Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Tekuté obrazy z Uherského Hradiště (No. 4)

    Poněkud znaven úterním maratonem zvolil jsem pro středu strategii poněkud ubraného plynu. Moje letně školní filmové skóre tak poskočilo kupředu pouze o číslovku tři. Intenzita kvality kulturního zážitku tím ovšem nebyla nikterak umenšena. I třetí den v týdnu tak s klidem honáka spaghettiwesternových krav mohu označit za jeden ze svých vrcholů letošní LFŠ.

    Mám strach: Konspirační thriller poukazuje na korupci v italské policii a justici a na propojení organizovaného zločinu s vysokými státními institucemi. Příběh o řadovém policistovi, který pracuje jako osobní strážce soudců, je zároveň psychologickou studií lidského strachu z mafiánských praktik v italské společnosti. FOTO archiv LFŠ

    Mám strach: Konspirační thriller poukazuje na korupci v italské policii a justici a na propojení organizovaného zločinu s vysokými státními institucemi. Příběh o řadovém policistovi, který pracuje jako osobní strážce soudců, je zároveň psychologickou studií lidského strachu z mafiánských praktik v italské společnosti. FOTO archiv LFŠ

    Velký díl na tom měla má první volba dne, další reprezentant z programové sekce věnované italské policii, justici a mafii. Damianiho film Mám strach (Io ho paura, 1977) lze naprosto bez skrupulí označit za přímý protipól Petriho Podivného vyšetřování (Indaginesuuncittadino al di sopra di ognisospetto, 1970). Klíčovým argumentem pro tuto tezi přitom samozřejmě není jen vágní fakt, že Damianiho film de facto uzavírá sérii, již Petri naopak startoval, spojovacím článkem filmového dua se stává především herecká přítomnost Giana Marii Volontého.

    Repro archiv

    Repro archiv

    Na rozdíl od Petriho precizně stylizované studie z kloubů obludně vymknuté moci, Damiani předkládá v podstatě realistický portrét policisty, jehož postupně ovládne strach. Volonté opětovně dokazuje enormní schopnost herecké plasticity i pokory, jeho výkon v ústředním partu strážmistra Graziana se vyznačuje naprostou absencí teatrální – či jakkoli jinak herecky přehnané – machy. Damiani se sice nezříká divácké atraktivnosti, mnohem důležitější je ale pro něj společensko-kritický hrot, jenž neztrácí na aktuálnosti ani po letech.

    Uprchlíci: Vyrazit na útěk je intenzivní pohlcující zážitek. A takový je i snímek se silnou uměleckou vizí o dvou mladých lidech na okraji společnosti, který překvapuje nečekanými zvraty děje i žánru. Road movie se tu láme do brutální variace na pohádku o Jeníčkovi a Mařence, a syrové scény střídají snové pasáže. FOTO archiv LFŠ

    Uprchlíci: Vyrazit na útěk je intenzivní pohlcující zážitek. A takový je i snímek se silnou uměleckou vizí o dvou mladých lidech na okraji společnosti, který překvapuje nečekanými zvraty děje i žánru. Road movie se tu láme do brutální variace na pohádku o Jeníčkovi a Mařence, a syrové scény střídají snové pasáže. FOTO archiv LFŠ

    Ani má veškerá úcta k tvorbě Damiana Damianiho ovšem nemůže nikterak zastřít fakt, že finální knockout a definitivní rozložení mé divácké integrity na hromadu kostiček lega mi udělili Uprchlíci Jukky-Pekka Valkeapää (He ovatpaenneet). Režisér s každým dějstvím razantně mění žánr. Úvodní „pasťáckou“ třetinu střídá hypnotický roadmovietrip evokující vzpomínku na Lynchovu Zběsilost v srdci (Wildatheart, 1990), a snímek posléze vyvrcholí drásavě sugestivní poctou Boormanovu Vysvobození (Deliverance, 1972). Film, který mě málem donutil založit distribuční společnost… Za Uprchlíky v českých kinech nabízím bednu šampusu i s jahodami a ledem. Milým bonusem festivalového uvedení byla navíc neformální vzrušená debata bezprostředně po skončení projekce. Sešlo se nás před Hvězdou asi osm, navzájem jsme se neznali, ale naše názorová konfrontace byla přesnou definicí hlavních důvodů, proč jsem na Filmovku dorazil. Zase jednou čirá krása!

    Texaský masakr motorovou pilou 2: Režisér Tobe Hooper se po dvanácti letech vrátil k domácím receptům texaské kuchyně, jen tentokrát místo sugestivní hrůzy a nervy drásajícího vypětí svého legendárního debutu servíruje vyšinutou hororovou satiru na tradiční americké ideály v čele s institucí rodiny a snu o velkém úspěchu malých rodinných podniků. FOTO archiv LFŠ

    Texaský masakr motorovou pilou 2: Režisér Tobe Hooper se po dvanácti letech vrátil k domácím receptům texaské kuchyně, jen tentokrát místo sugestivní hrůzy a nervy drásajícího vypětí svého legendárního debutu servíruje vyšinutou hororovou satiru na tradiční americké ideály v čele s institucí rodiny a snu o velkém úspěchu malých rodinných podniků. FOTO archiv LFŠ

    Po takto očišťujícím zážitku jsem byl pevně rozhodnut již žádnou středeční projekci nenavštěvovat. Nicméně podlehl jsem intenzivnímu nátlaku svých milých přátel – fanoušků otrlosti, a nechal se umluvit na Texaský masakr motorovou pilou 2 (The Texas Chainsaw Massacre 2, USA 1986). Hooperova satirická splatterová řachanda má jistě dostatek atrakcí k řádnému půlnočnímu pobavení, ve mně však ještě doznívala palčivost předchozího snímku, jež se mi jak cejch vpálila do obou hemisfér i do srdečního svalu, bez ohledu na okolní řev řetězově-zubatého kultu.

    Spát jsem šel okouzlen a okouzlen se vzbudil!

    Příště: Poslední tři!

    ///

    Předchozí díly reportáží z letošní LFŠ:

    Tekuté obrazy z Uherského Hradiště (No. 1)

    Tekuté obrazy z Uherského Hradiště (No. 2)

    Tekuté obrazy z Uherského Hradiště (No. 3)

     


    Komentáře k článku: Tekuté obrazy z Uherského Hradiště (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,