Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tomáš Dianiška: Láká mě diváky bavit

    Je nepřehlédnutelný. Vysoký blonďák s modrýma očima a výraznou mimikou překvapeného, radujícího se děcka. Navenek spontánní, skrývající se za vtip. Herec a divadelní autor Tomáš Dianiška (nar. 1984) se před dvěma lety přesunul z libereckého angažmá v Divadle F. X. Šaldy, kde založil dnes už proslulé Divadlo F. X. Kalby, na pražskou Palmovku. Na její off scéně měla nedávno premiéru jeho zatím poslední hra Mlčení bobříků, která se stala jedním z kontroverzních hitů právě končící sezony.

    Googling a fucking – Digitálni gameska pro generaci YouTube. Režie Braňo Holiček, Divadlo F. X. Šaldy Liberec, 2010 FOTO ROMAN DOBEŠ

    Googling a fucking – Digitálni gameska pro generaci YouTube. Režie Braňo Holiček, Divadlo F. X. Šaldy Liberec, 2010 FOTO ROMAN DOBEŠ

    Začátek vašeho hereckého životopisu je oslnivý: Bylo vám sedmnáct, studoval jste v Banské Bystrici elektrotechnickou školu a rozhodl jste se, že se stanete hercem. Udělal jste zkoušky na pražskou DAMU a přijali vás. Kde se ale vzalo to náhlé rozhodnutí jít k divadlu?

    Co byl ten impulz? Asi že mi to ve škole fakt nešlo, musel jsem dělat nějaké reparáty a docela jsem tam trpěl. Nebyly tam žádné holky, což jsem zjistil až první den ve škole. Hrozně mě to nebavilo. Radil jsem se se sestrou, co mám dělat, a zjistili jsme, že mám takové zájmy, že bych mohl být hercem. To mi přišlo hrozně cool! A pak jsem viděl představení Strýček Váňa v Astorka Korzo ’90 v Bratislavě a zjistil jsem, že divadlo je super. Možná jsem zažil něco jako katarzi, představení mě úplně dostalo a už jsem věděl, že chci dělat divadlo.

    Myslíte inscenaci Romana Poláka, ve které hrála paní Sládečková Jelenu?

    Ano, Marta Sládečková Jelenu, Anna Šišková tu holku – Soňu – a Marián Zednikovič byl ujo Váňa. Já do té doby nikdy neviděl takové divadlo – bomba.

    Proč jde Slovák studovat herectví do Prahy?

    Já jsem si dal přihlášky všude možně: do Banské Bystrice, na VŠMÚ do Bratislavy, na JAMU, ale v Praze byly přijímačky nejdřív, vzali mě a už jsem na další školy ani nešel. Až na DAMU jsem pochopil, že pokud chci být dobrý herec, musím se naučit česky, to byl trošku průser. Chvilku jsem nevěděl, co s tím, bylo mi to líto, styděl jsem se mluvit česky, říkal jsem si: Prečo by som mal hovoriť so spolužiakmi česky, keď mi všetci rozumejú. Ale herectví mě bavilo, takže jsem se česky naučil. Chtěl jsem do Prahy, protože to bylo dál, nejdál, co jsem mohl, a lákalo mě to město. Už jsem tu deset let, v devatenácti jsem odešel z Banské Bystrice a od té doby tam jezdím jen na Vánoce a v létě o prázdninách.

    Měl jste štěstí, studoval jste v jednom z nejvýraznějších ročníků, minimálně za poslední desetiletí – vašimi spolužáky byli Pavla Beretová, Vojta Dyk, Lukáš Příkazký, Jana Pidrmanová nebo režiséři Dan Špinar a Jan Frič, dramaturgové Petr Kolečko nebo Jana Slouková…

    To se dá říct o každém ročníku, že je výrazný. Ale je pravda, že nám ve škole říkali, že je to s námi baví. Dlouho jsem se na DAMU nedokázal zorientovat, byl jsem z úplně jiného prostředí. Zasekával jsem se, ve slovenštině jsem měl pocit, že umím něco vtipně okomentovat, ale když jsem to měl udělat v cizím jazyce, i když takhle blízkém, zdálo se mi, že jsem pomalejší.

