Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Trapná kauza aneb Janusovské tváře Vlasty Smolákové

    Současná komunikační technologie je zrádnější a mocnější než Jago. Dokáže rozvrátit manželství, rozložit politickou stranu, rozcupovat dobrou pověst jako staré noviny na myší pelech. Jak rád by bohorovný komunikátor vzal svá slova zpátky, ale nemá žádnou naději: už letí veřejným prostorem jako asfaltoví holubi. Následující čtení nepotěší nikoho, zejména všechny zúčastněné. Dokonce si ani nemyslím, že otevírá zásadnější diskusi, zkrátka je svědectvím o tom, co bychom raději nevěděli – nebýt potměšilého Jaga.

    Musel jsem napsat tento dopis:

    Vážená Vlasto Smoláková,

    dostal se mi před oči váš mail, jehož obsahu a stylu odmítám dosud uvěřit. Stojí v něm doslova toto: Milý Jardo! DÍKY TI!!! Drzost, nestoudnost, nesoudnost, falešnost a ambicióznost některých „subjektů“ je nad moje chápání… „Naštěstí“ nefunguje: Bacha na ně! = stačí čelit jim čelem a zalezou, neb jsou to navíc zpravidla srabi…takže se mi dotyčný dozajista neozve…

    Vaše úvodní roztrhaná věta dozajista představuje v tuto chvíli jediné možné vysvětlení, jak se váš mailový dopis milému Jardovi mohl dostat do pošty vámi nenáviděného „subjektu“. Vy jste mu jej sama přeposlala, což je právě vzhledem k tomu, co píšete dál, onen těžko uvěřitelný skutek. Cituji opět doslova a do písmene: pro info: Jan Machonin je přímo ukázkovej hajzlík…Na druhé straně: „Von za sebe nemůže.“. znala jsem jeho otce a bylo to to samý; akorát byl coby literát o kus víc talentovanej; jinak od podstaty pěknej hazjl a – neb byly jiné doby – i sekerník… My, odchovanci Winetouem (a Waldemarem) říkáme: Howgh!

    Vážená Vlasto Smoláková,

    vy to samozřejmě nemusíte vědět, ale řekl bych, že víte. Když se Sergej Machonin vrátil po Listopadu do Literárních novin, brzy se začal rozhlížet po svém nástupci. Vybral si mě, a díky tomu jsem jej mohl poznat zblízka jako svého učitele a přítele. Sergejův syn Honza Machonin nemůže na váš dopis reagovat už proto, že mu to nedovoluje etická úroveň vašeho psaní; ponechám teď stranou příznačnou stylistiku. Jsem ale rád, že mě s vaším dopisem „Milému Jardovi“ seznámil.

    Vážená Vlasto Smoláková,

    váš dopis má pro mě dvě roviny. Ta první, osobní rovina je sice podstatná pro pochopení stavu, v jakém jste jej psala a odeslala, pořád ještě by se ale nechala přejít útrpným mlčením. Vy ale už nejste pouze svéráznou dědičkou odkazu režiséra Petra Lébla, o němž Sergej Machonin napsal jeden ze svých nejpronikavějších esejů. Vy jste v okamžiku jeho napsání byla státní úřednicí, ředitelkou Českého centra v Moskvě, které naši republiku, jak si čtu na vaší adrese, prezentuje v zahraničí.

    Vážená Vlasto Smoláková,

    ocituji vám z dopisu Jana Machonina, kterým mě uváděl do situace: Jde o to, že na jaře zveme do Moskvy na festival nějaké české básníky a já se obrátil na pivovarníka Bernarda, jestli by podnik nepodpořil. Jakýsi jeho manažer mi odpověděl, že pouze přes Česká centra v Moskvě, kde dělá Smoláková ředitelku. No a zároveň mi v kopii došel dopis Smolákové do pivovaru. Proč mi to poslala, nevím.

    Dále v dopisu stojí, že váš dopis chtěl nejprve nechat být, ale pak že si uvědomil, že v této „intervenci“ můžete ze své úřednické pozice pokračovat, a že není jediný, kdo už má s vámi obdobnou zkušenost.

