Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 6/2013)

    Chlapů ani pouhých mužů se nelekejme, na množství nehleďme!

    Hru o ženách Buchty a bohyně psal náš současný přední satirik Petr Kolečko údajně „na těla“ čtyřem absolvujícím studentkám DAMU. S jistotou to jako divák tvrdit nemohu, ale pokud zde takový záměr byl, výsledek svědčí o stoprocentním úspěchu. Dívčí kvarteto hraje jako z partesů, ba možná i víc – tipoval bych alespoň něco improvizace – vektor střetu představení – realizované inscenace – a publika, tedy kontaktu s diváky; jeho intenzita měla, alespoň při představení posledního dne ledna, jehož jsem se zúčastnil, sílu a stálost v současném pražském divadelnictví zažívanou zcela ojediněle, srovnatelnou snad pouze s některými představeními v Dlouhé (možná, že i jinde, nemohu znát produkci cca 150 divadel, o ochotnících nemluvě).

    Nápaditá je i scéna Anny Forstové FOTO KRYŠTOF KALINA

    Sympaticky sebevědomé hrdinky jsou přesvědčeny o své výjimečnosti; jsou to bohyně, „královny“, které mají mnohočetné ambice, mezi které ovšem patří i touha, mít břicho „jako pekáč buchet“. Jsou v nekoordinované menšině 4 : 7, ale vzájemně spolupracující muži jsou přesto nakonec poraženi, někteří i hodně.

    Staří principálové cestujících společností říkávali, že ideální poměr mužů a žen v souboru je 7 : 3. Absolventský ročník „Listopadových dětí“ (všichni narozeni okolo roku 1989) tento poměr – alespoň v této insenaci – téměř zachovává, a přesto, díky autorovi, ale především díky všem čtyřem představitelkám titulních rolí, je to feministické divadlo v tom nejlepším slova smyslu. Divadlo, jehož průběhu i vyznění jako feminista z principu a odjakživa, ještě než se to slovo vůbec začalo užívat, tleskám, které mě náramně baví, jakkoli se terčem satiry stávají všichni bez pardonu, ženy i muži. Je to ale satira, převážně pozitivní, kde pouze některé z mužských charakterů jsou spíš odporné „bezcharaktery“, kterých bych se v životě nedotkl ani třímetrovým prknem., pokud bych je o ně nechtěl přerazit (oba producenti – Josef Vaverka, Matěj Anděl). Ostatní příliš dobře známe a chápeme, než abychom je zatratili. Cožpak nám není spíše líto sexuálních loudilů, jakými jsou „progresívní pedagog“ – vědecky i fyzicky dosti chatrný vysokoškolský psycholog (Jordan Hajn), jeho přitroublý student Marek (Jordan Hossein Haj – málem jsem zaměnil jméno postavy a herce) nebo kněz – invalidní vozíčkář (Martin Hýča)? Vycházející seriálová hvězda, herec Pavel (Aleš Bilík) je sice už poněkud oslizlý komercí, ale nakonec i jeho při všem výsměchu spíš politujeme.

    „Progresivní pedagog“ (Jordan Haj) a drsná cvičitelka (Marie Poulová) FOTO KRYŠTOF KALINA

    Na vrcholy show byznisu se dere začínající zpěvačka Nikol (Nikol Kouklová), špičku vědy atakuje studentka psychologie, sebezapíraná krasavice Eva (Eva Josefíková), čísla se snaží „vypotit z hlavy“ geniální matematička a zároveň cvičitelka body-buildingu Marie (Marie Poulová – jablko padlo přímo ke kořenům hradeckého rodičovského stromu), kuchařské celebrity se chystá pokořit vlastenecký gastromág Kristina (Kristina Sitková). Čtyři ambicemi i asertivitou vysoce nadprůměrné mladé ženy se snaží prosadit ve světě, v němž vládnou peníze a neukojení nadrženci.

    „Nikol z Horních Počápel“ potřebuje natočit videoklip, a protože podle názoru producentů „nebude vypadat dobře na záběrech v bazénu“; dává se na „křesťanský punk-rock“ podle Bible, zásadně otevírané na náhodné stránce; obrýlená intelektuálka Eva by ráda prorazila svým duchem nikoli fyzickou přitažlivostí; Marie si cvičením vyhání z mozku čísla; kuchařka Kristina je nacionalistická ekologistka, která vaří pouze národní jídla z lokálních zdrojů (do 50 km!)

