Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor

    Tomáš Dvořák: Loutka je karikatura života

    Režisér a dlouholetý umělecký šéf Divadla Alfa Tomáš Dvořák (1956) ke konci minulé sezony odešel do penze. Krátce před naším rozhovorem se stal držitelem Ceny Ministerstva kultury ČR za osobitý celoživotní přínos rozvoji loutkového divadla a jeho reprezentaci v zahraničí. Cen za režii má nespočet z domácích i zahraničních festivalů. Je autorem klíčových inscenací, které proslavily české loutkářství ve světě: v Plzni vznikli legendární Tři mušketýři, Jeminkote, Psohlavci nebo James Blond. V Liberci pak například Bezhlavý rytíř nebo Labutí jezírko. Pokud byste očekávali člověka, pro kterého je odchod z divadla do penze ztrátou jakékoli životní perspektivy, šeredně byste se pletli. Tomáš Dvořák má divadlo rád. Ale je také rád, když v něm někdy být nemusí. Možná právě proto má zdravý životní nadhled, který se tolik promítá do jeho inscenací. Není divadlem pohlcen. Je pozorovatelem života a jeho inscenace jsou výsledkem tohoto pozorování.

    S divadlem jste prakticky vyrůstal. Jak na to vzpomínáte?

    Táta měl s profesorem Skupou tak blízké vztahy, že byl pan profesor mému bratrovi za kmotra. Mě už nestihl, ale měl jsem kmotra z docela jiného oboru – vynikajícího lékaře, našeho rodinného přítele. Po něm mám své druhé jméno – Čestmír. Loutkové divadlo byla samozřejmá součást našeho života. Když jsme bydleli v Praze, bylo to do divadla přes ulici, pracovala tam i maminka. Když se později k loutkovému divadlu přidružil i loutkový film, natáčelo se u nás v kuchyni: s loutkami vystříhanými z papíru s kovovými částmi upevněnými zespodu. Ty byly umístěné na desce, pod kterou se pohybovalo magnety.

    O životě jsem měl jiné představy

    V Hradci Králové to muselo být ještě intenzivnější.

    V Hradci ve Východočeském divadle, které se později přejmenovalo na Divadlo Drak, náš způsob života pokračoval. Jako kluk jsem chodil do divadla vždycky rád, byli tam veselí lidé, sám se rád směju a cítil jsem se tam dobře. Pak ale přišla zákonitá pubertální pauza a loutkové divadlo mě přestalo zajímat, měl jsem jiné zájmy.

    Období vzdoru a revolty dospívajícího vůči rodičům?

    Člověk se cítí být dospělý, velký – a loutkové divadlo vnímá jako svět pro malé děti. A do toho on už přece nepatří. Takže maminka mě musela donutit, abych ze slušnosti šel na premiéru. Ale pak jsem zase zjistil, že když člověk usiluje o děvče a může ho na takovou premiéru, která je poměrně významnou společenskou událostí, pozvat, je to docela fajn. Ale to bylo tak všechno.

    Tatínek se nesnažil o to, abyste s bratrem šli v jeho stopách?

    Ne, naši rodiče nás nijak cíleně k divadlu nesměrovali. Když jsem se začal rozmýšlet, kam jít po základní škole, vymyslel táta střední kamenickou a sochařskou školu v Hořicích. Nebyl jsem žádný studijní typ a kamenická škola byla dobrým řešením. Tam jsem odmaturoval a byl připravený vstoupit do života jako kameník. Ale ukázalo se, že můj táta o mé budoucnosti uvažoval a začal se mnou pomaloučku mluvit o loutkárně. Díky němu se mi to postupně rozleželo, navíc kdybych nešel na školu, musel bych na dva roky na vojnu. A tak jsem to zkusil. Vzali mě. Na DAMU jsem nastoupil v roce 1975.

    Sám byste na DAMU nešel?

    Ne. Měl jsem loutkové divadlo všude kolem sebe, ale že bych ho dělal sám, to ne. Měl jsem o životě úplně jiné představy. Chtěl jsem se oženit, divadlo mě nijak zvlášť netáhlo.

    Jak jste vnímal, že máte slavného otce?

