Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Střípky z Divadelního světa Brno 2015

    Jediným a snad i trvalým organizátorem Divadelního světa Brno je od letošního roku Národní divadlo Brno. A změna k lepšímu byla patrná ještě před zahájením festivalu – při pohledu do programu.

    Julius Caesar

    Mord Julia Caesara (Géza D. Hegedüs) začíná… FOTO ROBERT VYStrČIL

    Dramaturgie šestého ročníku se zdála konečně vyvážená a poměrně kvalitní – i když je zřejmé, že například inscenace Možná že odcházíme ze Švandova divadla je spíše „poctou“ novému šéfovi činohry NDB Martinu Františákovi než „výběr z toho nejlepšího, co se na českých jevištích urodilo“. A jiné tituly lze opravdu stěží označit za „pokrokové“, jak by se dalo očekávat z podtitulu přehlídky: Festival progresivního divadla. Přesto byl především zahraniční program hodný pozornosti – kupříkladu profil německého divadla Theater Bremen či uvedení tří výrazných slovenských inscenací – Kapitál (režie Martin Čičvák), Laskavé bohyně (režie Michal Vajdička) a Mojmír II. aneb Soumrak říše (režie Rastislav Ballek).

    Co je však opravdu teprve v plenkách, je produkční a propagační část festivalu. Ne všechna představení se setkala s diváckým zájmem, chybou však bylo i paralelní zařazení několika produkcí ve stejný čas (během pěti dnů bylo v hlavním programu odehráno jedenačtyřicet představení a žádné nezačínalo dopoledne, jak bývá na festivalech zvykem). Naopak snaha zapojit přespolní diváky a dopravit svozy na brémský Višňový sad vyzněla dosti naprázdno, nebo, lépe řečeno, pohoršené hlasy zněly poměrně hlasitě. Paní a pánové v pokročilých letech své znechucení progresivním divadlem dávali najevo nejen o přestávce, ale i v průběhu představení. Jako svůj divácký vrchol festivalu pak chtě nechtě musím označit zoufalé zvolání: Ti herci tak křičí, že se tady ani nedá spát… Za nepodařený – graficky nevzhledný a informačně nevyvážený – považuji festivalový katalog a uživatelsky nevstřícné jsou také informace na webových stránkách (v anotacích inscenací například často chybí snad ti nejdůležitější tvůrci – autoři divadelních her!).

    Přes všechny výhrady se ale zdá, že konečně máme v Česku další opravdu mezinárodní festival… A zda to není chvála předčasná, se dozvíme dříve než za rok – další „ročník“ se má konat ještě tuto sezonu, koncem května.

    O mnohých inscenacích – především českých a slovenských – jsme již v Divadelních novinách psali, proto se v následujících krátkých textech snažíme přiblížit to nejpozoruhodnější ze zahraniční části programu.

    Lenka Dombrovská

    Višňový sad

    Druhé jednání brémského Višňového sadu se odehrává u bazénku, idyla však nepřichází FOTO ROBERT VYStrČIL

    Shakespearův Caesar v krvavém dnešku

    Luboš Mareček

    Jedním z očekávaných zahraničních titulů festivalu Divadelní svět Brno 2015 byla inscenace Julius Caesar maďarského divadla Vígszínház. Zavedená budapešťská scéna přivezla titul režiséra Róberta Alföldiho, s jehož prací se mohli návštěvníci festivalu potkat už před čtyřmi lety. Jeho tehdejší inscenace Lovecké scény z Dolního Bavorska v podání maďarského Národního divadla pro mne představovala jasný vrchol festivalového ročníku 2011.

    Letos už to tak jasné nebylo, přestože šlo o efektní a současné uchopení spoře uváděné hry. V kulisách dnešní doby a za použití opravdu mnoha litrů krve a se skutečným dlouhotrvajícím lijákem na jevišti diváci viděli důmyslně vystavěný příběh o vzestupu a pádu slavného imperátora. Zajímavé je, že s touto zmodernizovanou shakespearovskou klasikou světově proslulého režiséra a v Maďarsku i populárního moderátora, vyjel Vígszínház hostovat do zahraničí poprvé.

