Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Time Out Petra Pavlovského (No. 32)

    Převoz urny s popelem Františka Kupky do ČR

    Čeští ctitelé a milovníci díla F. Kupky (1871 – 1957) se v poslední době rozdělili na dva antagonistické tábory:

    Jedněm se podařilo ve Francii najít zapomenutou a zaprášenou urnu s jeho popelem a rozhodli se docílit převozu této urny do ČR a jejího důstojného uložení, nejspíš na vyšehradském Slavíně. Nabízí se místo v sousedství urny Alfonse Muchy, jehož sláva je sice také veliká, ale nejjasnějších hvězd se nedotýká, se světovým významem Fr. Kupky je nesrovnatelná.

    Mezi tyto aktivisty patří i známí znalci, vzdělaní kunsthistorici jako sběratelka a mecenáška Meda Mládková nebo Jiří T. Kotalík, rektor Akademie výtvarných umění v Praze či historik umění, plk. mgr. Aleš Knížek, ředitel Vojenského historického ústavu; též někteří východočeští politikové, např. hradecká radní Mgr. Lenka Jaklová (F. Kupka se narodil v Opočně). Pozitivně se ale vyjádřili i někteří politikové vrcholní, např. ministr zahraničí Karel Schwazenberg nebo ministr obrany Alexander Vondra. Celá akce by nevyžadovala žádné zvláštní náklady, kupř. transport by zajistil právě resort obrany prostřednictvím Vojenského historického ústavu.

    Oponentský názor reprezentuje Uměleckohistorická společnost, která má rovněž ve svých řadách historiky výtvarného umění. Uměleckohistorická společnost (UHS, zal. 1990) ovšem není žádná oficiální ani reprezentativní instituce. Jde o soukromou profesní organizaci, jejímž “cílem je zastávat se dějin umění jako vědeckého i veřejného oboru, a také historiků umění, společně i jednotlivě, v jejich oprávněných oborových zájmech“.

    Autoportrét Františka Kupky. FOTO ARCHIV

    Různých umělecko-historických a umělecko-vědných společností je ovšem v ČR ceká řada a žádná z nich, samozřejmě, nemá mandát k tomu, aby mluvila za celou uměnovědnou profesionální obec. Navíc specificky kunsthistorický názor je v této kauze sice užitečný, ale zdaleka nemůže být rozhodující. Nejde totiž o kauzu uměnovědnou, nýbrž politickou, stejná „práva“ jako kunsthistorici mají ke Kupkovi všichni občané Česka, bez rozdílu vzdělání. Spor přece není kunsthistorický, odborný, ti, kteří do něj zasahují, se nepřou o to, jaký význam má Kupkovo dílo v kontextu světového malířství – na tom se obě strany naopak naprosto shodují!

    Předmětem sporu je de facto odpověď na otázky:

    * Jaký význam mají František Kupka a jeho dílo pro český národ a Českou republiku?

    * Do jaké míry se k němu hlásíme, považujeme jej za umělce svého, českého?

    * Do jaké míry si jeho dílo chceme symbolicky „osvojit“, tím, že – opět symbolicky – zdůrazníme Kupkovy české kořeny a jeho doživotní spjatost s češstvím a konec konců, nepřerušeným občanstvím, spjatost i s naším státem, s tou republikou, za kterou nasadil život a krvácel ještě dřív, než vůbec vznikla???

    Kupkova urna je dnes uložena v podzemním kolumbáriu hřbitova mezi urnami desítek tisíc dalších lidí. Na desce před urnou je uvedeno pouze to, že byl důstojníkem čestné legie, tedy nositelem francouzského státního vyznamenání. O jeho češství, jeho umění či jeho světovém významu ani slovo.

    Převoz urny si mluvčí UHS nepřejí a snaží se mu zabránit. Argumentují: „Kupkova velikost ostatně zdaleka přesahuje naše hranice, neredukujme jej proto nyní na osobnost domácího formátu.“ (Zpráva ČTK).

    Jsou přesvědčeni, že urna patří do Francie, chtějí, aby tam i zůstala. Vzhledem k nezájmu francouzského státu o ni, navrhují, aby ČR pro urnu zakoupila či pronajala nějaké místo na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Peníze na to ovšem nemají a není jasné, kdo by to platil.

    Jak přesvědčivě vyplývá z přílohy č. 1 mého textu, je tento argument zcela lichý. Cožpak přenesením ostatků Karla Ančerla, Rudolfa Firkušného či Bohuslava Martinů byla „redukována jejich velikost na osobnosti domácího formátu“? Je redukována světová sláva Alfonse Muchy tím, že není pochován ve Francii, kde se proslavil, ale v ČR?

    Od roku 1896 žil F. Kupka trvale ve Francii, v roce 1905 se usazuje na předměstí Paříže v Puteaux, ovšem styky se svou vlastí nijak nezpřetrhal. Roku 1910 byl jmenován členem České akademie věd a umění.

    Kupka byl (podobně jako A. Mucha) velký český národovec a vlastenec, byl jedním z organizátorů české legie ve Francii, jejíž příslušníci nasazovali životy za českou státnost, aniž by ještě věděli jaká bude! O vzniku Československa bylo totiž rozhodnuto až později, právě pod vlivem vojenského vystoupení legionářů ve všech Dohodových zemích: nejdřív byly legie a teprve pak idea Československa, ne naopak!

    V roce 1914 vstoupil František Kupka jako dobrovolník do legendární první roty českých legií ve Franci Nazdar. Na vlastní kůži tak zažil peklo zákopové války. V boji tehdy zahynuli téměř všichni důstojníci a třetina vojáků roty. „Pro českou kulturu bylo štěstí, že se nezúčastnil toho rozhodného boje, rota Nazdar byla zredukována na minimum a jako samostatná jednotka přestala existovat,“ doplňuje Karel Straka z Vojenského historického ústavu Praha. Během války Kupka stále maloval a kreslil, třeba právě útok legionářů na německé zákopy u Arrasu. V krvavé bitvě u Arrasu nebojoval jen kvůli tomu, že ho velení v roce 1915 stáhlo z přímých bojů kvůli těžkému zápalu plic. V bitvě u Aisne byl raněn. Za svoje zásluhy byl Francií povýšen do hodnosti kapitána a v roce 1926 byl vyznamenán Řádem důstojníka Čestné legie!

    Právě před devadesáti lety, roku 1922 jej president ČSR T. G. Masaryk jmenoval profesorem Akademie výtvarných umění v Praze (kde sám Kupka kdysi studoval). Do roku 1938 Kupka v ČSR pravidelně vystavoval. V roce 1946 se v pražském spolku Mánes koná jeho velká retrospektivní výstava.

    Po roce 1948 už Kupka do vlasti kvůli komunistickému režimu nemohl a nemohl v ní ani vystavovat, protože norma tzv. socialistického realismu považovala abstraktní výtvarné umění, jehož byl Kupka zakladatelem a reprezentantem, za „buržoasní brak“.

    Někteří tvrdí, že důležité je jenom to, kde je uložen ten, který Kupkův obraz, kdežto lokalizace urny s jeho popelem – na hřbitově Père-Lachaise /schránka s číslem 22696 (30 P 1958), ve druhém suterénu kolumbária, galerie T/ – je až směšně nedůležitá.

    Takhle neutěšeně to vypadá v pařížském v kolumbáriu. Kytičku pro Františka Kupku je možné položit pouze na zem. FOTO ARCHIV

    Za tímto názorem je postmoderně-sekulární, racionalistický pohled na zacházení s lidskými ostatky, pohled, který je v rozporu s tisíciletými prioritami uznávanými v kulturách Evropy i Blízkého východu; způsob a místo pohřbu byly a většinou dodnes mají v těchto kulturách důležitost zcela elementární!

    Závažným nedostatkem této argumentace je i pomíjení velice závažného rozdílu mezi pohřbem do země a pohřbem žehem (obojí má u nás tisíciletou tradici). Exhumace ostatků z hrobů je skutečně sporná záležitost, konečně kupříkladu židé ji odmítají zcela zásadně. Mobilita schránky s popelem – to už je něco úplně jiného – koncept urny přece s něčím takovým počítá již principielně – urna nikdy nezůstává tam, kde byl nebožtík zpopelněn nebo kde byl do ní popel nasypán. Dokonce i ti, kteří si přejí „rozptylovou loučku“, mají zpravidla na mysli loučku zcela určitou, „tu svou“.

    Nesporná je nedůstojnost dosavadní lokalizace Kupkovy urny. Představa některých českých kunsthistoriků, že by měla česká vláda zakoupit či platit (pronajmout) ve Francii nějaké důstojnější místo, nemá logiku. Proč vyhazovat tisíce eur za takovou trvalou exteritorializaci slavného rodáka, když máme, podobně jako Francouzi, své tradiční pohřebiště národních velikánů – a tím Kupka nade vší pochybnost je – na vyšehradském Slavíně?

    Kdyby Kupku Francouzi měli za velikána svého, byla by už jeho urna dávno v Pantheonu! Na druhé straně v případě převozu by Kupka nebyl zdaleka prvním z těch, kdo by byl takto posmrtně repatriován (viz příloha č.1)

    Pohřbívání ostatků, to není něco „arbitrárního“, v moderní době nepodstatného. Jde do značné míry o symbol, podle okolností i o symbol veliké síly! Jakou všenárodní událostí byl v roce 1938 převoz exhumovaných Máchových ostatků z Litoměřic do Prahy! To byla veřejná společenská událost prvního řádu! Kdyby to tehdy někdo zpochybnil, byl by – právem – vyobcován z národa!

    U pramenů evropské kultury stojí, mj., několik slavných antických dramat. Jedním z vůbec nejslavnějších je Sofoklova Antigona, jejíchž variací bylo napsáno nepřeberně. Tématem této tragedie je pohřbení nejbližšího příbuzného a zároveň společensky významného jednice (příslušníka panovnického rodu), a to pohřbení pouze symbolického – jde o pohození pár hrstí hlíny na mrtvolu.

    Tím chci říci, že kauza „ostatky Fr. Kupky“ není jen nějakou žabomyší vojnou a snaha o jejich převezení do vlasti umělce není něčím směšným, nehodným pozornosti moderního člověka. Ani zcela nevěřící člověk naší civilizace není vyvázán z kulturních archetypů. Konečně kdyby byl, neměla by kauza urny s Kupkovým popelem ten multimediální dosah, který už od loňska má.