    Mít známého rodiče není jednoduché a člověk se s tím musí nějak poprat. Na jednu stranu je to, přiznávám, určitá úleva. Ta pomyslná vrátka bývají někdy opravdu otevřenější, ale na druhou stranu je kritické oko na takového člověka podstatně přísnější než na kohokoli jiného. Srovnávání se těžko můžete vyhnout. Záleží také na tom, jaké lidi potkáte a jak lidé vaši situaci vnímají. Mohou vám předhazovat, že jste ke všemu přišel snadněji než ostatní. Ale taky nemusí a chtějí pochopit vaši vlastní práci.

    Učil jste se od něho?

    Když vyrůstáte s divadlem, něco pochytíte tak nějak mimoděk, předávání zkušeností probíhá nenásilně, přirozeně. Ale táta mě nechtěl řídit. Byl natolik moudrý, že si nepřál, abych pracoval s ním. Být v divadle ano, ale rozhodně ne v tom, ve kterém je v angažmá on sám. Věděl, že mladý člověk potřebuje volnost, svobodu, vědomí vlastní zodpovědnosti a samostatnosti. Takový přístup považuji i já za správný. Musel jsem si všechno vybojovat sám, být sám za sebe.

    Silný ročník a režijní počátky

    Kdo byli vaši spolužáci na DAMU?

    Sešli jsme se tam Venda Poul, Blanka Luňáková, Tomáš Jelínek, Vláďa Tausinger, Hanka Kolářová, Eva Vančáková, Anča Miháliková. Říkali o nás, že jsme skutečně parta, žádní sólisté. Ve čtvrtém ročníku jsme přišli do plzeňské Alfy a už jsem tam s Blankou Luňákovou, Evou Vančákovou a Václavem Poulem zůstal. V Alfě nás kolegové přijali skvěle. To byla dobrá stránka celé věci. Ale když jsme sem nastoupili jako studenti DAMU, měli jsme i pocit, že nám ta práce ukradla kus školy, kus studentského života. Přišli jsme o kontakty se spolužáky a kamarády ze školy, o studentskou pospolitost.

    Začátkem osmdesátých let jste s Václavem Poulem působil v souboru Pedluke Padluke. V roce 1982 jste s marionetami Petra Kavana a Jakuba Krejčího režíroval Posvícení v Hudlicích. Byla to vaše první režie.

    A současně i poslední inscenace našeho souboru. Každý jsme byli odjinud a už to nešlo skloubit. S Václavem Poulem jsme se pak potkali v Minoru, když jsem podle Kubína dělal Vodu čerstvosti, s Petrem Kavanem v Plzni při práci na Oberonovi, ke kterému připravil výpravu. A teď dělal loutky pro naše společné představení v Naivním divadle Liberec Boj o oheň. Tímhle představením jsem chtěl uzavřít určité svoje životní kolečko. Ale skončili jsme generálkou a přišel koronavir. Na premiéru nedošlo, přestože jsem doufal, že do konce roku divadla přece jen otevřou a premiéra se uskuteční. I když – jakmile proběhne generálka, já už to beru za hotovou věc. Pak už můžu mít jen připomínky, všechno je v rukou herců.

    S tatínkem jste spolupracoval na Donu Šajnovi v plzeňském loutkovém divadle V Boudě.

    Tatínek seškrtal text pro mě a Vaška Poula pro Maloskalské subkulturní léto, to byl za minulého režimu takový trucpodnik k oficiálnímu Maloskalskému kulturnímu létu. A protože jsem měl tento text, nabídl jsem ho amatérskému divadlu V Boudě a připravil to s nimi. Stejný text jsem zpracoval i v Alfě. Obě divadla ho hrají dodnes.

    Jaká byla vaše další cesta k režii v Alfě?

    Když v Alfě hostoval činoherní režisér Vašek Beránek, vyzval mě, abych mu pomohl s loutkami. A tak jsem pro jeho režie her Tlustý pradědeček a O krasojezdkyni Leontýně a klaunu Dodovi připravil a režíroval loutkové výstupy, v programu jsem byl uveden jako režie loutek. S Vaškem jsme se spřátelili, dobře se nám spolupracovalo. Spolu s ním jsem ještě dělal Limonádového Joea. Přimluvil se za mě a díky němu jsem dostal svoji první samostatnou režii.

    Muzikál My se vlka nebojíme v roce 1985.

    Bylo to neuvěřitelné – já se svým absolutním hudebním hluchem jsem režíroval muzikál! Já, kterému paní profesorka na DAMU vždycky říkala: Dvořáku, je lepší učit zmiji chodit než tebe zpívat!

