Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 52)

    Za vším byl Honza Dvořák

    Po osm říjnových a listopadových střed se po 18. hodině v rámci pravidelného pořadu Tisíc příběhů stanice ČRo 2 – Praha ozvalo ohlášení: Dnes vás pozveme k  první části vzpomínek z osmidílného cyklu, nazvaného Když  jsem vandroval, muzika hrála. Co pokračování to necelá půlhodinka, která zaperlí jako sklenka sektu a stejně rychle a příjemně je ve vás.

    Jan Dvořák (14. 8. 1925 – 16. 1. 2006). FOTO archiv

    Krátce před Vánocemi se  před devíti lety splnil legendě českého loutkářství, bývalému řediteli hradeckého loutkového divadla DRAK (1962-1976) Janu Dvořákovi (1925 – 2006), sen: jeho přátelé uspořádali pro svého bezmála osmdesátiletého kamaráda a pro další příznivce v Divadle Jesličky při ZUŠ na Střezině v Hradci Králové po čtyři večery jeho „scénické memoáry“. Byly to premiéry a zároveň derniéry, kdo tam tehdy nebyl, bohužel včetně mě, který se mohl mezi jeho přátele s jistotou počítat, už to nezažije.

    Jan Dvořák: Zahrajte si divadélko, Orbis / Knihovna loutkářských souborů, 1956 (2. vyd. 1959). Repro archiv ARTAMA

    Byl to rozený „guru“, člověk mnohostranně umělecky talentovaný. Autor, dramaturg, herec, výtvarník, režisér a navíc i skvělý a milovaný pedagog doma (KALD DAMU) i v zahraničí (škola UNIMA v Charleville-Mezières ve Francii). V důchodu se věnoval především nejrůznějším amatérům a učil i na Střezině.

    Letos by mu bylo 87 let, za necelé tři týdny to bude sedm let, co už tu není. Ale ti, co ho znali, vědí, že i kdyby tu byl ještě jednou tolik, pořád by měl co říci a stále by to stálo za poslouchání.

    Honza byl nejenom fenomenální vypravěč, byl především divadelník. Taková kombinace znamená, že to byl rozený kabaretiér. Ostatní divadlo se dá, tak či onak, dělat i v policejním státě, ale kabaret ne. (Kabarety v Terezíně byly možné jenom proto, že tam sice panoval teror, ale ne důsledná totalita.) Jak je z jeho dat patrno, většinu svého dospělého života prožil J. D. ve stadarní „mírové totalitě“, v režimu, který skutečným kabaretům nepřál ani dost málo. Honzovo vzpomínání bylo ale přesto úžasně optimistické, povzbuzující, veselé. Smál se nad paradoxním úspěchem inscenace, kterou divadlo splnilo povinnost uvést titul k 65. výročí VŘSR (Cirkus Unikum, dnes naposled) od Moskvy až po USA. A určitě jsme Honzovi věřili jeho nadšení ze stavu penzisty, který odešel do důchodu v prvním možném okamžiku, aby v divadle uvolnil „směrné číslo“, a který už dělá výhradně to, co ho baví (mám to také tak). Vyprávění bylo –  kabaretně – prokládáno písničkami z let 1850 – 1950: interpretovanými lidovými i zlidovělými, městským folklorem, písněmi „kramářskými“ (jarmarečními), vojenskými, písničkami, které si zpívávaly ženy při práci. Interpretovány byly dámskými vícehlasy.

    Jan Dvořák se ke konci života věnoval především hradeckým amatérům. FOTO archiv ARTAMA

    Zpívali a hráli Dvořákovi přátelé: Eva Černíková, Jana Portyková, Monika Janákova, Jolana Brannyová (učitelky dramatické výchovy v Divadle Jesličky), Pavel Černík – zpěvák a multiinstrumentalista, muzikant, herec a režisér Jiří Vyšohlíd, oba z  divadla DRAK. (Technická zvuková spolupráce Václav Vlachý.) Na rozloučenou zazněla jedna z nejkrásnějších písní V+W a Jaroslava Ježka Život je jen náhoda. Vehnala mi na závěr veselého vyprávění slzy do očí, ale pak jsem si uvědomil, že Honza měl při závěrečném hodnocení svého života pravdu: život sice je náhoda, ale ta náhoda přeje připraveným, a to on při každé sebemenší příležitosti ke svobodné tvorbě vždycky byl.

    Jak praví divadelní klasik klasiků: Být připraven, toť vše!


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 52)

    1. Jiřina Šulcová

      Profilový obrázek

      Pane Pavlovský,
      u eseje věnované Albertu Camusovi se podivujete, proč ji redakce otiskala v dny nekulatého výročí Camusovy smrti. Mně zase není jasné, proč se právě nyní věnujete osobnosti Jana Dvořáka, jejíž kulaté výročí narození ani úmrtí daleko široko nevidět. Myslela jsem, že v rozhlase budou vysílat jeho vzpomínání, o němž se zmiňujete. Ale nikde v programu ČRo jsem je nenašla. Mohl byste mě, prosím, nasměrovat?

      30.12.2012 (12.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Kdybyste četla pozorně,
      zjistila byste, že můj text začíná takto:
      „Po osm říjnových a listopadových střed se po 18. hodině v rámci pravidelného pořadu Tisíc příběhů stanice ČRo 2 – Praha ozvalo ohlášení: Dnes vás pozveme k první části vzpomínek z osmidílného cyklu, nazvaného Když jsem vandroval, muzika hrála.“
      Z toho vyplývá, že můj článek je recenzí na seriál ČRo 2, napsanou – omlouvám se – až tři neděle od chvíle, kdy dozněl. Pokud vím, celé osmidílné paměti vydal na třech neprodejných CD Spolek přátel Divadla Jesličky při ZUŠ na Střezině v Hradci Králové. Možná, že by byli ochotni vám jeden exemplář poskytnout, nemám ale na ně žádný kontakt.
      Je tu ale ještě jedna možnost: přes web stránky ČRo se lze dostat na internetu na starší – již odvysílané – pořady, tedy i na tento a pustit si je.
      PF 2013!

      30.12.2012 (18.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Jiřina Šulcová

      Profilový obrázek

      Jako recenze
      mi Váš text sice nepřišel, spíše osobní vzpomínka či miniprofil, nicméně děkuju.
      A také přeju hezký (a méně běsný) rok 2013.

      30.12.2012 (19.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,