Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tereza Marečková: Svůj život neřídím

    Od roku 2013 je Tereza Marečková (1995) členkou souboru Divadla Husa na provázku, kam nastoupila během studií brněnské hudební konzervatoře (housle) bez jakékoli herecké průpravy. Na první pohled je až pozoruhodně křehká. Na jevišti se ale dokáže proměnit v osudové femme fatale, jakými byly Alma Mahler, Vítězslava Kaprálová nebo Zdena Janáčková. Při setkání je ale neposedným ďáblíkem, který má tvůrčí energie na rozdávání. A někdy je tajemná jako nějaká mytická čarodějná bytost přesně odpovídající její roli Kuhmist z Dočekalovy operní inscenace Sternenhoch na Nové scéně Národního divadla. Ač se v současné době téměř výhradně pohybuje na divadelním jevišti, stejně se náš letní rozhovor vždy nějakým způsobem stočil k její milované hudbě.

    Kdybychom začaly úplně od začátku – jaké bylo vaše dětství?

    V rámci možností bylo naplno prožité. Nepamatuju si, že bych se jako dítě někdy nudila. V rodinném domečku, kde jsme bydleli i s prarodiči, bylo pořád rušno. Všichni jsme se učili hrát na hudební nástroje, chodili do sborů, do skautu, závodně plavali, jezdili na kole, na hory… Možná proto se chci od malička stále něco nového učit a poznávat – vždy a pořád.

    A co divadlo?

    Divadelní prostředí mě také od mala lákalo. Nikoli však herectví, nýbrž kostýmy. Chtěla jsem chodit do dramaťáku, ale měla jsem tolik kroužků, že na divadelní nezbýval čas.

    Věnoval se divadlu aspoň někdo z rodiny?

    Maminka studovala operní zpěv na konzervatoři, ta je divadlu asi jako jediná trochu blíž. Ale její rodiče pracovali na poli. Nikdo jiný z její strany se umění nevěnuje ani nevěnoval. A z otcovy strany… tam taky nic. Nicméně táta má výborný hudební sluch a jako kluk chodil do pěveckého sboru Kantiléna. Sestra studovala klavír na konzervatoři, ale potom šla na ekonomku. Bratr studuje obor fyzikální inženýrství a nanotechnologie. To říkám hodně ráda, protože ten název zní šíleně intelektuálně. Takže tedy, co se divadla týká, nic. Nikdo z rodiny se mu nevěnoval.

    Ani vy jste nechodila do divadelního kroužku a na konzervatoři jste studovala hru na housle. Proč jste se tedy nakonec rozhodla pro divadlo?

    Byla to shoda náhod. Studovala jsem housle u Františka Novotného. Když jsem byla ve druhém ročníku konzervatoře, sháněl hudební skladatel Miloš Štědroň někoho na záskok do Balady pro banditu v Huse na provázku. Pan profesor mě doporučil a do dvou let jsem byla ze školy pryč. Je vtipné, když se říká, že mě objevil Miloš Štědroň, který mě v té době vůbec neznal.

    Cestou do Husy

    Jak „přijímačky“ do Husy vypadaly?

    Myslela jsem si, že tam budu hrát na housle v nějakém orchestřišti a sem tam projdu po jevišti. Vlastně jsem si na ten konkurs ani housle nevzala, netuším proč. Když jsem přišla, režisér Vladimír Morávek chtěl, abych předvedla nějaké herecké etudy. Třeba slunce nebo brankáře… O něco jsem se pokusila, ale bylo to šíleně kostrbaté, nešikovné a připadalo mi to především směšné. Přesto jsem roli dostala, přezkoušela ji po Gabriele Vermelho, která čekala miminko, a za několik měsíců jsem měla v divadle částečný úvazek a nabídky na další zkoušení. Všechno šlo hrozně rychle. A pořád jde.

    Navštěvovala jste předtím Divadlo Husa na provázku jako divačka?

    Divadlo jako takové mi vždy připadalo tajuplné, pohádkové a… nesmírně živé. To mě k němu přitahovalo. O Provázku jsem ale jako malá věděla jen to, že tam mají dětské herecké studio. Koukala jsem se často, kdy mají konkursy, ale nikdy bych tam nešla.

