Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 45)

    Zařídil to Miroslav Horníček tím, že dal dohromady Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra a moje rodiče „poslal“ na Suchého. A tak se stalo, že jsem na jaře 1959 jako 15-letý zhlédl představení Kdyby tisíc klarinetů v Divadle Na zábradlí.

    Tehdy u nás právě „frčel“ francouzský film Kdyby všichni chlapi světa (1955, rež. Christian-Jaque); „postmoderní“ narážka názvu hry na něj byla každému zcela zjevná. Žádnou jinou divadelní verzi hry jsem už pak nikdy neviděl. Ani tu semaforskou (1980), ani na JAMU (2000), ani v MD Brno (2005) a řadu dalších, až po letošní jarní ve Slováckém divadle (prem. 21. 4.).

    Waldemar Matuška, Eva Pilarová a Karel Gott ve filmu Kdyby tisíc klarinetů (1964). FOTO archiv

    Na podzim 1964 jsem nastoupil dvouletou základní vojenskou službu, takže filmové Klarinety mě zastihly jako tématem osobně zaujatého vojína Dukly Holýšov (I. liga volného stylu, jinak ovšem bojový tankový pluk západočeského okruhu, uvažovaný jako potenciálně prvosledový, s několikahodinovou životností vojáků). Film se mi tehdy jevil jako průměrný, kritiky měl nevalné (estráda, nebo revue?), kolem bouřila česká „nová filmová vlna“ s onačejšími kusy Formana, Passera, Chytilové, Menzela a d.

    Semafor – divadlo mého mládí – skončil i s ním (tedy mládím) na Štěpána roku 1969. Bylo mi 25 let, byl jsem ve 3. ročníku studia divadelní vědy na KDV FFUK a byl jsem čerstvě ženatý (rodina mé ženy odešla do kanadského exilu hned v srpnu 1968). Zhrzenou milenkou byl zavražděn Jiří Šlitr (to se málo ví!), já si nechtěl kazit vzpomínky, a do Semaforu jsem už nikdy nešel. Až pak, po letech jsem na Přehlídce hudebně-zábavného divadla v Olomouci, tehdy už s přítelem I. Osolsobě, který tam byl jako dramaturg brněnské operety, viděl Kytici. Semafor totiž tehdy spadal pod Hudební divadlo v Karlíně.

    Klarinety pod Palmovkou

    Jiří Suchý a Jan Vondráček. FOTO archiv

    Kdybych odešel z Divadla pod Palmovkou o pauze, bylo by to s vědomím, že jsem odešel z báječného představní, skvělého vstupu divadla do začínající sezóny. Jenomže já jsem na druhé repríze zůstal až do konce.

    Po přestávce ale představení, bohužel, pokleslo na schematickou pacifistickou agitku „užitečných idiotů“ (Lenin). Kdo nebyl v mládí levičák, nemá srdce; kdo je jím i po čtyřicítce, nemá rozum. Jiří Suchý kdysi mluvil o svých dnešních rozpacích nad populární písní Kamarádi v tom smyslu, že je prorežimně pacifistická. A Klarinety snad nebyly?! Jinak by je tehdy přece cenzura nepovolila!

    Srovnávat dnešní inscenaci s tou první bych  mohl, protože si ji pamatuji, především L. Hermanovou zpívající šanson S+Š Láska, to jsou jen písmena. Nemá to ale smysl, protože to je jediná Šlitrova písnička, která tehdy v představení zazněla. Zato tam byly jiné krásné kousky, především Suchého surrealistická Pověrčivý uzenář a poněkud nebudovatelská Nebuďte mne!