    Další argumenty: Někteří lidé jsou na vlastní přání „pochováni“ na několika různých místech zároveň. Např. baron Coubertin nechal pohřbít své srdce v řecké Olympii. Lebka sv. Václava je zase uchovávána odděleně od těla v chrámu. V křesťanském prostředí je to historicky dost běžné, srov. např. zvláštní uchovávání srdce popraveného francouzského krále Ludvíka XVI.

    Nejde však jenom o křesťany! Například hvězda Španělského umění 2. pol. XX. stol., komunista Antonio Gadez, projevil lásku k socialismu až za hrob: nechal se zpopelnit (v katolické zemi!) a rozprášit nad Kubou. Záleželo mu na tom!

    Nebyl v tom sám, na vlastní přání rozprášených tam či onde je celá řada. Každý, kdo žádal o rozprášení svého popela, jeho vhození do moře (částečně i J. Voskovec) a vůbec na jakémkoli zvláštním „zacházení“ s ním, zdůraznil, mj., jeho symbolickou důležitost.

    Místo „posledního spočinutí“ národních celebrit opravdu není libovolné, jinak by kupř. nevěděli všichni Češi, kde je pohřben T. G. Masaryk, jinak by se u příležitostí různých výročí nekonala slavnostní shromáždění u jejich hrobů na Vyšehradě i jinde. Osobností, které žily v době své smrti v cizině, byly tam pohřbeny, ale později byly jejich ostatky převezeny do ČR, jsou skutečně desítky.

    Existují některá nedoložená svědectví, že Kupka chtěl být pochován v Praze, ale ta jsou už dnes po mém soudu irelevantní, stejně jako skutečnost, že se ve 20. letech minulého století poškorpil s řadou českých oficiálních činitelů, že měl potíže s administrací AVU a jejími rivalitně žárlivými profesory, a právem se urazil, jak je doloženo jeho korespondencí.

    Nemůže hrát roli ani to, že se F. K. po roce 1948 nevrátil do ČSR (vzhledem k jejím politickým poměrům by musel být blázen, co by si se socialistickým realismem počal?). Stačí, že prokazatelně zemřel jako československý a nikoli francouzský občan, občan republiky, o kterou se zasloužil, za kterou se statečně bil!

    Jak přivezení a uložení urny zařídit?

    Z právního hlediska jsou po mém soudu elementární dvě otázky: Komu urna při svém prvním uložení patřila; komu patří dnes?

    Odpověď na první otázku je jednoduchá. Kdyby si Kupka sám ještě za života urnu koupil, byla jeho a stala se předmětem pozůstalostního řízení. Univerzální dědičkou F. Kupky byla vdova Eugénie Cécile Kupka. Buď urnu zdědila nebo – to spíš – sama koupila. V žádném případě ji nemohl zdědit žádný z jeho tehdy ještě žijících sourozenců.

    Odpověď na druhou otázku je složitější, ale jenom zdánlivě. Po paní Kupkové dědila Andrée Kupka, její dcera z prvního manželství, která pak zemřela koncem 60. let minulého století bez jakýchkoli dědiců, takže její pozůstalost přešla na stát. Tuto skutečnost dokládá mj. i fakt, že od té doby spravoval autorská práva na díla Fr. Kupky francouzský stát. Dnešním majitelem urny s popelem F. K. je tedy Francouzská republika, která ji zdědila po své zesnulé občance.

    Pokud by měla ČR zájem na uložení urny s popelem F. K. na svém území, musela by požádat Francii, aby jí urnu darovala či prodala. Vzhledem k tomu, že se jedná o dva státy spjaté členstvím v EU i NATO, by to neměl být problém. Řešení by mělo být poměrně jednoduchou záležitostí ministerstev kultury a zahraničí, tím spíš, že vzhledem ke Kupkovým vojenským zásluhám o ČR projevilo ochotu zajistit vlastní převoz Ministerstvo obrany ČR, resp., ústy svého ředitele, Vojenský historický ústav, a to do letošního podzimu, na nějž připadá 100. výročí první veřejné prezentace Kupkových abstraktních obrazů.

    Je možné, že podle francouzského práva by si k tomu francouzské ministerstvo kultury muselo vyžádat souhlas žijících, byť i vzdálených Kupkových příbuzných. Naše právo to nevyžaduje, ale je možné, že francouzské ano. Nejde tu totiž o rozhodnutí majetkové, ale osobnostní (u nás § 15 Občanského zákoníku – http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obcanzak/cast1.aspx), které mohou mít ještě jiné osoby, než jenom dědicové. To je ovšem francouzský, nikoli náš problém.

    Klíčové je každopádně rozhodnutí vlastníka, tedy Francouzské republiky, případní Kupkovi prasynovci či praneteře jsou irelevantní.

    Ministerstvo kultury České republiky v hlavní roli

    Z české strany musí být na počátku žádost z pera MK ČR, která, jak z Paříže vím, na francouzské ministerstvo kultury dodnes nedorazila. Přitom české ministerstvo kultury stíhá v poslední době skandál za skandálem.

    MK ČR je jediné, které má v tomto mezivolebním období strana STaN. Post nejprve v jejích barvách zastával berounský zubař a hokejový funkcionář Jiří Besser, který se proslavil výrokem, že miluje hudbu, především skupinu Kabát; následně vzedmul kulturní veřejnost tím, že v květnu minulého roku vydal povolení zbourat esteticky i historicky cenný dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice (v protestech se angažoval i Václav Havel) a v červenci ve prospěch developerů zrušil prohlášení gotických sklepů poblíž Národní třídy v Praze kulturní památkou. Nakonec zneužil postavení veřejného činitele odvoláním ředitele českého Národního filmového archivu V. Opěly, když tento odmítl souhlasit s prokorupční formou výběrového řízení na stavbu nového depozitáře. Vše mu hladce procházelo, ale pak se začátkem prosince 2011 provalilo, že v povinném majetkovém přiznání nepřiznal spoluvlastnictví bytu na Floridě, a navíc je jeho druhým vlastníkem Besserův přítel P. Hrách, odsouzený za korupci. J. B. to nejdříve omlouval, ale nakonec musel rezignovat.

    Od letoška jej vystřídala zlínská politička, původně učitelka, Alena Hanáková, která zatím, především v několika televizních vystoupeních, vykázala značnou nepřipravenost či neinformovanost, jako by na to „neměla lidi“. Ministryni Hanákovou politicky oslabuje lemplovství některých jejích podřízených, jejich nekvalifikovanost a trestuhodná laxnost. Kauzy:

    * /Ne/řešení problému Státní opery Praha (spojení s operou Národního divadla bez náhrady Městskou operou v téže budově řešením po mém soudu opravdu není);

    * po šestiletém /ne/jednání přišla republika o dar souboru 400 jedinečných originálů v minimální hodnotě 70 milionu korun, nemluvě o nevyčíslitelné ztrátě na národním kulturním movitém bohatství. Tyto artefakty nabídl pražskému UMPRUM v exilu žijící klasik světové fotografie Josef Koudelka (74 let) už v roce 2006, ale z kanceláře paní ministryně se teď dozvěděl, že řešení je „dosud předmětem úvah“. Vida, že se přijetí daru zřejmě nedožije, tento oficiálně zrušil (viz Respekt XXVII, 2012, 31 s. 15).

    Nyní se blíží i vypuknutí skandálu okolo /ne/převozu urny s ostatky Františka Kupky z Francie do Česka, ať už do jeho rodného Opočna nebo na vyšehradský Slavín. Letošního 21. června totiž proběhlo v nepochopitelné ministerské tichosti 55. výročí úmrtí tohoto světově nejuznávanějšího českého malíře; právě před devadesáti lety byl prezidentem T. G. Masarykem jmenován profesorem pražské Akademie výtvarných umění.

    Motivy z obrazů Františka Kupky je vyzdobena celá česká olympijská výprava v Londýně. Předlohou – inspirací pro výtvarné pojednání kostýmů českých sportovců na letošních olympijských hrách se stal jeden z nejslavnějších obrazů české historie s názvem Amorfa – Dvoubarevná fuga, její motivy nechybějí ani v nástupovém setu. Slavný obraz dominuje expozici moderního umění v Národní galerii. „Z hlediska moderního umění je to asi naše nejcennější dílo,“ říká šéf Národní galerie Vladimír Rösel.

    Amorfa – Dvoubarevná fuga Františka Kupky. Letos obraz slaví sté narozeniny, a to mimořádně stylově – pod olympijskými kruhy. FOTO ARCHIV

    František Kupka představil Amorfu – Dvoubarevnou fugu a Amorfu – Teplou chromatiku na pařížském Podzimním salonu na přelomu září a října 1912. Letos tak Amorfa – Dvoubarevná fuga slaví sté narozeniny, a to mimořádně stylově – pod olympijskými kruhy.

    Česká olympijská kolekce byla inspirována Kupkovým obrazem, nástupový set pro zahajovací a závěrečný ceremoniál byl slavnostně odtajněn 29 dnů před startem her v Národní galerii v rámci Nominačního pléna. Našemu ministerstvu kultury je Kupka ukradený.

    Za právní konzultaci děkuji svému absolventu na KDV, FFUK Praha, JUDr. Rudo Leškovi.

    Příloha 1:

    Výběr osobností, které zemřely v zahraničí a jejichž ostatky byly posléze převezeny do Česka (řazeno abecedně):

    Karel Ančerl, dirigent a někdejší šéfdirigent České filharmonie (1908 až 1973); zemřel v kanadském Torontu, od roku 1993 je pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze.

    Lída Baarová, herečka (1914 až 2000), zemřela v rakouském Salcburku, její ostatky byly v roce 2001 uloženy na hřbitově v pražských Strašnicích.

    Rudolf Firkušný, klavírista (1912 až 1994); zemřel v USA, ostatky jsou od roku 2007 uloženy na Ústředním hřbitově v Brně.

    Antonín Hasal, generál a přednosta londýnské Vojenské kanceláře prezidenta Edvarda Beneše (1893 až 1960); zemřel ve Washingtonu, od roku 2011 je pohřben ve Stradonicích u Nižbora.

    Bohuslav Martinů, hudební skladatel (1890 až 1959); zemřel ve švýcarském Liestalu, v roce 1979 byl převezen do rodné Poličky.

    Alice Masaryková, dcera prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, zakladatelka a první předsedkyně Československého červeného kříže (1879 až 1966); zemřela v USA, v roce 1994 byly její ostatky pohřbeny v rodinné hrobce v Lánech.

    Sidonie Nádherná, baronka, mecenáška a múza řady umělců (1885 až 1950); zemřela v Británii, na rodný zámek ve Vrchotových Janovicích se její ostatky vrátily v roce 1999.