    Zažil jste na DAMU nějakou „katarzi“, jako předtím s Ujem Váňou, kdy jste v divadle pro sebe něco objevil?

    Hodně jsme chodili do hospody. To bylo docela zásadní. Pořád jsme seděli v Krásných ztrátách nebo v Atmosféře. Připadalo mi zábavné nebo pozoruhodné, že se na zkouškách zaobíráme hloupostmi, jako jestli sklenička má stát takhle, nebo ne, a dokážeme se o tom vážně bavit. Ale když na to člověk přistoupí, tak pochopí, že to je ta práce, zaobírat se detaily. Brzy jsem zjistil, že umět se vyjádřit nebo mluvit na jevišti je dost podstatné. Ale že bych přišel na něco výjimečného, to asi ne.

    Učil vás výjimečný režisér Jan Nebeský, jaký byl pedagog?

    Jan Nebeský mi ukázal divadelní styl, jaký jsem v Banské Bystrici samozřejmě neviděl. Díky němu jsem zjistil, že není důležité vždycky všechno v divadle pochopit, ale že člověk může představení jen tak vnímat a něco pocitově získat. Potom jsme na tom v některých inscenacích taky ujeli s Honzou Fričem. Ne, že bychom je dělali schválně tak, aby lidi nic nechápali, ale třeba jsme udělali představení o Holanově poezii, bylo plné metafor a všem se líbilo, protože z něho tu poezii cítili.

    Jako Alan v inscenaci Přísně tajné, hrubá nemravnost aneb Jak Alan zachránil svět a narostly mu kozy. Režie Braňo Holiček, obnovená premiéra v Divadle pod Palmovkou – Studio Palmoffka, 2015 FOTO MARTIN ŠPELDA

    Jako Alan v inscenaci Přísně tajné, hrubá nemravnost aneb Jak Alan zachránil svět a narostly mu kozy. Režie Braňo Holiček, obnovená premiéra v Divadle pod Palmovkou – Studio Palmoffka, 2015 FOTO MARTIN ŠPELDA

    Jednou z vašich absolventských inscenací v DISKu byla Kolečkova hra Láska, vole. Nakonec z toho bylo skoro kultovní představení, o kterém se soudilo, že předznamenalo poetiku vaší generace. Bylo i pro vás něčím důležité?

    Byl to takový sitcom, výrazná hra, ale mě třeba v DISKu víc ovlivnil Ledový hrot, který taky režíroval Frič. Je pravda, že něco na způsob Láska, vole, jsme pak dělali, takové sitcomové věci.

    Proto se na to ptám.

    Bavilo mě to, ale myslím, že k tomu, co jsme dělali a děláme v Divadle F. X. Kalby, mě víc inspirovaly jiné hry od Petra nebo od Dana Špinara. Třeba inscenace, která se jmenovala Mužské záležitosti, byla to taková dvojhra. Kolečko napsal Soumrak bodů, to bylo o fotbale a režíroval to Frič. Dan Špinar s Janou Sloukovou udělali Homo 06. Přišlo mi to možná silnější než Láska, vole. Na působení v DISKu pro mě bylo důležité – možná víc než nějaké konkrétní inscenace –, že na divadlo, které dělali mladí lidé, chodili mladí lidé.

    Postižený filmem

    Měl někdo z vaší rodiny umělecké ambice?

    Ne. Máma je psycholožka, táta je ekonom, oba jsou v důchodu. Starají se o sestřino miminko v Bruselu. Dědeček máminy sestřenice, Branislav Kriška se jmenoval, byl operní režisér ve Slovenském národním divadle, ale to je už asi hodně mimo.

    Jaké to je mít mámu psycholožku?

    Bylo to dobré. Někdy k nám přišla na základku nebo i na střední a vyprávěla o tom, jak je špatné brát drogy, to byla vždycky sranda. Byla mírná, ale ve skutečnosti se starala o gamblery v Banskobystrickém kraji nebo i o vrahy. Naštěstí o tom moc nemluvila, nepřinášela to domů.