    Hudební hluch? Vždyť ve vašich inscenacích hraje hudba velmi výraznou roli! Například v Prcku Tomovi a Dlouhánu Tomovi byla na jevišti živá kapela, teď v posledním Zorrovi je také! A jak početná!

    To se nevylučuje. Já mám jinak hudbu rád i s hluchem a k divadlu hudba patří. Sice cítím trochu rytmus, ale jestli někdo něco zpívá falešně, to opravdu nepoznám. V takovém případě si musíte vybrat lidi, kteří hudební sluch mají, hudbě rozumějí. A oni to udělají za vás.

    V Divadle J. K. Tyla jste dokonce režíroval dva muzikály: v roce 2007 Limonádového Joea a v roce 2011 Fantoma Morrisvillu. Jak se inscenuje téma, které lidé dobře znají ze slavného filmu?

    To víte, že vás film ovlivní. Oba tituly jsou parodiemi – Limonádový Joe na westerny, Fantom na horory. Oba ty filmy miluju, je tam vtip, nadsázka. To mám rád. Proto jsem na nabídky kývnul. Samozřejmě se člověk snaží udělat to trochu jinak a musí to udělat trochu jinak. Divadlo není film, má úplně jiné výrazové prostředky. Je dobré, když představení s filmem v něčem rezonuje, ale zase tam musíte mít moment překvapení, něco, co divák nečeká. Vše ale musí jít s předlohou ruku v ruce, ne záměrně proti. Filmové scénáře jsme upravili s Pavlem Vašíčkem podle divadelních potřeb. S celým souborem muzikálu se výborně pracovalo a obě inscenace jsem měl moc rád.

    Zkoušení inscenace Boj o oheň v Naivním divadle v režii Tomáše Dvořáka. Původní loutková hra dramatika Víta Peřiny se sice odehrává v pravěku, inspirací pro její vznik však byla klasická Shakespearova tragédie Romeo a Julie Foto Bohdan Holomíček

    Základem je dobrý tým

    Když pro tuto chvíli pomineme vaše autorské inscenace, kdo přichází častěji s náměty – vy, dramaturg, nebo autoři textů sami?

    S některými tématy nebo už hotovými texty jsem přicházel sám, třeba u inscenací Baron Prášil, Loupežníci na Chlumu, Pohádky ovčí babičky a taky James Bond, kterého jsme nakonec přejmenovali na Jamese Blonda. V dramaturgii jsou dvě osobnosti, které mě nejvíce oslovily. Iva Peřinová a Pavel Vašíček. S každým z nich se spolupracovalo jinak. Pavel se mě ptal, do čeho bych měl chuť, nebo jsem témata navrhl já: například western – a on nabídl Americké pohádky Pavla Šruta a zdramatizoval je. Pavel je nesmírně sečtělý. Stačilo mu dát jen téma a on hned přišel s hrou, která se mu zalíbila, a upravil ji pro nás. Má i archiv rozhlasových her, věděl vždycky, kam sáhnout a co nabídnout. Knihy uměl dokonale zdramatizovat, protože má úžasný cit pro autora a dovede i nové věty napsat v jeho stylu. Kdežto s Ivou Peřinovou to bylo opačně. Iva mi nabízela své hotové texty, třeba Krásného nadhasiče aneb Požár Národního divadla anebo Zvířecí divadlo a mnoho dalších. Měla v šuplíku spoustu textů, které jí režiséři v Naivním divadle odmítli. Ale mně se zalíbily a skočil jsem po nich! S radostí jsem tak z jejího šuplíku čerpal. Třeba i Alínu aneb Petřín v jiném dílu světa a Alibabu a čtyřicet loupežníků. Moc rád vzpomínám na naši spolupráci na hře Jeminkote, Psohlavci v Alfě. Iva a Pavel – každý byl jiný a oba byli skvělí! Autorů ochotných psát pro loutkové divadlo a pro malé děti je vždycky málo, a tak jsem vyzval i svého bratra, aby mi psal texty. A protože jsme bráchové, docela dobře jsme si rozuměli. Poprvé jsme spolupracovali na Psu baskervillském. Po téhle detektivce jsme společně dělali Kiplinga Rikki-tikki-tavi, pak Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého nebo verzi pohádky Sedm jednou ranou.

    Máte rád detektivky?