    Oskar Nedbal, hudební skladatel a dirigent (1874 až 1930); v chorvatském Zábřehu spáchal sebevraždu, jeho ostatky jsou od roku 2006 uloženy na vyšehradském Slavíně.

    František Novák, armádní pilot a letecký akrobat (1902 až 1940); zemřel v Paříži, od roku 2002 je pohřben v Sokolči nedaleko Poděbrad.

    Ferdinand Peroutka, novinář a spisovatel (1895 až 1978); zemřel v USA, ostatky byly v roce 1991 pohřbeny na pražském Vyšehradě.

    Jaroslav Stránský, politik, prvorepublikový poslanec a člen exilové vlády (1884 až 1973); zemřel v Londýně, jeho ostatky jsou od 80. let uloženy v rodinné hrobce v Brně.

    Jiří Voskovec, herec, dramatik, režisér a spolu s Janem Werichem páteř Osvobozeného divadla (1905 až 1981); zemřel v USA, od roku 1990 má společný hrob s Werichem na pražských Olšanech.

    Příloha 2:

    Před sto lety český malíř František Kupka poprvé veřejně vystavil ve Francii abstraktní obrazy

    V roce 1903 byl v Paříži založen Podzimní salón, což měla být pravidelná výstavní akce malířů a sochařů, protějšek ke konzervativnímu oficiálnímu Salónu, který se konal vždy na jaře. Čas od času Podzimní salón vzbudil značný rozruch. V roce 1905 skandál vyvolaly expresivní obrazy fauvistů v čele s Matissem, v roce 1912 se středem pozornosti stal český malíř František Kupka.

    Právě před 100 lety na podzimním salónu Kupka poprvé vystavil zcela abstraktní obrazy s názvem Dvoubarevná fuga a Teplá chromatika. Zmizelo na nich jakékoliv téma, jakýkoliv náznak krajiny nebo lidské postavy, zůstala jen opojná krása barev a fantazie tvarů a forem, odvozených druhotně z reality.

    Abstrakce vzbudila obrovský poprask. „Známe teplý čaj, ale co je to teplá chromatika?“ psali pařížští kritikové. Na zlovolné otázky nedokázal Kupka rychle reagovat. Kdyby tak učinil, byl by dnes slavnější než Kandinskij nebo Malevič.

    V dopise svému příteli, uměleckému kritikovi Arthuru Roesslerovi, z února 1913 Kupka píše, že obrazy na Podzimním salónu chtěl vyjádřit pomocí barvy na plátně totéž, co lidem nabízejí hudební symfonie. A pak dodává: „Nedovedete si představit, s jakým posměchem se tu setkávám.“

    Filmová společnost Gaumont Kupkovy obrazy dokonce nasnímala a v rámci týdeníku je ukazovala publiku po celé Evropě. Dvoubarevná fuga a Teplá chromatika byly obecně považovány za urážku dobrého francouzského vkusu, které se dopustil nějaký přistěhovalec. Kritika byla tehdy zvlášť ostražitá.

    Nedůvěra asi souvisela s tím, že krátce předtím byli pařížští znalci malířství nešťastně zmateni při konfrontaci s mazanicí, která se tvářila jako seriózní umění. Na jaře 1910 se na

    tzv. Salónu nezávislých objevil prakticky abstraktní obraz nazvaný Západ slunce nad Jadranem. Jako autor díla byl uveden italský malíř Joachim-Raphaël Boronali.

    Malbu vzali všichni vážně, dokonce byla recenzovaná v tisku. Po měsíci se rozkrylo pozadí jejího vzniku. Hlavním aktérem byl spisovatel Roland Dorgeles a jeho umělečtí kumpáni, kteří si u majitele kabaretu Lapin Agile na pařížském Montmartru půjčili osla a na oháňku mu připevnili štětec, který průběžně namáčeli do různých barev. Pak už jen stačilo k zadku osla přistrčit plátno a zvíře ocasem namalovalo abstraktní kompozici.

    Dorgeles vše publikoval v novinách Le Matin pod názvem Osel mistrem. Byla to facka modernímu umění i kritikům, kteří ho tehdy obhajovali. Takže abstrakce se v Paříži báli i zasvěcení znalci.

    Dodnes se neví, zda to byl právě František Kupka, kdo objevil abstraktní malířství. Prvenství se občas přisuzuje francouzskému malíři Robertu Delaunayovi nebo ruskému emigrantovi působícímu v Mnichově Vasiliji Kandinskému.

    V pařížském Centre Pompidou mají První abstraktní akvarel, který udělal Kandinskij, a je na něm datum 1910. Dnes je už ale evidentní, že akvarel vznikl až v roce 1913 a že byl autorem záměrně předatován. V roce 1919 sám Kandinskij o sobě napsal, že první abstraktní obraz vymyslel v roce 1911, ale fakticky jeho první doložitelnou abstrakcí je Kompozice VII., která vznikla až v roce 1913, a onen akvarel je studie k tomuto dílu.

    Delaunay maloval abstraktní okna a barevné terče až v roce 1912. S Kupkou se znal, dokonce při společných schůzkách mohl zaslechnout jeho tvrzení, že malba může být stejně abstraktní jako třeba Bachova hudba.

    Kupka sám tvrdil, že na Dvoubarevné fuze pracoval delší dobu a některé jeho abstraktní obrazy zcela jistě vznikly už v roce 1911. Už v roce 1909 namaloval klávesy piana, které se postupně mění v jezero. Hudba a příroda tu vzájemně splývají v jeden celek. Tady k čisté abstrakci zbýval už jen malý krůček. A ten malíř udělal velmi záhy.

    Zdrojů, od nichž se Kupka dostal k abstrakci, bylo víc. Zajímal se o české a moravské lidové umění, o ornamenty lidových krojů. Intenzivně studoval i keltské umění s rostlinnou dekorací, vydal se kvůli tomu několikrát do Bretaně, a fascinovala ho také islámská kaligrafie.

    Před odchodem do Paříže Kupka působil ve Vídni, kde se seznámil se secesí, která má k abstrakci velmi blízko, ale zajímal ho tu i spiritismus, filozofie a hudba. Svému příteli Arthuru Roesslerovi už v roce 1895 sděluje, že v budoucnu by chtěl být symfonikem barev a že mu v hlavě víří představy o barevných skvrnách a čarách.

    Takže není náhoda, že organizátoři velké výstavy Zrození abstrakce, pořádané v roce 2003 v Paříži, jednoznačně preferovali Kupku před Kandinským a Delaunayem. Jeho Dvoubarevná fuga měla být dokonce na plakátech i obálce katalogu, ale vše zhatila neochota Prahy půjčit obraz do Francie. Primát Kupkovi nepochybně patří rozhodně v tom, že abstraktní malby jako vůbec první veřejně vystavil, a to přímo v srdci Paříže, ve výstavním paláci Grand Palais. Pro českou kulturu je sto let od této události mimořádným jubileem.

    Negativní kritiky v roce 1912 Kupku neodradily. Pracoval na dalších abstraktních obrazech, na velkolepém Kosmickém jaru, Sólu hnědé čáry, Stvoření, a také na Katedrále a Tvaru

    modré, dvou dílech, kde má divák pocit, že z obrazu vyzařuje barevné světlo. Modrá, která tu byla malířem použita, připomíná chartreskou modř, tedy barvu středověkých barevných oken z katedrály v Chartres.

    Z Paříže do Chartres je to necelých sto kilometrů. Kupka sem jezdil vlakem, aby v nejslavnější gotické katedrále poznal v různých hodinách dne a za různého počasí, jak světlo ovlivňuje barvy.

    Okouzlila ho právě zdejší pověstná modrá barva, protože modrým sklem sluneční světlo proniká mnohem intenzivněji než červeným nebo žlutým a vytváří četné chromatické efekty, rozostřuje tvary a vyvolává dojem záření. Středověká barevná okna čili vitraje Kupka považoval za zázrak. Později do Chartres vozil i svoje české studenty. Dokonce si tu půjčoval žebřík, aby se k barevným skleněným plochám dostali co nejblíže.

    Všechny Kupkovy malířské experimenty i studia přerušila 1. světová válka. Umělci bylo 43 let, přesto se jako dobrovolník a vlastenec přihlásil do armády a pomáhal obětavě, jak jen mohl, aby napomohl vzniku samostatného Československa. Dotáhl to až na kapitána. V roce 1919 se v Paříži opět snaží, aby dohnal ve výtvarném umění, co zameškal válkou. Až tehdy dokončuje a publikuje teoretické úvahy, kde vysvětluje, jak se k abstrakci dostal. Je z nich patrné, že u Kupky má všechno svoji přísnou logiku a současně i mystiku.

    Jeho osobní situace však byla tristní. Po válce nikdo neměl peníze na to, aby utrácel za obrazy, které ještě neprověřil čas. Ostatně Kupka nikdy na svém umění nezbohatl, třeba na rozdíl od Pabla Picassa nebo Henri Matisse. Zázrakem se pro něj stala letitá podpora česko- židovského továrníka Jindřicha Waldese, který kupoval jeho obrazy a Kupku finančně podporoval, kdykoliv se dostal do osobní krize. Vzájemné přátelství potvrzuje bohatá vzájemná korespondence až do doby, kdy byl Waldes zatčen nacisty a uvězněn v koncentračním táboře.

    Oba obrazy Dvoubarevná fuga i Teplá chromatika, kterými Kupka šokoval před sto lety pařížskou veřejnost, máme dnes v Praze. V roce 1946 měl malíř rozsáhlou retrospektivní výstavu v pražském Mánesu. Navštívil ji prezident Beneš a z pověření československé vlády zakoupil kolekci obrazů. Mezi nimi byla i Fuga, která je od té doby majetkem pražské Národní galerie. Teplou chromatiku obětavě získala sběratelka a propagátorka Kupkova díla Meda Mládková a vystavuje ji v pražském Muzeu Kampa. Možná by stálo za to letos na podzim vystavit oba obrazy vedle sebe!

    PhDr. Peter Kováč

    Peter Kováč (1955) žije v Praze a v současnosti pracuje jako umělecký kritik pro deník Právo. V roce 1990 založil umělecko-historickou agenturu a nakladatelství ARS AURO PRIOR k popularizaci dějin umění.