    Bylo těžké opustit studium hudby?

    Na konzervatoři se mně přístup k muzice, který ve studentech vychovávají, moc nelíbil a divadlo byl asi svým způsobem únik ze zkostnatělosti té školy. Jednou jsem dokonce housle odložila a nechtěla na ně několik týdnů ani sáhnout. Jen projít kolem konzervatoře mně dělalo návaly horka. Můj profesor houslí byl sice neuvěřitelný v tom nejlepším slova smyslu, ale opustit prostředí konzervatoře byla ohromná úleva.

    Zkoušení může být krásné a divadlo může mít smysl stejně v Brně jako kdekoli jinde.

    Co konkrétně vám na konzervatoři tenkrát vadilo?

    Ze spousty profesorů jsem cítila velký pocit frustrace z jejich vlastního neúspěchu, který si vybíjeli chováním ke studentům a způsobem výuky. Víc to rozvádět by asi nebylo vhodné. To se samozřejmě netýká všech. Byli tam i profesoři, kteří uměli něco naučit, inspirovat mladé lidi, nadchnout je a být jim lidským příkladem. Ale ti to v té instituci neměli o nic jednodušší než studenti. Byla to umělecká škola, kterou řídily excelové tabulky.

    Hudbu jste však ani vstupem na divadelní prkna tak úplně neopustila. Připravujete i čistě hudební projekty.

    S Honzou Kolaříkem máme duo Létající kocour a Té – čistě hudební projekt. Zajímavý je tím, že jsme nikdy neměli žádnou zkoušku ani nemáme playlist. Hrajeme jen svátečně – asi třikrát do roka.

    A k hudbě jsem se nedávno mohla pořádně vrátit i díky setkání s Ivanem Acherem. Nad muzikou přemýšlí úplně jinak, než je obvyklé. Je nevyškolený muzikant a pracuje dost… řekněme nepravděpodobně. Používá nečekané postupy i nástrojová řešení. To mně ohromně vyhovuje, protože je to i pro mě přirozené. Když něco připravujeme, jen se snažím napojit se na Ivanovu představu. A ono to funguje! Krásně! Bez notiček, relativně beze stresu. Vždy je to nádherná práce.

    Vy ale hudbu také sama skládáte.

    Připravila jsem dvě scénické muziky. Do inscenací Ubu králem: Svoboda! na Provázku a Žltým včelám žlté slzy v Divadle Andreje Bagara v Nitře. Ale to byly jen takové pokusy. Já ty zvuky, co mám v hlavě, neumím zaznamenávat. Mám představu, vlastně dost přesnou, ale většinou to ani nejde do not napsat, protože slyším mnohem barevnější zvuky.

    Se zaznamenáváním hudby se strašně peru, nejsem technický typ. Teda teď jsem ten „boj“ na čas přerušila. Nemám čas ani chuť se zavřít na dva či tři týdny a skládat. Já bych se v té hudbě ztratila. Možná to ale ještě přijde. Třeba někdo vynalezne něco jako USB do hlavy, abych si ty skladby přetáhla z hlavy rovnou do počítače a mohla je pustit i někomu jinému.

    S Dušanem Hřebíčkem (Bohuslav Martinů) jako Vitka ve stejnojmenné inscenaci režisérky Anny Petrželkové (premiéra 23. února 2018, Divadlo Husa na provázku) FOTO JAKUB JÍRA

    Provázek v proměnách času

    V Divadle Husa na provázku jste pátou sezonu. Jaké to pro vás bylo, když jste tam přišla?

    Bylo to v období, kdy celá Reduta odcházela z Brna do pražského Divadla Na zábradlí a spousta lidí z Provázku odešla s nimi. Takže nás v Huse bylo nových víc, což bylo pro mě fajn. Jenže oni se mezi sebou všichni už předtím znali, ale o mně věděli jen to, že je mi sedmnáct a hraju na housle.

    Ne že by mně to někdo řekl do očí, ale bylo mi zřejmé, že si spousta lidí říká, že se Morávek zbláznil, když bere holku, co nemá ani maturitu a nikdy divadlo nehrála. Naštěstí se to brzo zlomilo. Začali jsme pracovat, skamarádili se a najednou to, jaké kdo má vzdělání či zkušenosti, bylo fuk. Viděli, že nejsem úplný nemehlo, a vzali mě mezi sebe.