    Otto Rošetzký, Kateřina Šildová, Radek Valenta, Kateřina Šimonová, Jan Teplý, Jakub Jírů, Viktor Kracik, Jan Konečný, Jiří Nedbal, Barbora Valentová, Alžběta Volhejnová, Matěj Křístek. FOTO DpP

    Jediné, co srovnat smysl má, je komparace s ještě černobílým velkofilmem Jána Roháče (1965, snad nejdražší dotehdejší čs. film). A tady spatřuji i některé klady – tedy v té první půli. Přece jenom je to méně filmová revue a víc divadelní muzikál (kontakt s publikem), Tereza (Kateřina Šildová) není pouhá TV redaktorka a moderátorka jako ta J. Brejchové, ale je šikovně stylizována k obrazu dobového idolu B. Bardot (píseň Babeta jde do světa je aluzí na franc. film Babeta jde do války s B. B. v hl. roli, který tehdá frčel) a vojín Schulze (Radek Valenta) je obrýlený klarinetista, básník a písničkář, a ne pouhé dojemné trdlo jako ten filmový Jiřího Menzela. Oni dva představení táhnou, tlačeni druhou milostnou dvojicí, „výstrojní seržantkou“ Stellou, zpěvačkou a akordeonistkou (Barbora Valentová) a pop zpěvákem Benjaminem Novákem (Radek Zima).

    První půle se mi ohromně líbila. Včetně fórků, jako je melodie z rovněž v té době populárního francouzského filmu Země odkud přicházím (1956, s debutujícím G. Becaudem, režie M. Carné, česky to nazpíval tuším J. Zíma) v trubkové mezihře písničky Pramínek vlasů, nebo písničky Červená se line záře, linoucí se z „vojenského zapalovače“.

    Hynek Chmelař a Ondřej Kavan. FOTO archiv DpP

    Nemůže být sporu o tom, že pacifismus je v Klarinetech zakódován do té míry, že úplně jej vyradýrovat nelze. Pacifismus je planou haluzí levičáctví, principielně a logicky odmítanou, pohrdanou a možno-li pronásledovanou i marxisty. Antimilitarismus, pěstovaný některými intelektuály v demokratických společnostech, totalitní režimy zbožňují (a doma nedovolí); má do značné míry na svědomí i II. světovou válku, resp. nepřipravenost Francie a Británie na ni, a tím i jejich počáteční zbabělost nazývanou tehdy appeacement, která m.j. vedla k Mnichovu.

    Kdo nebyl v mládí levičák, nemá srdce; kdo je jím i po čtyřicítce, nemá rozum. Myslím, že i J. Suchý z pacifismu dostal časem rozum, po Listopadu kdesi mluvil o svých dnešních rozpacích nad textem populární písně Kamarádi v tom smyslu, že je prorežimně pacifistická. To jsou Klarinety ovšem také a ještě daleko víc, jinak by je totalitní cenzura nepovolila ani v divadle, ani ve filmu! Film byl roku 1965 podporován jenom proto, že jeho reálie (uniformy, úloha reklamy) ukazovaly jednoznačně na kapitalistický stát – nejspíš USA (reklama na limonádu, analogicky jako ve filmu Limonádový Joe). V libeňské inscenaci ale podporučíkova talířovitá čepice ukazuje do Ruska a Zdvořilý Woody zpívá o JZD, takže je to, správně, úplně rozmazáno. Může se to odehrávat kdekoli, od Vladivostoku přes Londýn až po San Francisco (jenom ne v žádné islámské zemi)!

    Kateřina Šildová, Kateřina Šimonová, Dušan Sitek, Otto Rošetzký, Matěj Křístek a Ondřej Kavan. FOTO archiv DpP

    Škoda, že se tištěný program zbytečně věnuje dalšímu vývoji tvůrců (po 1965) a méně písňovým číslům (odkud a ze kdy je která písnička). Chtělo by to soupis hudebních čísel jako mívají programy k americkým muzikálům – to je přece to nejdůležitější, kvůli tomu budou lidé na titul chodit! (Protiválečnou agitaci si najdou jinde, pokud jsou jí lačni!) Je tu prostě „zaděláno“ na revui báječných písniček, a bylo třeba jim dát šanci, aby nad tím pacifismem, který má kus v „genech“, zvítězily. (Příznačné: protiválečnost kousku Jó to jsem ještě žil vůbec nevadí, je to nádherná píseň.)

    Na webu divadla si můžeme přečíst historický omyl dramaturga Ladislava Stýblo: hra… je dnes ještě aktuálnější, než v době svého vzniku. Nevšiml jsem si, že dnes zase stojíme na prahu války. Ovšem v roce 1962 byla tzv. Kubánská krize (nedávno měla výročí) a od světové atomové války nás opravdu dělil krůček. Bylo mi 18 a měli jsme strach. Dnes ho mám sice také, ale určitě ne z války, jakkoli iránská potenciální atomovka jednomu klidu nepřidá.

