Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 9/2013)

    Století hitů, půlstoletí Violy

    Už čtyři měsíce se hraje v pražském Divadle Viola retropásmo, které má žánrově v pražském poválečném divadelnictví dlouhou tradici. Vzpomeňme například divadla Paraván a Rokoko v 60. letech (Všichni moji dědové, 1962; Z Košíř po Orinoko neboli Všichni moji otcové, 1964).

    Repro archiv Divadlo Viola

    „Rozhlasačka“ Jitka Škápíková napsala a režisér Patrik Hartl nastudoval s Berenikou Kohoutovou (*1991), Janem Medunou (*1982) a Jaromírem Medunou (*1953) komorní kabaret Století hitů. /Uvedená data narození nejsou žádnou mou svévolnou indiskrecí, naopak, všichni účinkující je z jeviště přímo zdůraznili a byla to informace vysoce účelná./

    Co je to retro? (Jaromír Meduna). FOTO archiv Divadla Viola

    Co je to vlastně retro? Jakási mladá historie, oddělená od té ostatní přibližně nejvzdálenější dobou, jejíž pamětníci jsou ještě mezi námi. Retropasáže z filmů A. Radoka jsou z doby secese. Dnes to už ale patří do kategorie historické. Retro už, žel, nemůže jít před I. světovou válku. A bude hůř! Kolik je ještě mezi námi těch, kteří zažili I. republiku jako dospělí lidé?

    Tvůrci inzerují v programu nesplnitelné: „…to nejlepší z české populární hudby a poezie 20. století“. Každý jenom trochu věci znalý člověk ví, že je to nadsázka. Že z této látky by bylo možno sestavit zcela rovnocenných pásem nejmíň deset, i kdyby se vynechaly například písničky sokolské, skautské, vojenské, trampské (ty, k mému potěšení, zazněly) nebo městský folklor typu Včeličkovy Tak to vidíš Máňo, přece jsme tě lízli (bohužel nezazněl, ale Viola jej zná, v podání P. Haničince).

    Jan Meduna s Berenikou Kohoutovou. FOTO archiv Divadla Viola

    Jan Meduna – doprovázeje se na kytaru – zazpíval Píseň pro Kristýnku, z rozhlasového muzikálu Z. Petra a V. Dvořáka Sto dukátů za Juana (1953). Nebyla ale zmíněna tehdejší hvězda pop music Josef Zíma, který ji nazpíval pro média, ani nezaznělo jím zpívané Suchého Blues pro tebe, snad vůbec nejprodávanější gramodeska té doby. Zpívaly se Holky z naší školky Kotvalda s Hložkem, ale nezazněly v dobové popularitě nedostižné semaforské šlágry Včera neděle byla (P. Filipovská) a Motýl (Jana Malknechtová-Cerestrandová, Jiří Jelínek). Byl zmíněn W. Matuška, ale nezazněla jediná jeho písnička (např. Zuzana, či To všechno vodnés čas). Nezazněl dokonce ani duet všech pop-duetů – Láska nebeská (Matuška, Pilarová). Šla řeč o rokenrolu, ale nebyli zmíněni ani Miki Volek, ani Pavel Sedláček (Vzduch je modrým nikotinem nasycen…). Kde zůstaly hity stále živé legendy – Olympicu?

    To všechno nepíši jako výtku, spíš pro inspiraci: dokud budou diváci chodit – a z reakcí nabitého hlediště, začasté pobrukujícího s sebou, se nezdálo, že by měli kdy přestat – mohou účinkují tento retrokabaret varírovat až do smrti a ani jedno představení nemusí být svým obsahem úplně stejné jako kterékoli předešlé.

    Pro českou kulturu je příznačné, že valná část šlágrů pochází z divadla či z filmu.  FOTO archiv Divadla Viola

    Pro českou kulturu je příznačné, že valná část šlágrů pochází z divadla či z filmu. Vždyť i ta hymna… V představení Violy to začalo operetami, Lehárovými, Nedbalovými i českými meziválečnými (Na tý louce zelený), zazněly písně z Burianova Déčka i z Osvobozeného a ze Semaforu; milovníkům Divadla Husa na provázku ale určitě chyběly Štědroňovy hity z Balady pro banditu (1975), později zfilmované  (V. Sís, 1978). Pokud jde o film,  nejdřív jsme slyšeli O. Nového evergreen Jen pro ten dnešní den z Kristiána (M. Frič, 1939), pak melodramatickou píseň Noční motýl od R. Blahníka ze stejnojmenného filmu Fr. Čápa (1941, H. Vítová byla ovšem ve zpěvu dabována M. Spazierovou-Hezkou), Dalibora C. Vačkáře Rozvíjej se poupátko z Pyšné princezny (B. Zeman, 1952). Jakkoli je podmínkou evergreenu zapamatovatelná melodie, zkraje jsem poznával jenom slova. Rafinovanou, nevím zda vhodnou inovaci jsem postřehl až po chvíli: známou melodii zpíval jako doprovodný druhý hlas Jan Maduna, zatímco soprán zpíval v prvním hlase melodii jinou.

