Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 46/1): Přelet nad loutkářským hnízdem 2012

    Dvaadvacátník, to už je – resp. u nás za I. republiky teprve byl – člověk dospělý. Až ve 21 letech byl totiž vyvázán z moci rodičů a měl volební právo. Dvaadvacátý ročník Přelet nad loutkářským hnízdem nám ale předvádí suverénního letce, který si na svou pubertu už ani nepamatuje.

    Přelet nad loutkářským hnízdem přišel na svět jako dítě Listopadu ´89, festival, který se svému otci Luďku Richterovi narodil jako Hurvínek Spejblovi –  bez maminky. Po několika letech děcko tatínek opustil, aby se jej o to horlivěji ujala adoptivní maminka Nina Malíková, která jeho dětský pokojíček přenesla do redakce Loutkáře. A tam dnes jako dospělák, nejotevřenější přehlídka českého loutkářství, přespává, aniž by kdy přestal být zároveň festivalem – na závěr se uděluje cena Erik – dodnes.

    Vždy na konci podzimu jej na jeden víkend maminka probudí, Přelet… ožije a potěší všechny milovníky loutkového divadla. Slavnostní „probuzení“ proběhlo včera v Divadle S+H, a to představením nové inscenace hry Augustina Kneifla a Heleny Štáchové – pro dospělé publikum – Dějiny kontra Spejbl.

    Nevstoupíš potřetí do stejné řeky aneb Zázraky se dějí jen jednou

    Zatím poslední premiéru měla tato hra, resp. její inscenace, 26. září tohoto roku, takže na Přeletu…to byla cca čtvrtá repríza. Politická satira Augustina Kneifla Dějiny kontra Spejbl má pestrou minulost. Prvně byla odvážně uvedena v režii Jiřího Kubíčka na počátku „normalizace“ a na IV.  Skupově Plzni v roce 1970 zaslouženě získala hlavní cenu. Ovšem ještě téhož roku ji Miloš Kirschner navzdory frenetickému úspěchu u publika i kritiky, „dobrovolně“ stáhnul z repertoáru a nechal zakonzervovat.

    Miloš Kirschner (16. 3. 1927 – 2. 7. 1996). FOTO archiv Loutkář

    Ten příběh mi v souvislosti s  obnovenou premiérou v roce 1980  (další se odehrála v roce 1985) vyprávěl:

    Po jednom ze zájezdových představení (šlo, tuším, o Světlou nad Sázavou) dostal echo, že na příslušná místa přišlo udání od nějaké horlivé soudružky v tom smyslu, že jde o divadlo skrytě protirežimní. S něčím takovým nebylo tehdy radno si zahrávat a Skupova cena by nejspíš dostatečným štítem proti půhonu nebyla. Obmyslný Kirschner proto titul okamžitě z „technických důvodů“ stáhnul z repertoáru, takže když úřední, resp. dohližitelský šiml do D S+H dorazil, nebylo co řešit.

    Po deseti letech měli už normalizátoři jiné starosti, a tak divadlo standardně, a tedy nenápadně inscenaci „oprášilo“ a opět začalo reprízovat. Bez schvalovačky, bez přehrávky před inspektorem NVP.  Nebyl důvod: inscenaci nikdy nikdo nezakázal, nikdy ji nikdo ani neřešil. Vítězství ducha nad hmotou!

    Dějiny kontra Spejbl začínají… FOTO DENISA KIRSCHNEROVÁ

    Tento rozkošný příběh Denisa Kirschnerová, dramaturgyně divadla a zřejmě i redaktorka tištěného programu k současné inscenaci nemůže pamatovat, ovšem její maminka, která je se mnou stejný ročník, jej musí znát ještě detailněji než já. Proto je veliká škoda, že v  programu o tom není ani zmínka.

    Ono je tam toho vůbec málo. Jestliže je uvedena jako spoluautorka hry ředitelka divadla, očekával bych, že v programu bude ozřejměno v čem to spoluautorství spočívá; nelze očekávat, že divák, lačný této informace, půjde bádat do archivu a srovnávat oba texty.

    Denisa Kirschnerová je oficiální dramaturgyní Divadla S+H, ale právě tento titul, zdá se, žádného dramaturga neměl. V programu uveden není. Stojí tam pouze: Režie Helena Štáchová, výprava Dušan Soták (původní loutky Z. Juřeny zůstaly).

    Původní loutky Z. Juřeny zůstaly. Spejbl byl, neznámo proč, o hlavu menší než Řek. FOTO DENISA KIRSCHNEROVÁ

    I v pouze osmiřádkovém doprovodném textu jsou z teatrologického hlediska povážlivé nedostatky, jak lze ukázat třeba na větě: Tato aktualizovaná hra patří k těm nejlepším představením pro dospělé diváky, které za dobu existence D S+H vznikly.

    Opravená verze: Tato aktualizovaná hra patří k těm nejlepším pro dospělé diváky, které za dobu své existence D S+H uvedlo. Je třeba pojmově rozlišovat mezi hrou, inscenací a představením. Navíc slovo představení je neutrum, takže představení… vznikla, a ne představení vznikly.

    Je mi líto, že touto kritikou si zřejmě opět získávám nepřátele, ale já to skutečně, milé dámy, Deniso a Heleno, nemyslím osobně. Jde mi „o věc“, a vám by mělo jít také. Je to přece vaše dílo, vaše divadlo!

