Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tančeme ve velkém stylu

    International_Dance_Day

    ///

    Světový den tance 29. 4. 2015

    Provolání Israela Galvána de los Reyese

    Carmen Amaya, Valeska Gert, Suzushi Hanayagi, Michael Jackson… marně si lámu hlavu, kam bych jejich styl zařadil. Všichni se mi jeví spíš jako generátory energie. Přemítám, jak důležitá je na jejich tanci choreografie, a docházím ke zjištění, že mnohem důležitější než choreografie je bezpochyby energie sama, vír, který roztáčí.

    Israel Galván de los Reyes. FOTO BERNARDO DIAZ

    Israel Galván de los Reyes. FOTO BERNARDO DIAZ

    V duchu si představuji Teslovu cívku, která k sobě všechny přitahuje, vysílá léčivé paprsky a metamorfozuje těla tanečníků – z Piny Bausch je náhle kudlanka nábožná, Raimund Hoghe se proměňuje ve skarabea, Vicente Escudero ve strašilku a Bruce Lee dokonce ve stonožku.

    Svůj první duet jsem tančil se svou matkou, když byla v sedmém měsíci těhotenství. Třeba vás napadne, že přeháním. Ačkoli téměř vždy tančím sám, představuji si, že mě přitom provázejí přízraky, díky nimž vypadávám ze své role osamělého tanečníka, jehož Didi-Huberman nazval „bailaor de soledades“ (aniž by tím ovšem mínil soleares).

    Israel Galván v sólu El bailaor. FOTO ISABEL MUÑOZ

    Israel Galván v sólu El bailaor. FOTO ISABEL MUÑOZ

    V dětství jsem tančil nerad, bylo to však něco, co ze mě tryskalo přirozeně a snadno, takřka instinktivně. Postupem času jsem si uvědomil, že tanec léčí, že na mě má téměř hojivý účinek, pomáhal mi překonávat mou vrozenou uzavřenost a otevíral mě ostatním lidem. Nedávno jsem viděl fotografii, na níž je dítě postižené ebolou léčeno tancem. Vím, že je to jen pověra, ale co když na ní něco bude?

    Tanec se u mě nakonec vyvinul v posedlost, jež spotřebovává veškerý můj čas a nutí mě tančit i v klidu, když se vůbec nehýbu. Dostávám se tím tak trochu mimo běžnou realitu. Nevím, zda je to dobré, špatné nebo potřebné, ale takhle to prostě mám. Když sedím na pohovce a jen tak si v klidu přemýšlím, má dcera Milena si mě dobírá: Tati, nech toho tancování.

    Já totiž instinktivně vnímám, jakým stylem se lidé pohybují, když kupříkladu kráčejí po ulici nebo zastavují taxík, každý jinak, svým unikátním způsobem či s osobitou neforemností. Všichni při tom tančí! Netuší to, ale všichni tančí! Rád bych na ně zavolal: Někteří z vás to ještě nevědí! Všichni tu tančíme! Ten, kdo netančí, má smůlu, je mrtvý, nic necítí ani netrpí!

    Tlouštík Jeff Cohen ze seriálu The Goonies (1985). FOTO archiv

    Tlouštík Jeff Cohen ze seriálu The Goonies (1985). FOTO archiv

    Mám rád slovo fúze. Ne jako marketingový termín označující jakési neústrojné spojení pojmů, aby se značka či styl lépe prodávaly. Spíš ve smyslu štěpení, jaderné směsi: šejkr, v němž Juan Belmonte tančí s nohama vrostlýma do země, Isadora Duncan ladně rozpíná paže a tlouštík Jeff Cohen ze seriálu The Goonies kroutí boky ostošest. Ze všech těchto přísad bych namíchal dobrý, výživný nápoj, který by dle potřeby působil lahodně, hořce, nebo opojně. Vždyť z podobné směsi povstala i naše tradice, vzešli jsme z koktejlu, jehož složení chtějí pravověrní udržet v tajnosti. Ale kdepak! Rasy, náboženství i politická přesvědčení, to všechno přece do této směsi patří! Všichni můžeme tančit spolu! Možná ne v páru, ale bok po boku určitě.

