Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tatíček (II)

    Rodinné vzpomínky na loutkáře Jana Malíka podruhé

    S tatíčkem jsem ovšem, i když jsme bydleli v jednom bytě, prakticky nežila. Žila jsem jaksi vedle něho, nebo mimo něj. Možná to zase způsobila nechtěně maminka, která po mém narození dostala šílený nápad: aby nerušila tvorbu svého obdivovaného Honzíčka, odjela se mnou – ani ne půlroční – za svou sestrou, která měla také půlroční miminko, do Janských Lázní. Naše rekreace se protáhla na skoro dva roky, během nichž sice tatínek stačil napsat spoustu článků, pracovat jako dramaturg ve Skupově divadle a ještě působit ve svém oficiálním zaměstnání, ale rodiče se za tu dobu stihli parádně odcizit. Z té doby je historka, která se posléze vyprávěla nejen v naší rodině. Tatínek za námi přijel do Janských Lázní a maminka mu mě dala pochovat. Nebyl na malé dítě zvyklý, trochu se se mnou v náručí poprocházel a pak mě chtěl odložit na zem se slovy: Tak a teď už sama! Duchapřítomná matka zabránila katastrofě v poslední chvíli: Proboha, Honzo! Vždyť to dítě neumí chodit!

    Podruhé se mě pokusil uchránit před manipulací se sirkami, proto mi, když si zapaloval tabák ve fajfce, preventivně připálil prstíček: Abys věděla, že nemáš na sirky sahat. Myslel to dobře, jenže byl mi asi rok a půl a možná jsem se pak podvědomě bála víc tatíčka než fajfky, sirek a ohně!

    Dr. Jan Malík ještě bez vousů ve šťastném loutkářském období za I. republiky FOTO ARCHIV AUTORKY (ZŘEJMĚ VÁCLAV CHOCHOLA)

    V bytě

    Byl to samozřejmě otec, kdo navrhoval podobu našeho bytu. Hlavně rozložení pokojů: byl tu „pokoj pána“, kterému tatíček rád říkal „faustovna“, „pokoj paní“, kde spala maminka, ale nikde nebyl „dětský pokoj“ – a to se naši nastěhovali do prázdného bytu, už když byla maminka těhotná. Tak jsem až do dospělosti spala v našem třípokojovém bytě v pokoji s maminkou a teprve po návratu z působení v hradeckém divadle jsem si vytrucovala přeměnu pokojíku pro služku, který sloužil dlouho jako otcův archiv, za prostor pro sebe. Tatíček také nepočítal s jídelnou a v kuchyni navrhl vlastně jen pracovní stůl s jediným místem k sezení. Stůl jsme neměli dlouho, pořídila ho maminka, až když k nám začala pravidelně přijíždět teta s bratrancem na návštěvu. Tatínek ho nepotřeboval, protože s námi společně jedl jen jedinkrát za rok – na Štědrý večer. Byl žlučníkář, a přesto musela maminka koupit každoročně pět kilo ryb, které jedl sám (kromě něj kapra u nás nikdo nejedl) nepřetržitě až do Štěpána, kdy měl pravidelně žlučníkový záchvat.

    Tatíček si žil ve svém pokoji, jeho označením „faustovna“ omlouval děsivý nepořádek, který se mu v průběhu let povedlo v původně funkcionalisticky navrženém „pánském pokoji“ přivést k dokonalosti, za jakou by se pro černokněžnické doupě nemuselo stydět žádné filmové studio. Byl ale schopný proměnit všechny matrace ze své postele v chaloupku chytré Kmotry lišky z Ladovy knížky, na kterou jsem si několik měsíců ráda hrála. Bydlela jsem v chaloupce samozřejmě celý den až do pozdního večera (tak si uvědomuji, že ten den asi otec nespal), kdy to všechno s náležitým komentářem musela samozřejmě uklidit maminka. Otec byl prostě režisér a scénograf, ale jeho nejrůznější nápady pak musela i v divadle často se sakrováním řešit jevištní technika.