    Co mně ale dělalo dlouho obrovský – a největší – problém, bylo mé fungování v divadelním systému. Morávkovi jsem třeba absolutně nerozuměla. Nechápala jsem, kam a kdy mám na jeviště přijít, o čem se bavíme, co je to ferman a podobně. Tenkrát mi velmi pomohl Dalibor Buš. Staral se o mě jako o mladší sestru.

    A co vaše první role na Provázku?

    Šlo o čarodějnici v Baladě pro banditu. Zpívání, hraní na housle, hopsání a dupání…

    Jednalo se o velmi úspěšnou, mnoho let uváděnou inscenaci režiséra Morávka, tehdy uměleckého šéfa Husy na provázku. Jaký byl a je váš vztah k němu?

    Pozitivní. Je to přece první člověk, který věřil tomu, že můžu divadlo vůbec dělat. Mám ho ráda a vážím si ho. Ve spoustě věcí mu rozumím. Ve spoustě ale ne. Teď máme za sebou docela intenzivní natáčení na Ukrajině, které bylo krásné, ale šíleně náročné. Tak je to ale s Vladimírem vždy.

    Jeho nedávný odchod z divadla byl veřejně dost propíranou událostí. Vy jste byla přímo u toho…

    Moc se mi o tom nechce mluvit. Nechci se vaší otázce zbaběle vyhýbat, ale je to citlivé téma. Asi jako kdybych měla mluvit o rozchodu s někým velmi blízkým. Provázek je organismus, rodina, a situace, která vznikla, byla a stále je intimní, velmi soukromá. Připadalo mně odporný, když se to jednu dobu vytahovalo na každém pivu. Chápu, že to lidi zajímá, ale o tom, jak to bylo a jak je to komplikované, je těžké mluvit. Už jen proto, abyste se někoho nedotkli, někomu neukřivdili. Všem bylo nepříjemné v té situaci být. A to nejen v těch vyhrocených chvílích, kdy se vše rozhodovalo, ale dlouhodobě.

    Co pro vás jeho odchod z Provázku znamenal?

    Byl to odchod mého prvního šéfa. Dostal mě k divadlu a já se na jeho odchodu jistou částí podílím. Mám z toho smíšené pocity.

    V čem jste s ním nesouhlasila?

    Vadilo mně, že neumí mít pracovního partnera. Vyžaduje obří důvěru, ale není to oboustranné. Skoro nikdy se mi s ním nepodařilo navázat smysluplnou debatu. Většinou jsme skončili tam, kde jsme začali. Žádal mne o důvěru bez toho, abych já měla tu jeho. To byl velký problém třeba u Krále Ubu, kde jsem skládala a nahrávala muziku. Dopadlo to tak, že jsou tam místa, za kterými si nestojím. Znova bych do toho asi takto nešla.

    V roli čarodějnice Kuhmist (vpravo Luděk Vele jako Otec Helgy) v opeře Ivana Achera Sternenhoch (režie Michal Dočekal, premiéra 7. dubna 2018, Nová scéna Národního divadla, Praha) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Morávka po přechodném šéfování Miroslavem Oščatkou vystřídá od ledna příštího roku režisérka Anna Petrželková, od léta Davidová. Co si od ní slibujete?

    Že pořádně vyvětrá. Věřím, že tomu tak bude. Už nyní zve režiséry, kteří u nás nikdy nepracovali, což je myslím dobře. My jsme totiž – co se režisérských jmen týče – byli poměrně uzavření. Nadcházející dvě sezony se bude připravovat méně nových inscenací, ale bude na ně dost času. To je dobře. To byl také jeden z problémů s Vláďou Morávkem. Dělali jsme toho moc a příliš hekticky, divoce. A každou bude režírovat někdo jiný. Teprve pak se uvidí, s kým nám to sedne, s kým si rozumíme, kde to funguje a kde ne. Podle toho se bude přirozeně vyvíjet nová poetika Provázku. Na tu jsem zvědavá a těším se.

    Dokážete odhadnout, jaká bude?

