Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Thomas Brussig: Cítím se víc Čechem než Němcem

    Německý dramatik Thomas Brussig navštívil pražské Divadlo Komedie, aby zde zhlédl inscenaci divadelní adaptace svého románu Hrdinové jako my. Po představení uspořádalo divadlo krátké setkání a diskusi s autorem. Většina otázek a odpovědí – ne všechny – jsou právě z tohoto setkání.

    Jako mladík jste vyrůstal v centru Berlína na Alexanderplatzu. Jaké to bylo žít v historickém středu města, kde se neustále střetává historie s přítomností?

    Alexanderplatz mi vždycky připadal neobyvatelný a nudný. Fascinaci tím místem nerozumím. Punkeři, bezdomovci a různé takzvané „nekalé živly“ byli a dodnes jsou z něj systematicky vyklízeni, aby nenarušili obraz výkladní skříně Berlína. Dříve z důvodů ideologických, dnes z důvodů obchodních. Žil jsem sice na Alexanderplatzu, doslova v srdci socialismu – každoročně tam například končil prvomájový průvod, kousek byl Palác kultury a Parlament – přesto mi chyběla opravdová zkušenost se socialistickou realitou. Rodiče sice nebyli ve straně, ale tomu „uklizenému světu“ se docela dobře přizpůsobili. I když mi vadila berlínská zeď a horečně jsem listoval nabídkou katalogu Quelle, žil jsem v jakési socialistické Truman Show. Ta skončila až s vojnou, kde se dostavila první znechucení, zklamání, první poznání socialistické reality a konflikty se státní mocí.

    Proč jste napsal román Hrdinové jako my?

    Vznikl jako reakce na to, že v bývalé NDR nedocházelo po pádu berlínské zdi k vyrovnávání se s individuálními selháními jedinců i celé společnosti v dobách komunismu. Ten systém existoval čtyřicet let. A když najednou skončil, každý se tvářil, jako by v tom „nejel“, jako by s tím, co se dělo, neměl nic společného. Ale ten stát přece nedržel pohromadě jenom ryzím terorem. Držel pohromadě i zbabělostí a takovým tím obecně přijímaným přístupem: Svezu se s nimi a budu se tvářit, jako že nic. To, že si nikdo nedokázal přiznat, že režim jsme byli vlastně my, mně lezlo na nervy. Nelíbilo se mi, že o tom nikdo takto nepsal. Vždyť i já jsem až do doby několika posledních let před přelomem byl takový. V NDR jsem žil celé své dětství, prožil v něm pubertu, dospívání. Vlastně až do vojny jsem byl jedním z těch, kteří se vezli. Chtěl jsem z toho režimu pro sebe získat taky co nejvíc.

    Je pravda, že jste právě na vojně byl ochotný spolupracovat s východoněmeckou státní bezpečností Stasi?

    Během vojenské služby jsem si vedl deník, což bylo zakázané. Ten deník se našel a měl být předán vyšším místům. Následoval by zřejmě proces a trest, půl roku vojenského vězení, možná i víc. Měl jsem šílený strach. A v téhle situaci mě povolali k důstojníkovi, který byl u Stasi. Bylo mi jasné, že jsem vydíratelný a vnitřně jsem se na spolupráci připravil. Velice jsem se styděl a nikomu bych podobné pocity nepřál. Jenže rozhovor naštěstí nezašel tak daleko. Od té doby vím: mohlo mě to také potkat. Nejsem na to nijak pyšný, ale mluvím o tom.

    Klausem Uhltzschtem, hlavní postavou vašeho románu, mohl být kdokoli…

    Přesně tak. A najednou se začali objevovat v Německu lidé, kteří říkali, že NDR nebyla úplně špatná. Najednou začaly převládat ty banální, obyčejné lži, které svědčí o tom, že se člověk vůbec nepoučil. A tak jsem napsal román Hrdinové jako my. Vlastně ze vzteku na všechny ty trapné intelektuály, kteří hladce vpluli do sjednoceného Německa a vůbec nepřinesli svou vlastní reflexi života v NDR. Vůbec ji neformulovali. Když to neudělali jiní, musel jsem to udělat já.

    Proč jste zvolil formu erotické grotesky?