    Příloha 3:

    Odkaz na reportáž České televize (redaktor: Karel Rožánek) http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/166272-ostatky-frantiska-kupky-se-vrati-do-vlasti/

    Příloha 4 (přidáno 11. 8.):

    Medailová překážkářka Zuzana Hejnová. FOTO archiv

    Denní sen:

    Česká olympijská výprava se vrátí z Londýna přes Paříž, kde jako výraz vděčnosti tvůrci, jehož dílo bylo použito k dekoraci jejích kostýmů, vyzvedne jeho urnu z roku 1957 a přiveze ji s sebou do Prahy, kde bude uložena na vyšehradském Slavíně.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 32)

    1. petr pavlovsky

      petr pavlovsky

      Dne 13. ledna 2012 napsal ministryni kultury ČR A. Hanákové výbor Uměleckohistorické společnosti dopis, ve kterém uvádí, zjevně záměrně bezuvedení pramene a především jeho datace, účelovou citaci z korespondence Františka Kupky s historikem umění Antonínem Matějčkem. Citace vzbuzuje zkreslený dojem, že F. Kupka jednoznačně odmítl – a to s konečnou platností – jakékoli pouto s původní vlastí.
      Citace: „František Kupka si za svůj domov zvolil Francii a neprojevil zájem vrátit se do Čech, a to i tehdy, když mu bylo nabízeno profesorské místo na Akademii výtvarných umění v Praze. Krátce sice váhal, ale nakonec se rozhodl pro nejistotu ve Francii než pro uznání zde. Profesoru Antonínu Matějčkovi tehdy napsal: „…jsem se nyní rozhodl patřit nadále Francii, tak jak ji patřím co kreslíř i co malíř.“
      Srovnejme tuto repliku, vytrženou ze zatajeného kontextu s citací z Kupkova dopisu, kterou uvádí ve svém příspěvku ve sborníku ze sympozia František Kupka – Čech, Francouz, Evropan kunsthistorička Anna Pravdová (František Kupka a jeho čeští studenti v Paříži, in Sborník z konference František Kupka, nakl. Gaudeamus, Univerzita Hradec Králové, 2009)
      „Když bylo v roce 1919 profesorské místo Kupkovi pražskou akademií nabídnuto (byl to především výraz díků za jeho vlastenecký postoj během první světové války), měl tuto funkci původně vykonávat v Praze. Kupka byl těsně po válce připraven se popřípadě do Čech vrátit, protože se však jeho jmenování z administrativních důvodů protahovalo, začal si to rozmýšlet a už začátkem roku 1920 psal Antonínu Matějčkovi (2. ledna 1920, archiv NG): ‘…jsem se nyní rozhodl patřiti nadále Francii, tak jak jí patřím co kreslíř i co malíř. Do Prahy se nevracím ne proto, že bych tam nechtěl. Chtěl jsem, a chtěl jsem se věnovati vývinu českého umění. Ale mě tam nechtějí. Ať mi nikdo nevyčítá, že tam nejdu. Konečně jsem již začal konati přípravy na odchod. Ale považte moji situaci, když moje povolání na učitelské místo nepřichází; já bych pustil hmotnou možnost zdejší a šel do Prahy do nejistoty? A mezi lidi, jimž intriky a podlosti jsou důležitější než umění samo? (Mezi ty kýčaře?)´
      Pro pochopení situace, v níž se u Kupkovy nálady senzitivního umělce rychle měnily – citace z Kupkovy „fanynky“ a sběratelky Medy Mládkové:
      „Víme o tom, že po první světové válce měl Kupka v Praze potíže s administrací Akademie, se žárlivými profesory, a stejně tak s méně talentovanými umělci, a není divu, že si někdy trpce stěžoval. To ale naprosto nic neznamená a nemění na tom, že Kupka nikdy nepřestal být českým vlastencem až do konce svého života“. (Meda Mládková: Poznámky k okolnostem vzniku knihy Františka Kupky Tvoření v umění výtvarném, in: F. Kupka: Tvoření v umění výtvarném, Brody 1999).
      „První poválečná odezva na Kupkovo dílo přišla z neutrálního Švýcarska od konstruktivisty Maxe Billa… Rok poté, co Max Bill navštívil Kupku v Puteaux napsal u příležitosti jeho pětasedmdesátých narozenin krátký, ale velice výstižný článek, v němž podává citlivý výklad Kupkova díla a zároveň připomíná, že Kupka žil a tvořil v izolaci, že byl nepřístupný jak obchodníkům s uměním, tak novinářům a že on sám usiloval o kontakt s ním plných patnáct let. Tento průkopník abstrakce se i po čtyřiceti letech prožitých v Paříži stále cítil jako cizinec…“ (Max Bill, „Kupka“, Wierk, vol. 33, č.9 září 1946)
      „…Nezájem, který postil Kupkovo dílo v poválečném Československu, je z hlediska tehdejšího totalitního režimu celkem pochopitelný, ale mnohem složitější je pochopit reakci na jeho tvorbu v tehdejší západní Evropě a Americe.“
      (DorothyKosinská: Přijetí Kupky: Totožnost a odlišnost, in katalog k výstavě František Kupka, průkopník abstrakce, malíř kosmu, pořádané v Dallas Museum of Art (1997), KunstumuseumWolsfsburg (1997/1998) a v Národní galerii v Praze (5. 2. – 10. 5. 1998).

      07.08.2012 (14.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. petr pavlovsky

      petr pavlovsky

      František Kupka – čs. rentiér a penzista:
      Od roku 1923 až do roku 1939 František Kupka vykonával funkci externího profesora Akademie výtvarných umění v Praze a staral se o české a slovenské stipendisty, kteří přijeli do Paříže. Přednášel jim dějiny Francie a témata týkající se zvláště francouzské kultury a civilizace.
      „Na snahu založit jakousi československou Villu Medicis ve Francii ministerstvo nové republiky slyšelo, a podařilo se mu administrativně zařídit, aby Kupka mohl pobírat plat za práci, kterou bude pro Akademii vykonávat v Paříži. V tomto směru tedy české úřady i vedení Akademie vyšly Kupkovi vstříc. Jistá nedůvěra však přetrvávala. Z archiválií vyplývá, že Kupka musel každý rok znovu žádat o povolení, aby svou funkci ve Francii mohl vykonávat i nadále;“ (Anna Pravdová, František Kupka a jeho čeští studenti v Paříži, Sborník z konference František Kupka, Gaudeamus, Univerzita Hradec Králové 2009)
      V roce1930 tráví Kupka duben u Waldese v Praze. Jsou tam zváni čeští kritikové umění k prohlídkám sbírky Kupkových děl. Všude je uctíván, mluví do rozhlasu, dává rozhovory, setkává se starými přáteli, poznává nové, seznamuje se s předními intelektuály země. Je hrdý a šťastný. Po návratu do Paříže píše. „To byly mé nejšťastnější dny mého života“ (Waldesovi 6. 5. 1930). Po těchto šťastných zážitcích ale brzy následuje těžká rána: jeho profesorské místo s pobytem v Paříži je vypovězeno. Kupka se cítí být vystaven nesnesitelnému psychologickému tlaku: jednak pro svou hrdost, jednak proto, že ztratil příjem a s ním spojenou svobodu. Uvědomuje si svou tělesnou slabost, svou neschopnost vypořádat se s okolím. Začíná jeho nejtěžší duševní krize. Když se do záležitosti vložilo mnoho kritiků a díky mimořádnému úsilí rektora AVU architekta Gočára je jeho profesorská smlouva obnovena. Krize ale pokračuje v neztenčené míře. Kupka trpí stihomamem, takže Nina (Eugenie Kupková) v zoufalství a ze strachu o svůj život chce zařídit jeho převoz do ústavu pro duševně choré. Waldes je tím naprosto šokován, zabrání tomu a nabízí finanční podporu. V listopadu jedou Kupkovi na Korsiku, kde se Kupka zotavuje. (Životopis F. Kupky zpracovaný Medou Mládkovou v katalogu k pražské výstavě F. Kupky v Domě U Černé Matky Boží v roce 1996.)
      Historička umění Anna Pravdová ve svém již citovaném příspěvku František Kupka a jeho čeští studenti v Paříži, uvádí: „Naštěstí tehdejší rektor Akademie Josef Gočár nejenže Kupkovo angažmá nezrušil, ale díky němu Akademie dokonce částečně uhradila i Kupkovy léčebné výdaje… je však nutno náležitě ocenit jejich velkorysost vůči českému malíři, kterému byl vlastně profesorský post ušit na míru, aby měl zajištěn stálý příjem a důchod.“
      (Kupkovi bylo dokonce započteno dvacet let jeho soukromé umělecké praxe pro výpočet platu i důchodu.)

      MF DNES 31. 12. 2011:
      Přivlastňovali si jej Francouzi i komunisté. Kupka nebyl ani jedno
      Meda Mládková uvádí vzpomínku na setkání s Adolfem Hoffmeisterem v roce 1968…. „Bylo mi řečeno, že jste v roce 1948 představil Kupku jako nadšeného komunistu, který vám přišel gratulovat ke konečnému vítězství vaší partaje. Vy musíte dobře vědět, že je to vyloučená věc. „No, máte pravdu,“ odpověděl Hoffmeister, „ale na vyslanectví přišel! Chodil si přece každý měsíc pro svoji rentu, kterou měl již od roku 1923 za odbojovou činnost v době první světové války.“
      Tuto rentu pobíral Kupka zřejmě až do své smrti roku 1957, jakkoli čs. koruna tehdy nebyla konvertibilní! Už samotný tento fakt je dostatečným argumentem pro právo ČR převézt urnu s jeho popelem na Slavín!

      09.08.2012 (2.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. petr pavlovsky

      petr pavlovsky

      Pedagogická činnost F. Kupky:
      Po I. sv. válce Kupka působil jako externí profesor Akademie výtvarných umění v Praze. Poněvadž nechtěl opustit Paříž, dohodl se s vedením školy, že bude ve Francii pracovat jako stálý průvodce a rádce českých stipendistů. Jeho pařížskou speciálkou prošlo mezi válkami pár desítek malířů a sochařů, např. Josef Šíma, Jan Zrzavý, Vincenc Makovský, Allén Diviš a Jan Bauch.