    Určitou představu Anička s dramaturgem Martinem Sládečkem jistě mají. Soudím tak podle jejich inscenací. A zdá se mi, že je mi bližší, než byla poetika Vladimíra Morávka. Ale to je přirozené. To nové je vždycky přitažlivější.

    On totiž kult starého Provázku byl Morávkem živený až neuvěřitelně. Jen to, co bylo, bylo dobré… Tak jsem to aspoň na Provázku cítila. Neříkám, že co bylo, bylo jen špatné, ale třeba moji vrstevníci na Provázek chodit nechtěli. Myslím, že to se Aničce podaří změnit. A vlastně už daří. S Tarzanem a teď s Vitkou. Tolik mladých děcek, co na tyto dvě inscenace chodí, jsem u nás málokdy viděla. Po představení za námi často přijdou s tím, že mysleli, že je činohra v Brně po odchodu lidí z Reduty bavit nebude. A baví… To je přece skvělé.

    V čem se Petrželková-Davidová od Morávka liší?

    Paradoxně je možná míň srdíčková. Jako by měla mužský element oproti Vladimírovi silnější. Ale snovost a fantazii mají oba podobnou. Anička je možná uspořádanější, čistší… Schopnost udělat z představení magický prostor, přemýšlet nepředvídatelně, spontánně, to jsou vlastnosti, které mají oba společné.

    V autorském projektu Obrys (režie a choreografie Jíří Bartovanec, premiéra 26. května 2018, Divadlo Reduta, Brno) FOTO MICHAL HÓR HORÁČEK

    Osudové ženy

    S Petrželkovou-Davidovou jste poprvé spolupracovala v inscenaci Vitka o geniální brněnské skladatelce a dirigentce Vítězslavě Kaprálové. Hrajete titulní postavu…

    Jsem výsledkem nadšená. Pro mě to má i ryze osobní rozměr. Před osmnácti lety Kaprálovou hrála moje máma v hudebním dokumentu režiséra Rudolfa Chudoby Poslední concertino, protože jí je podobná. Já tam taky měla jeden výstup. Jako pětiletá Vitka sedím s dědou u klavíru. Úplně na začátku dokumentu, asi třísekundový záběr.

    O Kaprálové tak vím od malička, zatímco spousta lidí – nejen na Provázku – donedávna netušila, že někdo takový vůbec existoval. Takže je to trochu i přivedení jejího jména a její hudby do obecného povědomí. I to mě moc těší.

    Jaká byla podle vás skutečná Kaprálová?

    Byla dělo, nastartovaná raketa, lev v kleci. A současně autistické dítě. Když jsem byla na koncertě k jejímu výročí v Janáčkově divadle a slyšela v jeden večer chronologicky za sebou její orchestrální skladby, bylo neuvěřitelně zajímavé pozorovat v každé z nich obrovský skladatelský i lidský růst a zároveň i čím dál větší komplikovanost jejího rukopisu. Až přehnanou. Člověk tak mladý, jako byla ona, ještě neumí selektovat témata, nápady. Ale právě to je na těch skladbách pro mě jedinečné, krásné. Jak je to přecpané informacemi, nápady a nenechá vás to v klidu se zaposlouchat, protože do toho zas vlítne něco jiného. Je to současně i trochu srandovní. A o jejím charakteru to vypovídá úplně nejvíc. Jako by vám dala do ruky návod, co měla v hlavě, jaká byla, co cítila. Martinů po ní chtěl, aby byla v hudební skladbě střídmější a klidnější, ale myslím, že na něj nedala a skládala úplně po svém. I když ho v její hudbě člověk občas zaslechne, rozhodně nemám dojem, že by ho kopírovala. Kdoví, jak by zněla její hudba, kdyby se dožila vyššího věku. Zajímalo by mě to. Škoda…

    Vedle Vitky ztvárňujete v provázkovské inscenaci Alma. Amoroso presto další hudební femme fatale, Rakušanku Almu Mahler. Jaká ona byla – podle vás – člověk a hudebnice?

    Alma psala písničky. Takový dobový pop, který neměl šanci přežít svou dobu. Ve svém deníku píše, že ji Mahler chtěl v tvorbě podpořit. Ale v kontextu toho, co se mezi nimi v té době dělo, se domnívám, že to říkal z lásky k ní, než že by v její hudbě slyšel výrazný potenciál.

