Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Toužím? Ne, pohrdám!

    Karel Kryl (1944 – 1994) byl nejen písničkář, ale i publicista a básník. Možná především básník. Intimní moralista, půlkacíř, který svou poezii zhudebňoval a dokázal i nezaměnitelně, s rozevlátostí středověkého barda, razancí žalobce a intimitou zpovědníka vyzpívat do světa. Málokdo však ví, že Kryl své verše – jež vydal ve více než dvaceti sbírkách – i stejně osobitě recitoval. Civilně, a přitom naléhavě. S věcností publicisty, nasazením milence a jízlivostí chladně ironického intelektuála. Není mnoho takových. U nás vůbec nevím… Snad Jiří Suchý, Oldřich Janota, Petr Váša. Ze světa mne napadá Leonard Cohen, Patti Smith či Laurie Anderson. Nebo Allen Ginsberg. Každý po svém, každý originál. Stejně tak Kryl. Jeho verše jsou uměřené, ctí formu, přes jistou odtažitost, kdy sám sebe označuje třetí osobou, jsou vřelé a osobní, intimní. Přitom obecně sdělné, komunikativní a srozumitelné. Mohl by je recitovat kdokoli (a v budoucnu si je herci zřejmě s chutí rozeberou), ale teprv v autentickém Krylově podání vyzní jejich důsažná důvěrnost, autorská zlobnost a zaťatá neústupnost. Samotný Kryl jak rytíř krále Artuše uznává a ctí jen a jen hrdost, morálku a charakter. Bez nich je člověk nečlověkem, Sněhurka v hadřících, Neanděl, Nelucifer… Obleček kašpara a čapka s rolničkami, zkřivené kořeny s lichými zpěvy bardů… Več doufat, čemu věřit, ptá se. Miluje svou zem a pohrdá jí… Táži se, zda ta zem, je vskutku mojí zemí, či jenom obrazem pokrytým za mřížemi řeči a vzpomínek, jež zvolna odcházejí… Táži se, zda ta vlast je vskutku mojí vlastí… Je světem katů, Katyní a šifrovaných šifer, prolhaných pamětí a nudných archetypů…

    Vydavatelství Supraphon vydalo audioknihu básní Karla Kryla z let 1962 – 1991 v jeho autorské interpretaci Zas padá listí… Obsahuje čtyřicet dva básní z celé jeho autorské dráhy. Verše intimní i společenské, reakce na pokleslost doby, na okupaci roku 1968, hořkost z područenosti národa, zkušenosti z emigrace, myšlenkové i faktické návraty do vlasti, zklamání z české polistopadové politiky, texty milostné i zlostné, nostalgické návraty ke kořenům. Je to Kryl bytostný, intimní a angažovaný jako ve svých písních. Naslouchat mu je stejně intenzivní, stejně důvěrné, stejně omamné a drásavé.

    Když připravuji s Ivanem Jirousem sloupky do tohoto listu Na Oáze s Magorem, mám občas tendenci redigovat i jeho verše. Snad vždy jsem však musel ustoupit. Jirous vzal svůj básnický text, začal jej nahlas recitovat (dělá to ostatně často i se svými prozaickými částmi, když mi je odevzdává) a významy i rytmická struktura jasně a neúprosně rezonovaly. Obdobně je tomu s verši Krylovými. Když je čtete, zdají se – aspoň mně – příliš zaumné, převymyšlené, zahořklé a patetické. V Krylově interpretaci zintimní a rozkvetou. Ne máchovsky rozmáchle a villonovsky vzletně, jak by si možná Kryl přál, spíš havlíčkovsky, nerudovsky, wolkerovsky, horovsky. Civilně, věcně, apelativně. To je linie Krylových básní, to je linie jeho tvorby.

    Bonus pro divadelníky: teatralitě se Kryl nevyhýbá. V básních milostných se označuje – často – Romeem, v bolestných cítí s Ježíšem a v moralitách je jeho ikonou Hamlet.

    A výtka editorům: CD postrádá téměř jakékoli dokumentační údaje – z jakých sbírek jsou vybrané básně, odkud nahrávky pocházejí a zda existují (a vyjdou) další. Při poslechu to nevadí, pro další poznávání je to nemilou překážkou.


    Komentáře k článku: Toužím? Ne, pohrdám!

    1. V. Klimt

      Profilový obrázek

      Pěkná a trefná recenze, za niž děkuji. K výtce editorům: na pošetce (vnitřní kapse) CD všechny postrádané údaje jsou, kdy vznikla, z jaké sbírky či knížky báseň pochází, kde a dokonce i kdy byla nahrána.

      22.09.2010 (8.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. vladimir hulec

      vladimir hulec

      Pane Klimte,
      omlouvám se, je to tak. Vnitřní vyndavací obal (pošetka je pro mne nové slovo, děkuju za ně), ve kterém je uloženo samotné CD, je z přední strany celý bílý a vůbec mne nenapadlo, že z druhé jsou zmíněné informace. Aspoň jsem si je musel získávat přímo z literatury a nahrávek, čímž se poslech CD stal ještě dobrodružnějším.

      23.09.2010 (18.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,