    Velmi obrazivá a sugestivní inscenace vypráví především o tom, že politika a moc ve své často krví potřísněné podobě fungují stále stejně jako v dobách Caesarovy úkladné vraždy. Režisér si vychutnal třeba právě inscenování Caesarova mordu – na začátku třetího dějství z císaře doslova tryskala krev. Ve výpravě byly využívány obrovské pojízdné černé siluety kapitolských vlčic. Tyto jakoby vnějškové divadelní efekty však nebyly jen povrchně líbivou záležitostí.

    Alföldi neinscenoval zaprášenou historickou story, jeho vzkaz k současnosti je jasný a nekompromisní. Několik televizorů, v nichž spiklenci proti Caesarovi hned po přestávce vysvětlovali a ospravedlňovali účel tohoto děsivého mordu, odkazovalo k předvolebním debatám a slibům dnešních politiků. Pozoruhodné na této inscenaci, která se nakonec možná i trochu ztratila ve velikosti látky, bylo režisérovo civilní, ale zároveň mohutné divadelní gesto. Aktuálnost Alföldiho divadla však netkvěla pouze v použití monitorů či ke dnešku odkazující výpravě a kostýmech, které především používaly manažerské obleky a vojenské maskáčové oděvy. Režisér rozkrýval a traktoval silné politikum této hry také přes jakoby apelativní – místy až fyzické herectví protagonistů. I když tento vzkaz poněkud utlačovala délka téměř tříhodinového kusu a někdy i přemrštěnost při použití nejrůznějších scénických efektů.

    Přesto považuji tohoto Caesara za živé současné divadlo řešící téma svobody jedinců, odpovědnosti lídrů nejrůznějších mas a až děsivé srážky těchto zástupů s nejrůznější (nejen politickou či vojenskou) mocí.

    Vígszínház (Maďarsko) – William Shakespeare: Julius Caesar. Režie Róbert Alföldi, kostýmy Júlia Szlávik, scéna István Kristiáni, dramaturgie Robert Vörös. Premiéra 6. prosince 2014. (Psáno z reprízy 19. října 2015 v Mahenově divadle.)

    Sedm smrtelných hříchů

    Maria Bill s orchestrem v inscenaci Sedm smrtelných hříchů FOTO CHRISTOPH SEBASTIAN

    Život přešel, jako bych ani nežil…

    Lenka Šaldová

    …říká na konci Čechovova Višňového sadu Firs, sedmaosmdesátiletý sluha, kterého na rodinném sídle zapomněla odjíždějící společnost. Zůstává v sídle, kde se už dávno zastavil čas. V brémské inscenaci holandské režisérky Alize Zandwijk je to přímo hmatatelné.

    Diváci ještě usedají na svá sedadla a na jevišti už přecházejí herci. A dlouhé minuty přešlapují na místě. Jepichodov (Siegfried W. Maschek) v obleku, s kyticí, kterou se chystá předat služebné Duňaše (Susanne Schrader). A Lopachin (Robin Sondermann) s nervózním úsměvem na tváři tu při žádosti o ruku poněkud překáží. Jako ostatně celou dobu. Přitom přináší řešení, jak zachránit zadlužený statek. Nikdo ho však neposlouchá, protože tady žijí všichni tak nějak mimo realitu. Především Ljubov Andrejevna Raněvská (Irene Kleinschmidt) a její dcera Aňa (Annemaaike Bakker), přijíždějící (bez peněz) z Paříže jako dvě princezny v růžových šatech (trochu však oškubaných). Urputně se snaží radovat z návratu do idylických míst, idylických časů. Není to radost a touha po selance okázale předstíraná, je bolestně, okázale chtěná, sobě i druhým s vervou sugerovaná. Jedno, že ve velké místnosti zbyl už jen stolek s konvicí a pár hrnky, tříkolka a na zdi obří hlava losa. Že skříňka, nad kterou se Raněvská rozplývá, se vzápětí Jepichodovovi rozpadne v rukou na kousky…

