Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tekuté písky v paneláku

    Cenu Josefa Balvína, kterou festival letos udělil po sedmi letech mimopražskému souboru, obdržela Arabská noc v režii Martina Glasera. Za mírně pikantní lze považovat to, že Josef Balvín je autorem českého překladu a Arabská noc je na tomto festivalu oceněna již podruhé. Prvním laureátem byl v roce 2004 režisér Martin Tichý, jehož inscenace byla uvedena v Divadle F. X. Šaldy. Zařadit do repertoáru tuto hru Rollanda Schimmelpfenniga není příliš objevný dramaturgický počin. Odvážnější je uvést ji před konzervativním publikem, jaké alespoň zčásti, soudě podle ohlasů a poměrně brzké derniéry, mají v Moravském divadle Olomouc.

    Arabská noc

    Tereza Richtrová v Arabské noci FOTO ARCHIV PDFNJ

    Festivalové diváky Arabská noc jistě překvapila scénografickou příbuzností s dalšími produkcemi. Inscenace Hořké slzy Petry von Kantové se odehrávala ve velkém plastovém boxu podobnému peep show kabince, diváci se stávali pozorovateli „zhoubné vášně“, která se odehrávala uvnitř, či mohli vidět sebe navzájem, když se stěny změnily v zrcadlo. V Rozbitém džbánu se herci brodili bahnem, které samozřejmě metaforicky zpodobňovalo špínu (či snad dokonce výkaly) korupce.

    V Arabské noci se objeví kabinek pět a jeviště se postupně promění v bazének (či snad jeden sídlištní rybníček). I zde lze dohledat metaforickou rovinu boxů – především lidskou izolovanost a potřebu chránit se před okolím ulitami, avšak mnohem více vychází tato odvážná interpretace a především scénografie Jaromíra Vlčka z textu. Průhledné kvádry levitující nad jevištěm (kromě prostředního, pevně ukotveného, v němž se nachází Františka, středobod všeho dění) mohou být sprchovou kabinou, ve které lze smýt denní útrapy, i výtahem, v němž uvízne Kalil. Zadýchané, mlžící se kabinky a jednotný, sporý oděv herců (bílé spodní prádlo) zase navozují konkrétní horký červnový večer, během něhož se vše událo. Porouchalo se potrubí a v nejvyšších patrech domu neteče voda. Na jevišti se však děje pravý opak. Šumící sprchy umístěné vysoko nad hlavami herců jemně mrholí a pětice herců, kteří již vystoupili ze svých plexisklových skořápek, se ocitá ve stále průhlednějším oblečení. Brodí se vodou, která postupně zaplavuje celou podlahu jeviště. Voda se zde stává fenoménem, jež je spojuje a nahrazuje pískové duny „příběhu“ jedné arabské noci.

    Vše na první pohled svévolné či bláznivé je vlastně zcela logické. Navíc vytažením prostřední kabiny nad ostatní se z panelákových kójí stala okna paláce v Istanbulu – přesně v souladu s orientálním výletem či snad snem Františky.

    Režiséru Glaserovi se podařilo nalézt rovnováhu mezi nostalgickými a humornými momenty hry, která nabízí tvůrcům značnou interpretační volnost. Netušíme totiž, kde začíná fantazie a končí „realita“. Není zde důležité ani „poselství“. Několik počátečních okamžiků v paneláku, jež se „tváří“ jako běžný den obyvatel sídliště, je zanedlouho protknuto sny i představami a oživeno pohádkovými motivy – Spící krasavicí a Džinem v lahvi. Dialogů slyšíme málo, spíše se jedná o jednotlivá řečová sóla, která doplňují, občas relativizují a ironizují promluvy ostatních, plní i funkci scénických poznámek.

    Domovník Lomeier (Petr Kubes) hledá závadu potrubí a nalezne lásku spící orientální princezny Františky (Tereza Richtrová), schůzka Fatimy (Klára Klepáčková) a Kalila (Jiří Suchý z Tábora) skončí prokletím a vraždou, alkoholik Karpati (Ivan Dejmal) je zaklet do láhve koňaku. Zpočátku uzavření a oddělení ve svých boxech pouze vyprávějí, tu a tam někdo z nich provede výrazné gesto či pohyb. Divák má znepokojivý pocit, že se stal svědkem rozhlasové hry. Po opuštění svazujících příbytků, konvencí či jen každodenní reality a se zvyšující se hladinou vody se tempo vyprávění zrychlí a na povrch vyplouvá absurdní, chcete-li surreálná rovina jednotlivých příběhů. Režisér navíc ve druhé části inscenace akcentoval především ironicky humorné momenty, kdy se např. Fatima brouzdá vodou a s nožem v ruce pronásleduje nevěrného Kalila. Ten se, prokletý, stal sexuálním štvancem a celý znavený a promoklý (či snad zalitý potem) je nucen neustále předvádět kopulační pohyby. Režisérovi v naplnění dvojlomného konceptu napomáhá i prvotřídní civilní, fyzické i rozverné herectví všech představitelů. Arabská noc se na Hané vydařila!


    Komentáře k článku: Tekuté písky v paneláku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,