    Jak jistě sama uznáte, tímto se vaše osobní animozita vůči zesnulému kritikovi, která se podle normalizačního výkladu dědičného hříchu přenesla na jeho syna, dostává do širšího kontextu.

    Vážená Vlasto Smoláková,

    už jsem vám připomněl, že mě Sergej Machonin vyučoval novinařskému řemeslu. I díky tomu má můj dopis v zásadě zdvořilý tón. Naučil jsem se také nepodléhat emocím a vždy si konfrontovat pravdu jedné strany sporu s pravdou druhé strany.

    Staré spory nespí

    Tady musím svůj dopis přerušit. Říkám si, jestli jsem se v úvodu nezmýlil, když jsem předesílal text bez zásadnějšího problému. Co na tom, že je to problém neřešitelný a pro nejmladší čtenáře možná už nezajímavý. Jde o konflikt ideový i generační. Byly i jiné doby, píše Smoláková. Ano, není pochyb o tom, že v padesátých letech byl Machonin sekerník a ještě v šedesátých letech psal kritiky s rukou na socialistickém zákoníku. Jeho poválečná generace, ve své většině přesvědčeně levicová, ale vystřízlivěla a snažila se svůj tragický omyl, řečeno slovy Pavla Kohouta, napravovat. V době normalizace, kdy byla machoninovská generace odstrčena do disentu, pracovala Smoláková na pražské katedře divadelní vědy pod vedením Milana Lukeše. Ve svém posledním větším textu Milí vědci! (Divadelní revue 3/1996) se Machonin vášnivě opřel právě do Lukeše jako symbolu normalizační bezpáteřnosti. Morální dilemata se po Listopadu znovu vyostřovala i generačně. Divadelníci jako Karel Steigerwald obvinili generaci „osmašedesátníků“, že nebýt jejich počáteční bolševické zaslepenosti, nemuseli by oni žít v normalizačním marasmu kompromisů a kolaborace s režimem.

    Sám za sebe nevím, co je horší varianta, zda cynický pragmatismus menšího zla, anebo upřímné poblouznění komunistickými ideály. Jisté je tolik, že tento spor doznívá silně a stojí v pozadí hysteriónských úletů, jakým je citovaný mail Vlasty Smolákové.

    Otázky a odpovědi

    V dopise do Moskvy jsem zformuloval několik otázek, týkajících se práce Českého centra, a v závěru ještě dodal:

    Vážená Vlasto Smoláková,

    věřím, že jste můj dopis dobře pochopila. Kdybyste svůj názor na Sergeje Machonina upustila přede mnou v nějakém divadelním klubu, byli bychom myslím rychle hotovi. Takto jsem ale nucen zamýšlet se nad smyslem vaší práce a musím připustit, že čím delší čas se na vás vyptávám, tím silnější je můj dojem, že u vás ona osobní rovina vítězí nad obsahovým naplňováním vaší funkce. Podtrhuji slovo dojem a očekávám odpovědi na své otázky v nejbližší době.

    V průběhu března přišlo z Moskvy tolik obsáhlých mailů, že by jejich přetištění zaplnilo zbylé stránky Divadelních novin. Nezbývá než silně redukovat a – doufám, že citlivě – vybírat.

    Vážený Richarde Ermle,

    nejen vaše otázky, ale celý Váš dopis mne inspiroval k zásadnímu „vnitřnímu auditu“, neboť otevírá problematiku daleko vrstevnatější a složitější, než si možná v tuto chvíli dovedete představit! Děkuji vám, že chcete slyšet i druhou stranu!

    Na otázku, jestli hrubě nepodcenila novou ruskou dramatiku (Sigarev, Vyrypajev aj.), odpovídá: Na Vyrypajevův Kyslík jsem kdysi sama upozornila Karla Krále s tím, že bych hru ráda přeložila; chtěl to ale rychle, takže text přeložila Tereza Krčálová. Pojem pisálek nepoužívám, pojem grafoman ano: vůči Sigarevovi jsem ho dozajista nepoužila. (…) V obecné podobě je zde však grafomanů celá řada – a já jsem se takto „globálně“ patrně vyjádřila, když jsem pedagožce a jedinečné rusistce Miluši Zadražilové zdůvodňovala, proč nemohu být školitelem diplomky T. Krčálové (…).