    Ve své „faustovně“ žil tatíček taky kuriózně. Při jídle, které si nosil z kuchyně, vždycky četl (ale, a byl to zase jeden z jeho paradoxů, knížky miloval a nikdy žádnou nezašpinil), což bylo těžce nevýchovné. Také celý den shromaždoval vyškrtané sirky, které večer jako malý táboráček spaloval na velkém železném talíři. Talíř stál na hromadě knih, které pokrývaly jeho obrovský psací stůl (psal ručně na prostůrku asi 30 × 30 cm, zbytek pokrývaly jako hradba knihy ze tří stran). Samozřejmě, že jednou večer vzplály nejen sirky, ale také knihy na stole. Tatínek se přece jen maminky bál, a tak odešel do kuchyně pro konvičku na zalévání kytek a jal se už dosti vysoké plameny polévat. To se ale už do akce zapojila i maminka, která se neovládala a vyděšeně křičela. Tatínkovi se podařilo oheň nakonec uhasit. S neopakovatelným gestem mamince řekl: Tady máte, Malá, 20 Kč a už o tom nemluvte.

    Chudák maminka. Ale také se dokázala vzepřít, – Minule byla řeč o tom, že vzájemný kontakt s „Malou“, jak mamince říkal, udržoval tatíček většinou písemně. Po měsících korespondence mu jednou maminka napsala na lísteček, který nechával tatínek před svým pokojem s prosbou o vzbuzení: Budím!!! – a odešla do práce.

    Architektonické nápady v našem bytě sloužily pro pobavení řídkých návštěv a byly předmětem obdivu mých spolužáků. Kromě toho, že jsem měla stále spícího tatínka, který byl nepochybně respekt vzbuzující figurou našeho domu i ulice, jsme měli doma např. černě vymalovanou část pokoje, jednu stěnu s vymalovanými cihlami a jinou s obláčky (velmi expresionistické prvky, které připomínaly tatínkův obdiv k prvorepublikovým výtvarným stylům i jeho vlastní kreslířské ambice). A také klavír, který po zavření krytu klávesnice vypadal jako knihovna. Však se prý od Petrofů, kde tuhle klavíro-knihovnu vyráběli, chodili na tu vzácnost dívat. Zvuk to vydávalo jako piano ukryté ve skříni, ale otec na něj o Vánocích hrál brilantně koledy, čemuž jsem já, posléze čtrnáct let hrající na klavír a dodnes stěží bez not vyloudivší stupnici, jen s obdivem přihlížela.

    Zvláštním rituálem bylo otcovo koupání ve vaně. Zaplaťpánbůh, že se nekonalo denně. Otec si totiž kromě velmi horké vany napouštěl také těsně za hlavou umístěné umyvadlo, kterým nepřetržitě tekla horká voda během doby, kdy „bral lázeň“. Od napouštění vany si pravidelně odcházel do pokoje ještě něco přečíst, proto také stejně pravidelně vana přetekla. Ale plovoucí koberce, které se zvedají proudící vodou až k obývacímu pokoji, mě vzhledem k mnoha zkušenostem rozhodně nevyděsí. Vím totiž, že nejrychleji se voda nabírá do kbelíku lopatkou. Když se šel tatíček koupat, měly jsme s maminkou už veškeré záchranářské nářadí připravené. Celý koupelnový akt pak končil tím, že jsme s maminkou po otcově odchodu z koupelny, kterou proměnil v parní komoru, zaklekly a za zpěvu „Římské lázně, římské lázně“ vytíraly a vytíraly.

    Do koupelny nosil tatínek župan, který si nechal ušít podle střihu japonského kimona, ale nikoli z bavlny, nýbrž z hutného froté. Byl nepředstavitelně těžký, zvláště když se namočil, a maminka mu (tomu koupacímu plášti, samozřejmě) slibovala hroznou pomstu. Chtěla ho rozstříhat na maličké kousíčky a vyhodit. Když tatínek zemřel, dlouho zůstal nenáviděný župan ve skříni a s velkými rozpaky jsem ho před lety nakonec vyhodila já. Nerozstříhaný.

