Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    To se nedá popsat, to se musí zažít!

    … tak znělo motto letošního ročníku Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA, jenž oslavil již 35 let své existence. Díky nekonečné vytrvalosti jeho vedení v čele s ředitelkou a zakladatelkou Yvonou Kreuzmannovou a spoluředitelkou Markétou Perroud se nejen pražskému publiku současný tanec dostává pod kůži. Významná taneční přehlídka každoročně vyráží i do regionů, kde prezentuje především díla českých choreografů. Od 3. do 28. června letos objela 24 měst. Hlavní program se odehrává v Praze vždy na několika divadelních scénách i ve venkovních prostorách.

    V inscenaci Jana Martense any attempt will end in crushed bodies and shattered bones vystupuje sedmnáct tanečníků různého věku od 18 do 71 let FOTO PHILE DEPREZ

    Na úvod letošního festivalu odehrála italská choreografka Silvia Gribaudi (*1974) s tanečním souborem MM Contemporary Dance Company, založeným choreografem Michelem Merolou, světovou premiéru inscenace Grand jeté. Gribaudi je na Tanci Praha již po několikáté. Před dvěma lety mělo velký úspěch představení Graces, právě pro velkou dávku humoru, který Gribaudi skutečně umí nenuceně rozdávat, zde spolu s menší skupinou tanečníků. S tanečnicí Terezou Ondrovou v loňské sezoně zatančila komické dílo Insectum in… Prague.

    Kdo zná terminologii přesných vazeb, je mu jasné, že vrcholným skokem neboli grand jeté bývá zakončena celá řada baletních vazeb jak v tréninku, tak i ve vytříbených grandiózních variacích klasického repertoáru. Záměrem inscenace je nahlédnout do kuchyně baletních tréninkových příprav a útržků pohybových frází.

    V úvodu nastupují tanečníci do čelné řady před publikum, jako by šli už na děkovačku. Od prvních okamžiků se snaží komunikovat s diváky. Je patrné, že jsou na vysoké technické úrovni, v choreografii však mohou ukázat jen určité fragmenty svých dovedností. Gribaudi vystupuje v roli potřeštěného baletního mistra, který cvičení zadává a vysvětluje, přidává i mění. Se svou korpulentní nebaletní postavou a s neměnnou maskou klauna po vzoru němé grotesky strhává k smíchu publikum i aktéry. V dalších částech si tanečníci začnou zpívat a pobrukovat známé melodie z Čajkovského baletu Labutí jezero. To jsou „hity“, které každý student či milovník baletu zná a staly se takovými odrhovačkami. Chvíli jistě trvá, než divák přistoupí na choreografčinu osvědčenou hru, pro niž je typický nejen humor a sebeironie, ale také jistá dávka trapnosti a podivností, výstupy jsou navíc leckdy až zbytečně natahované. Reakce diváků v Divadle PONEC však byly čím dál spontánnější, leckdo se dokonce přidával ke zpěvu.

    Silvia Gribaudi (uprostřed) v Grand jeté vystupuje v roli potřeštěného baletního mistra FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Tělo v přímém přenosu

    any attempt will end in crushed bodies and shattered bones neboli každý pokus skončí rozdrcenými těly a roztříštěnými kostmi, tak zní dlouhý název díla mladého belgického choreografa Jana Martense (*1984), který má na kontě celou řadu specifických projektů a působivých choreografií. Vytvořil ho v roce 2021 pro sedmnáct tanečníků různého věku od 18 do 71 let. Pro autora má každé tělo v každém věku co říct. Přináší svůj příběh, specifické zkušenosti a dovednosti, jedinečnou energii a emoce. Vlastní pohybová kompozice, uvedená v Divadle Hybernia, je repetitivní a minimalistická, čemuž odpovídá i hudební výběr skladeb Henryka Mikołaje Góreckého (Koncert pro smyčce a cemballo, op. 40) a Kae Tempest s Danem Careym (People’s Faces).

    Tančí se na světle šedé prázdné scéně, i horizont je šedý, stejně jako kostýmy různého střihu spíše sportovního rázu. Začíná jeden tanečník, který opakuje pohybové smyčky, stojí téměř na místě, jen tančí tělem a pažemi. Někdy švihem, chvílemi vedeným pohybem. Postupně přicházejí další tanečníci a v šíleném tempu, v nezvyklé až křečovité razantnosti i nervním fyzickém projevu počnou odvíjet zprvu podivné pohybové sekvence a fráze. Záměrně se opakují a střídají, nejdříve v menší skupině, posléze se přidávají další tanečníci. Dílčí výstupy doprovází stále se opakující téma Góreckého koncertu, vždy do jisté závěrečné tečky. Nakonec je na velké scéně celý ansámbl rozmanitého věku i vzhledu.