    Jiří Suchý a team Divadla pod Palmovkou včetně Jana Vondráčka (vpravo). FOTO archiv DpP

    Výsledek: Klasické a dobře interpretované písničky byly pokořeny špatným dramatem! Režie a hudební úprava Jan Vondráček, kterému už táhne na padesátku. Jiřímu Suchému, který úpravu autorizoval, se pacifismus zřejmě k stáru vrátil. Cožpak nešlo tu ideologii drasticky seškrtat? Škoda.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 45)

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Omlouvám se správcům iDN i všem čtenářům, svůj text jsem špatně zredigoval a nechal v něm některé zdvojené pasáže. Prosím proto, aby byl považován za jakousi Uhr-verzi a za finální text, určený k případným komentářům či polemkikám, byl považován tento:
      Krásné písničky poraženy špatným dramatem
      Zařídil to, Miroslav Horníček tím, že dal dohromady Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra a moje rodiče „poslal“ na Suchého. A tak se stalo, že jsem na jaře 1959, jako 15 letý, zhlédl představení Kdyby tisíc klarinetů v Divadle Na zábradlí. Tehdy u nás právě „frčel“ francouzský film Kdyby všichni chlapi světa (1955, rež. Christian-Jaque); „postmoderní“ narážka názvu hry na něj byla každému zcela zjevná. Žádnou jinou divadelní verzi hry jsem už pak nikdy neviděl, ani tu semaforskou (1980), ani Na JAMU (2000), ani v MD Brno (2005) a řadu dalších, až po letošní jarní ve Slováckém divadle (prem. 21. IV.)
      Na podzim 1964 jsem nastoupil dvouletou základní vojenskou službu, takže filmové Klarinety mě zastihly jako tématem osobně zaujatého vojína Dukly Holýšov (I. liga volného stylu, jinak ovšem bojový tankový pluk západočeského okruhu, uvažovaný jako potenciálně prvosledový, s několikahodinovou životností vojáků). Film se mi tehdy jevil jako průměrný, kritiky měl nevalné (estráda nebo revue?), kolem bouřila česká „nová filmová vlna“ s onačejšími kusy Formana, Passera, Chytilové, Menzela a d.
      Na podzim roku 1969. Bylo mi 25 let, byl jsem ve 3. ročník studia divadelní vědy na KDV FFUK a byl jsem čerstvě ženatý. Semafor – divadlo mého mládí – skončil, i s tím mládím, na Štěpána. Zhrzenou milenkou byl zavražděn Jiří Šlitr (to se málo ví!).
      Nechtěl jsem si kazit vzpomínky a do Semaforu jsem už víckrát nešel. Až pak, po letech jsem na Přehlídce hudebně-zábavného divadla v Olomouci, tehdy už s přítelem I. Osolsobě, který tam byl jako dramaturg brněnské operety, viděl Kytici. (Semafor tehdy spadal pod Hudební divadlo v Karlíně.)
      +
      Kdybych odešel z Divadla pod Palmovkou o pauze, bylo by to s vědomím, že jsem odešel z báječného představní, skvělého vstupu divadla do začínající sezóny. Jenomže já jsem na druhé repríze Klarinetů zůstal až do konce.
      Srovnávat dnešní inscenaci s tou první bych mohl, protože si to pamatuji, především L. Hermanovou zpívající šanson S+Š Láska, to jsou jen písmena. Nemá to ale smysl, protože to je jediná Šlitrova písnička, která tehdy v představení zazněla. Zato tam byly jiné krásné kousky, především Suchého surrealistická Pověrčivý uzenář a poněkud nebudovatelská Nebuďte mne!
      Jediné, co smysl má, je komparace s ještě černobílým velkofilmem Jána Roháče (1965, snad nejdražší dotehdejší čs. film). A tady spatřuji i některé dnešní klady – tedy v té první půli. Přece jenom je to méně filmová revue a víc divadelní muzikál (kontakt s publikem), Tereza (Kateřina Šildová) není pouhá TV redaktorka a moderátorka jako ta J. Brejchové, ale je šikovně stylizována k obrazu dobového idolu B. Bardot (píseň Babeta jde do světa je aluzí na franc. film Babeta jde do války s B. B. v hl. roli, který tehdá frčel) a vojín Schulze (Radek Valenta) je obrýlený klarinetista, básník a písničkář a ne pouhé dojemné trdlo jako ten filmový Jiřího Menzela. Oni dva představení táhnou, tlačeni druhou milostnou dvojicí, „výstrojní seržantkou“ Stellou, zpěvačkou a akordeonistkou (Barbora Valentová) a pop zpěvákem Benjaminem Novákem (Radek Zima).