    U nás doma, už starší otec výjimečně mimo svou „ faustovnu“ v obývacím pokoji FOTO ARCHIV AUTORKY

    Zlomyslné historky

    Tatíček mi moje (maminkou iniciovaná) podrobná psaníčka – hlášení z prázdnin s železnou pravidelností vracel opravená červenou tužkou a vysvětlivkami. Nezapřel, že byl původní profesí učitel češtiny! V pozdějších letech jsem z prázdnin a z ciziny psala jen mamince s tím, aby to tátovi přečetla. Po letech jsem mu tuhle netaktnost, která se samozřejmě vryla do dětské dušičky (ještě taky to, že jsem v noci zaslechla, jak rozveselené návštěvě předčítá z mého deníku), vrátila. Když se po odchodu do penze trápil nejen tím, že ztratil své výsadní postavení, ale i tím, jestli má ještě co říci, začal hodně psát. Psal dějiny orientálního divadla. Trápil se s nimi, ale později vlastně s každým svým článkem a chtěl, abych si ho přečetla. Trucovala jsem a vracela mu křivdy dětství tím, jak důležité mám teď povolání a jak jsem zaneprázdněná. Teprve po částečkách jsem později objevovala, jaký objem práce, úvah, projektů, komentářů dokázal vytvořit. Dodnes jsem to všechno ani zdaleka nepřečetla a strašně si přitom uvědomuji, jak mi tatíček schází. Nikdy se nedověděl, že se budu hlouběji zabývat loutkovým divadlem. Zemřel dříve, než jsem pochopila, že se loutkám, jejich kouzlu a síle marně trucovitě bráním.

    Ale za jeho života jsem si zlomyslně kompenzovala dlouholetý respekt k němu řadou historek, které poodhalovaly roušku našeho domácího soužití všem, kteří se – stejně jako já – tatíčka báli. Je to zvláštní, nebyl nikterak vysoký, a přece je – nejen v mých vzpomínkách – zapsán jako vysoký statný chlap. Ostatně na výtvarné sebestylizaci pracoval léta, od proměny svého nepříliš přitažlivého čapkovského obličeje s kulatými brejličkami v mládí do hemingwayovsko-werichovské masky interesantního starce v pokročilém věku. Včetně svérázného šatníku a nezbytné lulky, bez které si ho nikdo neuměl ani představit. Bavila jsem historkami o něm své spolužáky i rozjařené dýchánkové společnosti, až jsem se jednou dověděla, že o tom ví a že ho to mrzí. A tak tentokráte ty nejvybranější a u mého publika nejúspěšnější historky nedám na papír. Mrzelo by ho to a ti, kteří je ještě neslyšeli, také nemusí o naší rodině vědět všechno. Beztak jsem toho prozradila ažaž.

    Ale něco bych přece jen ještě dodat měla. Tatíček uměl loutku nakreslit (kreslil výborně, chtěl být malířem), technologicky rozkreslit (navrhoval loutky pro sériovou výrobu – maňásky i marionety), navázat, vysoustruhovat, ale nepamatuji se, že by s loutkou opravdu hrál, i když všechny druhy loutek uměl vzít do ruky. V době rozdělené interpretace sporadicky některé role mluvil, někdy za „mluviče“ zaskakoval (asi opravdu nejlepší byl v roli Císaře v Pavlíčkově Slavíkovi a v masce Pánaboha v Štokově Božské komedii), ale o tom, jestli loutky i vodil, by museli podat svědectví pamětníci, kterých už je, věru, pomálu. Jsou-li vůbec.(Pokračování)

    Výtvarná sebestylizace ukončena FOTO VÁCLAV CHOCHOLA


    Komentáře k článku: Tatíček (II)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,