Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 47/2)

    Reportáž z druhého dne REPORTU (7. XI.), který byl věnován první části soutěže Kategorie III, dokument, feature, pásmo v rozsahu 30 – 60 min. Vyslechli jsme (a následně diskutovali) devět pořadů z dílen různých studií, pražských i regionálních. Vzhledem k tomu, že po každém poslechu následovala diskuse, pracovalo se do noci. Jak soutěž dnes dopadne ještě nevím – píši v hodině mezi psem a vlkem“ – a tak zatím jenom pár slov o třech z pořadů, které mě nadprůměrně zaujaly. Další dva ponechám na příště, protože předpokládám, že se objeví mezi vítěznými tituly této kategorie, ke kterým se v závěrečné, třetí části svého referování zítra vrátím.

    Jitka Cibulová – Vokatá: Cesta. Režie Luboš Koníř, ČRo České Budějovice, pro ČRo 3.

    Příběh Jitky Vopátkové z Českých Budějovic, hluboce věřící katoličky, která byla v den svých dvacátých narozenin v roce 1951 (?) zatčena i se svou matkou a odsouzena za velezradu na 10 let. Obvinění dobově obvyklé: „Věděla, nepověděla“. Ve vězení byla i s takovými osobnostmi jako Milada Horáková, Josef Hasil (*1924, legendární Král Šumavy, což ale, bohužel, nezaznělo), Marcela Sedláčková, dcera Anny Sedláčkové (divadelní podnikatelky, které režim hned po válce vyvlastnil její divadlo, ačkoli se za okupace chovala nesmírně statečně – uváděla Karla Čapka – rovněž nezaznělo).

    V roce 1953 byla na amnestii A. Zápotockého propuštěna. Vdala se za vdovce, ale ihned po narození druhého potomka se s ní manžel rozvedl. Proč a za jakých okolností jsme se nedozvěděli; to není důležité, tvrdila autorka. Domnívám se, že je! Věřící katolík si za celoživotního partnera (církev nemá ráda rozvody ještě dneska, natož v polovině 50. let minulého století) hned tak někoho nevybere; muselo jít o něco traumatizujícího srovnatelně s kriminálem, tím spíš, že mladé ženě bez jakékoli profesní kvalifikace zůstala starost o zdravotně postiženou matku i dítě, rovněž postižené. Kdo byl ten tatínek?

    Nejotřesnější svědectví: jako mladičká vězenkyně byla přivedena uklízet – vytírat podlahu – do setmělé místnosti. Po rozsvícení světla se ukázalo, že jde o sekyrárnu a podlaha je od lidské krve!

    +

    Jan Burda: Župa švýcarská. Dramaturgie Daniel Moravec, ČRo 2.

    Radostný dokument ze světa našich krajanů ve švýcarském exilu. Tělocvičná organizace Sokol působila v severním Švýcarsku, v německolingvních kantonech už pře válkou. Švýcarský Sokol, mocně povzbuzený posrpnovým exilem i následující emigrací reprezentuje dnes již nejméně pátá generace a nevede si špatně. Cvičit chodí i mladí rodičové s dětmi, a to i ze smíšených manželství. Mimo to jsou zde i aktivity mimotělocvičné. Před Listopadem to byly politické demonstrace ve prospěch svobody v Československu, dnes jsou to například sokolské šibřinky – plesy.

    Dokument v pravém slova smyslu, který není ani reportáží z regionálního tělocvičného srazu, ani širším vhledem do krajanského života (jak bylo v diskusi vyčítáno). Dílo nehoní víc psů naráz, hledí si svého – krajanského sokolství – a o tom též dokonale informuje.

    Pokud jsem něco postrádal, tak stručný komentář k přítomné čechoslovakistické myšlence (důraz na zpívání obou částí československé hymny) se kterou kontrastuje téměř úplná absence Slováků v Sokole domácím i zahraničním. Původní ambici být československou organizací nejenom de iure, ale i de facto, se Sokolům, pokud vím, nikdy naplnit nepodařilo. (Naproti tomu existoval slovanský Sokol v Rusku, v Bulharsku a v Srbsku!)

    +

    Eva Blechová: A to je ta česká země. Dramaturgyně Gabriela Albrechtová, ČRo 3, Vltava.