    Na jakých knížkách jste vyrostl? Četl jste vůbec?

    Dobrá otázka, ne všichni čtou a já jsem taky moc nečetl. Ale jako mnoho lidí stejně starých jako já, jsem se rozečetl na Harrym Potterovi. Přečetl jsem všechny díly. Později jsem si uvědomil, že číst je třeba, a už jsem četl cokoli, beletrii, neměl jsem vyhraněné autory. Na DAMU jsem se dostal k sci-fi a to mě baví doteď. Dobré, staré ze šedesátých let.

    Třeba?

    Philip K. Dick, podle jeho knížek se točily filmy jako Blade Runner. Už je pár let po smrti. Nebo bratři Strugačtí napsali příběhy, které byly zfilmované zase v Rusku. Tarkovskij podle nich točil. Teď mě zajímá moderní historie, dostávám se k sedmdesátým a osmdesátým letům u nás, právě čtu, jak to tady fungovalo s big beatem.

    Vaše generace možná spíš vyrostla na filmech než na knihách. Všimla jsem si, že v inscenacích často citujete z různých hollywoodských trháků.

    Jednu dobu jsem nedělal nic jiného, než se koukal na filmy. Chodil jsem si pro ně do videopůjčoven. Kdybych se teď díval na Vetřelce, dokážu ho simultánně překládat i z japonštiny, protože umím všechny repliky nazpaměť, což je možná až úchylné. Pořád si myslím, že jsou to dobré filmy, a často se jimi inspiruju. Nevím, jestli jsou áčkové, nebo béčkové, jestli se to hodnocení vztahuje k příběhu, nebo k rozpočtu. Často se v nich používají klišé a kýčovitý děj, ale tak geniálně, že člověka opravdu dojmou. Líbí se mi, když někdo udělá hrozně dobře pop, když tu svoji věc úplně vytříbí, například jako Michael Jackson. Dan Špinar to taky umí.

    Ale ty filmy pro mě, myslím, nejsou opravdu důležité. Už jsou trošku i směšné, ale zároveň v něčem pořád dobré. Zrovna tak jsme se snažili udělat Mlčení bobříků. Režisér Braňo Holiček se mi často smál, když jsem situace při zkoušení připodobňoval k filmovým scénám. Možná mě to sledování filmů trochu poznamenalo a teď mi všechno něco připomíná. Když jsme zkoušeli Večer tříkrálový na Palmovce, měl jsem utíkat za klavír a rychle se schovat. Řekl jsem si, že je to jako z Jurského parku, když se ty děti před raptory schovávají v kuchyni. Najednou jsem věděl, jak to mám hrát, protože už to udělal výborně Spielberg, mohl jsem emoci těch dětí, co se fakt bojí, vykrást. Ne vždycky se Jurský park hodí do Shakespeara, ale když teď hraju, vždycky si to představím a o to víc mě to baví. Možná jsem takhle postižený.

    V inscenaci Mlčení bobříků, režie Jan Frič, Divadlo pod Palmovkou, 2016 FOTO MARTIN ŠPELDA

    V inscenaci Mlčení bobříků, režie Jan Frič, Divadlo pod Palmovkou, 2016 FOTO MARTIN ŠPELDA

    Potěšit publikum

    Proslavilo vás autorské Divadlo F. X. Kalby, které jste s kolegy založil v libereckém angažmá. Často hrajete v nezávislých projektech svých vrstevníků. Ale v angažmá jste si zahrál i několik klasických činoherních rolí. Možná i toho Čechova?

    Měl jsem malou roli, když jsme v Liberci dělali Višňový sad, poslední režii s Ivanem Rajmontem. Už jsem věděl, že budu odcházet na Palmovku. Hrál jsem toho pána, co mu vržou boty, nešťastníka Jepichodova.

    Jak pracujete na roli kromě toho, že se vám při zkoušení vybavují filmové scény?

    Snažím se přečíst si text, protože z toho je jasné, jaká postava je. Snažím se důvěřovat režisérům a zatím se mi nestalo, že bych si postavu musel udělat sám. Vždycky na to přijde režisér. Taky zkouším najít ve svém okolí kamaráda nebo známého, který by byl té postavě podobný, inspiruju se u něj a pak už jenom říkám text. Režiséři mě opravují, že to tak nemá být, a nakonec to vznikne.