      Výstavy:
      1902 Praha, výstava souboru 28 kreseb;
      1905 Praha, Kolín, Tábor;
      1906 Praha (vystaveny cykly Peníze, Mír a Náboženství);
      1912 Paříž, Podzimní salón ( vystaveny první Kupkovy abstraktní obrazy
      Dvoubarevná fuga a Teplá chromatika);
      1924 Paříž, souborná výstava v galerii Le Boëtie;
      1946 Praha, S. V. U. Mánes, Výstava životního díla 1880 – 1946 k 75. narozeninám (kurátor výstavy a autor předmluvy katalogu sám Kupka);
      1946 Praha, Kramářova vila, výstava grafiky;
      1951 Paříž, galerie Louis Carré;
      1951 New York, Muzeum moderního umění, výstava vrcholných děl cyklu; Pohybových rovin – začátek plného světového uznání;
      1958 Paříž, Museum moderního umění, první velká retrospektivní výstava;
      1968 Praha, Mánes;
      1975 New York, Guggenheimovo muzeum;
      1989 Praha, Anežský klášter, výstava Kupkových stěžejních děl;
      1990 Paříž, Muzeum moderního umění města Paříže (dnes Centrum George; Pompidou), jedna z největších výstav Františka Kupky vůbec (cca 300 obrazů);
      1994 Japonsko;
      1998 Praha, Veletržní palác;
      1998 Brno, Moravská galerie;
      1999 Praha, Rudolfinum, Kupka – Waldes, malíř a jeho sběratel;
      2000 Brusel, České centrum – výstava politických kreseb a karikatur;
      2004 Paříž, Museum d`Orsay, K pramenům abstrakce (Kupkovi věnováno více místa než světově známým abstraktním malířům Kandinskému, Malevičovi nebo Delaunayovi);
      2003 Praha, stálá expozice Kupových děl v Muzeu Kampa;
      2004 Litoměřice, Severočeská galerie výtvarných umění, výstava Kupka Kupků (koncepce výstavy Ludmila Vachtová).

      09.08.2012 (9.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Denní sen:
      Zítra se vrací naše olympijská výprava přes Paříž. Z vděčnosti k umělci, z jehož obrazu Dvoubarevná fuga (1912) je převzat její úspěšný olympijský kostým, tam vyzvedla jeho prakticky zapomenutou urnu, aby ji přivezla do Prahy, kde bude uložena na Slavíně v sousedství urny s popelem A. Muchy.

      12.08.2012 (21.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. petr pavlovsky

      petr pavlovsky

      MFDnes, 24. 7. 12, pod titulkem Vzkaz od dívky s patentkou:
      Spravedlnost není!… dvojí loupež majetku továrníka a mecenáše Jindřicha Walese a jeho dědiců: nacistickou „arizací“ a „znárodněním“ naší Třetí republiky. Uloupen byl i portrét Dívka s patentkou od „nejdražšího českého malíře Františka Kupky“. Dívka s patentkou je „na světě nerozšířenější ženský portrét“.

      16.08.2012 (1.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. petr pavlovsky

      petr pavlovsky

      Jindřich Waldes – 2. července 1876 Nemyšl u Tábora – květen 1941 Havana (přesné datum úmrtí není známo), významný podnikatel, český vlastenec a mecenáš umění.
      V roce 1939 byl Jindřich Waldes pro svůj židovský původ zatčen gestapem a dva roky vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. V roce 1941 ho jeho rodina, kterou Jindřich nechal emigrovat do USA před válkou (on sám z vlasteneckých důvodů se rozhodl zůstat v Československu), z nacistického vězení vyplatila za osm milionů korun. Waldes však nepřežil dlouhou plavbu a za nevyjasněných okolností v květnu 1941 zemřel v kubánské Havaně kde loď zakotvila během cesty.
      Jindřich Waldes byl kromě podnikání také velkým sběratelem umění. Roku 1918 založil vlastní muzeum knoflíků s více než sedmdesáti tisíci exponáty. Bylo zrušeno teprve v roce 1947, když sbírku získalo Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Vedle knoflíků Waldes také sbíral obrazy, zejména plátna svého přítele, malíře Františka Kupky.
      Naštěstí pro nás byl Fr. Kupka árijec (jakkoli zřejmě „Weissjude“), jinak by asi dopadl jako Karel Poláček jemu podobní čeští umělci. Mezi Židy českými a francouzskými nedělali nacisté rozdíl!

      16.08.2012 (1.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. petr pavlovsky

      petr pavlovsky

      Dívka s patentkou…. a logo dalšího Waldesova přítele , malíře a grafika Vojtěcha Preissiga, které pomohlo „prodávat tento úžasný český vynález po celém světě“. V. P. zahynul 11. 6. 1944 v Dachau.
      Podobně jako F. Kupka velký český vlastenec už před I. sv. válkou (edice česká grafika, od 1905. Působil v pařížském ateliéru A. Muchy (všichni tři začínali secesí), 1910 – 30 v USA, podobně jako F. K. dospěl v malbě i grafice k symbolistnímu a konečně i k abstraktnímu projevu (Zrození země, 1936). Do koncentráku šel za odbojovou činnost.
      S urnou jeho popela starosti opravdu nejsou!

      16.08.2012 (22.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. petr pavlovsky

      petr pavlovsky

      ČESKÝ ROZHLAS, jehož jsem, by the way „dvorním kritikem“, vysílá každé ráno rozhovory s „jaktovidiči“, jak se jim v rádiu říká. Ty jsou pak v přepisu zveřejňovány na internetu. Před čtyřmi měsíci: (http://www.rozhlas.cz/praha/jaktovidi/_zprava/jak-to-vidi-spisovatel-ivan-kraus-23-brezna–1036276)

      Vladimír KROC, moderátor:
      ——————–
      … se objevila iniciativa převést urnu s ostatky malíře Františka
      Kupky z nejvýznamnějšího pařížského hřbitova na Vyšehrad do Prahy. Co si o
      tom myslíte?
      Ivan KRAUS, spisovatel
      ——————–
      … Já chápu ten podnět, jo? Chápu ty lidi, kteří tady vyvíjí jakousi
      iniciativu, ale víte, je to, musím říct to, že prostě ten Pere Lachaise je
      místem, kde jsou různí velikáni od Chopina, Beliniho, Rossiniho a tak dále,
      nebudu je všechny jmenovat a dále musím říct, že ve Francii najdete Picasa a
      Van Gogha, nikloliv na Pere Lachaise, úplně mimo a mnoho jiných, Chagalla, v
      malé vesničce, která se jmenuje San Polvance, na jihu, kde maloval na
      sklonku života. Francie je země absorpční. Ona to patří, platí pro
      literaturu, přijme ty lidi, nebo musejí se prosadit a prosadí-li se, jsou
      počítáni jako takoví částeční Francouzi, kteří uspěli. To se týká i našeho
      slavného pana Kupky a mně se zdá, že kunsthistorikové… mají
      pravdu. My, kdybychom chtěli, my Češi, náš stát, tak bychom řekli, no,
      Kolumbiárium nám se příliš nelíbí, náš velký rodák je poněkud stranou,
      udělejme něco, dohodlo by se to s referenty francouzskými, protože, a dal by
      se udělat nějakej pěknej pomník přímo na tom hřbitově a byli bychom všichni
      spokojeni. Odpovídalo by to i jeho názoru, o tom je korespondence, že jako
      člověk i malíř tam už zůstane, že jo, to …
      Vladimír KROC, moderátor
      ——————–
      Já jsem shodou okolností včera mluvil s dokumentaristkou Lenkou Jaklovou,
      která za tou iniciativou stojí a ona argumentuje, že to tvrzení, že Kupka
      chtěl zůstat ve Francii je prý, jak říká, vytrženo z kontextu, že si
      nedovede představit, že by v závěti v 50. letech napsal, že by se rád vrátil
      do stalinistického Československa.
      Ivan KRAUS, spisovatel
      ——————–
      … já vám to řeknu ještě jinak. A co teda Poláci? Proč by neměli
      mít Chopina domů, dovoz. A co Rusové? Chagalla? Tak takhle ten Kupka, náš
      Kupka, náš rodák je světový malíř propojený svým způsobem s Francií, tam
      taky získal jisté impulsy, tak jako Picaso, jako kubisti a tak dále a tak dále
      a my bychom víc udělali, kdybychom tam, řekněme, zařídili pomník. Ale víte
      co? Pro mě je tahle ta zpráva, zpráva o nás trošku. To jsem zase u toho
      podučitelství a plebejství. Víte co nám nejde, pane Kroci? Nám nejdou gesta.
      My uděláme, rozmáchneme se a vždycky někde zapraská sako. Mně se to zdá,
      podívejte se, co si budeme, řekněme, nalejme si čistýho vína, bude na
      Vyšehrad, když to zrealizují, chodit víc lidí? Nebylo by lepší, ptám se
      tady, kdyby paní ministryně kultury, jež v tom taky za TOP 09 funguje, se
      postarala o to, aby v našich učebnicích Kupka a další, Jean Gaspard Deburau,
      malíř Šíma, malířka Toyen, se tam objevili a naši mladí lidi se dozvěděli
      něco o lidech, který pro tuhle zemi něco zajímá. Nemluvě o Brožíkovi, který
      byl dokonce zvolen na konci 19. století mezi 40 těch slavných akademiků, to
      nikdo nedosáhl a také byl českého původu. My prostě si myslíme, víte,
      kdybych byl brutální, tak bych řekl, co je doma, to se počítá. Vobraz visící
      v krásným muzeu dík paní Mládkový v Kampě, obraz visící v Paříži je
      celosvětovou záležitostí. My v tom nic už nezměníme. A my se cítíme dotčeni,
      což chápu, ale mohli bychom to, to řešení je zvláštní, jo, to řešení je
      zvláštní a ještě k tomu mám jedno slovo, a jak to bude dál? Bude takové
      jakési kolegium, který řekne, ten jo, ten ne? Šíma ne? Proč? Josef Šíma je
      vlastně zase tvůrce lyrický abstrakce, to se lze dočíst, nebo ověřit si.
      Deburau se taky narodil v Kolíně, skvělý to mim, že jo, vlastně zakladatel
      celýho vývoje pantomimického. Já, já žasnu, že prostě nám ty gesta nějak
      někdy nejdou. Ministr obrany, že jo, jakoby ministerstvo, bude z toho, víte,
      já z toho mám takovej pocit, jako když se kladou věnce k hrobu neznámýho
      vojína. A obvykle je kladou známí generálové. Je to, je to vidět, ale moc mi
      to neříká. (KONEC)