    Zkrátka uřeknutí či spíše tvrzení proti tvrzení, z kterého mi vyplývá, že Vlasta Smoláková by sama ráda překládala, nedostává se jí však času, a tak s jistou nevraživostí pohlíží na druhé překladatele(ky).

    V závěru svého prvního dopisu se Vlasta Smoláková zajímavě vyjádřila ke svému „ukliknutí“: Ta odpověď „Jardovi“ měla doputovat jen a jen Jardovi – jenže mne uvedl jako skrytého adresáta a já ji odklikla současně – omylem – i Honzovi… Ale možná to tak mělo být… alespoň se řada věcí vysvětlí…

    Jistě se to mohlo stát i takto, jen pak nedává smysl věta o tom, že se onen srab dozajista neozve. Proč by se ozýval, kdyby nic nevěděl? Podstatnější jsou ale jiné věci. Především se Smoláková nevyjadřuje k obsahu svého dopisu, který měl jediný cíl pomluvit a poškodit svou „kulturní konkurenci“. Jinými slovy: považuje svůj postup za správný a jeho subjektivitu za obhajitelnou.

    V dalších dopisech pak opravdu došlo i na informačně vyčerpávající „vnitřní audit“. Odpovědi na otázky mi nezbývalo než vypreparovat. Když jsem se poněkud slušněji ptal, proč zametla s programem Tomáše Glance, svého předchůdce ve funkci, dověděl jsem se toto: Na jaře 2007 mne pozval s Viktorem Kronbauerem s fotovýstavou Magický rozměr scény… Zblízka jsem zažila různé technicko-organizační lapálie Českého centra pod jeho vedením. Tak intelektuálně vyhraněného člověka, jako je TG, musely takové „přízemní“ problémy zákonitě potkávat a začaly se nebezpečně vršit (byla jsem u toho, když si na vlastní svatbu přijel bez pasu…) Při své inteligenci pochopil, že to zde není jeho parketa a našel si odborné uplatnění jinde. K otázce programu píše V. S. toto: Nač jsem navázala nejméně, bylo Tomášovo opovrhování sálem Českého centra a tendence co nejvíce pořadů přesouvat do alternativních klubů (…). V zákonitě hlučném a zakouřeném prostředí, kam chodí jistě zajímavá, ale dosti výlučná a takřka výhradně mladistvá společnost se těžko prosazuje jiný program než vystoupení hudební skupiny…

    Jak vidno, generační spory nikdy neusínají: nemusím snad zdůrazňovat, že pro generaci Jana Machonina, který v Moskvě žije se svou manželkou už několik let, jsou kluby přirozeným prostředím.

    Svět knihy versus
    České centrum

    Je nejvyšší čas pustit se do klíčového konfliktu, který odpálil munici z jiných dob. Začátkem prosince loňského roku se v Moskvě odehrál knižní veletrh Non Fiction s námi jako hlavním, čestným hostem. O přípravu prezentace se měl podělit Svět knihy, s. r. o. zastupovaný jeho ředitelkou Danou Kalinovou a České centrum – Český dům v Moskvě. Prezentace podle účastníků dopadla výtečně, spolupráce obou organizací však byla fiaskem. O svých vztazích s ředitelkou Kalinovou říká Vlasta Smoláková toto: Měla jsem naštěstí o rok dříve příležitost vidět přístup (schopnosti) pí. Kalinové k české prezentaci: cokoli, co přesáhlo její zavedený stereotyp a ohrožovalo její „monopol či autoritu“ – byl problém! (…) To jsem pí. Kalinové sdělila přímo, naživo na konci veletrhu – s tím, že pro příští rok bude „styl práce“ Světa knihy nedostačující.

    Obě ředitelky se tedy pěkně zhádaly již předloni, jak asi mohla dopadnout jejich spolupráce na mimochodem bohatě dotované akci? Podle Smolákové postupovala Kalinová za jejími zády, když si loňského září při návštěvě Moskvy „najala“ pomocníka – J.Machonina: od té doby se v přípravě programu začaly dít různé „kolizní věci“. (…) „anonymní“ J.Machonin si nenašel za celou tu dobu příležitost mne kontaktovat a neprojevil ani špetku snahy vzít v potaz celý složitě sestavovaný harmonogram! Naposledy se vyznamenával, když jsme s pí.Kalinovou pro ambasádu sestavovaly seznam hostí na koktejl na vyvrcholení českého dne a on do něj „propašovával ty nejlepší moskevské výtečníky“! Prostě vnášel neskutečný a zbytečný zmatek tam, kde to vůbec nebylo zapotřebí!!!