    Pěveckou úrovní, u činoherců nebývalou, se za chvíli oba blýskli v S+Š písni Je nebezpečné dotýkat se hvězd z filmových (nikoli divadelních) Klarinetů (1964, J. Roháč a V. Svitáček). Byla to skutečně mistrovská interpretace. Zmínka o premiéře Kdyby tisíc klarinetů, kterou zahájilo Divadlo Na zábradlí (1958),  je ale poněkud zavádějící – v této insenaci ještě žádný z těch budoucích filmových hitů nebyl! Jan Meduna několikrát výtečně zahrál na trubku, občas se i doprovázel na kytaru, jinak tu byl šikovně a šetrně použit playbackový doprovod.

    Bylo zajímavé sledovat,  jak se u každého z účinkujících  zvyšuje autenticita v interpretaci písniček podle toho, jak se čas jejich vzniku začal přibližovat době, kterou sám zažil. Berenika Kohoutová sice zpívá jako muzikálová star (ovšem s mikroportem),  ovšem slova Takovýho frajera se člověk muší bát jsme jí moc nevěřili a spíš vzpomínali na Ljubu Hermanovou. Když však došlo na Láska je láska Lucie Bílé, byla zjevně ve svém živlu. Co do autenticity přirozeně první „zabral“ nejstarší z účinkujících, Jaromír Meduna (hrál i na housle), který „zlatá šedesátá“ už jako teenager zažil.

    Co do autenticity přirozeně první „zabral“ nejstarší z účinkujících, Jaromír Meduna (hrál i na housle), který „zlatá šedesátá“ už jako teenager zažil. FOTO archiv Divadla Viola

    Vše dosud řečené platí mutatis mutandis  pro básničky. Zazněla i klasika – František Gellner, Fráňa Šrámek, Jaroslav Seifert, Jan Skácel. Vzhledem k tomu, že právem nebyla pominuta léta padesátá s budovatelskými písněmi (prosím doplnit ideovou Šel Frantík kolem zahrádky…když ráno frézu roztočil, svou druhou krasavici…) a politické pozadí vůbec (zazněl i úryvek z projevu G. Husáka), neměli být po mém soudu vynecháni ani ve své době úspěšní režimní umělci. Pochvalně je zmíněn básník Josef Kainar, ale objektivně mělo určitě také zaznít, že to byl po osmačtyřicátém stalinistický básník nechutně opěvující popravy konkrétních lidí ve vykonstruovaných procesech ( …kejklíři/ už dotancovali/ na provaze), a po roce  1970 zase  první předseda znormalizovaného Svazu spisovatelů.

    Zazněly písně i z Osvobozeného… FOTO archiv Divadla Viola

    Jde přece nejenom o retro, ale též o KABARET, od kterého jsou politická satira a „dloubání“ do pochybné minulosti  neodmyslitelné. Není korektní jmenovat pouze umělce režimem proskribované (Karel Kryl) a vynechat jména těch druhých. Spartakiádní velehit Krásný úsměv zazněl, ale jeho autor Michal David jmenován nebyl. Skutečný kabaret prostě musí také „říznout do živého“!

    FOTO archiv

    Viola, která se letos v červenci dožívá abrahamovin,  je především literárním divadlem. Specifikum její dramaturgie spočívá v tom, že plošně čerpá z veškeré literatury (jenom menšinově i z dramat, divadelních a rozhlasových her), zatímco u ostatních divadel je tomu naopak. Na nedramatické (tedy ani nedramatizované) texty tam dochází výjimečně. (To neplatí o filmových scénářích, které dramaty v širším slova smyslu jsou!)

    Viola  je spjata s vrcholy světové literatury, kterou interpretuje. Zatímco ostatní divadla zkoušejí hrát to či ono, často i hry umělecky nepříliš zdařilé, Viola je dramaturgicky přísná, a když už za něco vezme, je to literatura, o které není pochyb. Může si to dovolit: má k dispozici veškerou literaturu světa, literaturu všech věků. S touto vstupní jistotou jsou vyslovené nezdary velice řídké. Je to trochu jako v Rudolfinu: interpretace může být zdařilá více či méně, ale ta hudba, která byla k prezentaci vybrána, je DOBRÁ VŽDYCKY. Za těch 50 let, co do Violy chodím,  jsem zcela ojediněle narazil na inscenaci, u které bych si řekl: tak tohle bych nechtěl ani číst.

    Viola ale není výhradně literárním divadlem; konečně její první inscenace,  jejíž představení jsem v „poetické vinárně Viola“ jako devatenáctiletý pomocný dělník zažil, se jmenovalo Komu patří jazz (na básničky jsem tehdy moc nebyl.)

    Viola byla prostě vždycky také DIVADLEM HUDEBNÍM, ať už se tituly jmenovaly Písně lidu pražského nebo Staročeské vánoční hry, ať už zde hráli přední jazzmani, Skiffle Kontra bratří Traxlerů, Musica Bohemica, nebo špičkoví šansoniéři a šansoniérky, L. Hermanovou počínaje.  Století hitů je dalším úspěšným titulem této dramaturgie.

    Divadlo Viola Praha – Jitka Škápíková: Století hitů. Výprava Ivana Brádková, hudební spolupráce Emil Viklický, dramaturgie a režie Patrik Hartl. Premiéra: 25. 10. 2012. Psáno z reprízy 19. 2. 2013.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 9/2013)

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Hodnocení: @@@@

      24.02.2013 (10.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,