Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Time Out Petra Pavlovského (No. 12/2013)

    Až do roku 1990 jsem se mohl věnovat svému nejvlastnějšímu oboru, teatrologii, pouze na amatérské bázi, čímž jsem se nijak nevymykal  z množiny dalších uměnovědců, kteří si „to své“ mohli také kutat jenom soukromně, ale o to zarputileji. Živili jsme se různě, tu něčím příbuzným, tu úplně vzdáleným a neplacená věda byla prostě hobby. Jeho výsledky se dokonce někdy podařilo i legálně zveřejnit!

    Lubor Kasal, Tom Kirkwood: Orangutan v továrně, r. Laco Špais, Josef Jan Kopecký, prem. 7. 4. 2011, Divadlo Triarius Česká Třebová. FOTO Audimafor 2012

    Bylo to relativně svobodné v tom smyslu, že nám nikdo nepřikazoval, kam máme své bádání nasměrovat. Každý si prostě bádal na tom, co jej nejvíc vzrušovalo. Pro mne to byla teorie divadla (kdyby nebyla, neměl bych po příchodu na FF UK v roce 1990 co přednášet).

    Po pár letech u kotle jsem se zavedl alespoň jako výtvarný (umělecká řemesla, užitá umění) a posléze i divadelní kritik, samozřejmě externí (většinou na tzv. „volné noze“) nabízející své textíky tu i onde, vlastně kromě Rudého práva a Tribuny všude. Jako pravý „theaterman“ jsem československé divadelnictví samozřejmě sledoval ze všech sil a příležitostně i sbíral vhodné příklady pro teoretický výklad tolik potřebné. Praxe pak přinášela i některé zcela nové teoretické otázky, které volaly po řešení. Tím spíš, když se ukázalo, že jinde v umění – mimo sféru divadla – jsou už dávno vyřešeny. Takovou byla – a bohužel stále je – otázka originálu, kopie (repliky) a plagiátu, což v literatuře, hudbě nebo i ve výtvarném umění už dávno nebyl  žádný problém. Narazil jsem postupně na řadu konkrétních případů, které ovšem nikdy neskončily u soudu. Dílem pro nedokonalost zákonů (to trvá), dílem pro právně nestandardní situaci totalitní společnosti.

    Repro archiv

    ČESKÉ PLAGIÁTY doby normalizace

    Plagiáty – divadelní hry:

    1. Vojtěch Trapl (1917, Příbram  – 1998, Praha): Tobě hrana zvonit nebude.  Autor hry, též scénárista a režisér stejnojmenného celovečerního filmu (1975) tu plagoval film USA Byl jsem lynčován, rež. Fritz Lang, 1935. Děj  přenesl z meziválečných USA do ČSSR 1968-9. Hra měla čs. premiéra v DVÚ Hradec Králové, 23. 2. 1973. Dále se hrála v Divadle S. K. Neumanna (prem.  24. 2. 1973) a v  DJKT Plzeň (prem. 22. 2. 1975.)

    2. Milan Calábek (* 7. 11. 1940, Kladno): Čas nočního světla (1976). Upravená (lokalizovaná na současnou Šumavu) americká hra The Desperate Hours (Hodiny zoufalství), podle stejnojmenného románu (1954) Josepha Hayese. Též film, USA, 1955. Čs. premiéra 3. 4. 1976 v Divadle na Vinohradech (s titulem Úzkost pak Divadlo Jaroslava Průchy Kladno). Srov.: Čas nočního světla (Úzkost), J. Jelen, Scéna 1976, č. 10. Tato kauza hrozila skutečně soudem, protože Scéna napsala, že jde o plagiát, a divadlo či autor se chtěli soudit. Šéfredaktor M. Brůna si u mě (teatrologa bez stálého zaměstnání) tehdy objednal odborný posudek, který jsem vypracoval a dostal zaplacený. Ze soudu pak sešlo, a tak jsem text „zveřejnil“ v samizdatovém měsíčníku Acta incognitorum, který jsme s přáteli v letech 1976-88 vydávali (dnes v Libri Prohibiti J. Gruntoráda).

