Divadelní noviny > Kritika

Through, not against!

Přines si sebou vlastní čelovku. (…) Pohodlné oblečení a boty. Ne lodičky a vysoké podpatky, píše na svých webových stránkách Divadlo Ponec pro ty, kdo se rozhodnou navštívit imerzivní inscenaci Bodies Together v režii Jara Viňarského a dramaturgii Lucie Kašiarové. Jak už sám název napovídá, rozhodně se nejedná o představení, kterému by měl divák jen přihlížet. Tedy pokud přistoupí na pravidla výpravy, jejímž cílem je identifikovat specifika korporátů. Spíše než inscenace by se proto hodilo označení sociální experiment.

Coby velký introvert znervózním, ještě než to celé vypukne, stačí mi nahlédnout do programu. Nejen že se celé představení má odehrávat v angličtině, projekt navíc stojí na principu through, not against („skrz, ne proti“). Cílem je diváka vybudit, ne-li přímo vyprovokovat k akci, skrze niž dosáhne uvolnění. Experimentu se lze účastnit třemi způsoby: zaprvé si vybrat jednu postavu, kterou po celou dobu sledujete (úhel pohledu); zadruhé pozorovat vícero postav, tedy měnit perspektivu (diverzita); zatřetí se orientovat v prostoru podle vlastního úsudku (chaos). Sociálnímu kontaktu se tu zkrátka nevyhnete.

Proboha, na co jsi mě to vzala, zaúpí můj doprovod, ale to k nám už přisedá Leonardo (jeden z performerů) v zeleném oděvu a srozumitelnou angličtinou s námi začíná konverzovat. Bavíme se především o našich zájmech, ale také o tom, jak bude představení probíhat. Vzali jste si s sebou čelovky? ptá se. Samozřejmě že nevzali. Leonardo nám dvě zajistí. Odchází od stolu za ostatními kolegy v zeleném, kteří také konverzují s nově příchozími, rozeznávám Sabinu Bočkovou a Johanu Pockovou, tvůrkyně chytlavé performance o populismu s názvem Jáma lvová, rovněž uváděné v Ponci.

Po chvíli od performerů dostáváme pokyn, abychom se přemístili ke vstupu do sálu a nasadili si čelovky. Náš příchod do prostoru má probíhat v naprosté tichosti. Ne každý však toto upozornění respektuje. Pomalým krokem vcházím dovnitř, všude je tma. Záhy před sebou vidím desítky obrovských krabic visících od stropu, které zřejmě odkazují k oněm korporátům zmiňovaným v anotaci. Poblikávající světélka na hlavách aktérů i diváků výjevu dodávají jakousi kouzelnou atmosféru. Co se tu vlastně bude dít? Jsem napjatá. Mohu sledovat ostatní skrz otevřené krabice, které jsou všude. V prostoru hlediště i jeviště. Tato hierarchizace divadelního prostoru zůstala zachována, ale v záplavě kartonu se přece jen neprojevuje tak výrazně, jako tomu v divadle tradičně bývá. Performery od nás diváků odlišují pouze zelené kostýmy, jinak jsme si všichni rovni.

Najednou se rozsvítí světlo, všichni na sebe vidíme i bez čelovek. Performeři nám vysvětlí, že formu hry si každý z nás určuje sám, ale nesmíme zapomínat, že jsme tu společně. Záhy jsme pobídnuti, abychom napodobovali jejich pohyby, při kterých se rozcvičujeme. Ještě v této chvíli jsem rozhodnuta přistoupit na princip aktivní participace, ale cítím, že mi to je proti srsti. Po „rozdýchávacím kolečku“ následuje hra Simon Says, která rovněž stojí na napodobování aktivity jediného lídra, přičemž ten, kdo pravidla poruší, si má sednout a meditovat. V mém případě se tak stane téměř okamžitě, zrovna když se ocitám v prostoru hlediště, a tam taky téměř po celý zbytek produkce zůstanu. V tento moment tudíž volím třetí divácký mód, ve kterém se ze mě stává „klasický“ a možná pro performery nudný divák – ignorant.

