Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ta útlá knížka Alberta Pražáka…

    Ta útlá knížka Alberta Pražáka se jmenuje Mezi a je to stručná interpretace meziprostoru. Nikoliv náhodou z ní cituje Denisa Vostrá ve své studii Prostor a čas v japonském konceptu ma (časopis DISK, prosinec 2010, číslo 34). Neboť ma znamená v základním japonském čtení aida rovněž mezi. Koncept ma by se tedy možná dal charakterizovat také jako ‚uvědomění si prostoru‘ – nikoliv však ve smyslu třírozměrného celku, ale spíše jako souběžné vědomí tvaru a ne-tvaru vycházející z intenfizikace určité vize.

    Účinek divadla je jistě zásadně také v tom, že jeho prostor je trojrozměrný a dovoluje ukazovat přítomné originály jevů. Scénografie je zřejmě součástí scénického jazyka, jež se s touto schopností divadelního prostoru potkává nejintenzivněji. Pražákova knížka je o scénografii a nemůže se této otázce vyhnout. Ale „meziprostor“ není scénografický prostor skládající se z řady reálných prvků. Je to celek, jenž tkví ve zkušenosti člověka, v jeho imaginaci, tvořivosti, jeho cítění a prožívání světa. Je to prostor, jenž je časem pro snění, protože může být dotvářen jak vnímajícím – v divadle divákem – tak tvůrcem všemi možnými způsoby podle individuálního založení. Je to zvláštní časoprostor. S tím pojmem operujeme v divadelní terminologii často, chápajíce jej přinejmenším ve dvou rovinách: jako dimenzi skutečnosti a jako dimenzi dramatickou, příslušející patřičnému scénickému tvaru. Pražákův „meziprostor“ stejně jako výklad konceptu ma ve studii Vostré nabízí ovšem ještě další možnosti, jak učinit z tohoto pojmu jednu z klíčových ústředních os působivosti a přitažlivosti divadla.

    Vstupem do časoprostoru máme šanci opustit trojrozměrnost a ocitnout se v jiných souřadnicích. Jak píše Pražák: v nich už neplatí objektivní měřitelnost, ale jenom subjektivní, a přitom ten pojem měřitelnost je neadekvátní objektivnímu vjemu, který tato skutečnost pozorovateli poskytuje. Je to onen „prázdný prostor“, o němž hovoří Vostrá. Prostor, v němž je čas prožít cosi hlubinného, procítit více než tvar, ale to, co je za ním, co je ukryté, neviditelné. Je to například ticho mezi dvěma slovy nebo zvuky, rytmus jako střídání klidu a pohybu. V současném divadle existují nepochybně trendy a tendence, které se zcela záměrně a vědomě pohybují na tomto poli – nebo se snaží o to, aby na ně vstoupily. Mnohé tradiční konvence jako pravidla uspořádání i vnímání se porušují a likvidují proto, aby se na plno a sugestivně vynořila tato „prázdná místa“, jež v divadle ovšem nemohou vzniknout a existovat než přes naléhavou názornost smyslového vnímání originálů reálných jevů. Zároveň však chce být takto vzněcována a živena obrazotvornost, jež vyrůstá z oněch „prázdných míst“, která usilují dojít k totálnímu, celistvému zpřítomnění lidského bytí.

    Vizualizace, která se čím dále tím více prosazuje v divadelním jazyku současnosti, se rodí z těchto pramenů – ať už na jevišti nabývá jakékoliv podoby a kvality. Je proto velmi podstatné a důležité, že se objevují studie, které k tomuto směřování a usilování přistupují z jiných pozic než běžného kritického reflektování, jež opakuje vyzkoušené vzorce a pracuje s neméně osvědčenými pojmy. Jak Pražákova knížka, tak studie Vostré k nim patří.


    Komentáře k článku: Ta útlá knížka Alberta Pražáka…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,