    Spejbl prezentoval Hurvínkovi episody ze světových i našich dějin… FOTO DENISA KIRSCHNEROVÁ

    Problém inscenace, jejíž představení jsme včera zhlédli, je povýtce dramaturgický. Není teď čas na srovnávání původního a dnešního textu a bylo by to i zbytečné. Není důležité, jestli dnešní nedostatky jsou nové nebo setrvačné. Ať už tam jsou nově nebo je tam „udělal čas“, prostě tam jsou a inscenaci podrážejí nohy.

    Schéma včerejšího představení bylo následující: Spejbl prezentoval Hurvínkovi episody ze světových i našich dějin, jednu po druhé a snažil se na nich ukázat jejich smysluplnost. Nositelem satirického pohledu byl naopak znevažující Hurvínek, který znovu a znovu usvědčoval prezentované dějiny z opaku. Klipy byly od sebe odděleny krátkým „animákem“ na kruhovém ekranu.

    „Kohose“ permanentně přehrávala jeho loutkářsky daleko zajímavější štrykující manželka. FOTO DENISA KIRSCHNEROVÁ

    Epizody lze rozdělit na dva základní „žánry“: obecné a konkrétní. Konkrétní etapa byla předvedena buď za účasti konkrétní historické postavy, anebo bez ní. Hned úvodní scéna jasně ukázala, že druhé řešení není nosné. Hovor s jakýmsi producentem lodí v antickém Řecku (pokud jsem to správně pochopil)  byl  ve své historické vyprázdněnosti nudný. Místo Sokrata, Odyssea nebo třeba Perikla jsme viděli nějakého „kohose“, kterého permanentně přehrávala jeho loutkářsky daleko zajímavější štrykující manželka. Spejbl byl, neznámo proč, o hlavu menší než Řek.

    V následujícím intermezzu byly nepochopitelné anachronismy, jakési papírové lodičky, které po sobě střílely palubními děly. Jako bychom nebyli v antice, ale nejméně v 19. století.

    Kleopatra byla vynikající loutka, perfektně animovaná i mluvená. FOTO DENISA KIRSCHNEROVÁ

    Následující výstup s egyptskou Kleopatrou (vynikající loutka, perfektně animovaná i mluvená) to jasně potvrdil. Jeho mínus ovšem spočívalo v tom, že César byl ahistoricky prezentován jako militaristický, nekulturní hulvát. Hezká loutka nám předvedla zjevně falešný obraz císaře, jehož vzdělanost a kultivovanost (byl to vlastně mj. literát) jsou obecně známé. (Pamatuji, že tohle určitě bylo už v inscenaci minulé.)

    Kapitolka o Velké Moravě se snažila tematicky honit příliš zajíců najednou. FOTO DENISA KIRSCHNEROVÁ

    Kapitolka o Velké Moravě, knížeti Svatoplukovi a jeho potenciálně nesvorných synech se snažila tematicky honit příliš zajíců najednou (nesvornost, ukázňování synů pomocí lískovky, rozpínavost států atd.).

    Žižkův tatínek na jednokolce neměl chybu. FOTO DENISA KIRSCHNEROVÁ

    Za zdařilou považuji návštěvu na Trocnově. Žižkův tatínek na jednokolce neměl chybu, zbytečná ovšem byla rozvleklá „putovačka“ okolo, která  hezkou episodu rozmělnila.

    Rakouská monarchie byla zastoupena Ferdinandem Dobrotivým… FOTO DENISA KIRSCHNEROVÁ

    Rakouská monarchie byla zastoupena Ferdinandem Dobrotivým. Pražský „Ferdáček“ ale věru není reprezentativní figurou pro dobu, kdy „tři sta let jsme trpěli“. Chtělo to postavu výraznější. Helena Štáchová by jistě skvěle vystřihla Marii Terezii, které by mohl sekundovat Josef II. a případně i Mozart. Satiře se ovšem daleko víc nabízejí maršál Radecký (jakkoli právě ten si zesměšňování moc nezaslouží) a především rakousko-uherský Franz Josef, „starý Procházka“, to známe ze Švejka všichni.

    Krátce: Helena Štáchová je skvělá herečka, ale hra Augustina Kniefela potřebovala jiného, kongeniálního autora. A dramaturgie divadla je od toho, aby jej našla a získala. Řemeslná zdatnost všech na jevišti je mimo jakoukoli pochybnost, ale skutečné UMĚNÍ začíná právě tam, kde o řemeslné dokonalosti už netřeba mluvit, kde je samozřejmým výchozím bodem.

    Při představení bylo hlediště Divadla S+H zaplněno sotva z jedné pětiny; tak rozpačitý potlesk, který po jeho konci následoval, nepamatuji. Při vzpomínce na „obnovenou premiéru“ v roce 1980 mi bylo smutno, moc smutno.

    P. S. Zatím co toto píši (3. listopadu dopoledne), běží už v Minoru druhé představení Přeletu…, liberecký Budulínek. O tomto představení bude tedy muset referovat někdo jiný, snad je na Přeletu… ještě jiný píšící divadelní kritik, než já.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 46/1): Přelet nad loutkářským hnízdem 2012

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,