Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Svatá (s)prostoto!

    Jak to dopadne, když své síly spojí dva nejpopulárnější tvůrci ve svých oborech, se o prvním víkendu po premiéře přesvědčilo hned třicet tisíc diváků. Však také je to „film pro masy“, lehký a oddechový, oznámili Viewegh a Hřebejk, snad aby předem ulomili kritické hroty. Kromě na značku V+H láká film Svatá čtveřice (2012), označující se za komedii, rádoby lechtivým tématem výměny manželek a skupinového sexu.

    Svatá čtveřice

    K paňácovitosti postav vydatně přispívají z palce vycucané dialogy, jimž nepomůže ani úporná snaha – zejména mužských představitelů (Jiří Langmajer, Hynek Čermák) o civilní projev FOTO BONTONFILM

    Nudíte se? Zapomeňte na hrabalovskou radu s koupí medvídka mývala! Svatá čtveřice chce nabízet jiný recept proti nudě.

    Ovšem činí to způsobem pohříchu nudným. V několika scénách se sice podařilo vytvořit typické hřebejkovské „trapno“, které odkazuje na rané Formanovy filmy, bohužel však vedle trapna chtěného je Svatá čtveřice plná trapna nechtěného, způsobeného plytkostí námětu, děravým dějem a vykonstruovanými dialogy.

    Zásadní nedostatek tkví v tentokrát původním Vieweghově scénáři. Je psán à la thèse. Dramatická zápletka má úroveň pornofilmů – jde o to přivést aktéry, dva manželské páry unavené dvacetiletým soužitím, pod nějakou záminkou do postele. Všechno do sebe po způsobu červené knihovny přesně zapadá: muži jsou kolegové elektrikáři, ženy nejlepší kamarádky, rodiny žijí v sousedních domech, jedni mají dva syny, druzí dvě dcery, a tyto děti pubertálního věku spolu chodí. Další neuvěřitelná náhoda přivolá zlaté české ručičky, aby opravily hurikánem poškozené vedení kdesi na karibském ostrově. Majitelé těchto ručiček se s jazykovými znalostmi, zahrnujícími pouze tenk jů, bezpochyby v zahraničí snadno domluví. A ještě ke všemu zrovna v tu dobu vyhraje jeden z hrdinů ve Sportce, a tak s sebou na služební cestu mohou hoši vzít i manželky.

    V exotickém prostředí po mnoha stupidních diskusích dojde k očekávanému vyústění – k prohození partnerů při společné souloži, což pokračuje i po návratu domů. Mezitím rodiče jednoho z protagonistů postavili mezi jejich sousedícími domy plot, přičemž je od začátku nasnadě, že čtveřice onen plot posléze zase odstraní. Tento akt svou vysoce náročnou symbolikou zřjmě sděluje, že je třeba odstranit bariéry mezi sebou i falešný stud vnucovaný zejména církví. Tu reprezentuje jedna z hrdinek, „věřící“ Marie (Viktorie Čermáková), která se neobvyklému spojení ve čtyřech zpočátku brání. Podivnou scenáristickou logikou však záhy lehce souhlasí, bez jakéhokoli vnitřního boje. Její zábrany jsou naprosto nevěrohodné (jako ostatně veškeré pseudozápletky tohoto snímku), uměle a účelově implantované zřejmě proto, aby se nahrálo primitivnímu českému ateismu, který chápe náboženskou víru coby soubor zákazů a omezení v sexuální sféře.

    Nejen rozmlouvání o sexu, ale ani dlouho avizovaný sex samotný však nepředstavují nic erotického, vzrušujícího nebo aspoň zábavného (pokud vás ovšem nevzrušují sádelnaté půvaby čtyřicátnic či slizký knír Jiřího Langmajera). Jejich chování a mentální věk odpovídají adolescentům na školním výletě. O dobrotě a vlastně svatosti povah ústřední čtveřice má zřejmě přesvědčit jakási jejich vánoční charita – romské dítě přijaté do rodinného kruhu a návštěva půlnoční mše. Další křeč umělohmotného scénáře.

