Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Světla a stíny Tance Praha 2018 (No. 3)

    Za letošním Tancem Praha se zatáhla opona. Závěrečný večer v pražském Foru Karlín patřil izraelsko-francouzskému projektu SUNNY choreografa Emanuela Gata a hudebníka (i performera) Awira Leona. Představení jsem nemohla vidět, místo toho mi dovolte vrátit se k titulu z minulého týdne, který by rozhodně neměl být opomenut. Mám na mysli inscenaci So Blue a vytvořila ji pod značkou svého souboru Foux Glorieux legendární “cyberpunková královna” z Montrealu Louise Lecavalier.

    Cyberpunková královna z Montrealu Louise Lecavalier. FOTO TP

    Musím podotknout, že při sledování neuvěřitelného tanečního maratonu So Blue se i divák zapotí (a nejen když je vedro jako minulou středu). Už po pár minutách se mi honilo hlavou, jak dlouho může performerka s chlapeckou vizáží (která přitom prozrazuje už určitý věk) to zběsilé tempo, snad až za hranicí fyzických možností člověka, vydržet. A ona je vydrží až do konce. A pokračuje, i když psychedelické techno rytmy (místy s meditativním nádechem) odpočívají. Pouze zrychluje nebo zpomaluje a – popravdě – hlavně zrychluje. Její pohyby jsou neklidné až neurastenické. Záškuby a třes evokují stres, katatonii, potřebu útěku. Chvílemi hudba umlká, ale po chvilce se rozezní nanovo, tentokrát v elementární podobě tlukotu srdce. Štvaná zvěř poprvé zakouší mír. Ale performarka musí u toho stát na hlavě… Ve výrazu je koncentrace. I pohyby jsou soustředěnější. Opisují vertikální osu, vzpínají se k nebi.

    Rodí se milostný vztah. FOTO TP

    Doposud jsme sledovali vibrace sólisčina vnitřního rozpoložení. To si teď mimoděk přivolalo na pomoc partnera v jevištním zastoupení Frédérica Taverniniho. Rodí se milostný vztah, v minimalistických, vzájemně izolovaných tanečních sekvencích, které se ovšem střídají v šíleném, těkavém, nezadržitelném rytmu. Jako by se vzájemně poměřovaly, ústí do “zfetované” pohybové smršti, která muže vypudí ze scény, aby žena musela nést zátěž sama. Když se opět vrátí, hysterický duet pokračuje, ale už jako kontaktní dialog. Je v něm partnerovo smrtelné vyčerpání        i partnerčina konejšivá odevzdanost, která však bezpřestání, nezdolně pobízí – drž krok. Nedrží. Ale vnáší do situace humor. Tančí s ní na zádech, ona se po něm pne, válí se přes sebe po zemi, stahuje ji k sobě a ona se mu v transu vysmýká. Na závěr si Tavernini dokazuje svou tělesnou “plnohodnotnost” alespoň zaujímáním uměřených póz a Lecavalier ve svém vlastním nedostižném tempu “ujíždí” dál. Ale sedí až do ztemnění spolu, jeden druhému po boku.

    Představu smrtící energie, kterou kanadská performerka vládne, slovo deprese zřejmě nevyvolá. FOTO TP

    Představu smrtící energie, kterou kanadská performerka vládne, slovo deprese zřejmě nevyvolá. A přece, každý ji prožívá jinak. Název totiž neodkazuje pouze k modrému nasvícení scény, ale v překladu znamená také smutek. Strhující, emocemi nadupaná (pro mě poslední) zkušenost, kterou si odnáším z letošního ročníku Tance Praha.

    ///

    Více na i-DN:

    Světla a stíny Tance Praha 2018 (No. 1)

    Světla a stíny Tance Praha 2018 (No. 2)


    Komentáře k článku: Světla a stíny Tance Praha 2018 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,