    Miluju detektivky! Už jako dítě jsem je měl rád. A doufám, že než to definitivně zapíchnu, uděláme ještě nějakou detektivku pro děti. Záleží to na mém autorovi Vítkovi Peřinovi. Ale on má na to taky chuť, tak uvidíme.

    Velký úspěch jste měl s inscenací Rikki-tikki-tavi, z toho musel mít váš tatínek radost, pracovali jste společně s bratrem a sbírali ocenění.

    Myslím, že z nás radost měl. Ale on chválou nikdy neplýtval. Vždycky hodnotil a vždycky našel nějakou chybičku, to on už byl takový – rozebrat představení a zhodnotit.

    Psohlavci získali na Skupově Plzni v roce 1999 sedm cen z deseti udělených, text Ivy Peřinové byl v soutěži o Cenu Alfréda Radoka označen za hru roku 1999, inscenaci natočila Česká televize. Teď spolupracujete s jejím synem.

    Vítek je teď mým, řekněme, dvorním autorem. Poprvé jsme se sešli při práci na inscenaci O bílé lani v roce 2006. Při výběru témat reagujeme i na věci, které se dějí kolem nás, a převádíme je do světa loutek. Třeba když běžela v televizi soutěž Česko hledá talent, řekli jsme si, že uděláme něco podobného s loutkami. A zpracovali jsme pro liberecké divadlo téma ve hře, kterou jsme nazvali Loutky hledají talent. Podobně jsme udělali i hru Loutky hrají divadlo. V Plzni jsem v poslední době režíroval Vítkovy Tři siláky na silnici, naposledy právě Zorra.

    Světová ocenění

    Veleúspěšná maňásková groteska Tři mušketýři z roku 2006 má na svém kontě téměř tři desítky našich i zahraničních cen. Na repertoáru Alfy je dosud, hrála se takřka na celém světě a celý svět jí rozumí. Čím to je?

    Mušketýry jsem chtěl vždycky dělat, měl jsem je v sobě od dětství. Kdysi tu hostovalo divadlo Toone z Bruselu, které Tři mušketýry hrálo se svými specifickými marionetami na drátě, což jsou velcí panáci vycpaní pilinami. Já jsem to chtěl zkusit s maňásky, kteří jsou akční, mohou se směle mydlit. V Alfě jsme si řekli, že to zkusíme udělat tak, aby nás nesvazoval text. Proto jsme s Pavlem Vašíčkem vypracovali jakýsi scénosled, popis toho, co se mělo v obrazu sdělit. A na zkouškách jsme vymýšleli, jak to sdělit. A tak vznikal, horko těžko, ten specifický jazyk mušketýrů, jakási citoslovština okořeněná výrazy a slůvky maličkých dětí. Aby to bylo šťavnatější, řekli jsme si, že použijeme živou muziku. Písničky měly posunout děj nebo ilustrovat atmosféru, případně dovysvětlit. V textu zůstalo jen pár informativních vět ve stylu titulků v němém filmu. Mušketýry jsem zkoušel nejdéle ze všech svých kusů – osm neděl! Potřeboval jsem najít správný rytmus pro hraní, akce a přestavby. Bylo to náročné. Ale hraje se to pořád a dneska už to mohou hrát snad i poslepu!

    Poznáte hned, když se inscenace mimořádně vydaří?

    Většinou poznáte, když se podaří dobrá hra. Já mám nejraději divadlo rodinného typu, když není inscenace zaměřena přímo na určitou věkovou skupinu. Mám radost, když přijde celá rodina a smějí se děti i jejich rodiče.

    Taková je vaše trilogie podle her starých kočovných loutkářů – Don Šajn z roku 2001, Johanes Doktor Faust z roku 2005 a na konci minulé sezony premiérovaná Jenovéfa. Faust bude nyní uveden na japonském festivalu Czech Week Online 2020, který pořádá České centrum Tokio. Ke všem třem jste vytvořil scénu i loutky.

    Tyhle loutky jsem poskládal z různých reálných věcí, které máme v garážích a dílnách. Použil jsem vlastně to, co jsem našel doma. Ale potřeboval jsem pomocníky – svařovali jsme v našich divadelních dílnách, s malováním mi pomáhal Ivan Nesveda. Lidové loutkářství mám rád, proto jsem sáhl k těmto textům.