    V tichu a ve velkém napětí se následně rozvíjí geometricky přesná a hutná etuda ne nepodobná známým choreografiím minimalistů, například známé americké tanečnice Lucindy Childs. Vše se odehrává v řadách dělících prostor na kruhy, půlkruhy, spirály a přímky, průchody a průplety. Performeři bez hudebního doprovodu, s matematickou přesností a s obrovským nasazením dobývají prostor, svojí energií zvětšují prostorové dimenze. Jako by byli figurkami na šachovnici, jako by vytvořili perpetuum mobile. Nekonečná chůze a běh v obměnách různého tempa i rytmu jsou většinou bez použití paží, gest rukou. Zažíváme tělo v přímém přenosu, obraz davového šílenství.

    Další části jsou více taneční a opět vázané na hudbu, vracejí se k pohybovému jazyku z úvodu díla. Jsou doplněny reprodukovaným úryvkem z románu Jaro skotské autorky Ali Smith, v němž je současný svět dosti explicitním jazykem obviňován z fyzického násilí, z genocid, z válečných a jiných hrůz.

    Během představení se tanečníci v matném mlžném světle přiznaně převlékají z šedých kostýmů do více teatrálních šatů, sukní i návleků pitoreskních tvarů. Prudce se rozsvítí a všechny kostýmy se zobrazí v ostře červené barvě. Započne podivné, rychlé hemžení na drsně hlučnou hudbu protestsongů Maxwella Roache.

    V poslední části je tempo ještě více hektické, pohyb houstne, energie tanečníků se stále násobí. V okamžiku, kdy myslíte, že je konec, začne celá dlouhá a strhující pasáž v repetici znovu. I diváci se ocitají v jakémsi šíleném surrealistickém snu.

    Scéna se schovávající se pokojskou z Diptychu Peeping Tom FOTO ANDREA AVEZZU – LA BIENNALE

    Oona Doherty provokuje otázkami

    Britská choreografka působící v Belfastu Oona Doherty (*1986) má za sebou studia na londýnských tanečních školách a ve většině svých produkcí stále sama vystupuje. V představení Navy Blue, uvedeném v Divadle Archa, zkoumá a zpochybňuje význam našeho bytí vůči nekonečnosti vesmíru. Za doprovodu romantického Rachmaninova 2. klavírního koncertu spolu s jedenácti tanečníky vyjadřuje expresivně spíše určitý pocit bezpečí, alespoň tedy v první části, kdy tančí všichni unisono ve stejném tmavě modrém oblečení připomínajícím montérky. Přemísťují se lehce a vytvářejí v prostoru zajímavé struktury. Pohybové sekvence jsou velmi muzikální a taneční. Divné je, že tanečníci dohrávají situace expresí až mimicky přehnanou, což v dnešní době působí dost zastarale.

    Postupně jako by postavy začaly pociťovat nejistotu, mají strach. Úzkost z toho, co přijde. Je slyšet výstřel, jeden tanečník padá k zemi a pak další a další. Není jasné, odkud se řítí nebezpečí a smrt. Je válka, kde padnou všichni? Možná to má být obraz zániku, oné bezvýznamnosti našeho bytí. Kolem každého mrtvého těla se objevuje modrá rozšiřující se skvrna, vytvořená projekcí. Snad symbol krve nebo vody, ve které se utopíme? Tanec doprovází básnický, symbolický text choreografky a dramaturga Bushe Moukarzela o životě, smrti a marnosti bytí.

    Další část je potemnělá ve zvukovém aranžmá DJ Jamieho xx. Otázka „a jaký to má vůbec smysl?“ je násobena výčtem finančních nákladů na představení. Pocit zmaru téměř vrcholí. Je jasné, že shánění podpory na vznik autorských představení nezávislé scény je všude stejně marný boj. V závěrečném obrazu je několik tanečnic obnaženo do půl těla. Tanec graduje ve větším sóle výrazné tanečnice, hledající naději a klid. Nakonec skončí v objetí. Alespoň závěr tedy přináší částečně nadějné rozuzlení.

    Bouřlivá plavba do skrytů lidské duše

    Belgické uskupení Peeping Tom má významné postavení mezi současnými tanečními soubory. Argentinská rodačka Gabriela Carrizo (*1970) přišla do Evropy velmi mladá a tančila dlouho u Alaina Platela ve známé belgické skupině Les Ballets C de la B, pracovala také s Caroline Marcadé. Spolu s francouzským kolegou Franckem Chartierem (*1967) založili v roce 2000 soubor Peeping Tom, za jehož názvem se skrývá voyeurství či šmírování. Ve všech dílech tvůrci nahlížejí za zavřené dveře, do skrytých a intimních míst, jako jsou maringotky, pokoje či celé byty. Také samozřejmě do uzamčených míst našich duší, myšlenkových pochodů a především do zákrutů nenávistné části našeho já, mající špatné a kruté úmysly. V Praze hostovali v roce 2015 s výrazným dílem 31 rue Vandenbranden, v němž byli jedinci vrženi do nepřízně počasí a uprostřed mrazu a sněhové bouře bojovali o přežití.