    Příběh je, v duchu Dürrenmattovy maximy, doveden do nejhoršího z možných konců, do zabití (nikoli vražd!) mužů a kriminalizování dvou hrdinek. My se ale smát nepřestáváme: se žádnou z postav jsme se emocionálně neztotožnili a závěr se nám jeví jako docela přijatelný happy-end.

     Výprava, herci, režie

    Vše je v nejlepším slova smyslu funkční. V představení jsem nezaznamenal, že by něco – hmota, předmět, zvuk, pohyb, světelná proměna, gesto, grimasa, slůvko, ba i pouhá intonace či pousmání – přebývalo. Není místo pro ornament v nejširším slova smyslu! Vše co vnímáme, tam být MUSÍ, nic není „jen tak“; a stejně nesmí nic ani chybět, nemá-li utrpět celek.

    Krásná studentka psychologie (Eva Josefíková) má těžký život… FOTO KRYŠTOF KALINA

    Přitom divákům není nic vzdálenějšího, než pocit nějaké, do strojové dokonalosti nacvičené, reprodukce. Všechny výkony, bez jediné výjimky, jsou úžasně ŽIVÉ, všichni jsou neustále „při věci“, hotovi zareagovat na sebemenší aktuální podnět, ať už přichází od partnera nebo jej přináší reakce diváků. Z toho plyne, že představení má permanentí intenzívní kontakt s publikem: průběžná zpětnovazební komunikace je přímo osou představení. Divák zažívá ten nádherný pocit divadla opravdu autentického, představení, kde vše je poprvé i naposled, kde nic ještě nikdy nebylo právě takhle a už také nikdy nebude.

    Nejvíce prostoru mají přirozeně představitelky hlavních rolí a je skutečně nemožné hledat mezi nimi jakýkoli kvalitativní rozdíl. Samozřejmě, že i na normálního muže v hledišti (obzvlášť, sedí-li v první řadě, jako já) se přelije tematizovaný sexappeal krásné studentky psychologie, jakkoli je průběžně shazován banalitami jako „bílá cikánka“. I člověk, kterého rock oslňoval naposledy v podání Beatles, je stržen sugestivními výstupy povrchní Nicol, která pohotově zaměňuje prostředek a cíl (pokaždé tzv. víra). Z kuchařských evolucí Kristiny si také nejsme jisti, co je vlastně důležitější, zda kuchtění nebo společenský úspěch – herečka nás zřejmě záměrně udržuje v nejistotě, kterou sdílí i postava.

    Konečně pološílená trenérka, ta mi byla jako bývalému volnostylaři (I. liga, váha pérová) obzvlášť blízká, to mučení těla důvěrně znám. Zde ani není třeba satirizovat, protože samotný fakt, že se veškerá ta dřina nepodstupuje pro VÝKON, ba ani pro zdraví, ale čistě kvůli zbytnělé estetické funkci je bezmezně směšný: člověk „obrábí“ své vlastní tělo, aby z něj vytvořil kýč. (Kulturisté, promiňte, vidím vás takto!) Zatímco v těžké atletice usiluje každý o dosažení co nejvyšší výkonnosti s co nejmenším svalovým objemem (nejnižší tělesnou hmotností), zde je to téměř naopak: Výkonnost je zela nezajímavá, cílem je pouze objem a tvar svalů.

    S odstupem dvaceti hodin od představení musím, čistě subjektivně (co jiného ovšem po kritikovi chtít?) konstatovat, že největší dojem ve mně zanechaly scény z posilovny. Snad také proto že byly nejvíc vzdáleny realistickému, pravděpodobnému zobrazení skutečnosti, že byly nejvíc „ujeté“.