    Mám pocit, že všichni její milenci – a že jich měla! – jí byli kompenzací úspěchu, který nikdy neměla a po němž toužila. Její deníky, stokrát přepsané, nepůsobí moc autenticky… Vlastně z nich nemám představu o tom, jaká mohla mladá Alma být. Ve všech jako bych četla starou ženskou. Takové deníky po plastice… Bylo pro mne docela těžké začít ji mít ráda… Vlastně myslím, že se mi to úplně nepodařilo, jak se tak poslouchám…

    V inscenaci Leoš aneb Tvá nejvěrnější jste se dotkla milostného osudu brněnského hudebního gurua Leoše Janáčka.

    V Janáčkovi jsem hrála Zdenu Janáčkovu. To mě moc bavilo, protože jsem hrála jak mladou Zdenku, tak i starou. Velmi ráda jsem si dávala bílý pudr na vlasy a dělala si kruhy pod očima, abych vypadala stará a unavená. Ten starý pár jsme hráli s Martinem Donutilem, dva nejmladší členové souboru. Bavilo nás to. Cítila jsem se jako chodící smrt. Byla jsem hysterická, ublížená a zároveň to bylo i trochu legrační, tedy lidské.

    Leoš byla jedna z inscenací, jež formovaly Morávkovu poetiku. Překračoval v ní zavedené divadelní kánony a i tematicky bořil určitá tabu…

    Asi ano. Spekulovalo se v ní o tom, které z dogmat o Janáčkovi je pravdivé a které ne, což bylo – především pro Brňany – hodně odvážné, obrazoborecké. Před konzervatoří mi nedošlo, jak moc je Janáček brněnskou hudební smetánkou zbožšťovaný. Na dějiny hudby jsme tam měli starší, trochu zkostnatělou profesorku, která lpěla na „velkých“ pravdách. Když mluvila o Janáčkovi, jeho Zdeně a Janáčkových dětech, líčila je, jako by žili v idylce. A já se jí zeptala: No, ale Janáček měl to dítě s jinou ženou, to nebylo dítě Zdeny. Oni spolu měli milenecký poměr… Paní profesorka mě dost razantně utnula, že o tom nesmím takto mluvit, že to jsou pomluvy. Já nevím, jak to bylo, jen mě to zajímá, reagovala jsem. Děcka kolem hned zbystřila: Hej! Co?! Jak to bylo? ptali se jeden přes druhého. A tak jsem začala mluvit… A profesorka, chudák, nevěděla, jak mě přerušit.

    Nevkrádá se vám občas některá divadelní postava do života?

    Každá. To je myslím normální. Cokoli, co člověk dělá, čemu věnuje nějaký čas a o čem přemýšlí, se na něm podepíše. Během zkoušek mívám silácké řeči, že to mám na háku, a opravdu cítím, že to mám totálně pod kontrolou, ale pak však většinou nastane pravý opak. A já z té role skoro zešílím. Asi to tak má každý herec. Nevím, jestli proti tomu existuje nějaká obrana, která by fungovala. Možná lexaurin.

    Zdenka (v pozadí Martin Havelka jako Leoš Janáček) v inscenaci Leoš aneb Nejvěrnější Tvá (režie Vladimír Morávek, obnovená premiéra 29. 4. 2016, Divadlo Husa na provázku, Brno) FOTO IVO DVOŘÁK

    Hudebnice – herečka – tanečnice

    Vedle již zmíněných femme fatale jste hrála v první Dočekalově režijní práci na Provázku, v inscenaci Dynastie. Doprovázela jste čistě mužský herecký ansámbl hrou na housle.

    Dočekal si mě vybral a já doufala, že tam budu mít normální roli. Hrozně jsem se těšila, protože byla obsazená super parta kluků, se kterými je pohoda. A pak mi Michal řekl, že budu jen hrát na housle a něco vyprávět. Z toho jsem byla nešťastná. Celý měsíc zkoušení jsem proseděla na kraji jeviště a koukala, jak ostatní hrají. Ale pak, když přijel Ivan Acher, který skládal muziku, jsem si řekla, že jestli jsem si za ten měsíc okounění vyseděla setkání s ním, tak to stálo za to. Na jaře jsme pak spolu dělali operu Sternenhoch na Nové scéně v Praze, režíroval ji taky Michal. To je krásná věc. I když zkoušení bylo peklo s přejezdy i třikrát denně Brno–Praha, Praha–Brno…

    Dokázala byste přesídlit do Prahy?