    Originální dokument o sudetských Němkách, které nebyly odsunuty. Tři ženy z Krušných hor, narozené poč. 20. let minulého století v obci Trinksaifen, dnes Rudná. Velice autentický dokument, ve kterém tyto pamětnice připomínají především poměry z dob svého dětství a mládí, kdy mezi chudými „kovoroloníky“ převažovalo dlouho socialisticko-demokratické smýšlení, než přišel Henlein a přesvědčil většinu o přednostech socialismu národního NSDAP, Národněsocialistické strany německých pracujících.

    V německé societě se především hojně zpívalo a pamětnice s chutí zpívají i dnes, slyšeli jsme dokonce i celou československou hymnu v němčině. Wo ist mein Heim, mein Vaterland.

    Mladí němečtí muži ze Sudet museli narukovat (stejně ovšem i synové pražských či brněnských rodin, které optovaly pro německou národnost a staly se proto občany nikoli Protektorátu, ale Říše). Většina se už z Ruska nevrátila. Jejich rodiny byly po válce odsunuty do Německa. Jak se podařilo třem protagonistkám dokumentu se odsunu vyhnout – rozhodně o to velice usilovaly – nebylo plně vysvětleno, alespoň v některých případech šlo zřejmě o tehdejší nebo budoucí smíšená manželství. (O protinacistický odpor, který tehdy ze zákona opravňoval příslušné Němce k setrvání doma, řeč nešla.)

    Autorka by se v řeči na mikrofon měla vyvarovat vatového „jakoby“. „Mohla byste to jakoby přeložit?“ (Kdo dělá dokument se sudetskými Němci, měl by si „to“ umět přeložit sám.)

    +

    Je to letos už podruhé, po poděbradské přehlídce Prix Bohemia Radio: V debatách následujících po posleších se znovu a znovu ukazuje, že valná část obce „rozhlasáků“, profesionálních tvůrců, je spokojená s tím že množina hodnotitelů je omezena zase jenom na tvůrce. Chtějí být a také jsou sami sobě porotci, bezproblémově diletují do principielně jiného oboru, než je tvorba, do umělecké kritiky, pro kterou nemají často ani elementární kvalifikaci To je patrno i z některých požadavků, vznášených na hodnocená „kunstbezogen“ díla, například z požadavku po jejich objektivnosti (zřejmě nevědí, že o objektivitu má usilovat dílo vědecké a nikoli umělecké, a to ani umělecký dokument). Dokonce ani přizvaní studenti vysokých škol nejsou potenciální kritici (teoretici, historikové), ale zase jen potenciální TVŮRCI!

    Jako profesionální teoretik umění a kritik se v takovémto prostředí nutně cítím jako cizorodé těleso, jako obtížný hmyz, který, zatímco většinu ostatních zajímá „prijom“ (odpovědi na technologické otázky „jak je to uděláno“) stahuje proti chtění ostatních znovu a znovu pozornost k tomu, co zajímá řadového konzumenta, tedy k významu díla, k tomu, co dílo říká a co neříká. Včera zazněla příznačná antidialektická námitka redaktorky ČRo J. Škápíkové: „Neměli bychom se raději bavit o tom, co v pořadu je, než o tom, co v něm není?“ Jako kdyby to nebyly dvě strany téže mince! Dovedeno ad absurdum: kdybychom si zapověděli mluvit o tom, co v díle není (a podle opravdu kritického názoru by být mělo), mohli bychom stát před pořadem, za jehož názvem by nenásledovalo nic než jedním veliké ticho. Nebylo by v něm nic, a proto bychom se k němu nemohli kriticky vyjádřit, protože „o tom, co v díle chybí, se nemluví“.

    Tzv. kritická samoobsluha je cesta do pekel. Umělečtí kritikové ke svému profesionálnímu životu tzv. malé obory (loutkové divadlo, rozhlas, dokument, animovaný film, umění pro děti atp.) nepotřebují, mohou se plně realizovat v kritické práci nad díly oborů ostatních. Kvalitních kreací vzniká, bohudík, stále tolik, že kritické pozornosti se nedostává zdaleka všem, které by si to zasloužily.

    Někdo snad namítne, že až do 19. století se svět umění bez profesionální kritiky obešel. Není to tak úplně pravda, protože kritikou sui generis je i každá normativní estetika, Aristotelovou Poetikou počínaje. Ale i kdyby: svět se po staletí obešel bez tištěných médií a do nedávna bez těch elektronických, to je všeobecně známo. Je to ale argument pro jejich zbytečnost?


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 47/2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,