    To vychází z mé povahy. A taky proto, že právě taková forma groteskního, komického zúčtování s tím systémem tu do té doby nebyla. Před rokem 1989 vládla totalita, měla nějakou svou ideologii, která se oficiálně hlásala, ale realita byla v naprostém rozporu. Právě to jsem chtěl zachytit. Hlavní hrdina vzývá oficiální ideologii, v niž naprosto věří, ale svou absolutní důvěrou v systém vytváří neuvěřitelný sled komických, byť v jádru drsných situací. Musím říct, že tím psaním jsem se velice bavil. Když román vyšel, bylo pro mě samotného velkým překvapením, jak velký úspěch v Německu měl. Díky němu došlo zřejmě mezi obyvateli bývalé NDR k určitému – řekněme – psychickému osvobození. Náhle ty složité věci, ta šedivá, nevlídná NDR, byla vnímána i s určitým nadhledem. Na druhou stranu došlo k rychlému vyčerpání tohoto „efektu smíchu“. Nová metoda účtování s minulostí začala být známou, rozkřikla se a začala se rozmělňovat a napodobovat. Tím se stalo, že román poměrně rychle zestárl.

    Váš humorný, satirický přístup je nám – Čechům – velmi blízký. Klaus Uhltzscht tak trochu připomíná Josefa Švejka…

    Ten román je psaný z pozice utiskovaného člověka v utiskovaném národě. Ve „velkém“ Německu by Švejk ani Uhltzscht nemohli vzniknout. Nemohli by tam totiž vůbec existovat, protože ve „velkém“ Německu se nestále kladou „velké“ otázky. Kam směřujeme, kam patříme, jak pohneme světem… To v NDR nebylo.

    Nechci se vám, Čechům, nijak vnucovat, ale svým způsobem se cítím spíš Čechem než Němcem. Právě proto, že jste malý národ. Zhusta jste byli těmi velkými obsazeni nebo alespoň nějak utiskováni. A NDR na tom bývala podobně. Byla to malá země, která se chtěla „těm velkým“ vyrovnat. Třeba ve sportu dosahovala až absurdně obrovských úspěchů, což mi připadalo groteskní a směšné. Dnešní Německo bezpochyby malou zemí není. Jako německý spisovatel nemohu mnohé věci napsat tak, jak bych chtěl, protože velikost té země nemůžu odsunout stranou.

    Co pro vás znamená „být Němcem“?

    Důležité je uvědomit si, že transformace východního Německa nebyla jenom transformací z komunistického systému do systému západních hodnot, ale byla to i transformace malé země do země velké, mocné. Nemíním to nijak zle, ale dnes se i bývalá část NDR vnímá jako velká země. Pro mě je to větší problém, než byste řekli. Trpím, protože zapomínáme na svou vlastní minulost. Ztrácíme tím mimo jiné i cit pro přítomnost – pro země a lidi, které se v podobných problémech, jako jsme byli v dobách NDR, ocitají dnes. Třeba ve Rwandě, v Barmě, v zemích bývalého SSSR.

    Váš román končí dvěma zásadními motivy. Jednak se hlavní postava Klaus Uhltzscht stane pornohercem a za druhé, což si myslím je mnohem zásadnější, je na závěr říká: Odteď se stáváme součástí SRN, to znamená západního Německa. Nic proti západnímu Německu nemám, ale umím si představit i jinou variantu…

    Nejdřív k tématu pornoherců v závěru knihy. Na něm se jasně ukazuje, jak rychle se realita proměňuje a kniha stárne. Když jsem ji psal, bylo toto téma zcela neobjevené. Dneska si ale snad ani nemůžete pustit televizi, aby se tam neobjevil nějaký pornoherec. Když ne přímo v akci, tak aspoň jako součást běžného života. Pornografizace života probíhá velmi výrazně.

    A pokud jde o Uhltzschtův povzdech na závěr? To je můj názor. Spolková republika Německo, západní Německo a jeho systém není možná úplně posledním, „definitivním“ řešením.

    Co myslíte tou pornografizací společnosti?

    Já nevím jak vy, ale já velmi často dostávám maily s nabídkou zvětšení penisu. Nikdo mi ale nenabízí zvětšení mozku nebo srdce. Penis, má v sobě jakousi auru, která pro mě z literárního pohledu byla lákavá, vezme-li si ji ale za svou společnost, je to trochu děsivé.

    Jak se román inscenoval v Německu? A jak se z tohoto pohledu liší česká verze?

    Tak, jako někteří lidé neradi slyší svůj hlas, tak já se nerad dívám na své texty, ať už v divadelní nebo filmové podobě. Takže těch inscenací jsem viděl poměrně málo. Verze, která se hrála snad nejčastěji, byla plná komiky. Odehrávala se v kabaretu, bylo tam hodně sexu, lidé se smáli od začátku do konce. V Praze jsem text vnímal jinak. Přišel muž ve středním věku, sebejistě přehodil nohu přes nohu a začal vyprávět. Postupem doby se rozbrečí, když mu do toho vyprávění někdo neustále leze, vyvrací jeho myšlenky a přerušuje jeho vyprávění. Pro mě to bylo zcela nové a velmi zajímavé.

