Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Tři kostlivci ve skříni (do které vás někdo zamkl)

    Čtvrtý díl kurátorované série Emergency Dances, ve které soubor Tantehorse dává nejmladším tvůrcům prostor ke zrání a nalézání se, vygradoval mimo jiné v kolektivní triptych Terezy Holubové, Kláry Kočárkové a Kristýny Štarhové s názvem Nebojsy. Je imerzivní, a to nejen proto, že se v něm stírá hranice mezi performerkami, publikem a prostorem, ale i proto, že se snaží setřít hranici mezi vnitřním a vnějším a navodit pocit intenzivního spoluprožívání situací, jako kdyby divák byl součástí děje či se nacházel v mysli autorek. Každá z nich otevírá vlastní silně prožívané téma, které snad z potřeby společného opečovávání dává všanc divákům, zakletým pro tu chvíli ve třech různých životech.

    Stepařka Klára Kočárková, muzikálová herečka Kristýna Štarhová a herečka a tanečnice Tereza Holubová (zleva) vytvořily každá svůj malý vesmír v útrobách Paláce Akropolis Foto Romana Kovacs

    Herečka a tanečnice Tereza Holubová, stepařka Klára Kočárková a muzikálová herečka Kristýna Štarhová vytvořily každá svůj malý vesmír v útrobách Paláce Akropolis, pod supervizí Miřenky Čechové a Pavla Šimáka. Všechny vystupují v růžově laděných kostýmech; pořadí, v němž diváci do jednotlivých příběhů vstupují, určuje obálka s pozvánkou. Divák se postupně stane účastníkem tří osudů a nahlédne do nitra tří silných interpretek – jen silný člověk totiž dovolí, aby do něj někdo směl nahlížet a pobývat v něm spolu s ním. Pořadí je náhodné a celá událost tak může ústit v šest rozdílných scénářů, přičemž číslo by bylo vyšší, kdyby se divák úmyslně či omylem některé scény zúčastnil znovu.

    Příběh, do něhož vstupujeme s Klárou Kočárkovou, je situován do tísnivého prostoru malé scény. Noříme se do zvláštní situace, jako bychom šli po stopách kriminalistického vyšetřování, ale s nepříjemnou pachutí reality, protože jde přeci o autentické situace a vzpomínky, nebo…? Performerka odhaluje dějiště, osoby a krizovou situaci, z indicií postupně vyvstává pozadí případu, v němž se pohřešuje muž, otec. Návštěvníci jsou snad pro svou vlastní bezpečnost spoutáni výstražnou páskou a každý objekt v pokojíčku má své číslo jako předmět doličný. Překvapení pod kobercem. Vyšetřování. Jak lze takový zážitek zpracovat, přežít, když se stane právě vám? Vyzpívat, vytančit, vystepovat, což Klára Kočárková dělá skvěle, ať už se pohybuje na měkké či tvrdé podlaze, nebo stepuje na pečicím plechu mezi formičkami na vánoční cukroví.

    Příběh, do něhož vstupujeme s Klárou Kočárkovou, je situován do tísnivého prostoru malé scény. Foto Romana Kovacs

    Jsme návštěvníky ponurého místa zločinu, na který se už zřejmě zapomnělo, a přitom někdo, někdo nezapomene nikdy. Tak na zdraví, tati! Připijeme si prázdnými pohárky – surově symbolicky. Řada účastníků však jeví spíš netrpělivé vzrušení, myslí si, že v dalších pokojících se asi dozvědí rozuzlení případu a že je to celé vlastně psina…

    Stupňovaná participace

    Vstupujeme do druhého příběhu, do mysli nervózní hostitelky Terezy Holubové, která pořádá kolaudaci bytu. Performerka vítá diváky jako staré dobré (i špatné) známé, sama mlčí, ale její hlas se v monologu line po celou dobu z reproduktoru. Kombinace nonverbálního tanečně-pohybového projevu a technologie, která separuje hlas od jeho nositele, je funkční. Zní zdánlivě odnikud a usnadňuje návštěvníkům prožitek iluze, že se skutečně ocitají v její mysli a slyší toho panikařícího našeptávače v hlavě rozpačité hostitelky, která neví, jestli připravila dost občerstvení, jestli její hosté chtějí pít, hrát společenské hry, tančit nebo se jenom všichni příšerně nudí. Atmosféru nervozity navozuje mimikou, gesty i charakterem pohybu, který sice nejde vysloveně do kontrakce, ale nese stopu zadržované energie, jako kdyby za pohybujícím se tělem vždy stála neviditelná ruka a strhávala je zpět. Diváci jsou konfrontováni s větší mírou interakce, ačkoli je stále jejich volbou, jak se zachovají a jestli přijmou hru na hosty večírku a budou se opravdu chovat, jako by si vychutnávali chlebíčky vyrobené z mycích houbiček a neexistující nápoje. Čím více se zapojí divák, tím pohotovějším se pak musí stát sám performer, dávkovat svou pozornost, akci a reakci, neztratit z pozornosti celek, být autentický nejen v pravdivosti svého projevu, ale i v práci se situací, která může přejít do improvizace. To se mladé performerce daří. Ačkoli ztvárnila zdánlivě každodenní, banální situaci a rozpoložení, jež se pojí s přirozeným odstínem temperamentu a povahy, ne s traumatickou událostí, právě možnost ztotožnit se s jejím počínáním nabízí divákovi i laskavý pohled na sebe sama. Neboť i zdánlivě obyčejná role hostitele může být pro člověka klidového temperamentu velikou zkouškou.

