoje. Masa roztočí křídlo, promění je ve zlověstnou hmotu, která dorazí kamsi na střed. Je to zběsile nicotné a mrazivé: Padne výstřel, blankytně krvavé nebe v hledišti se utrhne, prosviští nad diváky a pokryje celé jeviště i s herci. Hrubý technický tyl proletěl nad hledištěm jako hejno vran. Nesmírně impresivní, nezapomenutelné finále.

    Rudí, bílí, krev a zmar

    Konečně Vitracův Viktor aneb Dítka u moci! V „janíkovské dramaturgii“ tak trochu blíženec Ionescův či Weingartenův. Vitrac byl naprosto nečekaná premiérová bomba, divadelní zázrak. Nic nenasvědčovalo tomu, že zrovna tenhle odpadlík surrealistického hnutí a předchůdce absurdního dramatu zaujme ostravské publikum. K nečekanému úspěchu hry přispělo, snad ještě notněji než jindy, obsazení. Dětští hrdinové Vitracovy hry, devítiletý Viktor s inteligencí jako dospělý a jeho šestiletá přítelkyně Ester byli totiž obsazeni Bohuslavem Čvančarou, tehdy již pánem v letech, a mladičkou konzervatoristkou Evou Vejmělkovou. Samo setkání těchto dvou fyziognomií (drobounký střízlík Čvančara v krátkých kalhotách a v podkolenkách, Vejmělková v dívčích šatečkách) naladilo diváky hned od začátku na pozitivní strunu. Jejich spiklenectví vůči hovadskému světu promiskuitních rodičů a ostatních polosurreálných minimonster zafungovalo neuvěřitelně autenticky. Člověk se nakonec vůbec nemohl divit, že jediným možným řešením, jak uniknout z toho pokrytectví a žabomyšího panoptika blbů, je velmi ochotně skonat. Pokřivený svět kolem vyjádřila Marta jednoduše čistou scénou, soustředěnou na manželskou postel, která s andělíčkovsky okřídleným čelem trčela z orchestru; prostor za ní byl ohraničen stěnou, která působila jako deformace v křivém zrcadle: tu vyboulená, tu zas zúžená. A konečně na sloupku, jako plastika, kterou měšťáci mívají rádi v obývácích – velké „porcelánové“ jablko, které se v určitém momentu rozbije (viníky jsou samosebou děti, ti zatracení parchanti). – Post scriptum: Když tehdejší ředitel-kádr SDO jménem Starý dorazil na generálku Viktora, nestačil se divit, čemuže to naslouchá. Surrealisticko-realisticko-dadaistický jazyk hry mu zněl jako ňambikvárština, avšak žádný překladatel se nedostavil. Po generálce neskrýval trapné rozpaky; nikdy zpravidla nevěděl, co si má myslet, ale tentokrát vyloženě tápal. Zaujala ho ale jedna Viktorova replika, když říká, že má raději pilu než kladivo, protože pila je melodičtější. Soudruh se pochlapil k následujícímu výpotku: Soudruhu Romanko, to s tím kladivem, tož – to není dobré. Srp a kladivo, no víte, že. To by se soudruhům nelíbilo, že má raději pilu, však mi rozumíte, že. Tož to nějak škrtněte, toto. – A Janíkova reakce? Dodnes nepublikovatelná.

    Hry a prohry

    Po mém návratu z Ostravy do Prahy přátelské vztahy naší trojice přetrvaly, třebaže nemohly být bůhvíjak intenzivní. Spolupracovali jsme ale na dálku, občas jsme se vídali a s Martou si psali. Poznali jsme se natolik, že nebylo třeba příliš řešit, co posílat. S přibývajícím věkem se čím dál víc hlásila potřeba titulů, témat, které vyjeví něco z našeho nešikovného tápání, z proher důstojných i těch druhých, i něco z toho, že bolest a smrt jsou součástí života, a také to, jak je nakonec jednoduché jít rovně, jak nejobyčejnější věci jsou základní bází pro dosažení těch výjimečných, jak mnohdy stačí natáhnout ruku k pohlazení a bouře ztichnou. Neduživé kořeny slabých a naivních textů, které nestačí vyživit kmen, tyto hry nehry Josefa Janíka nezajímaly. Zato ho zajímaly hry vnitřně výpovědné, byť třeba nijak zvlášť stavebně dokonalé.