    Jestli toto není výjev jako z Bulgakovova Mistra a Markétky, tak nevím. Ale zpět do české reality, kde nepotřebný zmatek pokračuje. Ředitelka Kalinová si na chování Vlasty Smolákové stěžovala na pražském ústředí Českých center řediteli Michaelu Pospíšilovi, Vlasta Smoláková si zas postěžovala „Milému Jardovi“. Co bude dál? Nic. Vlasta Smoláková jako ředitelka v srpnu končí. Původně jsem se domníval, že právě tato skutečnost vedla její ruku při psaní mailu do pivovaru Bernard. Zrovna tak mohu věřit jejímu klidnému tónu: Nikdy jsem nechtěla být kariérní diplomat (ač mi to bylo nabídnuto), dobře vím, že je „všeho dočasu“ a soudím, že je to tak správně.

    Zpětně vzato však není správné, aby se do ředitelských funkcí dostávali lidé s tak vysokým stupněm konfrontační nesnášenlivosti. Jistě, Vlasta Smoláková má i druhou tvář: obětavou, pilnou, agilní, díky níž je jí spousta lidí zavázána. Jakmile ale řízením poťouchlé náhody či winetouovské výbavy nazříte i tu druhou, ocitnete se na skluzavce do jiných dob. A ty se, zdá se, v obměnách opakují tak jako nikdy neusínající generační konflikty.


    Komentáře k článku: Trapná kauza aneb Janusovské tváře Vlasty Smolákové

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Milý Richarde,
      snažil jsem se, ale tvůj článek Trapná kauza aneb Janusovské tváře Vlasty Smolákové jsem nepochopil. Podle perexu měl být nejspíš o zrádnosti komunikačních technologií, když už jsi výslovně nechtěl otevřít zásadnější diskusi, což je podle mne na pováženou – ulevit si člověk má jinak než veřejným psaním. Opravdu dnes máme číst, proč Vlasta Smoláková nenávidí Sergeje Machonina a další lidi s ním související, a proč ty coby jeho žák kvůli tomu nenávidíš Vlastu Smolákovou? Janu Machoninovi, píšeš, bylo trapné snížit se odpovědí na „etickou úroveň“ psaní Vlasty Smolákové, ty s chutí zveřejňuješ soukromé sms a mailové nadávky a pikanterie, ale to je do Blesku, ne do Divadelek.
      Opravdu si myslíš, že historkou o dopisech pivovarníkovi Bernardovi říkáš něco konkrétního? Nebo že nekoncízní řadou dalších nedořečených jednotlivostí jen nudně bez přímých důkazů neopakuješ, že Vlasta Smoláková je neschopná a všeho schopná? Fakt nic víc na srdci a klávesnici nemáš? Copak tě Sergej Machonin neučil logicky vystavět a vypointovat příběh? Tedy že nestačí ocitovat vlastní sáhodlouhý dopis (považuji sebecitace za trapné) a pak hledat hnidy ve vybraných odpovědích postižené? Neříkal ti nic o oslích můstcích typu „v dopise do Moskvy jsem zformuloval několik otázek, týkajících se práce Českého centra, a v závěru ještě dodal“? Nebo: „v závěru svého prvního dopisu se Vlasta Smoláková zajímavě vyjádřila“??
      Tvůj učitel by tě, odhaduji, za takové psaní hnal potěhem. Formálně, obsahově ses od něj opravdu dost naučil. Už on si po mém soudu měl rozmyslet osočení Milana Lukeše coby „symbolu normalizační bezpáteřnosti“ – najdi mi totiž jediný důvod, proč bych totéž, kdybych chtěl jednat tak primitivně, nemohl tvrdit o Machoninovi přinejmenším v 50. letech! A nenapadlo tě, že podobné dilema zřejmě prožívají či prožijí i dnešní mladí a středňáci? Že je zkrátka podstatně komplikovanější, než jako ho podáváš?
      Prostě upletls bič, asi víš, z čeho, a zapráskals…
      Přátelsky
      Josef Herman