Pomalu se začínám ztrácet v dění v sále. Lidé kolem mě pobíhají tam a zase zpátky. Snaží se chovat tak, jak je instruují performeři, kteří zároveň nahlas sdílejí své dojmy. Občas nějaký pokyn nebo informaci kvůli velikosti místnosti přeslechnu. Váhám, za jakým účelem tato inscenace vznikla. A co má společného s tolik akcentovanou korporátní problematikou? Prostor mi spíše začíná pomalu, ale jistě připomínat včelí úl čili svým způsobem přírodní korporát. Tento však hned na počátku své existence postrádá řád a možná i smysl. Absentuje struktura a určitá hierarchie, která přece korporátní prostředí tolik charakterizuje. Snažím se proto alespoň vystopovat temporytmickou stopu inscenace. Nalézám dvě pravidelná schémata, a to meditace–práce (následování pokynů performerů) a meditace–zábava (uvolnění, možnost vlastní volby). Spíše než obraz korporátu vidím jakýsi „Funny House“, ve kterém se má člověk vyřádit, vykřičet a vybít, což může na mnohé působit terapeutickým účinkem, ovšem asociály, jako jsem já nebo můj doprovod, to bude paradoxně spíše frustrovat.

Happy Birthday, Leo, začínají prozpěvovat performeři, vytvářejí kolem oslavence – Leonarda – kolečko a samozřejmě se snaží do slavnostní atmosféry vtáhnout i diváky. V této chvíli měním modus participace a volím první možnost. Dění odteď vnímám skrze perspektivu Sabiny Bočkové, a to až téměř do konce představení. Roli jistě hraje i fakt, že performerku znám z jiné již zmíněné performance, která mě rozhodně pohltila víc než Bodies Together, tudíž jí důvěřuji. Zároveň v sociálním kontaktu není příliš direktivní a projevuje k divákům empatii. Chápe, že nepřistupují na všechna pravidla hry. Během „nežádoucí oslavy“ se částečně dostaví i korporátní duch, zvláště když Leo obdrží dar, který ho nepotěší. Emoce na povel. Co má větší váhu, kolektiv, nebo jedinec? Ne, ani v tento moment se ve mně neprobouzí davový syndrom a i nadále, byť v doprovodu Sabiny Bočkové, ostentativně pozoruji ty, kdo se jím nechávají pohltit.

Na řadu přichází karaoke show. Přítomní se rozdělí do skupinek a zpívají společně různé písně dle svého výběru, tudíž se navzájem překřikují. Těžko si představit, že by tento chaos ještě mohl vyústit v kýženou katarzi či katastrofu nebo že by inscenace alespoň na závěr dospěla ke smysluplné myšlence. Z toho nekonečného babylonu už opravdu začíná bolet hlava. Když se přece jen snažím ponořit do zvláštní atmosféry experimentu, uvědomím si, že se zde cítím stejně nekomfortně jako při každé oslavě či jiném svátku – nedávné Vánoce nevyjímaje –, kdy se vyžaduje pohoda na povel. Nejde to. Ačkoli všichni performeři brilantně ovládají tanec, pohyb, a dokonce i zpěv, neumím se na jejich frekvenci naladit. Váhám, jestli je chyba ve mně, v nich nebo v režijně-dramaturgické koncepci, přičemž třetí varianta se mi jeví jako nejvíc pravděpodobná. Projekt totiž od příchozích vyžaduje určitou otevřenost pro experiment, zároveň ale opomíjí, že ne každý se dokáže společensky uvolnit a bavit se před cizími lidmi. Pokusem začlenit do hry introverta asociála je třetí možnost participace, která však po několika desítkách minut začne nudit. Byla bych pokrytec, kdybych přece jen neuznala, že tímto vystihuje korporát výborně.

Najednou utichne hudba, vytvořená atrapa korporátního ducha se začne vytrácet a posléze zmizí docela. Diváci i performeři mohou sdílet dojmy, ovšem i to je rozpačité. Když se otevřou dveře ze sálu, já i můj doprovod pociťujeme úlevu, ale zároveň si posteskneme, že naše počáteční zvědavost nebyla nasycena. Cítím se, jako bych se právě probudila z nějakého velmi zvláštního snu, nikoli jako divačka odcházející z performance, která by ji jakkoli obohatila. Už teď vím, že až se za pár měsíců budu snažit Bodies Together někomu popsat, vybaví se mi jen ty zavěšené krabice a čelovky. Pro příští reprízy bych do anotace doplnila větu: Asociálům vstup zakázán.

///

PocketArt a Divadlo Ponec, Praha – Jaro Viňarský a kol.: Bodies Together. Režie jaro Viňarský, dramaturgie Lucia Kašiarová, světelný design Jan Hugo Hejzlar, hudba Lukáš Palán, kostýmy Sára Šimek Arstein, scénografie a vizuální dokumentace Tomáš Hubinský. Premiéra 9. prosince 2022 v Ponci.

• Autor: Petra Kupcová
• Publikováno: 3. ledna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Through, not against!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