    Na vás je hodně vidět, že vás to na jevišti baví. Co si na hraní tak užíváte?

    Pozoruju na sobě, že když se mám potkávat s lidmi mimo jeviště, dělá mi to problém, když je přede mnou anonymní publikum, je to jednodušší. Láká mě diváky bavit. Nemyslím, aby se smáli, ale sám jsem od toho Strýčka Váni měl víckrát takový zážitek – člověk zapomene, že je v divadle, a má tu… katarzi. Tohle přinést divákům je dobré. Exhibicionismus asi mají v sobě všichni herci, chuť zamachrovat si: Hej, to jsem vám ukázal já! Párkrát jsem zažil při našich autorských inscenacích, že na ně přišli lidi, co před tím v divadle nikdy nebyli, a úplně je to dostalo. Říkali: Wow, já jsem nevěděl, že divadlo může být takhle hustý. To mi dělá dobře, že můžu někoho takto potěšit. Někoho třeba baví, když se do postavy převtělí, ale já vždycky vím, že je to jenom hra.

    Při svých autorských inscenacích improvizujete?

    Zatím jsem to nezkoušel, ale mám pocit, že by mi to nešlo. Všechny inscenace, které jsme dělali, jsou přesně nazkoušené.

    Vnímám, že je pro vás důležité publikum bavit, připravit mu nějaký zážitek, ale vlastně ani jednou jste nezmínil, že byste chtěl divadlem něco sdělit. Jak to vlastně je?

    Že bych chtěl divadlem něco říct?

    V rozhovorech jste říkal, že vás při práci na Mlčení bobříků fascinovala absurdita příběhu: komunisté dají do oběhu minci, na níž je obraz dívky, kterou sami uvěznili a mučili. Divná a svým způsobem perverzní story. Ptám se, zda je pro vás taky důležité tou inscenací říct – a teď to hodně zjednoduším –, že komunismus byl odporný. Nebo jestli je pro vás důležitější vyprávět ten příběh tak, abyste zaujal publikum, a zbytek prostě necháváte na něm. Říkám to srozumitelně?

    Nevím, jestli vám srozumitelně odpovím. Nevím, jak se má dělat divadlo, já jsem jenom herec a k nějaké dramaturgii a podobně jsem si ve škole ani potom nic nečetl. Ani jsme k tomu nebyli vedeni.

    Jenom herec? Jste autorem osmi her.

    Chci říct, že nevím, jak se to dělá. Mám metodu, a to je udělat příběh, který mě zaujme. Říká se, že by divadlo mělo mít nějaké téma nebo nějaký názor. Všichni režiséři se ptají: Proč to vlastně chceme dělat? A to já nikdy nevím. Nejtěžší na divadle je vytáhnout, o čem to je. Ale to je práce režisérů, kteří mě potom nenávidí, protože moje hra je docela plytká, jsou to jenom fórečky. Mám štěstí, že Frič, Holiček nebo Anička Petrželková, kteří moje hry režírují, z nich vždycky to téma vytáhnou nebo ho tam nějak naroubují. Konkrétně v Rubínu jsme inscenovali Zvrhlou Margaret, což je taky bizarní příběh o lásce delfína a jeho cvičitelky, a Anička Petrželková v něm našla téma samoty. Když jsme zkoušeli s Braněm Holičkem v Liberci Googling a fucking, přišel na to, že lidi z generace, která jenom pracuje s počítači a je na facebooku, si myslí, bůhvíjak nežijí, ale ve skutečnosti se nic neděje.

    S tématem mám problém, zápasím s ním, protože mám pocit, že už všechno bylo řečeno, nebo mi připadá trapné řešit něco důležitého, jako třeba ten komunismus. Všichni víme, že to bylo zlé a strašné, ale copak já můžu říkat, jak to bylo strašné, když jsem nic nezažil? Bylo by mi trapné o tom mluvit, a proto si z toho dělám aspoň srandu. Tak aspoň děláme ten pop. Hodně lidí z mé generace dělá popík, který mě baví. Jak jsem říkal, Michael Jackson je můj vzor. Často mám cíl udělat příběh a vybrousit ho tak, aby bylo jasné, že je to čistý popík. Mám ambici jenom bavit.