      09.04.2010 (15.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. richard erml

      richard erml

      Milý Josefe,
      myslím, že jsi takto odpovědět musel, stejně jako jsem musel reagovat na Smolákovou. Je to otázka věrnosti určitým lidem, kteří člověka v životě ovlivnili. Tebe a Smolákovou Lukeš, mě zas Machonin. A to vše okolo není nepodstatné téma. Jestli bude zajímat ještě někoho jiného, budu rád.
      Richard

      12.04.2010 (13.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Josef Herman

      Josef Herman

      Milý Richarde,
      prosím nezatahuj mě do svých konstrukcí o vendetě z věrnosti, mohl bys už vědět, že to je mi opravdu cizí. Já jsem pouze kritizoval tvůj nudný a názorově primitivní článek a zalitoval, že hyzdí Divadelní noviny.
      Josef

      12.04.2010 (23.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Peter Páluš

      Profilový obrázek

      A k poslednímu napsanému se zcela bez výhrad připojuji i já. Nevermore goes to…Richard Erml.

      13.04.2010 (9.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Lukáš Dubský

      Profilový obrázek

      Souhlasím s panem Hermanem a Pálušem. Obávám se, že lidé, kteří netuší, kdo je Vlasta Smoláková, se budou v celém článku trochu ztrácet a nebude jim úplně jasné, z jakého důvodu mají tento sáhodlouhý rozbor korespondence číst.
      A když už jsme u toho. Jakou funkci by měla splňovat rubrika Kontext? Jaké články by se v ní měly nacházet a co by měly čtenářovi dát? Připadá mi, že tuto rubriku obvykle není moc čím naplnit a pak se stane, že se na celou stranu dostane článek, jako je tento. Nestálo by za to zveřejnit příště místo stránky Kontext třeba stranu navíc s divadelními recenzemi? Jako čtenář bych to určitě uvítal.

      13.04.2010 (10.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Radmila Hrdinová

      Profilový obrázek

      Milé Divadelní noviny, potažmo Richarde Ermle,
      nemám polemiky tohoto typu zrovna moc ráda, ale když jsem si přečetla Richardovu reakci na kritický hlas Josefa Hermana vůči článku o Vlastě Smolákové, tak mi nedá, než nepřipojit svůj souhlas s tím, co se Josef pokusil formulovat a co Vám, Richarde, zjevně až dosud vůbec nedošlo: že totiž ten článek je opravdu špatně napsaný, zmatený a pro čtenáře, který nic netuší o osobách, o nichž je řeč, navíc značně nesrozumitelný. Ostatně volalo mi několik osobností divadelního světa se zoufalým dotazem typu „Ty tomu rozumíš?“ Musím přiznat, že jsem Váš silně konfúzní text četla asi čtyřikrát, než mi bylo aspoň zhruba jasné, kdo v něm právě hovoří a o čem. A některé věty jsou beznadějně nesrozumitelné i po čtvrtém (pátem, šestém… dvacátém) čtení.
      Ponechávám stranou, že si tímto neumělým způsobem vyřizujete osobní animozity vůči Vlastě Smolákové, ale proboha, když už, tak proč to nedokážete udělat způsobem hodným Divadelních novin a autora, který se hrdě odvolává na to, že je žákem Sergeje Machonina?! Obávám se, že jste si od svého učitele odnesl velice málo, nejspíše jen sklon k arogantnímu psaní, méně už jeho precizní a elegantní způsob vyjadřování. Zkuste si zalistovat stránkami knihy Sergej Machonin – Šance divadla a zjistíte, že svému guru bohužel nesaháte výš než kamsi k okraji tenisek. Je mi to líto, ale je to tak. A je škoda, že si toho v případě Vašeho článku nikdo nevšiml a že mu vedení Divadelních novin marnotratně poskytlo celou stránku, honosně nazvanou KONTEXT. Neboť to je právě to, co Vašemu materiálu schází. Mimo jiné…
      Radmila Hrdinová

      15.04.2010 (21.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Libor Vodička