      Několik věcných poznámek:
      1.Představa, že bychom my (tedy ČR) mohli nechat na hřbitově Pere Lachaise cokoli zřídit, natož pomník, je zcela mimo realitu, je to čirá myslitelnost. Pokud jde o citované kunsthistoriky, je nutno upřesnit, že odpůrci „repatriace“ F. Kupky jsou jenom někteří čeští kunsthistorikové; jiní, např. rektor AVU Kotalík, ředitel Vojenského historického muzea Knížek, předpokládám, že i J. Machalický z Muzea M. Mládkové a z Lidových novin a konečně i sama M. Mládková (vystudovaná historička výtvarných umění) mají názor opačný. Konečně umístění urny není vůbec záležitost kunsthistorická (nejde tu o kvalitu Kupkových děl, kunsthistorický názor obou stran sporu je shodný), ale záležitost politická! Jde o to, nakolik se ke Kupkovi hlásí český národ! Rozhodovat proto nemohou kunsthistorici, to by bylo nedemokratické elitářství. Rozhodovat musí „lid“, resp. jeho volení zástupci.
      2.Pokud jde o Kupkovu korespondenci, o jeho přání, co do pohřbu – že si přeje, aby jeho ostatky zůstaly ve Francii – tam není nic. Počátkem 20. let si v ní ovšem stěžoval svému mecenáši Waldesovi na intriky svých kolegů – pedagogů AVU.
      3.Žádnou závěť F. Kupka nezanechal, generální dědičkou byla ze zákona vdova – Francouzka Eugenie K. Ta jej i nechala pochovat, tak, jak sama uznala za vhodné, tedy jako Francouze, bez jakékoli zmínky o jeho národnosti či povolání (malíř).
      4.Srovnání s některými naturalizovanými Francouzi cizího původu nesedí.
      Chopin byl sice Polák, ale rozhodně se nezasloužil o stát Polsko, neorganizoval jeho legie a konečně nebyl polským vysokoškolským profesorem; ani rentiérem a doživotním důchodcem.
      Chagal byl ruský Žid, který se s židovstvím identifikoval, jak vyplývá přesvědčivě z námětového okruhu jeho tvorby. Navíc emigroval ze SSSR, a to se neodpouští!
      Jean Gaspard Deburau měl francouzského tatínka a cítil se bezezbytku jako Francouz a je tak i ve Francii chápán – určitě ne jako přistěhovalec z Česka (což Kupka až do smrti byl a je dodnes).

      21.08.2012 (17.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. petr pavlovsky

      petr pavlovsky

      Petra Smítalová: František Kupka, démon aukčních síní, Instinkt č. 28/11, 15.07. 2011 /kráceno/

      Minulý měsíc se v proslulé Sotheby’s jeho obraz Pohyb prodal za 35 a půl milionu korun. Další jeho díla suverénně okupují první místa žebříčku českých aukčních rekordů. Přitom tenhle průkopník abstraktního malířství za svého života často neměl ani na nájem…. Velmi uzavřený štíhlý muž potýkající se s depresemi se zajímal o filozofii a vědu, ale také o spiritismus. Proč je dnes František Kupka, který by se letos dožil 140 let, pro sběratele umění tak atraktivní?
      Byl to samotář a solitér. Nikdy dlouho nevydržel tvořit pod praporem té či oné umělecké skupiny, ať už to na začátku jeho kariéry byli takzvaní nazarénové zdůrazňující v umění náboženské, alegorické a filozofické prvky, nebo později orfisté, kteří pomocí linií a barevných ploch přibližovali malířství hudbě či poezii. Jeho individualismus potvrzuje i text, který v roce 1913 napsal pro německý časopis Meister der Farbe: „Musíme umění poznat sami! Ne skrze texty spisovatelů, kteří se uměním zabývají a kteří tento nebezpečný jed přenášejí na duchovní pracoviště umělců, kde brzdí a zdržují vnitřní tragédii, která se děje a odvíjí v každém z nás… Mne teorie děsí… Přijímat je, aniž je člověk zažil, je jako chtít polknout kousek chleba, aniž by jej člověk rozkousal. Všechny pramení z předpojatosti, mohou pocházet od realistů, symbolistů, syntetistů, futuristů – -istů, -istů, -istů. Umění jakožto vlastnost síly, moci a energie tkví v každém z nás.“
      Když v roce 1912 na Podzimním salonu v Paříži vystavil své abstraktní obrazy Dvoubarevná fuga a Teplá chromatika, lidé se smáli, nebo rozpačitě krčili rameny. Na jeho hlavu se snesla nelítostná kritika, snad jen Guillaume Apollinaire bránil jeho „ryzí umění“. Už v roce 1905 (to už žil devátým rokem ve Francii) píše Kupka svému příteli básníku Svatopluku Macharovi: „Míním, že není zapotřebí malovat, kopírovat stromy, když cestou do výstavy lidé vidí lepší ve skutečnosti: Maluji, ano, ale jen pojetí, chceš-li synthese, akordy a podobné.“
      Extrémně citlivý a hloubavý výtvarník naplňoval své obrazy druhými, třetími i dalšími plány. Za jeho malbami stály hodiny strávené nad filozofickými traktáty, měsíce studia přírodních věd na pařížské Sorbonně, ale také zkušenost s meditací a spiritismem. V biologických laboratořích univerzity zkoumal strukturu živých i neživých organismů a pak se ve svých obrazech pokoušel najít souvislosti mezi mikrokosmem a makrokosmem. To všechno u méně připraveného diváka znamenalo většinou jediné: nepochopení. A když se k tomu přidala Kupkova nepřístupnost, nechuť ke společenským akcím všeho druhu a averze vůči obchodníkům s obrazy, pověst podivína byla na světě. Ovšem bytostný individualista a hledač nemohl jinak.