    Jako Královna v inscenaci Orlando podle textu Virginie Woolfové. Režie Anna Petrželková, Divadlo Na zábradlí, 2014 FOTO PATRIK BORECKÝ

    Jako Královna v inscenaci Orlando podle textu Virginie Woolfové. Režie Anna Petrželková, Divadlo Na zábradlí, 2014 FOTO PATRIK BORECKÝ

    V angažmá

    Hned po škole jste nastoupil do libereckého divadla. Jaké bylo vaše setkání s divadelním provozem?

    Na DAMU jsme na to byli připravováni: Počkej, až budeš někde v angažmá. Nepřekvapilo mě to. Ale doufám, že jsem si udržel nějaké to pankáčství, že jsem schopný a ochotný zkoušet víc nebo mimo zkoušky. Ale nemůžeme to hercům a tvůrcům mít za zlé, že se divadlo v angažmá bere jako práce. Jdeš od deseti do dvou, pak máš volno, pak si jdeš zahrát atd. Měl jsem moc energie, byl jsem tam novej a bylo mi třiadvacet. Ještě jsem chtěl pracovat víc, měl jsem zkušenost s mladým publikem z DISKu, které v Liberci do divadla opravdu nechodilo. Schválně jsme udělali ten popík, abychom na něj natáhli mladé lidi, vyšlo to a už se to se mnou veze. I když teď už navíc pracuji jen na svých hrách. Často se mi nechce, ale už vím, že to potom nese ovoce.

    Vy jste v Liberci udělali nejdřív inscenaci s názvem Googling and fucking a pak taky jednu hru, která se jmenuje Mickey Mouse je mrtvý. Oba názvy vypadají jako parafráze titulů her Marka Ravenhilla: Faust je mrtvý a Shoping a fucking. Byl Ravenhill vaším kultovním autorem?

    Ne. Přiznám se, já se vlastně v divadle pořádně nevyznám. Dělám ho nějak instinktivně. Znám ty názvy, ale hry jsem nikdy neviděl. Bude to znít úplně blbě, je to možná laciný, ale chtěl jsem, aby to znělo cool a bylo cool a nakonec to tak opravdu i bylo. Od začátku – přes plakát, text až po tu režii – to mělo být prostě zábavné divadlo pro mladé, a tak to opravdu i vyšlo.

    Přísně tajné, hrubá nemravnost jsme zkoušeli v noci od půlnoci do tří do rána. Museli jsme přemlouvat vrátné, aby nás pustili do divadla. Když přišla skupinka deseti lidí, že jdeme zkoušet, byli úplně v šoku. Za tři týdny po nocích jsme všechno nazkoušeli a je to inscenace, kterou hrajeme nejdéle. Možná si v sobě drží tu živelnost nebo divokost. Baví nás doteď, diváci na ni pořád chodí. Netuší, že jsme to nazkoušeli rychle a že režisér nedostal žádný prachy, že jsem to napsal a ani jsem nevěděl, jak se to dělá. Ale možná i oni cítí tu energii, s kterou představení vzniklo, a ocení to.

    Váš přechod na Palmovku před dvěma lety byl logický – současný šéf Michal Lang působil dříve v Liberci, stejně jako Braňo Holiček, který teď taky na Palmoffce režíruje. Splnilo pražské angažmá vaše očekávání?

    Jo, je to super. Dostali jsme nahoře ve studiu volnou ruku, že si tam můžeme udělat, co chceme. Bavilo by mě autorské divadlo, aby pro Palmoffku psali i jiní autoři a zkoušeli tam mladí režiséři. V Liberci tak vzniklo hodně inscenací. Teď jsme nazkoušeli jednu hru v Praze a je z toho hrozné „haló“. Mlčení bobříků jsou dobří a baví mě, ale před nimi byla spousta jiných her.

