Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 20/2013)

    Shakespeare – náš současník!

    Komedii Sen noci svatojánské (A Midsummer Night´s Dream) napsal W. Shakespeare roku 1600 a situoval děj do antického Řecka. Bez sebemenší násilné aktualizace je ale možno ji hrát jako příběh zcela současný. Pohádkové či mýtické motivy nejsou – bohudík – žádná stará veteš!

    Jenom těm jde skutečně o všechno. FOTO archiv souboru

    Jenom těm jde skutečně o všechno. FOTO archiv souboru

    Tradiční český název kusu z pera J. V. Sládka je trochu zavádějící. Odkazuje totiž na katolické paradigma českého publika, jemuž byl překlad určen. Svátek sv. Jana Křtitele (něco z jeho ostatků je údajně uloženo ve slavném  relikviáři Svatého Maura na zámku v Bečově nad Teplou) slaví katolická církev 24. června. Anglikánská státní církev (neuznává autoritu papeže, který svaté jmenuje), byla ale ustavena teprve krátce před Shakespearovým narozením. Konečně on sám k ní teprve konvertoval a na konci života se do ní opět vrátil.

    Název originálu sice odkazuje k astronomickému slunovratu, který připadá nejčastěji stejně jako letos na 21. června, ale tzv. Midsummer Day slaví Angličané 24. června.

    Jakkoli tedy není v originále o svatém Janu ani slůvko, mám podezření, že „svatojánský fenomén“ v tehdejším publiku fungoval. Každý světec měl totiž jakýsi svůj oficiální „resort“, každý byl patronem nějakých přesně určených profesí. Mezi ty Janovy patřili i tesaři, tkalci, krejčí, truhláři, koželuhové a sedláři (látač měchů); ve čtveřici, na kterou byla zúžena řemeslnická parta v této insenaci, je navíc pouze řezník, ale toho v žádném českém překladě beztak nenajdete. „Ovárka“ bychom navíc mohli přiřadit ke svatým Janem ochraňovaným hospodským, kterážto profesní unie byla ještě v 19. století na českém venkově běžná. K Janovým chráněncům patřili i zedníci – truhlář hraje mj. zeď. Sv. Jan Křtitel byl prostě patronem všech řemeslníků, kteří jsou osobami dramatu, což asi nebude náhoda.

    Ať tak či tak, ve vlastní hře není po křesťanství ani stopa, je skrz naskrz renesančně pohanská. Proto dnes volně česky: „Sen slunovratové noci“.

    O bohy samozřejmě netřeba se obávat. FOTO archiv souboru

    O bohy samozřejmě netřeba se obávat. FOTO archiv souboru

    Shakespearova komedie má tři dějové roviny: božskou (pohádkovou), panskou a lidovou.  Odvážné dramaturgické gesto režisérky spočívá ve vynechání té prostřední: žádná svatba vévody, žádné šlechtické publikum pro výstupy ochotnických řemeslníků. Panstvo, pro které svou inscenaci nacvičují, jsme výslovně my v hledišti.

    Hra se tím zjednodušila zcela zásadně. Je tu klasicistická jednota místa – les – a téměř i klasická jednota času, jakkoli o „dobu jednoho oběhu Slunce“ zřejmě nejde. Týž svět, totéž prostředí, jednou z hlediska bohů, podruhé z hlediska lidí. O hypotetickém panstvu (Pyramus a Thisbe) se tu pouze hraje jakási pohádka. Text se tím přiblížil postupům lidového divadla a vůbec bych se nedivil, kdyby za něj časem vzaly i další amatérské soubory.

    O bohy samozřejmě netřeba se obávat, řemeslníkům také nic vážného nehrozí. A tak je celé drama zkoncentrováno na obě milenecké dvojice – jenom těm jde skutečně o všechno. Byly ale oproštěny od vazeb na rodiče i na vládce; nikdo jim do ničeho nemluví,  zůstali moderně sami, jen se svými vášněmi. Představení tak oscilovalo mezi zábavným kočkováním Oberona a Titánie, jehož protipólem je umělecké pachtění řemeslníků a smrtelně vážné řešení základního lidského vztahu předváděného bez rezerv, eroticky  a zároveň velice cudně. Motorem všeho jsou obě dívky. Jejich chování je aktuálně emancipované: nápadníci je uhánějí, ale ony si vybírají, ony mají poslední, nikým dalším nezvratitelné slovo.

     Ve scénách ochotníků (amatéři hráli matéry) se nejvýrazněji projevila snad jediná patrnější slabina představení – nedostatečná odlišenost různých rovin řečového projevu. FOTO archiv souboru

    Ve scénách ochotníků (amatéři hráli matéry) se nejvýrazněji projevila snad jediná patrnější slabina představení – nedostatečná odlišenost různých rovin řečového projevu. FOTO archiv souboru

    Zpočátku to vypadá na „hru s nulovým součtem“, do které vstupuje Helena s handicapem nemilované. Zásah Pukův ale vše obrátí, takže agón je vyrovnaný až do závěru, kdy moudrý Oberon změní pravidla a hra začne mít součet nenulový – obě strany vyhrají. Dvojice je zřejmě promyšleně obsazena, temperamentní Hermie  sedí Sandře Kotisové jako ušitá na míru! Helena  Terezy Sochové je poněkud unylá, ale právě tím jsou obě figury komplementární. Jistým problémem, možná i režijním,  jsou její občasné intonační nejistoty.