    Choreografické kompozice souboru Peeping Tom mají silný divadelní náboj a gradují jedna od druhé. Velkou inspirací byla bezesporu díla Piny Bausch. To lze vyčíst ve stavbě představení s dílčími výstupy, obrazy a ostrými, až filmovými střihy. Situace, v nichž jako by se životní realita postav mísila s nejhrůznějšími sny, jsou vyobrazeny chvílemi velmi naturalisticky, syrově.

    Na TANCI PRAHA byl v Hudebním divadle Karlín uveden Diptych: The Missing Door and The Lost Room. Jeho části byly komponovány postupně pro holandský soubor Nederlands Dans Theater v letech 2013 (The Missing Door) a 2015 (The Lost Room). Diptych následně nastudovali už pod hlavičkou Peeping Tom a měl premiéru v Barceloně v roce 2020. Další část je nazvaná The Hidden Floor (2017) a dohromady bývají uváděny jako Triptych.

    Co se děje za několika zavřenými dveřmi a okny v nudně šedém pokoji a v kajutě lodi? Za stolem sedí skleslý zhroucený muž. Na zemi leží mrtvola ženy, kterou po chvilce odtáhne další tanečník po břiše pryč. Dlouho hadrem vytírá a čistí stopy krve. Došlo k nějaké vraždě, ale proč, to se hned nedozvíme. Logickou dějovou linku ve sledu absurdních obrazů nemá cenu hledat. Šlo zřejmě o nevěru, zabití ze žárlivosti. Dalším obrazem je milostný akt ženy a muže v propletené partneřině, ze strany na ně najíždí velký reflektor jako ve filmovém ateliéru, nasvěcuje detaily a intimní atmosféru. Použití tohoto světla i v dalších scénách je takovou lupou k bližšímu nahlédnutí. Žena zmizí dveřmi a najednou je tam partner sám, všechny dveře jsou zavřené. Nemůže se dostat ven. Dveře se budou otevírat tajemnou silou, ale i nepřízní počasí, velkým průvanem a vichřicí. Hledání úniku se mění v hororový obraz, místo dveří se otevře skříň plná těl. Vypadnou do místnosti jako mrtvoly nebo hadroví panáci. Muž je zkouší narvat zpátky. Možná jsou mezi nimi schovaní milenci? Vzdálený pláč dítěte utvrzuje žárlivce o milostném poměru. Následuje scéna s miminkem. Žena nemůže skrýt své mateřství.

    První od druhé části odděluje dlouhá přestavba. Nejdříve stržení baletizolu a objevení temně červené podlahy, pak lze nahlédnout do útrob zákulisí, než je dekorace přestavěna na potemnělou kajutu lodi, kde stojí velká postel a opět je k dispozici několik dveří. Cestu ven hledá stále všech osm interpretů.

    Muž si chce lehnout do postele, zjistí, že matrace se hýbe, trčí z ní hlavy a těla předchozích návštěvníků. Je to snad svědectví o nevěře? Nebo jsou to halucinace a bludy? Posléze se v prostoru pohybuje muž s hlavou dívky v podpaží. Následuje trochu komická část s pokojskou, která nechtěně zůstala v ložnici při intimním aktu milenců, schová se ven za dveře. Pak ji najdou úplně tuhou mrazem.

    Do kajuty vnikne voda, vše se houpe jako na moři, bouře s blesky a hromy přidává na síle. Tento obraz je skvělou příležitostí k pohybové ekvilibristice, v nejroztodivnějších pozicích tanečníci vytvářejí iluzi houpání, rozbouřeného moře a klouzání po zemi jako po vodě. Na podlaze pak zůstane ležet několik těl. Jsou vyčerpaná a polomrtvá. Žena s dítětem je zachráněna. V následné scéně přichází muž a nese na zádech několik kufrů ke stěhování. Žena zmizí a muž si utírá obličej kapesníkem.

    Tanečníci snad nemají kosti a klouby, jsou jako z gumy. Rotují na kolenou, zádech, zadku v šílené rychlosti, padají a skáčou, klopýtají a kloužou, aby vzápětí zase vstali. Tanečnice mají záda i končetiny neuvěřitelně vytahané, rozsah záklonů v partneřině i v sólovém výstupu je nezměrný. Působí to až nepřirozeně, na hranici s normálem fyzických schopností, připadáme si chvílemi jako v panoptiku. Působivé výtvarné, světelné i zvukové efekty připomínají filmové sekvence. Dramatický spád vzrušující inscenace rozhodně nenechá nikoho v klidu.

    Řada komornějších představení probíhala také open air na ostrově Štvanice, na holešovickém Výstavišti i v prostorách Klementina. Letošní festival nasadil vysokou laťku v kvalitě, představil tvorbu řady významných osobností, které se objevují pravidelně na významných festivalech i světových scénách současného tance, a předvedl barevnou paletu velmi odlišných pohybových a tanečních stylů.


    Komentáře k článku: To se nedá popsat, to se musí zažít!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,