    Znamená to, že Češi jsou jiní než Němci?

    Místo komiky, tedy výsměchu a kabaretu, vstoupila v této inscenaci do tématu směšnost, tedy hořkost a vážnost. Režie relativně nemilosrdným způsobem odhaluje chyby a nedostatky hlavní postavy. Ukazuje muže, který mluví rád, ale svou minulostí se vůbec nezabývá. Inscenátoři zvolili k hlavní postavě téměř dokumentární přístup. Neironizují ji, nezesměšňují. Právě proto tato inscenace působí úplně jinak než úprava, která se mnohokrát uváděla v německy mluvících zemích. Najednou tam s úplně jiným apelem zazní věty: Minulost má smysl. Marnost má význam. Co se stalo, bylo logické. A to současné je pokračováním všeho minulého. Právě tyto myšlenky jsou pro mne podstatné.

    Jak byl román přijímán v zahraničí?

    První překlady byly do nizozemštiny, francouzštiny, angličtiny – kniha vyšla jak v Británii, tak ve Spojených státech – a do švédštiny. Dílo se tam vydalo, vyšlo pár – vesměs kladných – recenzí, pár knih se prodalo a román zapadl. Pozoruhodnější pro mne bylo, že se o knihu nezajímaly země, kterých se téma románu osobně týká. Čeština a litevština byly dlouho jedinými překlady z „východního“ regionu. Pak přišlo ještě Slovinsko a to je dodnes všechno. Myslím, že to souvisí s pocitem selhání, s vytěsňováním vlastní viny a spoluúčasti na tom všem. Svědomí bolí, a proto je člověk odmítá. V Polsku mi dokonce jedna nakladatelka řekla přímo: Víte, Poláci o téhle době mlčí. V tu chvíli mně bylo všechno jasné.

    Do diskuse s autorem vstoupil i český režisér Jan Hřebejk:

    Obdivoval jsem váš film Sonnenallee, který u nás běžel pod názvem Eastie boys. Dovolím si připomenout, že jsem tady v devadesátých letech dělal něco podobného. Natočil jsem několik filmů, které velmi podobným způsobem reflektovaly komunistickou minulost. Ale tím, že to byly komedie, tak část kritiky a diváků řekla, že je to vlastně lakování minulosti na růžovo. Často se mluvilo o termínu ostalgie. Komunismus vnímám úplně stejně jako vy. Zároveň mě vždycky zarazí, když někdo řekne o mém filmu, že komunismus lakuje narůžovo. Nestalo se vám někdy, že by vám někdo, když viděl Sonnenallee nebo četl román Hrdinové jako my, řekl, že váš humor zjemňuje reflexi?

    Podobné hlasy jsem slyšel. Musím ale říct, že za ten film až tak moc neodpovídám, odpovídám za knihu. Řekl bych dokonce, že film je opravdové reflexe schopen jenom částečně nebo podmíněně, protože ve filmu vždycky máte producenta, který myslí na cílové skupiny, upřednostňuje všeobecně přístupné komedie a nemá rád, když se nějaká divácká skupina kritizuje.

    Ale vrátím se k termínu ostalgie. Paradox tkví v tom, že máme někdy krásné vzpomínky na škaredou dobu. V určité chvíli pohledu nazpět jsem tu dobu už taky nedokázal nenávidět. Když jsem román Hrdinové jako my psal, tak jsem ji ještě nenáviděl, ale později ta nenávist přešla nebo spíš vyšuměla. Vždyť mně konkrétně vlastně nic tak zlého NDR neudělala… A sám sebe jsem překvapil, když jsem zjistil, že začínám s planoucím zrakem vyprávět historky z té doby. Právě knížku Na kratším konci ulice, podle které vznikl film Sonnenallee, jsem psal z určité „ostalgie“, která na mě padla. Je to něco, co sice nechápu a štve mě to, ale je to lidské. Myslím, že to byl Kundera, kdo řekl, že kýč je poslední fází před zapomenutím. A nostalgie je určitý druh kýče.


    Komentáře k článku: Thomas Brussig: Cítím se víc Čechem než Němcem

    1. Petr Sikora

      Profilový obrázek

      Výborný rozhovor – moc děkuji. Četl jsem dvě stěžejní knížky Thomase Brussiga, ale v divadle jsem jeho věci ještě neviděl, může to být velmi zajímavé.

      15.06.2010 (20.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,