Tam, kde se punkoví králové vejít i do šatny bojí
Tam, kde se punkoví králové
vejít i do šatny bojí.
Tam, kde si hnáty svý na stůl
radši než na zem položíš.
Tam konal se zločin a trest
na hnusném špinavém slamníku,
tam vinou už všechno se rozpadlo,
tam nikdo nenajde klid.
Původně jsem chtěl napsat jen veršovaný postřeh – na ten nápad mne přivedla v programu k inscenaci Divadla Radar Raskolnikov vložená dobová veršovaná recenze – ale bohužel jsem zjistil, že ve verších nejsem schopen vyjádřit to, co představení v sobě mělo a co ne. Takže od čtyřstopého daktylu, čtyřstopého jambu a desetistopého trocheje zpět k próze.
Před návštěvou Divadla Radar jsem určité inscenační problémy – jde přece o náročnou předlohu a „radarští“ se pohybují v amatérském světě – očekával. Některá má očekávání naplněna byla, některá byla – v pozitivním smyslu – překonána a jen trochu jsem se zklamal.
Pokud jsem čekal, že budu z představení v devět doma, hluboce jsem se mýlil. Od neprofesionálů je myslím poměrně odvážné „ukousnout si“ dvě a půl hodiny (byť s přestávkou) jevištního času. I tato délka však byla poměrně intenzivně divadelně naplněná, takže jsem každou minutu zoufale nepočítal.
Přesto se zmíním nejprve o vadách na kráse. Dají se shrnout do čtyř bodů: srozumitelnost jevištní řeči, dramatizace, potýkající se s opakujícími (množícími) se informacemi, malá míra stylizace (groteskno) a přidaná postava Slečny (Denisa Dlouhá).
Ač se mnoho divadel snaží o autentickou hereckou výpověď a režiséři/ky k tomu využívají nejrůznějších hereckých technik, ještě jsem nikdy neviděl, že by někdo využil řečové nedokonalosti k zlidštění – tedy vlastně zautentičtění – hrané postavy. Ani zde ne. Samozřejmě bývá takový prostředek využíván ke stylizaci. Jen těžko se dal mezi členy radarského souboru najít někdo, kdo by mluvil zcela plynně a srozumitelně. Právě proto mne ona myšlenka napadla. Proč toho nevyužít k stavbě postavy? Zvlášť, když celé věty byly občas vystavěny jako jazyková cvičení. Špatné tvoření hlásek, které v běžném životě zaniká, zazní v afektu jak zvon. A herci bohužel nedokázali rytmus řeči zpomalit, slova drmolili téměř k (diváckému) zbláznění.
S mluvou souvisí i míra zvolené grotesknosti. Neměli se jí tolik bát! Na jednu stranu Rusko evokuje prožívání, ale Gogol je též považován za Rusa, i když byl Ukrajinec. Pokud by postavy byly grotesknější, první polovina představení by se snad tak v pocitu diváka neprotahovala, byť expozice tak jak tak zdlouhavá je. Nehledě na fakt, že by se hercům i lépe hrálo. A nehledě na to, že v některých situacích si o to text přímo říká. Dobře je to vidět ve scénách se služebnou (Denisa Nesvačilová), jejíž degradace na pouliční drbnu by mohla být klidně podpořena „pepinovským“ křičením nebo jinou formou zobludnění jejího jinak poměrně nevýrazného charakteru. Stejně tak v planém rozumování zkamenělý Razumichin (Marek Šmidrkal), neustále hledající nějaký argument, by při alespoň drobné stylizaci působil přesvědčivěji a – troufám si říct – uvěřitelněji, než Razumichin nedokonale komentující (a prožívající) promluvy lékaře Zosimova (Jan Tichý). Navíc v druhé polovině inscenace, kdy Raskolnikov (Jakub Baran)všechno své okolí demaskuje, by bylo co demaskovat. Přespříliš psychologicky prožívaný děj – a s ním drama – tak ztrácel na intenzitě.
Co se týká dramatizace, v podstatě vše je v první polovině řečeno… To by nemuselo vadit, aspoň divák od začátku ví, kdo je kdo a kudy se dění ubírá. Otázkou však je, proč jsou některé informace dublované, někdy i ztrojované. Ovšem to je jen malá výtka.
Vůbec však není jasné, proč do hry vstupuje děj komentující Slečna. Zřejmě je alter egem Raskolnikovových emocí. Ocenil jsem vypjaté scény, kdy stála mezi postavami a byla jedinou bytostí, která je od sebe dokázala držet. Pěkně působilo, pokud byla hybatelem situací, například když pohybovala postavami Duňi (Kristýna Tomšů)a Razumichina. Na druhou stranu její „dvojení“, či spíše vyjadřování Raskolnikovových emocí působilo křečovitě, falešně. Možná to však byl můj divácký problém. Může být. Slečna ale z inscenace pomaličku mizela a na konci se už v ní (téměř) nevyskytovala. Pro mne to byla výhoda – rychle jsem ji z mysli vytěsnil. Pro inscenátory to je možná důvod k zamyšlení: Je ona postava v dramatu vůbec podstatná? Proč?
Přesto inscenace rozhodně stojí za vidění. Především kvůli druhé polovině. Třeba pro „hamletovskou“ rozmluvu Raskolnikova s matkou (Ivana Vránová) ve chvíli, kdy tuší, že se vše zvrtne. Nebo pro scénu lámání Raskolnikova soudcem (Lukáš Kunst), které má až faustovský rozměr. To jsou místa, která vynahrazují případná roztrpčení nad zmíněnými nedostatky. A to nemyslím jen jako násilné hledání pozitiv.
P.S. Zapomněl bych na výtvarné zpracování scény (Mirka Hrdinová). Rozpadající se židle a rozbité šálky skvěle doplňovaly atmosféru, kterou navozoval i samotný prostor, evokující pocit zmaru. Zmar v nejzapadlejším divadélku v zapadlé vesnici. Něco jako Kulturní dům v Nejdku.
Divadlo Radar Praha – F. M. Dostojevskij, Leo Birinski: Raskolnikov. Překlad Kateřina Bohadlová, úprava a režie Radka Tesárková, výprava Mirka Hrdinová, dramaturgická spolupráce Dušan Hübl, technika Pavel Andrs, František Hodan a CO?! Premiéra 11. a 12. prosince 2009. Psáno z reprízy 14. června 2011.
Komentáře k článku: Tam, kde se punkoví králové vejít i do šatny bojí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Horymír Golický
Ten článek měl začít tím, co je napsáno na konci, tedy pod P.S. Ještě přesněji posledními dvěma nebo třemi větami:) Jinak chvílemi jsem měl pocit, že se dozvídám víc o autorovi recenze než o představení.
30.06.2011 (14.57), , Trvalý odkaz komentáře,