      Profilový obrázek

      Je to skutečně blábol. A dokonale trapný. Nejtrapnější je ovšem to, že se už S. Machonin nemůže bránit logickému nařčení, že byl tak mizerným učitelem…

      16.04.2010 (1.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. richard erml

      richard erml

      Milý Josefe,
      měl bych vysvětlení i pro tvou druhou nerudnou reakci, ale máš pravdu: proč zatahovat případné čtenáře do nějakých konstrukcí, když si to koneckonců můžeme říci v redakci. Jinak musím připustit, že mě ta vlna nevole, přidávající se na tvou stranu, překvapila. Pokusím se zopakovat meritum svého článku. Jeho tématem je zneužívání funkce: Vlasta Smoláková by jako státní úřednice měla napomáhat nezávislým kulturním iniciativám, jakou byla snaha Jana Machonina pozvat do Ruska české básníky, a nikoli se je pokoušet likvidovat. Že při tom uráží lidi, které dobře znám, je jiná věc. Není mi vůbec příjemné zveřejňovat (snad) soukromý mail, ale je to trochu jako s korupcí: všichni o ní mluví, ale jen výjimečně je někdo přistižen, zpravidla pomocí odposlechu nebo skryté kamery.
      Mohl jsem sepsat solidní článek o záslužné práci Českého centra v Moskvě a v závěru s politováním konstatovat, že podle mého není jeho ředitelka člověk na svém místě. Rozhodl jsem se přidržet autentické mailové korespondence i proto, že stála na samém počátku této „trapné kauzy“. Samozřejmě, že nerad čtu věty o jeho čtenářské nesrozumitelnosti. Patrně jsem při psaní nebyl tak docela nad věcí, jak jsem se domíval, a za to bych se měl všem dalším případným čtenářům omluvit.
      Stejně mě ale ta míra pobouření udivuje: proč se čtenáři nepohoršují nad korespondencí Smolákové, které nešlo o nic jiného než o zastrašování a pomlouvání? Na druhou stranu musím za zveřejněný polemický ohlas poděkovat, protože je pro mě přínosnější než různé stížnosti a nadávky, které mě obcházejí. Snad ještě jediná poznámka k posměchu, jaký jsem to byl prachmizerný Machoninův žák. Ano, jeho stylistické úrovně nikdy nedosáhnu, avšak jsem si jist, že kdybych jej zblízka nepoznal, patrně bych se mnoha nepříjemným či trapným kauzám v životě raději vyhýbal.
      Richard

      19.04.2010 (12.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Vladimír Mikulka

      Profilový obrázek

      Dopis Kamily Černé k témuž tématu lze nalézt jako samostatný článek (ad Richard Erml: Trapná kauza). Viz: http://www.divadelni-noviny.cz/ad-richard-erml-trapna-kauza/

      19.04.2010 (15.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    10. Josef Herman

      Josef Herman

      Milý Richarde,
      dovol přátelskou radu: přestaň konstruovat vysvětlení mých „nerudných“ reakcí a raději se zamysli nad tím, co ti tu vytklo víc lidí.
      Přátelsky

      20.04.2010 (10.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    11. Jana Zumbera

      Profilový obrázek

      Článek Richarda Ermla je naprosto zmatený. Nechápu, proč něco takového tisknete – navíc na celou stranu. Je to stylistický horor. Přidávám se k názoru, že další strana recenzí by byla lepší. Anebo něco z historie. Navzdory tomuto zklamání zůstávám i nadále vaší čtenářkou. S pozdravem JZ

      27.04.2010 (12.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    12. Jana Zumbera

      Profilový obrázek

      P. S.: Pane Ermle, už poněkolikáte si vyřizujete s někým účty. Možná to zajímá vaše kolegy-kritiky, ale mě, obyčejnou ženskou, která má ráda divadlo, ne. Uvítala jsem, když DN zrušily zbytečnou rubriku Medius (tipuji, že pod pseudonymem jste se skrýval právě vy). Asi budete hodně konfliktní povaha, když vám lidi jako Jana Machalická nebo Vlasta Smoláková nedají spát. Já bych si ale mnohem radši od vás přečetla kritiku nebo reportáž. Hezký den.

      27.04.2010 (12.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,