Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zákonité setkání

    Slovo zákonité má vyjádřit to, co pokládám na inscenaci Tři ženy a zamilovaný lovec souboru Geisslers Hofcomoe­dianten, uváděné ve VILE Štvanice, za nejpodstatnější: že se při ní sešli divadelní tvůrci díky trvalým hlubinným souvislostem. Roli při jejím vzniku hrály jistě i podněty aktuální jako 350. výročí narození významného českého barokního malíře Petra Brandla nebo duchovní iniciativa a finanční podpora Jana Lojdy. A to nechávám stranou oblíbené hrátky Reného Levínského, autora přebásnění textu, jenž pod dalším pseudonymem Vratislava Levínského z Olešnice nabízí v programu verzi, že text byl nalezen při rekonstrukci lékárny v hospitálu Kuks v srpnu 2018. Za autora označuje Jana Floriána Hammerschmida, českého katolického kněze, spisovatele a vlastence ze 17. století. Jeho existující makarónské česko-latinské verše Levínského přebásnění posouvají od směšno-komického vyznění k téměř „metafyzickému“ pohledu na zápas pekla s nebem.

    Výtvarně-vizuální podoba inscenace Tři ženy a zamilovaný lovec Geisslers Hofcomoedianten se inspiruje estetikou Brandlových obrazů (na snímku je Martin Bohadlo v roli Petra Brandla) FOTO TOMÁŠ GLASBERGER

    Matematik a experimentální ekonom Levínský, vážný a vážený vědec, má v sobě rysy „undergroundového“ postoje, který se vehementně vymaňuje z konvencí hlavního divadelního – především činoherního – proudu. Nikdy se však nevzdává síly a možností slova, svého klíčového materiálu pro tvorbu modelu, v němž se skutečnost potkává s fikcí. V tomto průsečíku se tentokrát Levínský zákonitě střetává s Geisslery a jejich vůdčím duchem, režisérem Petrem Haškem. Neboť oni rovněž od samého počátku manifestují, že nechtějí jít po známých cestách. Což neznamená, že by se pouštěli na pole divadelně nezoraná. Dlouholeté působení na Šporkově Kuksu je vede k baroknímu divadlu s jeho imaginací, iluzivností, spojením snu a života i s komediantskou nespoutanou hravostí. A to ve velice vypjaté poloze vrcholného období baroka, které nepostrádá rysy manýrismu a využívá nejlepší možnosti osvědčených scénických prvků ke strhnutí diváků.

    Zdá se mně proto zcela logické, že ono „zákonité setkání“ Levínského a Geisslerů proběhlo a probíhá tváří v tvář osobnosti Petra Brandla, malíře bez pokory, bez spojení s Bohem – jak píše dramaturgyně Helena Kebrtová – a milovníka jídla, pití a žen, jenž po sobě ovšem zanechal řadu výborných církevních maleb. Pro hraběte Františka Josefa Černína namaloval pozoruhodný obraz, podle kterého se inscenace jmenuje: mladý lovec se na něm setkává s kuplířkou a dvěma kurtizánami. Levínský vypráví o životě tohoto bohéma a hédonisty přehledně, srozumitelně, s viditelným potěšením i s pochopením pro jeho lidské projevy.

    Fundamentální výtvarně-vizuální podoba inscenace prodchnutá brandlovským šerosvitem se vzdává onoho „metafyzického“ rozměru Levínského přebásnění. Nahrazuje jej však vynikající artistní stránkou vizuálně-výtvarnou, v níž především gesta, uspořádání postojů a seskupení postav jako by vstoupily na jeviště z Brandlových obrazů (účast odborné konzultantky Andrey Steckerové je zřejmá). Jsou monumentální, a přitom mají i svůj humor, který se vyjevuje jako scénicky-režijně budované téma, stává se tvůrcem atmosféry, nositelem děje i součástí vyprávění. Herci vše realizují s bravurou pro Geisslery již příznačnou, plasticky a naprosto přesně.

    Je to technologicky dokonalé – ve smyslu použití jistých materiálů a výrazových prostředků – a umocněné prožitkem Brandlových obrazů. Působení představení vyjadřují slova Václava Černého: jde o metodiku útoků na duši skrze smysly, techniku zajímání nadsmyslna smyslným. Z hlediska Geisslers Hofcomoedianten jde zajisté o jeden z vrcholů barokní hyperboly. Inscenace nepostrádá ohromující senzačnost, což ji v souvislostech našeho dnešního divadla činí záležitostí zcela mimořádnou, proniknutou duchem lidskosti komunikujícím s divákem přítomnosti.

    Geisslers Hofcomoedianten, Praha – Vratislav Levínský z Olešnice: Tři ženy a zamilovaný lovec. Režie Petr Hašek, dramaturgie Helena Kebrtová, scéna Ján Tereba, kostýmy Kristýna Šrolová, hudba Petr Šmíd, pohybová spolupráce Martin Talaga, odborná spolupráce PhDr. Andrea Steckerová, Ph.D. Premiéra 25. listopadu 2018 ve VILE Štvanice (psáno z druhé premiéry 2. prosince).


    Komentáře k článku: Zákonité setkání

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,