    Postava Marie je též zvýhodněna tím, že většina ostatních postav se jí během večera „dostane do rukou“, že na všech se může „předvést“. Surreálnost jejích scén je podtržena i scénograficky, obrovskou činkou – hrazdou, zavěšenou z provaziště, kterou ona velice uvěřitelně „vzpírá“. Během sedmileté sportovní kariéry jsem se dostal do rukou řady trenérů, vesměs daleko méně přitažlivých (ale nikoli fitnessových!), a tak musím dosvědčit, že cvičitelka M. Poulové je natolik autentická, že za ní snad musí být nějaké reálná hereččina zkušenost. I když… v divadle je možné všechno, už Gogriás říkal že je to veliký klam. Ovšem takový, že oklamaný je na tom lépe než neoklamaný J.

     Kolečkovy hry – my cup of tea

    Na představení, interpretujícím Kolečkovu hru, jsem na DAMU už jednou byl. Bylo to před pěti lety, kousek se jmenoval Soumrak bodů, a byl údajně autorovou bakalářskou prací. Nehrálo se dole v DISKu, ale v jakési učebně ve 3. patře, už tehdy v režii Jana Friče. Název byl narážkou na dílo R. Wagnera (Götterdämmerung), ba i echo Máchova máje se ozvalo („já basu piva v pátek nachystám“), ale celé parodické paradigma této satiry na fotbalové fandění se vztahovalo především k řecké antice. Vynikající insenace byla posléze – ve stejném studentském obsazení a týmž režisérem – transformována v neméně zdařilou rozhlasovou inscenaci (srov. P. Pavlovský: Muži v antickém ofsajdu, Divadelní noviny XVII, 2008, 11).

    Školní představení, kterého jsem se tehdy zúčastnil, probíhalo v nesmírně syrové atmosféře, bez nejmenší stopy po nudném televizním civilismu, který už léta zamořuje česká jeviště. Vynikla naopak vysoká a všestranně sjednocená stylizace jazykového projevu, drastické uchopení v podstatě komediálního textu, fungujícího ovšem na pozadí paradigmatu antické tragedie.

    Nemám současnou dramatiku moc v lásce, ale…

    Viděno z nadhledu polistopadové české činohry: mám už plné zuby soudobých her domácí i zahraniční provenience, cool dramatem počínaje a posledními módními výkřiky konče. Nejsem žádná citlivka, vím, že na jevišti je všechno jenom „jako“; takže chce-li tam někdo zobrazovat masturbaci, kanibalismus, sadismus i masochismus, drogové orgie a třeba i nekrofilii, budiž mu to přáno (pouze zoofilii bych asi, jako milovník zvířat, nevydýchal). Ať si na jevišti postava klidně porcuje vlastní děti a přidává je do guláše, nihil novum pro nás, odkojené antikou s příběhy jako je ten o Tantalovi. Dělejte si to, ale beze mne, já to vidět nemusím a nechci. Je to jen tisíciletý úpadek vkusu, že už dnes nestačí o takových věcech mluvit (či dokonce básnit, jak činili staří Řekové), že se nám musí na jevišti názorně ukazovat? Antické divadlo neukázalo ani prosté zabití, natož vraždu! A že v jeho dějích bylo mrtvých požehnaně!

    Nejde ale jenom o to, že pohled na naturalistické zobrazování některých jevů mě nevýslovně nudí nebo se mi dokonce ekluje. Kdyby to byla součást tématu které mě zajímá, které mě vzrušuje, které cítím jako problém svůj a lidí blízkých, asi bych „skousnul“ i to. Leč: jakoby doba „normalizace“, kdy z nemožnosti či strachu hrát o skutečných problémech společnosti hrálo se o pseudoproblémech, ještě stále neskončila. Pokračuje se v míjení skutečných závažných bolestí většinové společnosti a řeší se permanentně problémy extrémních a perverzních menšin, se kterými se při nejlepší vůli (možná, že jí nemám dost) neumím (nechci) ztotožnit. Já prostě nechci řešit problémy drogově závislých, ať už na alkoholu nebo na pervitinu, problémy homosexuálů, transvestitů, zločinců všeho druhu, nymfomanek a lesbiček, prostitutek a prostitutů atd. Jistě, zdaleka ne všechny tyto lidi odsuzuji! Nepohrdám jimi, některých je mi dokonce líto, ale kdybych se jimi chtěl zabývat, vybral bych si jiné povolání, snad psychiatra nebo kněze.

