Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského z TER HK (No. 26/1)

    Nevstoupíš podruhé do téže řeky, praví antická moudrost. Mně se to v tom podstatném, věřte, nevěřte, dnes dopoledne povedlo!


    I v roce 2008 začínal festival Divadlo evropských regionů / Theatre European Regions, neboli DER/TER dopoledním představením inscenace „palestinského Slovana“, mířícím na děti, ale se silným přesahem na dospělé. Takovým, že děti nemohly zdaleka všemu rozumět. Na umělecké hodnotě tato „širokospektrálnost“ ovšem představení sebeméně neubírala. Naopak. Velice jsme litovali (tři přítomní pražští kritikové) a divili se, že jde o derniéru – dětské publikum bylo zjevně nadšené. Šlo o inscenaci hry Arnošta Goldflama Pohádky pro zlobivé děti.

    18. ročník mezinárodního divadelního festivalu Divadlo evropských regionů (TER), který potrvá do 30. června, nabídne divákům na 220 představení na divadelních scénách i pod širým nebem. FOTO archiv

    Po tři roky jsem teď na TER pauzíroval. Prvně a doufám, že nadlouho naposled. Dnes ráno – kritiků už nás bylo v sále pět – se začínalo dramatizací Poláčkova románu Bylo nás pět, díla, které rozhodně není určeno dětskému čtenáři. Je to knížka /pro dospělé/ o dětech, nikoli pro děti!

    Mají-li dramatizátoři za úkol připravit z ní podklad pro divadlo pro děti, musí se především vyrovnat s problémem, jak látku, plnou jim už neznámých reálií věcných i vztahových, zpřístupnit dětskému diváku tak, aby mu nevadily, aby si nesrozumitelných míst pokud možno vůbec nevšiml. Nejde je totiž jednoduše „vyradýrovat“, protože tím by nenapravitelně utrpělo sentimentální retro, kterým dílo bylo už v době svého napsání (za Protektorátu) a kterým je dnes tím spíš.

    Jak je mezi divadelníky známo, na jeviště nepatří jako herci zvířata ani děti. FOTO PATRIK BORECKÝ

    Nebyla to dramatizace zdaleka první. Ale dramaturgyně Jana Slouková a režisér Jan Frič měli šťastnou ruku. Vyhmátli nejdramatičtější místa (válka s Habrováky, koupání, návštěva cirkusu, horečné blouznění o návštěvě Indie) a především: kongeniálně, jazykem od originálu nerozeznatelným, dopsali nejenom vhodné repliky, ale dokonce i několik postav!

    Hlediště bylo plné dětí, a tak jsem byl zvědav, jak budou na dobově vzdálené retro reagovat. Jim neznámých reálií tu byla spousta: služka Rampepurda (Kristýna Kociánová) v rodině Bajtových, německá guvernantka v rodině Otakárka Soumarovic (Marta Zaoralová), paní Brabcová (Lenka Loubalová), která může hochy kdykoli na ulici „perlustrovat“, zkontrolovat jejich hygienu i ošacení a ještě je seřvat za nevychovanost, a konečně fakt, že Zilvarovi bydlí v chudobinci. A co třeba „kanec“ ve slohovém cvičení: ani rodiče těchto dětí už nepsali ve škole plnicím perem, natož namáčecí násadkou jako ještě já. Mimo to zde byla řada odchylek od reálu zařazených pro komickou funkci samotným autorem, jako Jižní kříž  viditelný v Indii či mohamedánství Maharadžovo; jeho dvě  manželky, které princezna (a zároveň Evička Svobodová – Pavlína Štorková) oslovuje bezelstně „maminky“.

    Jenom poučení dospělí vědí, že Poláček psal román v očekávání předvolání do transportu, které záhy po jeho dopsání skutečně přišlo. FOTO PATRIK BORECKÝ

    Klíčovou figuru ztvárnil s důstojnou jímavostí František Staněk. Zatímco se představitel malého Péti (Miroslav Zavičár) na opačné straně jeviště zmítal v horečkách, byl týmž Péťou Bajzou (chlapcem z maloměstsky běžné, tedy katolické rodiny) v Indii,  ale především Karlem Poláčkem, který se žlutou  šesticípou hvězdou na  srdci děj místy vypráví, pocházeje po jevišti s kufrem v ruce. Jenom poučení dospělí vědí, že román psal v očekávání předvolání do transportu, které záhy po jeho dopsání skutečně přišlo.