    Zde je seznam „dálkových“ titulů, dokreslující zlomek „janíkovské dramaturgie“: M. de Ghel­de­rode: Barabáš, E. Radzinskij: Toho chlapa zabít, E. Albee: Všechno na zahradě, J. Audiberti: Zlo běží, L. No­rén: Noc je matkou dne, R. Wein­garten: Léto, B. M. Koltès: Ro­berto Zucco, A. Miller: Stvoření světa a jiné obchody, St. I. Witkiewicz: Blázen a jeptiška, B. Brecht: Maloměšťákova svatba, J. Anouilh: Ardéla, L. Pirandello: Bláznův klobouk, T. Takeda: Světélkující mech (tímto titulem byla v roce 1994 z iniciativy Josefa Janíka otevřena MÁRNICE, nový hrací prostor v suterénu divadla), J. Giraudoux: Dodatek k cestě kapitána Cooka, V. Dyk: Zapomnětlivý, J. Wormsová: Se stromy nebo bez nich, L. Norén: Chaos je sousedem Boha.

    Být epizodou v divadelním životě Josefa Janíka bylo pro mne štěstím a potěšením a navždy to tak zůstane. Jen mne nepřestane mrzet, že jsme se naposledy viděli v Ostravě někdy před dvěma lety, po jeho osmdesátinách. Pořád z něj ještě vyzařovalo nezaměnitelné osobní fluidum, třebaže chuť zlobit ubyla. Jako vždy se o vše živě zajímal. Upíjeli jsme pivo a on najednou sáhl po tašce a vytáhl z ní láhev s tekutinou vlastní výroby s vinětou – JANÍKOVICE. Mrkl na mne šibalsky a pravil: Poctivá domácí. Ne abyste ji ženě vypil. Až po delší době mi došlo, proč na mě působil tak smutně a co mu nejvíc chybí. Asi neměl ta poslední leta zůstat bez praktického kontaktu s jevištěm. Vím ale, že pokud mu stačily síly, nazlobil se na divadle dost, a nepřekvapuje mě, že tečkou za jeho režijní prací byly Ionescovy Židle.

    Nálety na živá sdělení

    S panem režisérem Janíkem, Dědečkem, jak se mu posléze v Ostravě eufemisticky říkalo, pobyla na krkolomné divadelní cestě nejvěrněji jeho dvorní výtvarnice Marta. Ona také nejčastěji (bezmála tři desetiletí) slýchávala jeho pověstné: Kurva, co tomu říkáte? Možná z toho bude i divadlo. – Věřím, že z myslí těch, kteří ho znali a spolupracovali s ním, nikdy docela nevymizí. Sbližoval divadelníky různých generací, vychoval spoustu herců, motivoval okolí skutečným divadelním hladem. Zvídavě sledoval aktuální témata, domácí i cizí. Rovněž klasických textů se zmocňoval jako dravec, který pořádá nálety na ukrytá živá sdělení. Sám mladý duchem fandil mládí, bez zaváhání šel do rizika, inicioval a zkoušel původní hry. V tomhle navenek jadrném, uvnitř křehkém bardovi, jenž založením tíhl k fragmentárnosti a expresivní zkratce, se ukrýval i kus básníka jeviště burianovského ladění. (Ještě před studiem na brněnské JAMU na něj silně zapůsobilo setkání s E. F. Burianem a stal se vyznavačem jeho divadelního umění.) Když se pak v jeho inscenacích střetlo, prolnulo a zabřinkalo obojí – brutální, věcná syrovost i vášeň a něha, býval to ten nejpravější Janík!


    Komentáře k článku: Udělat z ničeho něco (o Josefu Janíkovi)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,