Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hlazení národa po srsti

    Když dvaapadesátiletý italský režisér Ettore Scola natočil v roce 1983 podle choreografické pantomimy Theatre du Campagnol svůj slavný snímek beze slov Le ball / Ballando baliando – česky uváděný jako Tančírna – byla to světová událost (Cena za režii na Berlinale, nominace na Oscara atd.). A to ne proto, že by filmařsky virtuózně natočil pohybově virtuózní, efektní taneční čísla, nýbrž proto, že ve zkratce skrze tanec a postupně krystalizující vztahy mezi – to zdůrazňuji – od počátku individualizovanými tanečníky nezapomenutelným způsobem zachytil dobu včetně prudkých společenských zvratů od roku 1936 do osmdesátých let.

    Pražská Tančírna 1918-2018 diváky konejší, lituje a hladí… FOTO ALENA HRBKOVÁ

    Režisér měl v té době za sebou už poměrně slušnou řádku satirických, nelíbivě kritických pohledů jak na italskou i francouzskou, tak obecně evropskou společnost (Měli jsme se tak rádi; Oškliví, špinaví a zlí; Mlčení a spoluvina; Terasa aj.). Jeho filmy byly všechno jiné než nostalgicko-sentimentální hlazení diváka po srsti. Tančírnu nevyjímaje: byl to pohled na velké dějiny skrze „malé“ dějiny lidských vztahů, zkrachovalých osudů a zdánlivě přízemních zájmů (láska, žárlivost, outsiderství, ale i udavačství a chameleónství vůči moci). Pohled na dějiny ze zapadlého lokálu nebyl vůbec lokální. Přes kostýmní a hlavně hudební vlny, chcete-li dobovou módu, mířil neúplatně k lidským povahám a eticky nadčasovým hodnotám, to vše za vydatného přispění ironie, satiry a jemných pohybových gagů.

    Když jsem potom viděl na plzeňském festivalu strhující Tančírnu v podání netanečníků, ovšem činoherních mistrů Slovenského Národního divadla (v čele s Ladislavem Chudíkem), kteří v tomto představení s tak nakažlivou radostí odhodili krunýř konvencí z TV seriálů a melodramat, uvědomil jsem si, jak je to téma nádherně univerzální a v principu přenositelné kamkoli do Evropy. Za předpokladu, že ponechá vše výše zmíněné. Bylo to představení nesentimentální a antinárodovecké, vpravdě česko-slovenské, reflektující s nakažlivou ironií téměř sedm desetiletí našeho společného státního soubytí, soudušení i hašteření. Představení proti vzájemným předsudkům, místy hořké a ironické, jindy emotivně zasahující. Ale hlavně nezastírající nic z temných stránek vlastní minulosti, včetně slovenské klerofašistické kolaborace s nacionálním – později reálným – socialismem.

    Nic z toho jsem bohužel v Khekově inscenaci Divadla ABC nenašel. V první polovině (snad s výjimkou Hanuše Bora jako šéfa lokálu a vrchního ceremoniáře dění) takřka nulová individualizace, bylo sice na co koukat, dámy hezky tančily a některé i zpívaly, ale charakterově přitom splývaly, pak se už vtíral nepříjemný pocit podbízivosti. My všichni jsme přece – až na jednoho věčného práskače – skvělá parta, „slušní lidé“, kdyby nebylo těch druhých, kteří nám ubližují (Němci, později Rusové, z nebe spadlí aparátníci a nakonec i ty zlé mobily: až je odhodíme, zítra se bude tančit všude). Žádná spoluvina na komunismu i mobilovém debilismu, žádné poválečné masakry, republiku nám rozdělili snad Štětináč, Dlouhé Bidlo a Bratrstvo kočičí pracky, my ostatní jsme samé kolektivní Rychlé šípy. Není divu, že diváci, takovýmto sladkým lízátkem konejšení, hlazení a politovaní, na konci vstanou a tleskají – sami sobě!

    Městská divadla pražská – Jiří Janků, Pavel Khek: Tančírna 1918–2018. Režie Pavel Khek, dramaturg Jiří Janků, Věra Mašková, scéna Michal Syrový, kostýmy Agnieszka Pátá-Oldak, choreografie Martin Šimek, hudební nastudování Jiří Janouch. Premiéra 9. června 2018 v Divadle ABC.


