Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 46/4): Přelet nad loutkářským hnízdem 2012

    Neděle, 4. XI.

    O zlaté rybce, Hana Voříšková a Matěj Pospíšil, Choceň. One Woman Show (na kontrabas doprovází a zpívá Matěj Pospíšil). Premiéra na jaře 2011.

    Hana Voříšková modeluje loutky během představení přímo před diváky. FOTO ARCHIV FESTIVALU

    H. Voříšková je vždy originální. Nikdy se ani trošku neopakuje, pokaždé přijde s něčím z gruntu novým, což, samo o sobě, samozřejmě není žádnou zárukou úspěchu, naopak, signalizuje to větší riziko neúspěchu.

    Jevištěm byly tentokrát rozměrné dřevěné necky naplněné ze dvou třetin vodou a ve zbytku zaplněné modelovací sochařskou hlínou. Moře a pevnina, na které se odehrával příběh rybáře a jeho ženy, která neznala „metrón“ (míru) a dopustila se „hybris“ – hříchu pýchy, sobectví a arogance. Proto jí kouzelná ryba pokořila – skončila zpátky ve své chalupě z bláta.

    Všechny jednající loutky byly průběžně před našima očima modelovány, popř. i polychromovány, jenom rybu ztvárnila hereččina pravice, o to víc pomalovaná barvami. H. V. si vytvořila vlastní, nezaměnitelný styl tichého, přemýšlivého divadla, dotýkajícího se vždy některého ze základních, obecných problémů lidstva. Příznačné je propojení ducha a hmoty, která mu významově slouží a navíc přináší i své estetické kvality. Bravo!

    +

    Mordyjepardyjesaprlot!, Loutkové divadlo V Boudě, Plzeň. Text (na motivy Jiřího Žáčka), režie, dramaturgie, hudba, výprava a kostýmy Michal Havlík. Premiéra 4. II. 2012.

    Neinspirativní Mordyjepardyjesaprlot! FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Jakkoli je text podepsán jeho inscenátorem, představení vykazovalo všechny rysy interpretačního divadla (nepůvodní loutky), hru by bez zásadního rozdílu v poetice mohla na nižší řemeslné úrovni nastudovat kopa jiných amatérských souborů hrajících odkrytě s marionetami. Tohle má být inspirativní divadlo? K čemu by diváky mělo inspirovat?

    Podrobněji Kateřina Lešková Dolenská, Loutkář LXII, 2012, 4, s. 184.

    +

    Gagarin!, Športniky, Praha a LG Maribor, dramaturgie Tomáš Jarkovský, režie Jakub Vašíček který i hrál; dále Adam Kubišta, Johana Vaňousová a Elena Volpi. Premiéra 28. VI. 2012.

    Parodie Gagarin! FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Výchozím materiálem inscenace byla kniha Jurije Nagibina Úsměv a hvězdy, typický výtvor sovětské propagandy, žánr, známý v moderní české literatuře pod heslem „vozataj Bong“. Lyrizované opěvování režimního hrdiny přímo vybízí k parodii. O této inscenaci jsem tu již letos psal (Time out P. P. No 26/9): Meresjev i Gagarin jsou postavy z téže dížky: loutkářská parodie knihy, která slouhovsky rozmělňuje a banalizuje statečnost, jež ve skutečnosti byla originální a jedinečná, si zjevně říká o totéž. A téhož se jí od obou autorských divadel (Buchty a loutky, Športniki) dostalo. Za použití podobných vyjadřovacích prostředků, především „rodinného“ loutkového divadélka. Samozřejmě je tu i řada odlišností. Především celá hudební složka, která u GAGARINA činila velice podstatnou část sdělení, ať už to byl akordeonový podkres informace o Stalinově smrti Sulikou nebo později různé dobové „hity“, lomcující socialistickou společností.

    Stejně jako představení Návratu na Bullerbyn i toto představení běželo ve zběsilém tempu, kdy měl divák dojem, jako by se herci v rozkoši ze hry snažili sami sebe předběhnout, aby už, už byli u dalšího gagu. Česko-slovinský soubor je úžasně vyrovnaný, nemá slabiny.