    Kazuo Ohno: Sen motýla (1994).  FOTO EIKOH HOSOE

    Kazuo Ohno: Sen motýla (1994). FOTO EIKOH HOSOE

    Jedno čínské přísloví praví: mávne-li křídly motýl, je to cítit i na druhém konci světa. Když v Japonsku vzlétne moucha, vody Karibiku vzedme tajfun. Pedro G.Romero po jedné obzvlášť razantní interpretaci sevillanas poznamenal: Toho dne, kdy dopadla bomba na Hirošimu, někde na lesní mýtině v Rakousku zkoušel Nižinskij svůj fenomenální skok. Nechávám se strhnout představivostí: Savion Glover dupne, a Michail Baryšnikov se roztočí. Kazuo Ohno naopak znehybní, ovšem vzniklé elektromagnetické pole dostihne Anu Muňoz. Její pouhá vzpomínka na Vonrada Veidta způsobí zemětřesení v lóži Akrama Khana – jeho rolničky zachřestí a podlahu zkropí unavené kapky jeho potu.

    Rád bych tento Mezinárodní den tance i tato slova věnoval komukoli, kdo právě v tuto chvíli někde na světě tančí. Dovolte mi nicméně vyslovit toto zábavné přání: Tanečníci, hudebníci, produkční, kritici i programoví režiséři – dejme se všichni do tance, jako to dělával Béjart, tančeme ve velkém stylu, zatančeme Ravelovo Bolero, zatančeme si je spolu! Nechť oslavy propuknou!

    Israel GALVÁN de los Reyes
    překlad Alena Jurionová

    ///

    FOTO LUIS CASTILLA

    FOTO LUIS CASTILLA

    Israel Galvá́n de los Reyes (1973) was awarded the National Dance Prize 2005, “Creation” section, by the Culture Department of the Spanish Government, for “his capacity to generate a new creation in an art such as flamenco without forgetting the real roots that have sustained it to the present day and that make of it a universal genre“. In 2012 he was honored with the New York Bessie Performance Award for an Outstanding Production and the Fine Arts Medal awarded by the Council of Ministers of Spanish Government.

    Son of sevillian bailaores Jose Galván and Eugenia de Los Reyes, he naturally grew up within the atmosphere of tablaos, fiestas and flamenco dance academies, where he used to accompany his father. But it was only in 1990 that he really felt like becoming a dancer.

    In 1994, he joined the Compañía Andaluza de Danza, directed by Mario Maya, and this was the beginning of an unstoppable career that would bring him the most important awards in flamenco (and) dance.

    He has done many collaborations in projects of very different nature and with very different artists such as Enrique Morente, Manuel Soler, Pat Metheny, Vicente Amigo and Lagartija Nick.

    In 1998 Israel premiered ¡Mira! / Los Zapatos Rojos, his first creation. Praised by all the critics as a stroke of genius, it was effectively a revolution in the entire conception of flamenco shows.

    Since then he has presented productions such as La Metamorfosis, Galvánicas, Arena, La Edad De Oro, Tábula Rasa, Solo, El Final De Este Estado De Cosas – Redux, Israel vs Los 3000, La Curva and Lo Real/Le Réel/The Real, for which he received 3 Premios Max de Teatro (awards) in May 2014: best dance production, best choreography and best dancer. He has also created La Francesa and Pastora for his sister Pastora Galván.

    Galván is an Associate Artist of Théâtre de la Ville Paris and Mercat de les Flors Barcelona.

    • Autor:
    • Publikováno: 29. dubna 2015

    Komentáře k článku: Tančeme ve velkém stylu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,