    Komentáře k článku: Hlazení národa po srsti

    1. Milan C.

      Profilový obrázek

      Byl jsem tam
      a tleskal jsem (ano, ve stoje) – ale ne sám sobě.

      Tleskal jsem humornému podání tragických událostí (2. sv. válka) a tragickému podání humorných událostí (Klaus, Mečiar, David).

      Tleskal jsem samozřejmě i skvělým tanečním výkonům.

      Všechny pěvecké výkony byly výborné, některé naprosto vynikající. I těm jsem tleskal.

      Pan Just má samozřejmě právo na svůj – jako obvykle poněkud břitký – názor, ale opět se netrefil (pokud vůbec mířil) – kdyby se pozorně díval, tak by nejednou viděl zřetelné prvky kolaborace v různé míře a u několika postav. Tedy žádná nulová individualizace.

      Během psaní tohoto komentáře jsem si postupně začal myslet, že na představení pan Just snad ani nebyl.

      01.04.2019 (17.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      No možná se Just netrefil,
      možná se nedíval pozorně, rozhodně tam byl. Prostě máte na inscenaci jiný názor než on a děkuji, že jste ho zveřejnil.
      Jen pochybovat o úsudku někoho jiného, Justa v tomto případě, je jaksi mimo mísu: v umění a v názoru na něj není jedna pravda, jeden ten správný pohled, ale jsou jen různé a různě argumentované názory… Musel jsem to připomínat nedávno i Justovi a říct si nedal. Ale budu tu prostou pravdu opakovat a opakovat a opakovat…

      02.04.2019 (0.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Just

      Vladimír Just

      Nevidím sice smysl
      publikovat opožděnou polemiku s recenzí starou deset měsíců, ale budiž. Proč ne? Každý má právo na svůj názor (ten můj byl „břitce“ formulovaný krátce po premiéře, třeba se představení za rok od premiéry změnilo, nevím – a rád si to s panem Milanem C.na příkladech – např.srovnáním s filmem Ettore Scoly a opětovnou návštěvou – vyjasním; došlo-li opravdu k větší individualizaci tanečníků, jakou jsem obdivoval u filmu, rád svůj názor poopravím). A souhlasím, že neexistuje jediný správný pohled, ten můj byl třeba příliš ovlivněn – nebo deformován? – filmem nebo jinými Tančírnami. Tím méně platný je ovšem pohled někoho, kdo meritum věci (tj.konkrétní představení) neviděl, a o to vehementněji vstupuje do podobných debat, což už podruhé činí – ač to s Tančírnou vůbec nesouvisí – při vší úctě p.šéfredaktor. S paní redaktorkou, s níž jsem minule polemizoval, jsme si věci i bez něj přátelsky, bez osobních útoků vyříkali a navzájem vysvětlili, aniž jsme tím obtěžovali čtenáře DN (já např. jsem na svou omluvu řekl, že slovo „soudný“ chápu jako synonymum „kritický“, tudíž „ne-soudný“ rovná se „ne-kritický“, nikoli pitomý, jak naznačoval – mávaje na mne dokonce Šaldovou holí a klečením na hrachu – p. šéfredaktor). Když to někoho baví, ať do našich polemik takto bohorovně vstupuje, peskuje buď jednu nebo druhou stranu, aniž připojí k meritu (tj. představení) cokoli relevantního, já tímto tento druh polemiky ze své strany končím. Na to si DN, jejich šéfredaktora i čtenářů příliš vážím.

      02.04.2019 (22.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        To není peskování,
        a názory napsané veřejně se neřeší soukromě, abychom náhodou neobtěžovali čtenáře. Proto, Vladimíre, do polemik vstupuji a mám to za svou povinnost šéfredaktora listu, který musí ctít zásady. Baví mi to asi tolik jako zubaře trhat zub. Opakovat je, opakovat, opakovat… Je mi líto, že nevidíš souvislosti.

        03.04.2019 (20.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Just

      Vladimír Just

      Oprava.
      Omlouvám se, už je to rok, a připletl se mi tam nevím proč režisér Saura namísto správného Ettore Scola, prosím odpusťte sklerotikovi a opravte si to :-).

      02.04.2019 (22.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. DN

      Profilový obrázek

      Opraveno.

      03.04.2019 (16.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,