    Já ale vidím okolo sebe především problémy docela normálních, „obyčejných lidí“, od těch materiálních až po duchovní. Přes milion lidí je dnes u nás ohroženo exekucí majetku! Většina dětí vyrůstá v neúplných rodinách! Klesá všeobecná vzdělanost populace! A samozřejmě jsou tu i problémy „věčné“, staré jako lidstvo samo. Dodržování přísah a slibů partnerům, odpovědnost za děti, nevěry a žárlivost, vztahy rodičů a dětí atp.

    Mám rád divadlo, které se je snaží (samozřejmě že vždy bez konečného úspěchu) řešit, tak, jako to dělá už přes dva tisíce let. Vždyť jak jinak by se dalo vysvětlit, že Euripídova Médeia nebo Molièrův Don Juan jsou aktuálnější než všechna cool dramatika světa? Oportunismus, pokrytectví, arogantní cynismus bohorovně pohrdající duchovními hodnotami („konečně zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí“), to jsou stále živá témata pro umělecká díla, která mě mohou zaujmout, která se mohou dotknout srdce i ducha! A nemusí to být zdaleka jenom „na vážno“, může to být i v úsměvné, nadrealisticky stylizované satiře, jakou je tato inscenace Disku!

    Divadlo Disk Praha – Petr Kolečko: Buchty a bohyně. Režie Jan Frič, dramaturgie Martin Hýča, scéna
    Anna Forstová, kostýmy Jozef Hugo Čačko, produkce Jolana Mokrá, Zuzana Hájková, Petr Novák. Premiéra 30. 11. 2012.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 6/2013)

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Prosím o opravu popisku.
      Na obrázku není student psychologie, ale jeho kantor, „progresívní pedagog“ (jméno herce je správně)!

      04.02.2013 (0.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Stalo se.
      Sorry.

      04.02.2013 (0.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Opravy,
      omlouvám se, mea culpa, mea maxima culpa:
      – Pět řádek nad druhým obrázkem má znít:
      …jsou „progresívní pedagog“ – vědecky i fyzicky dosti chatrný vysokoškolský psycholog (Karel Heřmánek), jeho přitroublý student Marek (Jordan Hossein Haj) nebo kněz – invalidní vozíčkář (Martin Hýča)? Vycházející seriálová hvězda, herec Pavel (Aleš Bilík) je sice už poněkud oslizlý komercí, ale nakonec i jeho při všem výsměchu spíš politujeme.
      – Popisek pod druhým obrázkem má znít:
      “Progresivní pedagog” (Karel Heřmánek) a drsná cvičitelka (Marie Poulová).
      – Dva řádky nad mezititulkem „Kolečkovy hry – my cup of tea“ mají znít: …reálná hereččina zkušenost. I když… v divadle je možné všechno, už Gorgiás říkal že je to veliký klam. Ovšem takový, že oklamaný je na tom lépe než neoklamaný.

      04.02.2013 (9.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Petře,
      tohle si hlídej při odevzdávce textu. Od toho je to blog – že je to na Tvé triko. Takhle to opravovat je příliš pracné a pro čtenáře zmatečné. Budu-li mít čas, vrhnu se na to, ale nejdřív večer, spíš později.

      04.02.2013 (13.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. David Kalhous

      Profilový obrázek

      Představení (tedy jeho popis)
      mě sice zaujalo, ale jak se vlastně jmenuje? Bez toho se těžko hledá. Díky.

      24.02.2013 (18.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Sorry,
      samozřejmě jsem to tam pod článkem měl, ale..
      Petr Kolečko: Buchty a bohyně. Dramaturgie Martin Hýča, scénografie Anna Forstová, kostýmní výtvarník Jozef Hugo Čačko, režie Jan Frič. Disk (scéna DAMU, Praha). Premiéra 30. listopadu 2012.

      24.02.2013 (20.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Na žádost Petra Pavlovského
      jsem do textu doplnil základní informace o inscenaci a do úvodní věty jméno hry i jejího autora. Jelikož jde o blog, neprochází text redakční úpravou, jen korektorskou. Pokud nějaká jeho část vypadla, autorovi i čtenářům se omlouváme.

      27.02.2013 (12.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,