    Já si zvyknu všude, takže bych určitě mohla být spokojená i v Praze. Ale nijak se tam nehrnu. Zkoušení může být krásné a divadlo může mít smysl stejně v Brně jako kdekoli jinde.

    Jaká je práce s Michalem Dočekalem?

    U něj pracuji samostatněji než u kohokoli předtím. Mnohem míň se mi totiž věnuje. Ze začátku mě to znervózňovalo, protože jsem s nikým takto nepracovala. Ve Sternenhochovi to ale všechno šlo úplně hladce. Asi i proto, že tam hlavní roli hraje muzika. Stačilo ji poslouchat a navedla mě.

    Vlastně jste se tak trochu vrátila ke své hudební profesi.

    Když jsem přišla na první zkoušku, zdálo se mi v pořádku, že neumím text. Proč, když jde především o hudbu?! Slova se dají přece simulovat, budeme zkoušet hudbu, rytmus, pohyb. Jenže nastal totální trapas. Co tady asi budeme aranžovat, když nevíš, co a kdy zpíváš?! divili se. Na všechno bylo hrozně málo času. Byl to hukot. Celou operu v esperantu jsem se naučila za tři dny cestami vlakem ze zkoušek v Praze na představení v Brně a zpět. Jak jsem se za sebe styděla, mozek začal fungovat třikrát rychleji než normálně. To bych potřebovala pořád.

    V květnu jste v Divadle Reduta souběžně připravovala ještě diametrálně odlišný projekt choreografa a tanečníka Jiřího Bartovance nazvaný Obrys, ve kterém jste nejen zpívala, ale také tančila.

    Obrys je autorský projekt, který si od Jirky objednal festival Divadelní svět Brno. Tématem tohoto ročníku i naší inscenace byla svoboda. Jirka v ní spolupracoval s činoherci, se kterými se setkal v Národním divadle Brno při zkoušení Odyssea. Kromě nich si přizval jen mě a Pavla Seriše.

    Práce to byla – aspoň pro mě – ohromně očistná. Poprvé jsem se setkala s pohybem jako divadelním jazykem a zdrojem sdělení. Pohyb, to je pro mou šílenou hlavu něco jako zlato pro chuďase. Má vnitřní radost a potěšení ze zkoušení i výsledku vznikaly asi i tím, že Jirka je neuvěřitelně krásný, svítivý člověk s otevřeným a laskavým srdcem. Každému ušil na míru roli i choreografii a ještě jsme měli pocit, že je to naše práce a zásluha. Doufám, že se s ním ještě při práci potkám. Nevím, jak výsledek působí. Vidět činoherce, kteří dělají taneční performanci a nikdo to tak úplně neumí, nemusí být zrovna pro každého. Když vidí, jak se mně klepe špička nohy a že už tu polohu nevydržím, ztrácí celý obraz na vážnosti. To je ale záměr. Navíc pro činoherce je neverbální pohybové divadlo skvělá šance se něco nového o sobě dozvědět a naučit. Práce s pohybem herce stmeluje.

    Lišilo se to hodně od obvyklé práce na inscenaci?

    Bylo to hodně jiné. Improvizované, nekontinuální. Bylo neuvěřitelné sledovat Jiřího při práci. On nebo i kdokoli z nás přišel s pohybovým nápadem a Jiří nás jej nechal zpracovat. A když se něco podařilo, tak se to zaznamenalo. Vytvořili jsme dohromady asi osm obrazů na různá témata, které spojuje téma svobody.

    Budoucnost

    Právě začíná nová sezona. Jaké máte plány?