    Kdo nebo co je v tuhle chvíli Divadlo F. X. Kalby a jak funguje?

    Kalbu už jenom tak udržujeme. Nic neobsahuje. Píšeme třeba do programu, že hudbu dělal F. X. Kalba, což taky není pravda. Už jsou to jenom tři, čtyři herci: Kuba Albrecht, Bára Kubátová a já. Ještě hrajeme v inscenacích, které se přesunuly do Prahy. Snad budeme dělat vlastní věc, bude kolektivní, tak to bude určitě režie F. X. Kalba.

    Už máte téma? Nebo příběh?

    Mělo by to být něco, jako jsou výchovné koncerty pro základní školy, hrála by tam kapela, herci by dělali manažera nebo moderátora. Na Palmovce jsem to ještě nikomu neříkal, takže organizačně ani nevím, jak to bude.

    Využijete svoji kapelu Pipinky pičo?

    Ano. Zkoušíme zase využívat kapelu, protože mi přijde zábavné, když hraje v představení živá muzika. Máme tam tři muzikanty, bicí, basu, kytaru, tak budou hrát s námi. Mám režírovat po prázdninách v Liberci na malé scéně svoji hru Atomová kočička, tam bude kapela taky.

    V roli Ondřeje Třasořitky v Shakespearově komedii Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete s Janem Kačerem (Šašek Feste) a Ondřejem Veselým (Tomáš Říhal). Režie Ivan Krejčí, Divadlo pod Palmovkou, 2016 FOTO MARTIN ŠPELDA

    V roli Ondřeje Třasořitky v Shakespearově komedii Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete s Janem Kačerem (Šašek Feste) a Ondřejem Veselým (Tomáš Říhal). Režie Ivan Krejčí, Divadlo pod Palmovkou, 2016 FOTO MARTIN ŠPELDA

    Dianiška politicus

    Zajímá vás, co se děje ve společnosti?

    Určitě. Pro mě třeba největší událost, kterou jsem kdy zažil, byla sametová revoluce. Pamatuju si na to doteď, i když mi bylo šest nebo kolik let. Už tehdy jsem cítil, že je to hrozně divné, když rodiče chodí na náměstí dělat řetězy, drží se za ruce. Byla to velká událost a dojímá mě, když se třeba objeví na konci Mlčení bobříků.

    Člověk si ale z představení není úplně jistý, jestli to podle vás nebyla další z těch absurdních, pervertovaných událostí, o kterých v inscenaci vyprávíte. Pokud si vzpomínám, tak se v té scéně herci cpou čokoládovými zlaťáky.

    Konec Bobříků je Honzy Friče a já s ním souhlasím. Správné divadlo by mělo mít přesah z minulosti do současnosti. I když jsme to tak udělali, nevěříme, že jsme na tom hůř nebo stejně jako za totality, to ne. Je to jenom takový fóreček na konci.

    Atomová kočička, kterou připravuji do Liberce, je o tom, jak se studenti technické univerzity dostanou strojem času do minulosti a omylem spustí sametovou revoluci. Když si to představuji, koukám se na dokumenty nebo si pouštím záznamy z policejních vysílaček ze 17. listopadu, tak mě to hrozně dojímá. Je fascinující, jak se to všechno mohlo stát. Teď se ptáme na sametovou revoluci. Náš komunismus byl taková softovější verze nacismu, to se taky lidi ptali, jak se to mohlo stát. A přitom se to zjevně dít mohlo.

    Sledujete, co se v politice děje?

    Zajímá mě to. Neznám lidi, kteří by se o politiku vůbec nezajímali, akorát se o tom nikdo nechce bavit, ani já. Spíš doma, když si čtu noviny nebo si něco prohlížím na internetu, tak se můžu něčemu vysmát nebo něčemu podivit, ale že bych to řešil s kamarády v hospodě, to asi ne.

    Jak vnímáte atmosféru ve společnosti? Vzbuzuje ve vás nějaké zvláštní pocity?