      První půle se mi ohromě líbila, včetně fórků jako je melodie z rovněž v té době populárního francouzského filmu Země odkud přicházím (1956, s debutujícím G. Becaudem, režie M. Carné, česky to nazpíval tuším J. Zíma) v trubkové mezihře písničky Pramínek vlasů, nebo písničky Červená se line záře…, linoucí se z „vojenského zapalovače“.
      Po přestávce představení, bohužel, pokleslo na schematickou pacifistickou agitku „užitečných idiotů“ (Lenin). Pacifismus je planou haluzí levičáctví, principielně a logicky odmítanou, pohrdanou a možno-li pronásledovanou i marxisty. Antimilitarismus, pěstovaný některými intelektuály v demokratických společnostech, totalitní režimy zbožňují (a doma nedovolí); má do značné míry na svědomí i II. světovou válku, resp. nepřipravenost Francie a Británie na ni a tím i jejich počáteční zbabělost, nazývanou tehdy appeasement, která m.j. vedla k Mnichovu.
      „Kdo nebyl v mládí levičák, nemá srdce; kdo je jím i po čtyřicítce, nemá rozum“. Jiří Suchý kdysi mluvil o svých dnešních rozpacích nad textem populární písně Kamarádi v tom smyslu, že je prorežimně pacifistická. To jsou Klarinety ovšem také a ještě daleko víc, jinak by je totalitní cenzura nikdy nikde nepovolila, ani v divadle, ani ve filmu! Film byl roku 1965 podporován jenom proto, že jeho reálie (uniformy, úloha reklamy) ukazovaly jednoznačně na kapitalistický stát – nejspíš USA (reklama na limonádu, analogicky jako ve filmu Limonádový Joe). V libeňské inscenaci ale podporučíkova talířovitá čepice ukazuje do Ruska a Zdvořilý Woody zpívá o JZD, takže je to, správně, úplně rozmazáno, může se to odehrávat kdekoli od Vladivostoku přes Londýn až po San Francisco (jenom ne v žádné islámské zemi)!
      Nemůže být sporu o tom, že pacifismus je v Klarinetech zakódován do té míry, že úplně jej vyradýrovat nelze. Na webu divadla si však můžeme přečíst historický omyl dramaturga Ladislava Stýblo: hra… „ je dnes ještě aktuálnější, než v době svého vzniku“. Nevšiml jsem si, že dnes zase stojíme na prahu války. Ovšem v roce 1962 byla tzv. Kubánská krize (nedávno měla výročí) a od světové atomové války nás opravdu dělil krůček. Bylo mi 18 a měli jsme strach. Dnes ho mám sice také, ale určitě ne z války, jakkoli iránská potenciální atomovka jednomu klidu nepřidá.
      Škoda, že se tištěný program zbytečně věnuje dalšímu vývoji tvůrců (po 1965) a méně písňovým číslům (odkud a ze kdy je která písnička). Chtělo by to spoupis hudebních čísel, jako mívají programy k americkým muzikálům – to je přece to nejdůležitější, kvůli tomu budou lidé na titul chodit! (Protiválečnou agitaci si najdou jinde, pokud jsou jí lačni!) Je tu prostě „zaděláno“ na revui báječných písniček a bylo třeba jim dát šanci, aby nad tím pacifismem, který má kus v „genech“, zvítězily. (Příznačné: protiválečnost kousku Jó to jsem ještě žil vůbec nevadí, je to nádherná píseň.)
      Výsledek: Klasické a dobře interpretované písničky byly pokořeny špatným dramatem! Režie a hudební úprava Jan Vondráček, kterému už táhne na padesátku. J. Suchému, který úpravu autorizoval, se pacifismus zřejmě k stáru vrátil. Cožpak nešlo tu ideologii drasticky seškrtat? Škoda.