    Jak je mezi divadelníky známo, na jeviště nepatří jako herci zvířata ani děti. Pokud jde o neloutkové divadlo, je to s postavami dětí a zvířat jenom o málo lepší. Hradečtí to ovšem zvládli bravurně. Slona jako pars pro toto představoval ohromný animovaný chobot spuštěný z provaziště (mluvil jej Josef Dvořák ze záznamu), zlou jedovatou kobru naopak hrál naživo ve vysoké pantomimicko-taneční stylizaci Jan Sklenář, který měl navíc v jiných rolích skvělá pěvecká „čísla“.

    Pětici hochů „co spolu chodí“ doplnili… FOTO PATRIK BORECKÝ

    Pětici hochů „co spolu chodí“ doplnili Jakub Tvrdík, Ondřej Malý a Filip Richtermoc (přesný proletář Zilvar). Vynikající, originálně komediální figurou byl Čeněk Jirsák Davida Smečky, ostentativní katolík, který má stálou ambici v nasbírání co nejoriginálnějších hříchů ke zpovědi. Zatímco Péťovy rodiče standardně a s vkusem (oproti televizi) odvedli Helena Plecháčková a Petr Vrběcký, již zmíněná služka se vinou režie nepovedla – Jan Frič jí ponechal v dětské poloze téměř Péťovy vrstevnice, ačkoli to má být děvče na vdávání.

    Velikým kladem představení byla jeho hudební složka realizovaná komorním orchestříkem poloukrytým u levého portálu. Dramaturgyně vybrala skutečné předválečné hity, často známé z prvorepublikánských a protektorátních českých filmů, a to tak, že jejich texty vždy korespondovaly se situací. Herecký zpěv byl bez vady.

    Mimo to zde byla řada odchylek od reálu. FOTO PATRIK BORECKÝ

    Nedávno premiérovaná inscenace (prem. 19. května) se valné kritické pozornosti zatím netěší. Navíc v místní mutaci MFDnes vyšla 2. června diletantská kritika šéfa její kulturní rubriky Petra Marečka. Na tohoto společenskovědního všeználka jsem narazil, žel, v krátké době již podruhé. Poprvé v sobotu 16. června, když v neomaleném sloupku arogantně zaútočil na katolickou církev, přičemž si po nacisticku pomohl Nietzschem (komunisté na to zase měli jiného německého filosofa 19. stol.). Ukázalo se, že zná Bibli zřejmě pouze zprostředkovaně, protože v souvislosti  s Babylonskou věží psal o „zmatení hodnot“, ačkoli každý, kdo Knihu knih doopravdy četl ví, že šlo o zmatení jazyků, kterým Hospodin potrefil hříšné budovatele, zatímco o žádných hodnotách tam není ani slovo. I Poláčkův román zná redaktor Mareček zřejmě pouze z druhé ruky, resp. z televizního zpracování podle něj natočeného Karlem Smyczkem. Svědčí o tom fakt, že ve své kritice zdůrazňuje odlišnosti dramatizace od seriálu, ale nemluví o jejím vztahu k  původní literatuře. Když už komparace se seriálem, bylo by třeba na prvním místě zdůraznit pozitivní příklon divadelní adaptace ke knize. Oproti seriálu, který si bulvárně vymýšlel i takové stylové nevkusnosti jako erotický vztah tatínka Bajzy ke služce. (Nic proti erotice, ale do humorného románu vyprávěného dítětem prostě nepatří!)

    P. S. Prosím čtenáře, aby mě nepodezírali z toho, že zde polemizuji za zády příslušného média. Polemický text jsem do něj obratem poslal už v sobotu. Dosud, čtyři pracovní dny od publikování antikatolického výpadu, můj text nevyšel, takže i kdyby ještě otištěn byl, běžný čtenář si už nebude pamatovat, o co šlo. Není nad profesionalitu!


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského z TER HK (No. 26/1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,