    K paňácovitosti postav vydatně přispívají z palce vycucané dialogy, jimž nepomůže ani úporná snaha – zejména mužských – představitelů (Jiří Langmajer, Hynek Čermák) o civilní projev. Herci v podstatě nemají co hrát. Scenárista se snaží imitovat řeč „obyčejných lidí“ používáním holých vět a neustálým opakováním omezeného výraziva. Lze však s úspěchem pochybovat, že by chlapi z lidu a jejich ženy neměli pro sexuální styk zemitějšího pojmenování než nesmělé „to“. (Podobně je málo pravděpodobné, že by jejich slovník zahrnoval pojmy jako „tabu“.) Zároveň s touto zdánlivou cudností jsou však schopni čehosi, co musí zarážet i jednodušší a otrlejší povahy: Dita (Marika Procházková), která pracuje v dětském domově, líčí Marii své sexuální praktiky před asi osmiletými dětmi. Vítek vtipkuje o vydražení panenství své dcery na internetu. Co to je za lidi, co je to za postavy? To není otázka přímo etiky a už vůbec ne nějaké religiozity, ale jen přirozeného lidského citu, kterému se prostě příčí svěřovat dětským uším detailní popisy intimního styku nebo si zahrávat se sebeúctou vlastní dcery. Tyhle postavy nejsou prosťáčci, nejsou reprezentanti tvůrci vzývaných „mas“, jsou to ufoni, Vieweghem uplácaná pimprlata.

    Nadanější psavec by z námětu dokázal stvořit lehkonohou boccacciovskou hříčku o tom, jak se pánům vymkl z rukou plán na výměnu partnerek a dámy je nakonec vypekly vzájemnou lesbickou náklonností. Tvůrčí impotence svaté dvojice V+H ale vyprodukovala těžkopádnou a neúnosně nudnou reality show poslepovanou jakýmisi snad hudebními klipy (nemotivovanými jízdami golfovým vozítkem po ostrově za vyhrávání kapely Eggnoise). Jediná složka na profesionální úrovni je kamera (Martin Šácha). Pár hezkých obrázků však myšlenkovou bídu filmu nepozvedne (navíc kontrast zimní české krajiny a slunečného Karibiku působí kýčovitě).

    Stručně řečeno, Svatá čtveřice je odpad. Ale máme naději, že příští Hřebejkův film Odpad, město, smrt, jenž by měl být filmovou verzí inscenace Dušana Pařízka v Divadle Komedie, bude z úplně jiného kvalitativního soudku.


    Komentáře k článku: Svatá (s)prostoto!

    1. Jarmila Hannah ČERMÁKOVÁ MgA

      Profilový obrázek

      SVATÁ SPROSTOTO?
      Stává se, že dobrá víra bez plodné a radostné lásky zatrpkne beznadějí. Potom je marné hrát potomkům s kontrasty: nuda a
      a „nuda“, světlo a tma, pravda a lež, teplo a mráz, výška a hloubka, napětí a uvolnění, plnost a prázdeň, prozření a
      slepota, všední a vyjímečné…..až do aleluja*
      Možná ani tvůrcům se docela nezadařilo (?)
      Paní Mejzlíkové se zas nepovedlo rozeznat věřící Marii jako
      Mariku /Procházkovou/ a „dceru člověka“ Ditu jako Viktorii
      /Čermákovou/. I v obsazení se může skrývat režijní záměr.
      A pokud půvab plnoštíhlé Marie na domácí půdě uráží, možná jej -narozdíl od kritiky- s úžasem objeví ostatní svět.
      Ale kritizovat kritičku za kritiku nedokonalou- to už by bylo příliš
      zlé. Nebo přislizlé, chcele-li!?
      Čermáková JH

      19.10.2012 (11.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,