Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2019

ročník 25
19. 2.–4. 3. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mea culpa

    Mea maxima culpa, že jsem Revolver Revue a její Kritickou Přílohu četl nesoustavně a na přeskáčku. Ale i kdybych tak nečinil, asi bych stejně nedal dohromady představu o podobě divadelněkritické aktivity Terezie Pokorné tak, jako knížka, jež vyšla v Edici Revolver Revue pod názvem Kritické chvíle. Začíná rokem 1990, recenzí na derniéru inscenace textu Jaroslava Čejky Na kůži se neumírá, která je zařazena do prvního oddílu knihy, jenž nese název Tvořit z trosek. Což – upřímně řečeno – může platit nejen pro divadlo, jak o tom koneckonců Pokorná v své vstupní recenzi píše, ale i pro polistopadovou divadelní kritiku. Neboť za tzv. normalizace normální divadelní kritika i jako pravidelné sledování inscenací totálně selhala. Omlouvám se, asi bych měl spíše pracovat s pojmem představení, ale upřednostňuji pojem inscenace, neboť toto označení dnes zřejmě nejlépe postihuje divadlo jako syntetický tvar, na němž se podílí řada tvůrců a řada komponentů; koneckonců teatrologický slovník Základní pojmy divadla konstatuje, že v přítomnosti se inscenací rozumí výsledné dílo – tedy představení.

    Pokorná Kritické chvíleTato digrese není tolik od věci, jak to může vypadat, protože procházet onu předlouhou cestu tvorby divadelní kritiky z trosek od recenze z roku 1990, jež ještě zachytila inscenaci z osmdesátých let, až po dnešek, by zřejmě jinak nešlo. Použil-li jsem v názvu a úvodu této recenze latinské fráze z úkonu kajícnosti (má vina, má největší vina), která je součástí mše římského ritu, je to proto, že jsem dříve nepostřehl, jak kritická dráha Terezie Pokorné vlastně názorně postihuje z jednoho důležitého aspektu složitost vývoje naší polistopadové divadelní kritiky, neboť i pro ni platilo – a v lecčem stále platí – zvolání, jimiž Pokorná končila v roce 1992 svou recenzi inscenace Hany Burešové Grabbeho textu Don Juan a Faust: Avšak co je tu oseté pole a co sutiny? Strašlivý úděl tvořit z trosek…

    Pro Pokornou, jejíž základní zdroje hodnot jsou v samizdatu a alternativní kultuře, tvoření z trosek vychází principiálně z étosu, což pro ni znamená především vyrovnávání se s marasmem předlistopadové minulosti. Proto se u ní občas objeví náznaky moralizování, a dokonce až jakési apriorní výhrady, kdy ustoupí od kritického hodnocení a nedokáže srovnat estetickou kvalitu s ideologií. Proto až s jistou lítostí konstatuje, že Žid Jiřího Štěpničky v Shakespearově Kupci benátském existuje na jevišti v jednolitém a pevném podání, byť jej hraje nechvalně proslulý protagonista normalizačních seriálů (2010). Na druhé straně ten základní etický princip její kritické interpretace ji vede k tomu, že neustále a vždycky trvá na profesionální etice divadelní kritiky. Je pro ni proto s podivem, že Svět a divadlo, časopis, jehož si váží, tiskne jistého autora paskvilů vydávajících se za kritiku. To píše v září 2011, kdy se stručně, leč přesně a jasně vyjádří k tomu, že kritiku se věru zatím v mnoha případech nepodařilo z těch trosek stvořit. Odpovědné jsou redakce časopisů nedostatečnou úrovní své práce, která je neobyčejně živnou půdou pro řádění nejrůznějších pseudokritických nedouků a hochštaplerů… jejich diletantství tady může bez překážek bujet, díky čemuž se ještě posiluje jejich beztak nemalé sebevědomí a rozšiřuje pole jejich působnosti. V oblasti divadelní reflexe jako takový typ v současnosti přímo září Vojtěch Varyš. Toto etické východisko Pokorná uplatňuje i tam, kde shledává v uměleckých dílech a kritických vystoupeních lidí, kterých si váží, závažné a podstatné nedostatky. To ji vlastně činí kritičkou přinejmenším nekonvenční, pohybující se mimo běžný a standardní rámec; v jistém smyslu čeří nonkonformně klidnou hladinu obvyklých ustálených soudů. V každém případě tyto její pohledy jsou jiným vhledem do našeho divadla a kritického myšlení. I když je odmítneme – což jistě může, a dokonce musí být –, v kontextu celkového stavu našeho divadelněkritického myšlení jde o určitý nutný a přirozený prvek onoho tvoření z trosek.

    Hlavním impulzem této knihy a její autorky na tom tvoření je pro mne charakteristika Jana Grossmana, která se vztahuje na celou jeho činnost, ale v tomto kontextu bych akcentoval zásadně jeho práci teoreticko-kritickou. Pokorná zná Grossmanovo dílo dobře; absolvovala v roce 1989 divadelní a filmovou vědu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity prací Jan Grossman a Divadlo Na zábradlí v letech šedesátých, v devadesátých letech pracovala za jeho vedení v dramaturgii tohoto divadla, je editorkou sborníků jeho textů (Analýzy) z roku 1991. Oprávněně se ve své glose v roce 1998 brání záplavě slov o Grossmanovi, která heroizují, patetizují a dramatizují Grossmanovu životní a tvůrčí cestu. Konstatuje, že nebyl žádným disidentem ani politickým bojovníkem, pouze se snažil vždycky jen“ důsledně a dobře dělat svoji práci…

    Zdá se mně, že tato slova o Janu Grossmanovi jsou skoro instrukcí, jak číst, vnímat a reflektovat knihu Kritické chvíle: jako pohled na jednu cestu hledající možnost, jak přispět k tomu, aby z trosek vyrostla poctivá a slušná divadelní kritika. Neboť nemám rozhodně dojem, že už je tato práce skončena.

    Terezie Pokorná: Kritické chvíle. Vydala Revolver Revue, Praha 2015, 367 stran.


    Komentáře k článku: Mea culpa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,