    Právě (začátek září – pozn. red.) jsem se vrátila z natáčení v Koločavě. Točili jsme tam s Vladimírem Morávkem film o zájezdu Divadla Husa na provázku na Ukrajinu s představením Balada pro banditu. Moc zajímavý zážitek. V září zkouším s Aničkou Petrželkovou v Masopustu inscenaci Antieva (premiéra 28. září – pozn. red.). A v říjnu poprvé hraju v Bratislavě, v Divadle Aréna, kde přezkušuju za Ivanku Uhlířovou roli Laury ve Skleněném zvěřinci. V lednu by měl mít premiéru film, co jsme točili s Katarínou Gramatovou. Jmenuje se Čerešně. Na jaře budu zkoušet v pražském Divadle ABC inscenaci na motivy románu Zdeny Salivarové Honzlová. Je hodně dojemný, emotivní, docela jsem si při čtení poplakala. A potom zkouším v Huse s Aničkou. O tom zatím vím jen to, že to bude komorní.

    Zůstáváte tedy v Brně?

    Zatím ano, ale nic to neznamená. Brno je místo, kde jsem se narodila, avšak nemám pocit, že bych tady měla kořeny a měla tu žít až do konce života. Jako dítě jsem v Brně vyrostla, studovala, teď tu pracuju. Ale čím dál víc mám pocit, že nejsem jeho součástí. Pozoruju to město jakoby z venku. Dobře se tu žije, ale není moje a já nejsem jeho. Mám tu jen několik míst, ke kterým se vážou mé vzpomínky.

    Uvažujete někdy, co s vámi bude za deset, dvacet let?

    Nic neplánuju a snažím se nic si nepřát. Svůj život neřídím. Jen se snažím přijímat impulsy, které se ke mně dostávají, a poslouchat je. Asi nějaká vyšší moc ví, že se o sebe neumím sama postarat, tak mi to takhle usnadňuje. Zatím to funguje, tak se nechám překvapit.

    Být zákuskem, byla by vanilkovým košíčkem

    Kdyby byla zvířetem, těžko říci, jestli by byla nejmenší mezi největšími nebo největší mezi nejmenšími, ale určitě by byla nejopeřenější mezi holátky a jediná lysá v ježčím pelechu. S matematickou přesností veverky, nesnesitelnou zběsilostí rejska, intuicí vlka a srdcem velryby vytvořila by jistě nový živočišný druh, nad kterým by si marně lámali hlavu v přírodovědném ústavu ve snaze zjistit, proč k sobě vábí hejna žíznivých kolibříků, která jedině v přítomnosti tohoto tvora dokážou přečkat zimu ve středním podnebném pásu.

    Být zákuskem, byla by vanilkovým košíčkem v divadelním bufetu, který se potměšile směje dlouhé frontě nedočkavých diváků. Ukrytá v hloubi našlehaného krému by nejednomu kritikovi zaskočila v krku coby zatoulaný kousek slonové kosti, který se nedá rozžvýkat, ale ani bez zájmu nenápadně odložit do ubrousku…

    Byla by pouťovým žužu, které nedostanete ze zubů ani vlivem gravitace na horské dráze. Zbude jen zalehlé ucho z vedlejší střelnice.

    Kdyby se na lísku dal naroubovat topol, což už se koneckonců stalo, při jeho kácení by se pravděpodobně jeho koruna rozšuměla nevolí tak zarputilou, že by přehlušila nářek.

    Kdyby se pak z pařezu tohoto soustromí vyráběl hudební nástroj, některý ze živlů – patrně vítr – by ho rozezněl zvukem tak kompletním, jako Pat Metheny rozeznívá svou kytarovou harfu. Ten zvuk, to je ona.

    Svou všestranností se směle vyrovná konferenčnímu stolku tvaru mnohoúhelníku. Intuicí detektoru kovu. Pílí lodnímu šroubu. Kdyby byla ročním obdobím, byla by uherský rok – tak zřídka se rodí talent podobný tomu jejímu.

    Přejme jí tedy sílu buků, bystré oči nočních ptáků a nepoddajnost bezového dřeva, aby ten svůj vínek unesla…

    Anna Petrželková-Davidová


    Komentáře k článku: Tereza Marečková: Svůj život neřídím

    1. Michal Bašta

      Profilový obrázek

      No jo.
      Kraus to podle všeho (ve své show) docela zpackal. Co tam takhle zajít ještě jednou a dát mu důvod si vzít Lexaurin ? Nebo tak něco …

      05.06.2019 (22.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,