    Z ostatních herců zaujal nejvíc Petr Toman ve vděčné roli Puka: dokázal výtečně využít svého fyzického specifika  (hubená, kostnatá postava) k vytvoření sympaticky poťouchlého hyperaktivního skřítka, který nekoná, aby se zalíbil pánovi, ale především proto, že jej to nesmírně baví. Jan Kroul jako všech rolí lačný Špulka (Klubko), se vypořádal i s obtížnou polohou zmateného oslího milence Titánie se ctí. Šťastně jednoduchý, sebejistý člověk: nejenom lva, i toho osla mi dejte, zahrál bych i měsíční svit.

    Ve scénách ochotníků (amatéři hráli amatéry)se nejvýrazněji projevila snad jediná patrnější slabina představení – nedostatečná odlišenost různých rovin řečového projevu: veršované pasáže nejenom nabízejí, ale vlastně vyžadují odlišení v dikci. Vyšší stylizace a občas i neskrývaný patos by byly na místě (realismus je vůl, vece Jiří Voskovec).

    FOTO archiv souboru

    Jakou má kdo lžíci, tolik nabere. FOTO archiv souboru

    Originální je řešení prostoru. Není v něm nic než tři silné, textilní vertikální válce – znak kmenů stromů. Na první pohled by se mohlo zdát, že budou mít pouze funkci jakýchsi trojrozměrných „screens“. Jsou však otevírací, takže ve výši hlavy mohou vznikat jakési kóje, ve kterých jsou dle potřeby usazeny nadpřirozené bytosti. Jednoduchá herecká manipulace s nimi ukazuje k moderní tendenci tzv. akční scénografie, která divadelní funkčnost upřednostňuje před výtvarným efektem. Ten si divák naopak užije prostřednictvím nadčasových kostýmů a především „face painting“ – líčených masek Puka a jeho družiny. I zde je ale vše důsledně podřízeno hereckému výrazu, stejně jako tomu bylo v alžbětinském divadle – ani stopa po barokní opulentnosti následující epochy.

    Inscenace ukazuje cestu, jakou  je pro amatéry výhodné vydat se za klasikou a jaká není bezprecedentní: různě zjednodušený Shakespeare se hrál v Anglii i na kontinentě po staletí, s Goethovým Faustem si lidové loutkové divadlo také poradilo po svém (pokud nešlo rovnou k jiným pramenům). Jakou má kdo lžíci, tolik nabere, říká Vladimír Holan. Tento soubor si pokrm skromně upravil k velkosti své lžíce, a proto dokázal mísu vybrat dočista!

    Divadlo DRH – Noc v čase slunovratu. Koláž z českých překladů komedie W. Shakespeara Sen noci svatojánské. Dramaturgie, scénografie, režie Majka Kotisová, realizace scény Luděk Švehla, kostýmy Vlaďka Švehlová, design obličejů Jan Hlaváč, světla a zvuk Jiří Švehla, dramaturgická spolupráce Vladimír Zajíc.

    ///

    V současnosti celosvětově používaný Gregoriánský kalendář je o 13 dní před daty kalendáře Juliánského, změna nastala necelých 20 let před vznikem hry (byl zaveden v roce 1582 papežem Řehořem XIII.). Z tohoto hlediska premiéra inscenace 7. 6. 2008 byla blízko onomu  Midsummer Day z doby Shakespearova mládí.

    FOTO archiv souboru

    Realismus je vůl.  FOTO archiv souboru

    Psáno z představení DRHu v Žižkovském divadle 26. května 2013. Čeho je název divadla zkratkou nelze na internetu zjistit. Třeba Divadlo rozpustilých z Hronova – tam soubor údajně vznikl.

    Obsazení postav:

    Oberon – Jan Hlaváč; Puk – Petr Toman; ; Dáma (víla) z Pukovy družiny – Linda Kotisová; Titánie – Eva Motyková; Hermie – Sandra Kotisová, Lysandr – Jan Szabo; Demétrius – Jan Rampas; Helena – Tereza Sochová; Petr Vingl, principál  (tesař) – Vladan Milčinský; Honza Špulka (tkadlec) – Pyramus, Osel – Jan Kroul; Pepa Pískle, (látač měchů) Thisbe – Jiří Werner, Bobeš Ovárek (řezník), Zeď, Lucerna – Martin Vakrčka; Robin Klínek (truhlář) – Lev – Jiří Matějček.


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 20/2013)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      DRH znamená: Dramaturgie – režie – herectví.
      Soubor vznikl při Jiráskově Hronovu 2006 v semináři M. Kotisové a Vl. Zajíce Od slova k jevištnímu tvaru. Je tvořen ochotníky z mnoha koutů Čech, Moravy a Slezska (Karlovy Vary, Praha, Olomouc, Havířov, Ostrava, Týn nad Vltavou…).Vede jej režisérka Marie Kotisová a dramaturg Vladimír Zajíc.
      Viz: http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=15783

      02.06.2013 (23.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,