      Za výjimečnost se platí miliony

      Důvody současného hladu po Kupkových obrazech jsou nasnadě: výjimečnost a malá dostupnost jeho díla. „Na Kupkovi je výjimečné, že k abstraktnímu umění došel velmi přirozenou cestou přes realismus, symbolismus, secesi, expresi, fauvismus a další směry. Důležité persony výtvarného dění první poloviny 20. století, jako byl Filla, Čapek nebo Špála, byly ovlivněny směry, které už ve světě více méně existovaly, ale Kupka našel nové východisko, byl naprosto svůj. Nechával se ovlivňovat hudbou, východními duchovními naukami, zajímal se o teorii relativity, fyziku, optiku, psychologii, astronomii i archeologii. Šíře jeho zájmů byla neuvěřitelná. Navíc za svůj život namaloval asi jen 280 velkých olejů, a z toho pouze polovinu abstraktních, takže ty na volném trhu prakticky nenajdete. Téměř všechny už vlastní muzea, nadační sbírky nebo galerie. Co víme, tak v držení sběratelů je asi jen pět nebo šest velkých obrazů,“ vysvětluje možné příčiny současné kupkomanie Jiří Rybář z aukční společnosti 1. Art Consulting a přidává vzpomínku na slavného umělce: „Kupka zůstal bez agenta téměř celý život, odmítal to, ale přátelil se Jindřichem Waldesem, což byl pražský podnikatel a milovník umění, který kupoval jeho obrazy. Jeho syn Jiří mi kdysi vyprávěl, jak byl jeho otec ve Francii ve 30. letech přímým svědkem Kupkovy velké chudoby. Některé své obrazy prý maloval velmi dlouho. Měl je uložené pod kobercem a v průběhu osmi až deseti let je postupně vytahoval a přemalovával. Jindřich Waldes na hrdého Kupku, kterému chtěl finančně pomoci, vymyslel fígl. Vždycky ho prý vyprovokoval k sázce, o které předem věděl, že je prohraná, a jako výhru mu pak mohl vyplatit nějaké peníze, aniž by malíře přivedl do rozpaků.“ Kdyby se František Kupka dožil toho, jak se jeho obrazy dnes draží za milionové sumy a jaký mediální a sběratelský kolotoč se kolem něj roztočil, možná by mu to vzhledem k jeho introvertní povaze nebylo příliš po chuti, ale rozhodně už by se nemusel sázet, aby přilepšil stavu svého konta.
      Z Dobrušky do Paříže
      Ačkoli to zprvu vypadalo, že Kupka bude obyčejným řemeslníkem, jeho talent se velmi brzy přihlásil o svá práva. Jako nejstarší z pěti dětí v rodině městského tajemníka se sice v Dobrušce vyučil sedlářskému řemeslu, ale už tehdy maloval vývěsní štíty a obrázky svatých. Jeho sedlářský mistr Josef Šiška, který ve svém domě pravidelně pořádal spiritistické seance, ho navíc přivedl k zájmu o mysticismus, který pak ovlivnil i Kupkovu tvorbu. Když mu bylo deset let, zemřela mu matka. Otec se velmi brzy znovu oženil, ale malý František s macechou nevycházel dobře (prý ničila jeho kresby), což způsobilo i jeho výrazné zhoršení ve škole, kde několikrát opakoval pátou třídu.
      V roce 1988 dostává od starosty Josefa Archleby svou první zakázku, na obraz svatého Josefa, a také se začíná připravovat na přijímací zkoušky na akademii u profesora Aloise Studničky v Jaroměři. Hned příští rok skutečně nastupuje na pražskou AVU, kde si přivydělává hodinami kreslení a také jako spiritistické médium. Po absolutoriu v roce 1892 je přijat ještě na Akademii ve Vídni, ale z finančních důvodů ji nedokončí. V té době maluje málo, ale hodně čte, zvlášť německé a francouzské filozofy, jako Kanta, Schopenhauera, Bergsona a Nietzscheho. Seznamuje se s německým malířem a theosofem Karlem Diefenbachem a na čas vstupuje do jeho umělecké a duchovní komunity v Huettelsdorfu u Vídně. Stává se přísným vegetariánem a každý den pravidelně cvičí, což pak disciplinovaně dodržuje celý život. Živí se hlavně portrétními zakázkami a také maluje obraz Poslední sen umírajícího Heinricha Heina, který má obrovský úspěch. V roce 1894 si bere za ženu dánskou módní návrhářku Marií Bruhn a rok nato společně procestují sever Evropy. Pak Kupka zamíří do Paříže, kde se zapíše na École des Beaux-Arts a usadí se tu natrvalo. Seznamuje se s mnoha českými umělci žijícími ve Francii, jako například s Alfonsem Muchou, a prožívá šťastné období. To ale v roce 1898 přeruší smrt jeho ženy Marie, která umírá na rakovinu. Ještě týž rok se Kupka na pár let zamiluje do bohémského děvčete z Montmartru jménem Gabrielle, maluje plakáty, dělá ilustrace pro různé časopisy (například La Plume nebo Cocorico) a získává si věhlas jako autor satirických kreseb a karikatur. V roce 1904 je na Světové výstavě ve Spojených státech oceněn zlatou medailí za obraz Balada – Radosti života. Dokud nešlo o abstrakci, Kupka byl veleben. Zklamání způsobené veřejným nepochopením ho teprve čeká. Tehdy se také seznamuje se svou budoucí ženou Eugenií Cécile Straub zvanou Nini, která je ovšem vdaná za alsaského armádního důstojníka. Přesto se Kupka s Nini usazuje v Puteaux a v roce 1910 se ve svých devětatřiceti letech podruhé žení (Eugenie K.). V témže roce také maluje svůj první zcela abstraktní obraz, Nocturne.
      Když v roce 1914 vypukne první světová válka, vstupuje Kupka jako dobrovolník k 3. pěšímu pluku francouzské cizinecké legie. Je ale záhy evakuován kvůli omrzlinám. Pomáhá tedy organizovat Československé legie ve Francii a v Paříži zakládá takzvanou Českou kolonii, jejímž předsedou je později zvolen. Pro legie tvoří propagační materiály, navrhuje uniformy, prapor i medaile. Za své zásluhy v armádě získá hodnost kapitána a seznamuje se s Tomášem Garriguem Masarykem.
      Po válce se vrací do ČSR a chvíli pracuje na ministerstvu obrany. Pak je jmenován profesorem pražské Akademie, ale odmítá akademické osnovy, a tak se dohodne s vedením školy, že zůstane v Paříži a bude tam dohlížet na československé stipendisty. V té době už má také podporu podnikatele Jindřicha Waldese, který od něj jeho obrazy kupuje až do roku 1938, než je pro svůj židovský původ gestapem zatčen a transportován do koncentračního tábora.
      Právě pro jeho galanterní firmu vytvořil Kupka známé firemní logo Miss KIN – dívku, která má před jedním okem patentní knoflík. Nápad vznikl v roce 1912, kdy se Waldes plavil do Ameriky a na zaoceánské lodi se bavil v baru. Potkal tu i jednu mladou dívku jménem Elisabeth, jež si v dobrém rozmaru přiložila k levému oku místo monoklu reklamní vzorek zvětšeného spínacího knoflíku. Waldes vše pohotově zachytil na fotografii, kterou pak předal svému příteli Kupkovi. Ten dívku namaloval v olejových barvách a malíř a grafik Vojtěch Preissig pak vyhotovil grafickou podobu slavné značky.
      Doma není nikdo prorokem
      Kupka se i mezi světovými válkami stále zajímá o ezoteriku a účastní se okultistických „soirées du vendredi“ (pátečních večírků), které pořádá výtvarný kritik Alexandre Mercereau. V roce 1919 je v Praze jmenován členem Spolku výtvarných umělců Mánes a účastní se jejich výstavy v Uměleckoprůmyslovém muzeu.
      Ve třicátých letech však prochází těžkým obdobím depresí. Své podrážděné nervy uklidňuje na Korsice. Koncem roku 1932 se uchyluje do úplné izolace a po několika záchvatech se přinutí strávit dva měsíce v radioaktivních lázních v Brides. Jeho duševní stav je vážný – několikrát předělává a dokonce ničí svá díla a zhoršuje se mu sluch. Dva roky nato už se ale blýská na lepší časy: Kupka znovu pracuje a v roce 1935 maluje své slavné Vertikály. O rok později vystavuje své Vertikální plány, Elementární hry a Newtonovy kruhy na výstavě v New Yorku. Je označen za jednoho z průkopníků abstrakce a v červnu vystavuje s Alfonsem Muchou v Paříži. Problémy s psychikou se ale stále vracejí. Válečná léta stráví i s manželkou Nini v Beaugency, téměř nemaluje a ve čtyřicátých letech často vystavuje, zejména ve Francii.
      U příležitosti malířových 75. narozenin se konají velké výstavy i v Praze. V osmdesáti letech pak Kupka uzavírá svou první smlouvu s galeristou – Louis Carre od něj odkoupí větší množství jeho obrazů. V roce 1956 totéž učiní i Alfred Barr, který mistrova díla pořídí pro newyorské Museum of Modern Art. Rok nato Kupka ve svém domě na pařížském předměstí Puteaux umírá. Jeho žena pak za skromný obnos prodává velký počet jeho děl pařížskému Museé National d’Art Moderne. Urna s ostatky slavného opočenského rodáka zatím sice odpočívá v katakombách kolumbária na pařížském hřbitově Pere-Lachaise, ale v současnosti už představitelé České republiky jednají o jejich převezení zpět do vlasti. Pokud se diplomatické jednání podaří, spočine Kupka už příští rok na pražském Vyšehradě.
      Zatímco Kupkovy obrazy se postupně staly součástí světových galerií – ve Vídni, New Yorku i Paříži -, v Čechách došlo ke skutečnému docenění malířova díla vlastně až v posledních letech. Ano, Kupka se dostal do encyklopedií, ale padesátá léta vzývající socialistický realismus mu rozhodně nijak nefandila. Později se o něm Češi dozvídali především zásluhou sběratelky umění Medy Mládkové, která koupila některé jeho obrazy, a kunsthistoričky Ludmily Vachtové, která o něm psala. V Praze výstava 1968.
      V roce 1998 se uskutečnila rozsáhlá domácí výstava v Národní galerii v Praze, ale ještě ani kolem roku 2000 nebyl na českých aukcích o jeho obrazy takový zájem jako dnes. Kupka předběhl svou dobu, a proto si na potlesk domácích davů musel počkat až tam nahoře. A teď slaví triumf.
      Kdo a proč chce Kupku?
      Nabízí se otázka, zda jsou Kupkovy obrazy pro jejich majitele pouhou investicí do trezoru, nebo malby obdivovaného výtvarníka kupují především jako výjimečné umělecké dílo. „Motivace nákupů v téhle cenové kategorii je vždycky dvojí; jednak je to dobrá investice a jednak úžasná kulturní hodnota, která dělá radost, zdobí, reprezentuje. Tedy, je-li na zdi, dennodenně odvádí dividendy. Nákupy jen do trezoru jsou proto výjimečné a málo pochopitelné. Ten, kdo si koupí Kupku, je zpravidla zanícený sběratel, který na to má peníze,“ říká architekt a sběratel umění Michael Třeštík. „Myslím, že pro kupce Kupky jsou jeho obrazy hlavně radost a prestiž,“ potvrzuje Třeštíkova slova i Jiří Rybář z 1. Art Consulting. „Všechny tři Kupkovy obrazy, které jsme jako aukční společnost prodali, tedy Élevation, Zhroucení vertikál i Abstraktní kompozici, koupili čeští kupci. … “ prozrazuje galerista, který je stejně jako většina odborníků přesvědčený, že obchodní hodnota Kupkových obrazů ještě zdaleka nevystoupala na své maximum. „Cenové nárůsty jeho děl stále nejsou takové, jaké by si zasloužil. O tom, že za Kupku se v budoucnu bude platit ještě víc, svědčí i fakt, že jeden francouzský sběratel, který vlastní jeho obraz, chce už nyní za jeho dílo přes sto milionů korun.“

      22.08.2012 (22.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    10. petr pavlovsky

      petr pavlovsky

      Společným jmenovatelem většiny těch, kteří chtějí, aby urna zůstala v Paříži je – bez ohledu na jejich věk, pohlaví, povolání či vzdělání – afinita k Francii a francouzké kultuře.
      Platí to určitě jak o kunsthistoričkách Pravdové a Klimešové, tak i o I. Krausovi – všichni tři žili nějakou dobu ve Francii a mají k ní přímo lokajský vztah; jsou přesvědčeni o nedostižnosti francouzské kultury a snaží se k ní přilísávat. Rubem toho je pak pohrdání kulturou českou a vším, co s tím souvisí jako něčím provinčním a apriori méněcenným. Proto pokládají případný převoz urna do Česka za umenšení Kupkova světového významu.
      Nejsou s to objektivně nahlédnout, že B. Martinů, převezený do Poličky 20 let po své smrti ve Francii, převozem své urny do vlasti nijak ve své světovosti umenšen není, a že kdyby např. urna s popelem A. Muchy byla v kolumbáriu v Paříži místo na Slavíně, nebyl by světovější ani o vous!
      Konečně centrem světového výtvarného umění už dávno /nejméně od poloviny min. století/ není Pařížje to New York!

      28.08.2012 (17.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    11. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Z diskuse k článku Služby, které jsem si neobjednal na internetovém deníku Neviditelný pes 8. IX ráno (6:11):
      „Také „veřejnoprávní“ ČT za její čím dál zkreslenější a tendenčnější zpravodajství,“ píše autor.
      Nejenom zpravodajství, ale i tzv. investigativní žurnalistika, musím dodat.
      Na můj mailem zaslaný podnět natočili Reportéři ČT reportáž o kauze dovoz/nedovoz urny s popelem Františka Kupky. ČT měla k dispozici můj průběžně doplňovaný blogTime out Petra Pavlovského No 32.
      Přesto v pondělí 3. IX. vysílaná, pouze 10 minutová reportáž vyzněla v tom smyslu, že urnu přivážet netřeba, a že to vlastně ani nejde, protože „není jasné, jak je to s Kupkovou pozůstalostí a s PRÁVY K NĚMU“ (55 let po smrti!) – říká tam na kameru náměstkyně MK ČR Matoušková.
      Přitom v mém blogu je přímo expertíza právníka, kde se praví, že všechna autorská práva k dílu F. Kupky vykonává již 40 let francouzský stát, na který přešla z odúmrti – dědil po bez dědiců zesnulé Kupkově dceři Eugenii. Dědil i tu urnu, takže by stačilo „jenom“ Francii požádat o výraz přátelství a spojenectví: „Prosíme, darujte nám urnu s popelem hrdiny I. odboje a našeho nejslavnějšího malíře! Na pařížském hřbitově Père la Chaise je uložena mezi desetitisíci neznámých Francouzů ve druhém suterénu kolumbária a bez zvl. povolení tam nikdo ani nesmí!“