    Tereza Holubová diváky pozvala na kolaudaci bytu. Foto Romana Kovacs

    Kristýna Štarhová jde v participativnosti ještě o krok dál. Na svou narozeninovou oslavu odvádí třetí skupinku návštěvníků, z nichž si vybírá asi šest, kteří mají u společného stolu zastupovat její rodinné příslušníky – babičku, matku, otce, bratra, nejlepšího kamaráda… Před každým z hostů se kromě prostřeného místa skví také rekordér s předtočenými replikami, tedy se opět setkáváme s hlasy oddělenými od těl. Jejich nemístné nebo příliš osobní poznámky či otázky postupně čím dál více narušují poklidný průběh posezení a slavnostní atmosféra bere pomalu, ale jistě za své. Vše je zpracováno v jisté hyperbole, ale přitom je cítit, že všechny ty zahanbující promluvy čerpají z reálné zkušenosti. Hovor se stočí k ochraně před početím, a zatímco performerka vystoupá na stůl, aby skryla svůj trup v otvoru baldachýnu nad ním a unikla zrakům, prostor prořezává další hlas, tentokrát jakoby z telefonu, který to s ní myslí dobře, ale se svou rodinou ještě lépe. (Rozmysli si, Mařenko, rozmysli, jestli chceš zkazit život mému synáčkovi, dalo by se parafrázovat.) Hrdinka čelí dilematu, jehož vyústění naznačuje závěr celé této skici. Její křehkost a bezbrannost vzbuzuje přirozený soucit, když divák-účastník přemýšlí, jakou odvahu musela projevit v této situaci, ať už se rozhodla jakkoli.

    Kristýna Štarhová jde v participativnosti ještě o krok dál. Foto Romana Kovacs

    Sdílení příběhů osvobozuje

    Pokud jde o samotnou participativnost, v této mikrohře je možná i pro „nedobrovolné“ účastníky obtížné odolat, aby u stolu nezačali příliš „hrát“ své charaktery (alespoň já měla pocit, že to vyžadováno není, a přitom jsem zakoušela silné puzení do postavy se převtělit). V závěru jsou spolustolovníci vyzváni k fyzické akci, když je performerka žádá o pomoc a oporu, jako by její tělo v dobře zahrané křeči ztrácelo stabilitu a sílu, a pak jednoho po druhém propouští z místnosti – výkřiky, jež přitom sama vyráží, jako kdyby byla vprostřed kontrakcí, děsí spíše návštěvníky druhých dvou seancí. Vzpomněla jsem si v té souvislosti na inscenaci Figuring Age maďarské choreografky Boglárky Börcsök, která postupně ztvárňuje tři velmi staré tanečnice a v tomto až mystickém vtělení nekompromisně žádá po divácích pomoc – a nezdráhá se použít na ně skutečnou váhu, bezohledně plný, svíravý stisk, až do velkého diskomfortu. To chce samozřejmě značnou zkušenost na poli zapojování publika, ale podporuje to autenticitu a takový prožitek pak v člověku přetrvá dlouho. Kristýna Štarhová je ohleduplnější, což oceňuji z hlediska vlastního pohodlí, ale tuším, že účin celého díla by se ještě zvětšil, kdyby šla do akce úplně bez kompromisů. Samozřejmě to také nemusí vůbec vyjít.

    Trošku zmatečná je pouze organizace akce s obálkami a pozvánkami. Foto Romana Kovacs

    Každá z autorek jednotlivých sólových výstupů, chcete-li mikroher, odhaluje jinou část své zranitelné duše. Je tu kus traumatu, které se stává součástí osobnosti toho, kdo je prožil, je tu odpověď na společenské tlaky, je tu boj sama se sebou, se svou povahou, s vnitřním nastavením neodpovídajícím charakteru vnějšího světa. Jedno každé z těchto odhalení je projevem síly a odvahy, proto každá z dívek může sama sebe označit za Nebojsu. Trošku zmatečná je pouze organizace akce s obálkami a pozvánkami, protože je patrné, že si herečky nemohou zapamatovat úplně každého účastníka toho kterého mikrodramatu, takže aby divák skutečně viděl všechny tři kusy, musí to vzít tak trošku do vlastních rukou. Možná by byl funkčnější model zachování tří druhů pozvánek, ale s pevně danou cirkulací směru, to je ovšem spíše otázka produkčně-technická než umělecká.

    ///

    Tereza Holubová, Klára Kočárková, Kristýna Štarhová: Nebojsy. Inscenace vznikla díky projektu Emergency Dances IV. a Tantehorse. Koncept, režie, scénografie a performance Tereza Holubová, Klára Kočárková, Kristýna Štarhová, hudba Never Sol, Petr Šmíd, Ondřej Báča, dramaturgická supervize Kristýna Boháčová, režijní supervize Miřenka Čechová a Pavel Šimák. Premiéra 14. června 2024 v Paláci Akropolis, Praha.


    Komentáře k článku: Tři kostlivci ve skříni (do které vás někdo zamkl)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,