    Dobrodružná loutková komedie Pozor, Zorro! v Divadla Alfa. Tvůrci inscenace Vít Peřina a Tomáš Dvořák se volně inspirovali knihou Johnstona McCulleyho The Mark of Zorro a jejími filmovými zpracováními, především stejnojmenným filmem z roku 1920 s Douglasem Fairbanksem v hlavní roli Foto Josef Ptáček

    Rád věci střídám

    Minimalistické inscenace, velké divadelní produkce s živými lidmi a velká plátna s loutkami a kapelou – co z toho děláte raději?

    Mám rád, když mohu věci střídat. Jakmile dělám pořád jedno a to samé dokola, začnu se otravovat. Pak je dobré sáhnout do trošku jiného žánru. Dám vám příklad – když jsem v Liberci dělal několikrát za sebou čistě iluzivní loutkové divadlo, zatoužil jsem po změně. A tak jsme s Vítkem Peřinou udělali na téma Komáři se ženili stejnojmenné divadlo masek. Bez loutek, spíš činoherní kus. A po takové změně se zase rád vrátím k loutkám. Stejné je to s muzikou. Za prvé musíte mít soubor, který je schopný na hudební nástroje hrát. Další věc je, že představení s živou muzikou je organizačně náročnější. Narazíte na spoustu technických problémů – třeba herec, který má vpředu hrát na kytaru, má svůj výstup v následujícím obraze, tedy musí být i vzadu. Musíte to všechno skloubit tak, aby představení běželo a nezadrhávalo se. S hudební nahrávkou tohle řešit nemusíte. Ale živá muzika, i když není perfektně zahraná, přináší autentičnost hudby a projevu. Proto ji mám rád.

    Používáte různé typy loutek. Které materiály při jejich výrobě preferujete a který typ loutky je vám osobně nejbližší?

    Nejlepší materiál je pro mě ten nejtrvanlivější. Když uděláte kašírku, začne se to brzy drobit a rozpadat. Proto mám nejraději dřevo. To vydrží. A jaké loutky mám nejraději? Klasické marionety na drátě a maňásky. Obě tyto disciplíny umožňují mně tak blízké razantní hraní. A oba typy loutek mají v sobě stylizaci, je s nimi legrace a můžu si s nimi dovolit plno věcí.

    Ale použil jste i řadu originálních typů loutek.

    U představení na téma Amerických pohádek Pavla Šruta Prcek Tom a Dlouhán Tom jsme chtěli s Ivanem Nesvedou vyzkoušet pozapomenutý typ kabaretní loutky s živou hlavou. Celá inscenace pak odpovídala typu loutky, text vycházel z jejích možností a charakteru. Varietní loutky jsme využili v inscenacích Srdce na dlani, v groteskovém CHA-CHA-CHA. Loutky – manekýny v životní velikosti – jsem pak používal ve Zlatovlásce. Když jsme zpracovávali příběh červené knihovny, zvolil jsem loutky docela ploché. Červená knihovna je taky jednoduchá, plochá… Loutkové divadlo má tolik podob a tolik možností!

    Život nejen v Alfě

    Alfě jste už zůstal věrný, až na jednu jedinou sezonu 1989/1990, kdy jste přijal angažmá v Liberci. Proč?

    Dosavadní ředitel Alfy Alois Tománek odešel do Prahy, kde se stal vedoucím loutkářské katedry na DAMU. Nám pak vládnoucí strana dosadila na místo ředitele kádrováka ze Škodovky, což mělo silný vliv na zhoršení dobré atmosféry v divadle. Odcházelo nás víc. Já jsem odešel do Liberce. Byla to pro mě dost krušná doba. Bydlel jsem sám na ubytovně, doma v Plzni jsem měl manželku a dvě malé děti. Musel jsem dojíždět, žádná dálnice nebyla, cesty příšerné a ježdění samozřejmě odčerpávalo finance z už tak dost nízkých platů. Když v Alfě nastoupil po revoluci jako nový ředitel skvělý chlap Míra Pokorný, nabídl mi, jestli se nechci vrátit. Samozřejmě že jsem chtěl.

    V Liberci jste prožil i klíčové revoluční okamžiky roku 1989. Jak na ně vzpomínáte?

    V inkriminovanou dobu jsem byl v Českých Budějovicích na jednání Svazu českých dramatických umělců právě s Mírou Pokorným. Tam jsme se dozvěděli, co se stalo. V době revoluce jsem pak v Liberci vlastně ani nebyl, nebylo proč. V divadle se nehrálo a já jsem měl rodinu v Plzni. A tak jsem všechno prožíval v Plzni. Následující sezonu už jsem byl v Alfě. Porevoluční doba – to bylo asi vůbec nejkrásnější období.