    Hodně lidí říká, že zažíváme těžkou dobu, ale myslím, že všechny doby byly těžké. Možná je to teď drsnější než v devadesátých letech, ale kdekdo si může říct, že v osmdesátých to bylo taky hustý. Nechci zlehčovat terorismus. Moje rodina žije v Bruselu, ale nějak to neřešíme. Když jsme byli malí, také byly teroristické útoky, třeba v Irsku, byla válka v Jugoslávii. Vždycky se děly strašné věci, akorát že teď máme zprávy o nich hrozně rychle a různě bulvární.

    Ale třeba se mi stalo – ani nevím, jestli bych to měl říkat –, měli jsme zrovna premiéru Laskavých bohyní na Palmovce, já se vracel v noci ve dvě hodiny tramvají domů a nějací kluci mladší než já po ní začali lepit nálepky 88, což je šifra HH, jako osmé písmenko v abecedě, jako že Heil Hitler. A já se jich ptám: Víte, co to lepíte? – Jo, Heil Hitler. – To asi není úplně správný, ne? Načež mě jeden z nich kopl dvakrát do obličeje. Myslel jsem, že si s nimi budu normálně povídat, protože jsem nevěřil, že by to mohli být opravdu náckové – vypadali naprosto normálně. Dva dny na to zmlátili mého kolegu Ondru Veselého v hospodě za to, že někde v libeňské hospodě fandil Plzni. Na Palmovce se mělo hrát Slyšení z Komorní scény Aréna a nehrálo se, protože v jednom ostravském nonstopu zmlátili Petra Panzenbergera, zlomili mu ruku, že má v ní drát. Byl s kolegou z divadla normálně v hospodě, přišli nějací blbci, zmlátili je a okradli. Každá doba je nějak vykloubená a vždycky je to těžký, vždycky se něco děje, ale teď najednou takové násilí, že si to někdo dovolí…

    Chcípnout se mu nechtělo

    Tomáš Dianiška byl mým hereckým favoritem a byl určitě největší z našeho hereckého ročníku. Nejvíce mi v paměti utkvělo, jak jsem jej nutil být Orestem nebo jak jsem jej nutil, aby jako doktor Rank přišel na klauzurách vydírat Noru s hovnem na botě. Bez problému. Tomáš Dianiška se vyznačuje tvrdohlavou urputností a byť si neumí pomalu ani zapamatovat, kde bydlí, a je potřeba pro něj dělat speciální fermany s časy minimálně o půl hodiny posunutými, aby přišel včas, umí dosáhnout vytyčené cíle. A je dobré, že se tyčí čím dál více sám. V prváku přišel na DAMU divnej, zakřiknutej týpek ze Slovenska a do roka a do dne mluvil česky nejlíp ze všech v ročníku. A to proto, že se prostě rozhodl česky naučit. Po škole opustil Prahu, dostal angažmá v Liberci. Vím, že tam zpočátku nebyl spokojenej – měl jsem možnost tam za ním být – a je to hodně velký osamění, na palici. (Ubytovnu libereckého divadla doporučuju na zklidnění všem optimistům.) V podstatě tam nezbejvá nic jinýho než se uchlastat k smrti, anebo začít něco dělat. Něco navíc. Chcípnout se mu ještě nechtělo, tak začal něco dělat – za prvý se snažil dobře hrát i naprosto zbytečný role ve zbytečných inscenacích, a hlavně – za druhý – organizovat tam kulturní zábavu pro studenty z hospod a barů (z toho pak nějak vznikla i ta FX Kalba atd.)… Takže za půl roku tam přijedu znova a všichni hned: …čau, Tome, kemovole, pojď si sednout k nám, neasi – a on tam mezi nima vysmátej stojí, jak ghetta král. Metamorfóza dokonána. Vlastně je to docela dobrý plod úsilí zachránit si život. Nalezené sebevědomí sluší a nese. Tomáš Dianiška je bůh. Takže welcome in Prague, bože.

    Jan Frič


    Komentáře k článku: Tomáš Dianiška: Láká mě diváky bavit

    1. Pavel Zauška

      Profilový obrázek

      Tomáš
      si fakt dobrý a že ťa to baví vidíme všetci a tvoje emócie sa prenášajú na nás 🙂

      12.12.2016 (18.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,