    Ještě k té gruzínské písni Sulika. V představení se hraje jenom melodie a to je po mém soudu málo. Lidí, kteří pamatují, že tato píseň s českým textem byla vysílána čs. rozhlasem několikrát denně jako vyslovený šlágr, vždy s ohlášením „Stalinova nejmilejší“, je pokaždé v hledišti pouhý zlomek, pokud vůbec někdo. To ovšem zcela znehodnocuje divadelní sémantiku melodie.

    Podrobněji Kateřina Lešková Dolenská, Loutkář LXII, 2012, 4, s. 159.

    +

    Hospodin aneb Kdopak by se Boha BAR, DNO, Hradec Králové. Improvizace na starozákonní motivy, dodané aktuálně publikem, Dramatizace a scénografie Jiří Jelínek, Zdena Mlezivová, Matěj Záhořík, Tereza Kratochvílová a Petr Maška (akordeon, Bůh).

    Biblické příbehy se vyprávějí v hospodě… FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Kdo na představení byl, mohl by mne teď podezírat ze střetu zájmů, protože jsem si jako aktivní divák „zahrál“. Když od divadelního hospodského „baru“ vyzval J. Jelínek publikum k dodání nějakého biblického námětu, nabídl jsem Sodomu a Gomoru. Tím jsem si ovšem naběhl, protože Jelínek předstíral, že příběh vůbec neznají a žádal po mně jeho převyprávění. V odvetě jsem se pokusil jej převézt a místo jeho centrální události – odchod Lotovy rodiny z města, jeho totální zničení a proměna ohlédnuvší se Lotovy ženy v solný sloup (odehrávalo se blízko Mrtvého moře) – vyprávěl jsem méně známý samotný začátek příběhu: „Do města přijdou dva cizinci a Lot je ubytuje ve svém domě….“

    Jelínek ovšem zručně zasmečoval i z této „falšované nahrávky“, oslepení davu chystajícího se k lynčování cizinců předvedl dokonce skvělou aktuální metaforou, protože Sodomany představovala malá štamprlata a on do nich prostě nalil /metyl/alkohol. Bylo to tak pohotové a tak dokonalé, že jsem se sám sebe musel ptát, jestli snad není Jelínek předem domluvený s nějakým mým druhým já, o kterém nevím.

    Kdo umí, umí, nezažil jsem v divadle – po kolikáté už? – pohotovějšího improvizátora než je J. Jelínek, a to včetně specialisty na improvizaci, jakým je žák I. Vyskočila J. Dušek. Předpokládám, že stejně suverénně by soubor zvládl i jakýkoli jiný biblický námět (pokud možno ovšem ze Starého a nikoli Nového zákona). Škoda, že tam nebyl Vladimír Just, lepší kabaret stěží kdy viděl

    +

    Neverending, Tate Iumni, Praha. Režie, dramaturgie a scénografie kolektiv Pavel Richta, Nikola Orozovič, Zuzana Auská, Vladimír Veselý. Premiéra 24. 3. 2012.

    Neverending aneb Seznamovací etudy… FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Minimalistické loutkové divadlo varírující v mnoha nejednodušších situacích etudy na téma seznamování lidí a /ne/navazování vztahů mezi nimi. Patnáct minut absolutní koncentrace na minimální materiál vyjadřovacích prostředků a jejich výraz; neoexpresionismus.(Jistého Zdravka Orozoviče jsem měl v roce 1958 na osmiletce na dějepis. Nebude to tatínek?)

    Podrobněji Kateřina Lešková Dolenská, Loutkář LXII, 2012, 4, s. 186.

    Zdary a nezdary, konečné skóre: 10 : 2, přičemž zdařilá představení vesměs patřila do kategorie autorského divadla (a vice versa). (Tím nemá být řečeno, že autorská divadla jsou apriori lepší než interpretační, není tomu tak!)


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 46/4): Přelet nad loutkářským hnízdem 2012

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,