    Jaké je podle vás dnešní loutkové divadlo?

    Divadlo se vyvíjí a loutkové také. Když jsem byl malý kluk, výlety živých herců mezi loutky byly velmi sporadické. Pamatuji si například inscenaci, v níž hrál můj táta mezi loutkami živého klauna. Měl vlastní výstupy, ve kterých se využívaly loutkově-scénické efekty. Když byl táta v téhle roli na jevišti, dostal jsem strach a zalezl pod sedadlo. Věděl jsem dobře, že je to táta, že to není žádný klaun, seděl jsem s ním předtím v šatně. A jeho obrovská postava mezi malými loutkami působila strašidelně. Už když jsem byl v pubertě, začínal být živý člověk mezi loutkami docela normální záležitostí. Dnes už je to vlastně obráceně – živý člověk mezi loutkami je samozřejmost, mimořádné je, když jsou na scéně pouze loutky.

    Proč máte rád loutky?

    Protože vydrží víc než živí lidé. Nejen způsobem hraní, ale i nadsázkou. Když na náměstí v loutkovém divadle Kašpárek zmlátil holí policajta, tak se tomu všichni smáli a prošlo to. Ale kdyby to hráli živí lidé, tak by jim nasadili želízka. Když si Kašpárek omlátí hlavu tak, že z něho létají třísky, není to nic tragického, nic smutného, je to veselé a k smíchu. Loutku můžete oběsit, ale ona za chvíli zatřepe nožičkama, přetrhne špagát a hraje dál. Do loutky se toho vejde hrozně moc. Loutka sama o sobě je karikatura života, a proto snese víc.

    Jaké máte teď plány?

    Mám tolik plánů, že nevím, co dřív! A bojím se, že to všechno nestihnu. Musím dostavět dům, pořídit si k tomu domu zvířata, třeba slepice, králíky. Musím si dát do pořádku dílnu. Chci chodit do lesa na houby, chci chodit na ryby…

    Máte před sebou jistě i umělecké plány. A ještě je tu ta detektivka!

    Konkrétní představení před sebou mám – představení pro mateřinky Jak si Míša hledal kamaráda. Text napsala tentokrát loutkářka z divadla Minor Vlasta Špicnerová a je to takový příběh o medvědí rodince. Tatínek, maminka, jeden malý Míša, který nemá kamaráda, a tak trochu zlobí. A co dalšího? To se uvidí.

    Tomáš Dvořák při práci v Naivním divadle Liberec Foto Josef Ptáček

    Kamaráde, my jsme vážně dobrá dvojka

    Nadhasič: Takže vás tu vítám na setkání loutkových hrdinů z inscenací Tomáše Dvořáka. Byl jsem požádán, abychom se vyjádřili. K Tomášovi. Že dostal tu výjimečnou cenu. A že dal výjimečně rozhovor. Tak prosím, kdo začne?

    James Blond: Jmenuji se Blond. James Blond.

    Nadhasič: Ach ano. Představit bychom se měli. Já jsem Krásný nadhasič Čeněk.

    D’Artagnan: Já-já-já Dar-ta-ňan! Hoj-hoj!

    Kozina: Nemůžeš mluvit normálně? Tady nejsi někde na zájezdě, kde ti musí rozumět každej Japonec…

    D’Artagnan: No no no! Já Dar-ta-ňan! Brýden, brýden!

    Kozina: Tak s ním tady budem týden!

    Nadhasič: On to jinak neumí.

    Kozina: Pane jo. Já jsem Jan Sladký Kozina.

    Blond: Jmenuji se Blond. James –

    Kozina: To už víme. Co tady dělá ta labuť?

    Nadhasič: To je Odeta, z Labutího jezírka. Lidskou podobu získá, až vyjde měsíc. Do té doby bude leda kejhat.

    Kozina: Taky dobrý. A tohleto?

    Nadhasič: To bude nejspíš Bezhlavý rytíř. Někde by tu ale měl mít i hlavu.

    D’Artagnan: Tady tady tady! Vytáhne zpod stolu Rytířovu hlavu.

    Kozina: Tak mu ji nasaď!