      30.10.2012 (14.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Ilona P.

      Profilový obrázek

      …Zhrzenou milenkou byl zavražděn Jiří Šlitr (to se málo ví!)… Můžu se zeptat, na základě čeho toto s takovou jistotou usuzujete? Čtu to poprvé. A kterou „zhrzenou milenku“ konkrétně myslíte? Děkuji za odpověď!

      13.11.2012 (14.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Já žádnou ze Šlitrových milenek neznal, konečně ani jeho ne, ale mluvil jsem s lékařem, který psal pitevní zprávu pro policii.
      Ve Šlitrovi našel uspávací prostředek, v té dívčině, co se otrávila s ním, ne. Soudí se, že ho uspala a pak pustila plyn.
      Byla to prý schůzka na rolzloučenou, dával jí kvinde, jako už mnoha dalším před ní. Jeho smrtí skončilo mé mládí.
      Zdraví Pavl.

      13.11.2012 (17.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Já jen četla, že po roce 1989 se znovu udeřilo na ty, co v r. 1969 jeho smrt vyšetřovali a znovu se potvrdilo, že šlo o nešťastnou náhodu…Je o tom přesvědčena jeho rodina i pan Suchý. K té Vaší verzi – proč to ten lékař neoznámil? To zfalšoval pitevní zprávu? Proč?!
      Šlitr i slečna Maxová byli nalezeni v posteli, nazí a dle vyprávění pana F. Havlíka mu Šlitr ještě v 15 h volal, aby posunul schůzku z 16. h na 17. h, že to nestíhá.
      …Jinak otec té dívky, Boris Michajlov Brin, všelijaká politická postavička, snad i ředitel naší výpravy na Expo 58, razantně vylučuje, že by jeho dcera byla nějak labilní…Ale chápu, že bylo po Vánocích a zkrat ze šoku je možný…
      Sebevraždu vylučují všichni, kdož ho znali, mně chvilku připadalo pravděpodobné, že v tom měla prsty StB (údajně to topení mělo přístup z chodby), jeho dlouholetá podváděná prítelkyně paní Sylva Daníčková je vedena ve spisech jako agent a podváděná žena je dost nevyzpytatelná…
      I. Protivínská.
      Myslím, že jste blízko pravdy. Lékař nám už nic nepoví, už nežije. Skutečnost, že do toho nechtěl nijak vrtat, natož aby někde něco oznamoval, Vás nesmí překvapovat, tím spíš, že i on okolo ucítil sirný pach StB (přes otce té mrtvé). Samozřejmě se bál, a to právem.
      Jestliže Šlitr ještě v 15 h volal, aby posunul schůzku z 16. h na 17. hod., musel mít v tu chvíli v úmyslu opustit byt nejpozději za 1,5 hodiny, tedy v 16.30. Zabít se samozřejmě v úmyslu neměl. Byl střízlivý a při vědomí, takže ten svítiplyn tam ještě unikat nemohl. Jak to, že o půdruhou hodinu po té už byl buď mrtvý nebo alespoň neschopný odejít na tu schůzku? Jediné možné vysvětlení: byl uspaný! (Stopy fyzického násilí na těle nebyly.) Maxová mu dala něco do pití, uspala ho a pak pustila plyn. Byla to vražda a sebevražda.
      Druhá možná verze je, že tam ten plyn pustil někdo jiný, ale i tak by při tom J. Šlitr musel být omámený, aby to necítil a neutekl (šlo o svítiplyn a nikoli o kysličník uhelnatý, který není cítit). Maxová by ovšem musela být omámená také, takže tato verze je méně pravděpodobná.
      StB to mohla monitorovat, ale jinak se na tom podílet vůbec nemusela, stačilo Maxové v ničem nebránit. A samozřejmě zahladit stopy, to znamená vyměnit pitevní zprávu za takovou, kde se o uspávacím prostředku v Šlitrově žaludku nemluvilo.

      14.11.2012 (9.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,