      09.09.2012 (3.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    12. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Z diskuse k článku Petra Bahníka: Zabedněnost nebo schválnost? (Neviditelný pes, 6. IX. 12)
      Jako bytostný demokrat s odporem sleduji, jak v se různých, zdánlivě apolitických kauzách, vynořují elitářské skupiny, které si samozvaně, bez demokratického mandátu, činí nárok na to, aby měly hlavní slovo při řešení nějakého společenskéhpo problému. V otázce „remaku“ mariánského sloupu (a snad i Krocínovy kašny?) jsou to katolíci versus „protikatolíci“ a atheisté. V otázce „repatriace“ ostatků Františka Kupky jsou to některé české kunsthistoričky (UHS) versus někteří jiní čeští kunsthistorici (rektor AVU T. Kotalík, ředitel VHÚ Knížek, Meda Mládková).
      Kdyby byla otevřena zpochybňující otázka „remaku“ Betlémské kaple (kupodivu nebyla, jakkoli by byla historicky daleko oprávněnější než pochybnosti okolo Mariánského sloupu, protože dnešní podoba kaple není založena na žádných dochovaných dokumentech (nedochovaly se) ale na nejedlovské „historické“ fantazii, počítám, že by byli na jedné straně evangelící a na druhé „protievangelíci“ a atheisté.
      Všechny zde uvedené dvojice vzájemně se spořících množin občanů jsou samozřejmě z demokratického principu falešné! Nikdo z nich totiž nemá ani o chlup silnější mandát k řešení kauzy než ten poslední, zcela indifefrentní občan v „Horní-Dolní“, zvlášť, pokud je řádným plátcem daní! Nejde totiž o problémy dílčí, řešitelné přizváním zástupců spořících se stran! Jde o otázky týkající se obecně celé české veřejnosti, ať už se o ně zajímá nebo ne (to většinou), o otázky POLITICKÉ!
      Mají snad katolíci či naopak protikatolíci zvláštní právo na určování dnešní tváře Staroměstského náměstí? Nemáme snad stejné právo i já a se mnou všichni nábožensky indiferentní občané – daňoví poplatníci? Čí je Staroměstské náměstí? A čí jsou dochované zbytky Sloupu a kašny? (Za obnovení sloupu jsem, jakožto konzervativec, už zlomil nejedno kopí.)
      Pokud jde o F. Kupku, v odborných názorech na jeho dílo není mezi spořícími se historiky výtvarného umění sebemenší rozdíl! Tím spíš otázku „repatriace“ urny s jeho popelem nemohou řešit oni! To je otázka pro celý národ: chce se k F. Kupkovi jakožto Čechovi hlásit? Nebo jenom: „Kdo neskáče, není Čech“?

      09.09.2012 (4.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    13. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Po šesti nedělích uzavírám tento svůj kupkovský blog citací ze samého počátku: „Kdyby Kupku Francouzi měli za velikána svého, byla by už jeho urna dávno v Pantheonu!
      Francie Kupku za svého velikána nikdy nepovažovala (1) a nepovažuje ani dnes! (2) Důkazy:
      ad 1. Od prvního vystavení abstraktních obrazů na Podzimním pařížském salonu 1912 se Kupkovi až do smrti 1957 nikdy nedostalo plného společenského uznání. Jinak by nežil v permanentní existenční nejistotě, nebyl by finančně tolik závislý na profesorském platě z pražské AVU,
      Když v roce 1930 došlo k nedorozumění – vinou špatného překladu lékařské zprávy Kupkova francouzského psychiatra jej chtěla AVU zbavit profesury – Kupka se psychicky zhroutil. Tehdejší rektor AVU (1928 – 31), Josef Gočár, uvedl věc na pravou míru a Kupka vykonával pedagogickou funkci dál, až do řádného penzionování v roce 1938.
      Je třeba si uvědomit Kupkovu situaci: bylo mu 59 let a musel živit na předpokládané úrovni francouzskou manželku a vyženěnou dceru. Jeho postavení ve Francii bylo existenčně dosud tak špatné, že příjem z Prahy měl pro něho důležitost zcela fatální (nemluvě o odbojářské rentě za účast v I. odboji)!
      Tato kormutlivá situace se nezměnila ani po II. světové válce. Kupka si docházel na čs. velvyslanectví pro důchod i pro rentu – byl na nich závislý i nadále – a ty mu také byly ve francích – dle svědectví A. Hoffmeistra, čs. velvyslance v Paříži 1948 – 51 – vypláceny, i v době, kdy čs. měna přestala být konvertibilní.
      Kupka nikdy ve Francii nežil jako nezávislý profesionální umělec, který se živí prodejem svých děl. Svými díly by se neuživil. Proto je na desce před jeho urnou napsáno „František Kupka, rytíř čestné legie“, ale nestojí tam, že to byl malíř (natož slavný). On prostě jako uznávaný malíř nezemřel!
      ad 2. Vzhledem k tomu, že F. Kupka je i dnes, ačkoli jeho obrazy visí v Centre Pompidou a v Musée d´Orsay, pochován stále stejně – bez označení svého „stavu“, přičemž v blízkém okolí jsou urny daleko méně slavných a známých malířů, které jejich profesemi označeny jsou – je nesporné, že ani 55 let po své smrti Kupka v Pantheonu Francie nespočinul ani symbolicky.
      To je hlavní argument proti námitce některých frankofilních českých kunsthistoriček, že převozem urny do Česka, by byla umenšena Kupkova „světovost“, podepřená umístěním na prestižním pařížském hřbitově.
      Z téhož důvodu se ani nelze domnívat, že „repatriace“ urny by se mohla Francie nějak urážlivě dotknout. Lokalizace urny je evidentně pod francouzskou „rozlišovací schopností“.

      17.09.2012 (16.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    14. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Oprava:… až do řádného penzionování v roce 1939.

      18.09.2012 (10.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    15. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Absence národní hrdosti se někdy projeví i nekonáním, laxností politických představitelů národa, jejich neinformovaností, indolencí.
      Zpráva ČTK´:
      „Urna s popelem Františka Kupky zůstane s největší pravděpodobností na pařížském hřbitově Pere Lachaise. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg: ´On si přál být pohřben tady, jeho rodina je tady pohřbena. Nemáme právo ho přemístit.“
      Vaše Jasnosti, pane ministře, pane konzervativní předsedo TOP 09 a kandidáte na presidenta repuhliky, lituji, ale mluvíte z cesty. Z „politického strachu“, z lenosti svých úředníků (a úředníků MK ČR, tedy své zpoufalecké stranické kolegyně A. Hanákové) nebo z nevědomosti?
      1. Neexistuje jediný doklad o tom, že si Fr. Kupka přál být pohřben v Paříži, písemný ani svědecký! Dopisy J. Waldesovi, kde se, čerstvě znechucen intrikami na pražské AVU, identifikuje jako součást francouzuské kultury, jsou z poč. 20. let min. stol. Z hlediska Kupkova přání kde má být pochován jsou zcela irelevantní!
      2.„Francouzská rodina“ Fr. Kupky byli dva lidé: vdova Eugenie Kupka a její dcera prvního manželství. O jejich vztahu ke Kupkovi – českému malíři – svědčí absence jakékoli zmínky na desce u schránky urny (musela jí dát dělat vdova!). Stojí tam pouze: „Francois Kupka, rytíř četné legie“. O malířství (natož o češství) ani slovo. Přitom na sousedních urnách se občanské povolání běžně uvádí (ředitel drah, právník, lékař atp.).
      Obě „členky Kupkovy rodiny“ jsou pak pochovány úplně jinde, totiž v rodišti paní Kupkové.
      3. PRÁVO K REPATRIACI MÁME, jako stát i jako národ, a to věcné i symbolické!
      Fr. Kupka byl celoživotně výsostný vlastenec, pevně spjatý s rodnou zemí, jakkoli žil většinou ve Francii.
      – Člověk, který bez jakéhokoli předchozího vojenského výcviku, dobrovolně narukuje ve 43 letech do války na straně vlasti a národa, je vlastenec.
      – Muž, který pomáhá budoucímu presidentu vytouženého samostatného státu budovat zahraniční armádu (legie), je vlastenec.
      – Český umělec, který se krátkodobě vrátí do osvobozené vlasti a pomáhá ministerstvu obrany při tvorbě nových vojenských symbolů, praporů, uniforem, vyznamenání atp., je vlastenec.
      – Občan, který ve Francii právem pobírá čs. rentu za hrdinství v odboji, je oficiálně uznaný vlastenec.
      – Pedagog, který ve Francii vykonává (1924 – 38) funkci profesora AVU a věnuje se výchově čs. stipendistů (a dostává čs. profesorský plat), je vlastenec.
      – Člověk, který ačkoli trvale žil ve Francii, zůstal až do své smrti (1957) občanem ČSR a pobíral ve francích na našem velvyslanectví v Paříži odbojářskou rentu i profesorský důchod (i po roce 1948, kdy naše koruna už nebyla konvertibilní), je i komunistickým Československem uznávaný vlastenec.
      4. František Kupka žil ve Francii neustále ve značné společenské izolaci, umělecky nedoceněn a proto i v trvalé hmotné nouzi, ze které jej po zatčení a smrti J. Waldese zachraňovaly právě jen renty z ČSR.
      5. Způsob, jakým je dodnes uložena Kupkova urna na pařížskékm hřbitově (ve sklepě, oproti jiným světovým umělcům, Francouzům i cizincům, také pochovaným na Pére Lachaise, ale pod skvělými náhrobky nahoře), vypovídá o jeho místě v kontextu francoiuzskéí kulktury v roce jeho smrti i poozději. Kdyby se k němu Francie hlásila jako ke „svému“, byl by už dávno pochován jinak – v Pantheonu!
      6. Repatriovat národního hrdinu, státem uznaného vlastence a nejslavnějšího českého malíře všech dob, máme nejenom právo, je to naše národní a státní POVINNOST!

      Kdo jiný než my a kdy jindy než dnes se má k Františku Kupkovi takto přihlásit? Jeho rodné Opočno? To tak už dávno učinilo, jenomže Kupka není umělec provincionální, Kupka je světový malíř – ČECH!
      Svého češství se nikdy nezřekl a vždy je hrdě nesl, nasadil za ně i život (a u Arrasu jej málem i ztratil)!
      Nejde o to „přemístit ho“ (K. Schwarzenberg), jde o to převézt do ČR slavnostně urnu s jeho popelem, urnu zapomenutou přes půl století ve druhém suterénu kolumbária na Pére Lachaise. Převážení uren je – na rozdíl od převážení exhumovaných ostatků – zcela standardní postup, dělá to každá rodina. Nikdo není trvale pochován na místě, kde byl zpopelněn!
      PARALELA: V roce 1938 byly z Litoměřic, budoucího záboru, slavnostně na vyšehradský Slavín převezeny exhumované ostatky K. H. Máchy! Ta exhumace, nikoli pouhé přemístění urny, stála tehdy národu za to! Jistě, bylo mu úzko! Mně, ale i některým jiným Čechům, je „národně úzko“ i dnes!!!

      06.10.2012 (17.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    16. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      V tématu
      pokračuje Petr Pavlovský na i-DN 30. 11. ve svém textu „František Kupka II“: http://www.divadelni-noviny.cz/frantisek-kupka-ii

      30.11.2012 (18.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,