    Bezhlavý rytíř: s nasazenou hlavou okamžitě spustí Děkuji. Pročež já, bezhlavý rytíř Loreko, k vám všem o Tomášovi Dvořákovi nyní pohovořiti musím. Jest to člověk pro nás loutky převelikánsky důležitý a námi loutkami až za hrob oblibovaný. A to nejen proto, že s námi smích rozdávati umí, jakož i pláč, že s námi v úžas uvádět děti umí, jakož i dospělé, že nám pak díky němu lidé v Čechách porozumět umí, jakož i v dalekém zahraničí, že…

    Kozina: Hele, jak se to monstrum vypíná? Vždyť to je nekonečný! Já na to nemám rok a den!

    Nadhasič: On to takhle měl i v té inscenaci, pořád dokola opakoval jeden monolog a všechny kolem tím jakože strašil.

    Kozina: Mě tím nestraší! Mě tím jakože sere! Ať už zmlkne! Mám večer stream z muzea loutek.

    Nadhasič: Já taky!

    Rytíř: … že to s námi jako nikdo daleko široko umí, jakož i s našimi loutkoherci…

    Kozina s Nadhasičem se vrhají na Rytíře a snaží se mu sundat hlavu z krku a tím ho umlčet.

    Nadhasič: Drží si ji jako klíště!

    Kozina: Si ji radši zarazí do krku, než aby o ni zase přišel. Zaber. Víc!

    Nadhasič: To nepůjde.

    Kozina: Pomoz nám s ním, Bonde!

    Blond: Jmenuji se Blond! James –

    Kozina: Dělej!

    Rytíř: … ale především že Tomáš Dvořák nám, loutkám, pokaždé znovu a znovu vdechuje ži…

    James Blond vytáhne revolver a prostřelí Rytířovi hlavu. Rytíř se sesune pod stůl.

    Kozina: A doprčic. Takhle jsem to nemyslel.

    Nadhasič: Tohle bude průšvih.

    James Blond odhodí revolver a uteče.

    Nadhasič: Nemůžeme to svést na ten virus?

    Kozina: Virus!?! Ten chlap má hlavu odřízlou od těla a v ní díru na patnáct čísel!

    Nadhasič: Aspoň mu ji nasadíme na krk.

    Rytíř: s nasazenou hlavou okamžitě spustí Děkuji. Pročež já, bezhlavý rytíř Loreko –

    Kozina: Cože?!?

    Rytíř: … k vám všem o Tomášovi Dvořákovi nyní pohovořiti musím. Jest to člověk pro nás loutky převelikánsky důležitý a námi loutkami až za hrob oblibovaný. A to nejen proto, že –

    Kozina: On to jede celý znovu! Tak to ani náhodou! Dej to sem!

    Vytrhne D’Artagnanovi kord a zuřivě bodá do Bezhlavého rytíře, až piliny odletují. Nakonec odsekne i Rytířovy ruce, které přidržují hlavu na krku. Hlava se do třetice zakutálí pod stůl. Bezhlavý rytíř umlkne.

    Kozina: Tak. A je to.

    Vyděšený D’Artagnan s pláčem odbíhá pryč. Labuť, sedící na stole, nechápavě zakejhá.

    Kozina: Takže… co teď?

    Nadhasič: Nech to na mně.

    Krásný nadhasič vytáhne zpod stolu kanystr benzinu, poleje jím torzo Bezhlavého rytíře a poté zapálí. Když loutka dohoří, přitáhne odkudsi hasičskou hadici a postříká oheň vodou. Pak si sedne vedle Koziny, který to celé překvapeně pozoruje.

    Kozina: Téda, kamaráde, my jsme vážně dobrá dvojka.

    Nadhasič: To teda jo.

    Kozina: Sladký a Krásný. By o nás mohl být večerníček. Pro dospělý.

    Nadhasič: Radši loutková rakvičkárna.

    Kozina: To je fakt. Zkusím to navrhnout Dvóřovi, až pojedu přes Plzeň.

    Oba odcházejí. Zanechávají v místnosti ohořelé zbytky Bezhlavého rytíře a nic nechápající labuť.

    Nadhasič: Hele, jen tak mimochodem, neměl jsi celou dobu mluvit v tom vašem chodském nářečí?

    Kozina: To ses nýčko posrál, ne?

    Zaznamenal Vítek Peřina


    Komentáře k článku: Tomáš Dvořák: Loutka je karikatura života

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,