    Plagiáty – inscenace

    1. Milada Mašatová: Čtyři pohádky o drakovi. Čs. premiéra v amatérském divadle Loutka (Havířov, 1979), režie havíř Karol Kurjan. Vynikající insenace byla pozvána v červnu do Prahy jako „hrozinka“ do programu II. celostátní přehlídky čs. profesionálních divadel, kde měla frenetický úspěch. Půl roku na to režisér zahynul při důlním neštěstí. To ovšem nijak nevadilo pražskému Ústřednímu loutkovému divadlu (tehdy na Gorkého, dnes opět Senovážném náměstí, kde též probíhala zmíněná přehlídka), aby uvedlo plagiát této insenace (ÚLD Praha, 4. 5. 1980, rež. Jiří Davídek). Bylo to skutečně „i s chlupama“, od výpravy a technologie loutek přes aranžmá všech scén až po popěvky. Byl jsem tehdy nesmírně pobouřen, a tak jsem se pokusil věc v mezích panujících poměrů skandalizovat. Srov. Pavlovský, P.: Nepřiznaná inspirace, Tvorba, 1980, 29. Jiný článek na totéž téma jsem napsal i do Dikobrazu, ale „lopaty větrného mlýna se otáčet nepřestaly“, divadlo insenaci chladnokrevně reprízovalo a jelo se dál, močálem černým okolo bílých skal (J. Werich in Těžká Barbora.).

    2. Claude Confortès (*1928): Marathon. Čs. premiéra Divadlo Na zábradlí 19. 9. 1980, rež. E. Schorm. S plagiátem insenace přijelo drze Severomoravské divadlo Šumperk v roce 1981 na přehlídku Divadelní mládí do Prešova (rež. P. Hradil). Opět jsem se pokusil případ zveřejnit, zájem pochopitelně nebyl (E. Schorm byl za „normalizace“ ve značné nemilosti), a tak se mi to podařilo pouze vpašovat do zdánlivě čistě teoretického článku. Viz Pavlovský, P.: Problém kopie a originálu v divadle, Amatérská scéna  XXXVII, 1981, č. 11. V  zobecňující rovině jsem se k problému vrátil znovu v delším textu Problém originálu a kopie v divadle (Kapitolka ze srovnávací teorie umění), Divadelní revue VIII, 1997, 3, s. 25-28.

    Repro archiv

    Plagování inscenací je u nás, pokud vím, dosti řídké. Mnohem častější jsou kopie-repliky, které vytvářejí v jiných divadlech režiséři sami, což je ovšem legitimní. Legitimní by bylo, i kdyby inscenaci přenesl někdo jiný, pokud by s tím tvůre té původní souhlasil. To se ovšem děje jenom výjimečně, např. Peter Scherhaufer takto kdysi přenesl Pospíšilovu inscenaci Balada pro banditu do jednoho pražského amatérského divadla. Tzv. přenesené insenace jsou fenomén v angloamerickém divadelnictví zcela běžný.

    Ať tak či tak, myslím, že je nejvyšší čas, aby divadelní insenace, jako autorské dílo režiséra, požívala zcela jednoznačné a nekompromisní právní autorské ochrany.

    Repro archiv

    Při zkoumání autorskoprávní subjektivity divadelního režiséra vyšlo najevo, že divadelní režisér je autorem v právním slova smyslu. Trvající odmítání subjektivních práv autorských tvůrcům divadelních děl je nadále právněteoreticky i právněpoliticky neudržitelné… (…) Právněpoliticky a kulturněpoliticky  se jednoznačné řešení problému jeví rovněž jako nutné vzhledem k potřebám divadelního provozu a vysoké investičně-produkční náročnosti moderní divadelní produkce a její mezinárodní výměny.  (Rudolf Leška: Autorskoprávní postavení divadelního režiséra, diplomová práce, Právnická fakulta UK, 2007, rkp.)


    Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 12/2013)

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Doplněk: ředitelem DnV by tenkrátl normalizátor Zd. Míka, autor plagiátu byl v té době dramaturgem DnV. Pikantní na tom bylo, že Josef Jelen, který Calábkovu hru pojmenoval jako plagiát (mohl si to dovolit), byl známý stalinista, bývalý redaktor Rudého práva.
      Odborný posudek jsem „nebojácně“ vypracoval, neb jsem byl teatrolog bez stálého zaměstnání, neměl jsem už co ztratit, naopak, kdykoli jsem se mohl vrátit ke kotli. Do toho přišly onačejší problémy, byla vyhlášena Charta 77.
      Ředitelem Ústředního loutkového divadla byl tehdy čerstvě režisér Jiří Jaroš.

      17.03.2013 (5.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,