Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tváře a jizvy Vladimíra Marka (No. 4)

    Vladimír Marek byl v letech 1973-1991 hercem královéhradeckého Divadla Drak, v té době vrcholné evropské divadelní loutkové scény. Právě o tomto jeho životním období je následující pasáž navazující na rozhovor v DN 2/2013  Ochutnal jsem všechno, co je lákavé.

    Vladimír Marek, Královna Dagmar
    Ludvík Kundera, Miloslav Klíma: Královna Dagmar (r. Josef Krofta, Divadlo Drak Hradec Králové, 1988). FOTO archiv Divadla Drak

    Jak byste charakterizoval styl a práci Divadla Drak?

    V první řadě to byla kreativita a svoboda vyjádření, která formovala nenapodobitelný styl Draku v těch slavných dobách. Pepa Krofta byl otevřený všem nápadům, které jsme přinášeli. Mnohdy ho k vytvoření skvělého nápadu inspirovalo našich několik nápadů blbých, které ukázaly, kudy cesta nevede. A měl schopnost opustit vlastní nápad, když přišel zajímavější odjinud. Dokázal 14 dní před premiérou Popelky říct: Je to blbý, tohle nemůže před lidi. Někde jsem se spletl. A zkoušeli jsme od rána do rána a vznikla slavná a krásná inscenace. Byla to doba, kdy jsme, všichni zúčastnění, byli na správném místě ve správný čas. V čas, který přeje zázrakům tvoření, i když tomu společenské podmínky příliš nepřejí.

    V čem podle vás spočívala jedinečnost tehdejšího Draku?

    Pominu-li tvůrčí autorské vklady tria Krofta-Matásek-Vyšohlíd, o kterých jsme mluvili v DN, tak výjimečnost Draku spočívala i v – tehdy novátorském – slučování žánrů. Divadla hudebního, loutkového, pohybového a činoherního, se všemi prvky, které tyto disciplíny obnášejí. Počítalo se s muzikálností souboru, kde většina uměla hrát na nějaký hudební nástroj. Já to nebyl. Byla mi dána zručnost v ovládání loutek, nebyla mi dána zručnosti ovládat hudební nástroj, jakkoliv jsem se snažil. A tak mi byly většinou přiděleny nástroje perkusivního charakteru. Jen jednou jsem hrál na housle, kde jsem měl od Jirky Vyšohlída na hmatníku přilepeny značky z leukoplastu, abych věděl kam položit prsty.

    Jaké postavy jste v Draku hrál?

    Když se konečně profláklo, že můj herecký obor je spíše charakterní než milovnický, následovaly pravé hody. Namátkou uvádím, kterak jsem si pro postavu iluzionisty Capitotaleho v Cirkusu Unikum vymyslel vnější podobu a líčení, aniž jsem vůbec věděl, že Bob Fosse natočil film Cabaret s Joelem Grayem v roli MC. Tato výtvarná shoda mě později potěšila. Ostatně, Bob Fosse je pro mě stále nepřekonanou choreografickou a režisérskou ikonou.

    Hrál jsem toho ale mnoho včetně řady ženských rolí, o čemž jsme se už taky bavili v DN. Poněkud zaskočený jsem byl rolí Zlého krále v Kainarově Zlatovlásce. Honza Pilař v té době oslavil padesátiny a bylo logické, že tu roli, tohoto „loutkářského Shakespeara“, dostane on. Na čerstvě vyvěšeném obsazení však stálo moje jméno. Vím moc dobře, jak to Honzu Pilaře mrzelo, ale nedal to mrknutím oka najevo. A po premiéře mě objal a řekl mi, že pochopil, proč si Krofťák obsadil mě. Že on by to tak nedokázal zahrát. Diví se mi ještě někdo, že jsem byl v Draku šťastnej?

    Grafický náhled z připravovaného autorského projektu s Martinem Kámenem Shlomit (Salome).

    V Draku jste zažil i listopad 1989…

    Bylo to pozdě v noci, kdy mi Milan Kupka telefonoval co se děje v Praze, že na Národní třídě došlo k masakru při studentské demonstraci. Obtelefonoval jsem, koho se dalo a náhle jsme se stali revolucionáři. Ve městě, které bylo baštou komunismu, Turkem podurčenějším víc než Turek. V té době jsem měl doma dva VHS videorekordéry (kopíroval jsem kamarádovi nějaké horrorové filmy), a když z Prahy přišla videokazeta se záznamem událostí na Národní třídě, celý den a noc jsem ji kopíroval a množil. Tak jako všude, začali jsme oslovovat lidi v továrnách, pořádat mítingy. Ta kazeta byl jediný nástroj, který zabíral účinně. Sami jsme, jako loutkáři, nebyli nijak slavní a naše slova neměla váhu slov pronesených s autoritou známé, slavné osobnosti. Mám v živé paměti jednoho kolegu z činohry, který byl zaníceným komunistou, nikoliv však z důvodů kariérních. Měl a stále má silné sociální cítění. Stal s tedy komunistou, protože jiná levicová alternativa neexistovala. Prošel si v těch listopadových dnech rozpadem osobních ideálů, zhroutil se mu život. Přesto se dokázal napřímit a být aktivní, a když byl, jako v kraji známý herec, vyzván, aby s námi šel agitovat do továren, odpověděl: Já? Já, který jsem jim chodil při státních svátcích recitovat bláboly o Leninovi? Nevěřili by mi ani slovo. Hanba by mě fackovala za ty lži, které jsem jim o komunismu nakecal. Je mým vzácným kamarádem dodnes.

    Ty dny přinesly i setkání s agitujícími hradeckými špičkami KSČ, které nám přicházely vysvětlovat situaci a nabádaly nás, abychom nepodléhali dalším nástrahám amerického imperialismu, který nenávistně útočí na demokratické výdobytky našich socialistických zemí. My jsme na ně však srali. Jak na výdobytky, tak na ty soudruhy.

    Jak vidíte současnou dobu?

    Svádí to k téměř módnímu kvílení o špíně, ve které se najednou brodíme. Soudím, že to není zcela moudré. Za bolševika jsme se brodili v podstatně horších sračkách. Jen ten fakt zaručené práce a žebrácké mzdy v teplíčku a smrádečku u jistých společenských skupin vyvolává určitý druh resentimentu. Rozvzpomínání se na ty „vlastně docela dobré komunisty, co to vlastně mysleli dobře“. Fuj.

    Nekvílím, protože se dokážu postarat o sebe sama, a nežehrám, pokud se mi to v některý moment nedaří, protože to patrně není ten pravý moment ve správný čas a na správném místě. Nebo jsem to prostě zvoral a musím na to jít, poučen průserem, jinak. Snažím se být pochopitelně informován o všech společenských a politických jevech, abych pochopil souvislosti a mohl následně zvážit některý ze svých kroků. A k tomu je potřeba svobody. A tu nám momentální, jakkoliv diskutabilní, systém dává.

    Co si slibujete od roku 2013?

    Nebudu věštit. Stane se, co se stát má a co dovolíme, aby se stalo. Snad jen mohu říci, že v mém životě a profesi byly vždy nejúspěšnější roky končící lichým číslem. A nyní je na konci dokonce třináctka!

    Vladimír Marek: Autoportrét, 2012

    Ostatní díly najdete zde:

    Tváře a jizvy Vladimíra Marka (No. 3)

    Tváře a jizvy Vladimíra Marka (No. 2)

    Tváře a jizvy Vladimíra Marka (No. 1)


    Komentáře k článku: Tváře a jizvy Vladimíra Marka (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,