    Je to zvláštní, symbolický prostor: vysoké bílé zdi, v jedné z nich zabudované dveře – dobré čtyři metry vysoké, klika v úrovni hlavy. A tak se tu všichni zdají maličcí. Jen Firs (Guido Gallmann) pohybující se na koturnech sem zcela pasuje. Firs srostlý s panstvím. V druhém jednání zadní stěna mizí a otevře se pohled na bazének – rybníček v zeleném porostu. A společnost v plavkách se baví, řádí, stříká po sobě (samozřejmě skutečnou) vodu. Konečně opravdová idyla? Spíš snaha si ještě jednou užít. Duňaša si ve vodě začíná s mladíkem Jašou (Peter Fasching), sledována bezradným Jepichodovem. A Aňa je na chvíli konečně sama s věčným studentem Péťou Trofimovem (Johannes Kühn). Ten se svléká do naha, ovšem na sblížení to nevypadá, na forbíně, uzavřen do sebe, blouzní o lepších zítřcích – neschopný jakékoliv akce. Bezmoc nad bezmoc, strach cokoli závazného v životě udělat.

    Někdo inscenuje Čechova jako lyrické psychologické drama, jiný jako komedii, grotesku. V brémské inscenaci je vlastně všechno: melancholická zastavení i expresivní herecké akce, psychologická drobnokresba obsažená v přesně cílených pohledech, gestech, postojích, i zcela nerealistické, stylizované obrazy, které metaforicky odrážejí stav postav, jejich snahu navázat kontakt: jako když se všichni v jedné chvíli roztřesou a snaží se jeden druhého zabalit do ručníku, doobléknout… Různá stylová řešení přitom působí kompaktně, jistě díky tomu, jak samozřejmě mezi nimi přecházejí herci (kromě jmenovaných ještě Nadine Geyers­bach a Martin Baum) i díky tomu, že jevištní dění po celé tři hodiny z rohu jeviště rytmizuje Maartje Teussink, zpěvačka a muzikantka, živá kapela v jedné osobě. Velkou měrou se podílí na vytvoření sugestivního obrazu několika lidí, kteří si užívají na jakési poslední společné party, než opustí višňový sad, to jest než se definitivně rozloučí s minulostí. Nejsou tu žádné ovocné stromy, které začne reálně někdo kácet – višňový sad je symbolem lepších časů či spíše bezčasí, jakéhosi pevného bodu, kde je možno zastavit se, setrvat a zapomenout na vše kolem.

    Parádní představení, kterým Divadelní svět Brno razantně vstupuje do konkurence s Pražským divadelním festivalem německého jazyka i dalšími mezinárodními festivaly.

    Theater Bremen – A. P. Čechov: Višňový sad. Režie Alize Zandwijk, scéna Thomas Rupert, hudba Maartje Teussink, světla Christopher Moos, dramaturgie Benjamin von Blomberg. Premiéra 12. prosince 2013. (Psáno z reprízy 20. října 2015 v Janáčkově divadle.)

    Velký sešit

    Peter Fasching, Justus Ritter a Irene Kleinschmidt v inscenaci Velký sešit FOTO ARCHIV THEATER BREMEN

    Příliš chladná bezcitnost

    Jiřina Hofmanová

    Po zhlédnutí brémského Velkého sešitu jsem si musela položit otázku, jaká divadelní díla je vhodné přivážet na mezinárodní festival. Nepopírám, že němčina stále patří mezi světové jazyky, přesto považuji za problematické pozvat inscenaci založenou z drtivé většiny na vyprávění. Nicméně předpokládám, že dramaturgové založili rozhodnutí na vlastním silném diváckém zážitku. A ten s nimi nesdílím.

    Dramatizace Velkého sešitu, oceňovaného románu Ágoty Kristóf, zachovává důležité provokativní motivy. Matka své děti, dva bratry, kvůli riziku válečného bombardování „odsune“ z velkého města na venkov k jejich babičce. Zemitá žena disponuje minimem soucitu i hygienických návyků, chlapci si tento způsob existence velmi rychle osvojí a životem prochází s chladným nadhledem. Potkávají různé, vesměs zvrácené osoby, například dívku svého věku, která souloží se psy, nebo pomocnici na faře, která svou nevybouřenou sexualitu začne ukájet právě na nich. Přesto se zdá, že se jich nic nedotkne, nic s nimi neotřese. Navíc začnou sami aktivně kultivovat svůj bezcitný postoj pomocí cvičení krutosti či odolnosti. Toto šlechtění pak vede k vrcholnému aktu – vraždě.

    Inscenační řešení režisérky Theresy Welge je statické a dosti stoické, čímž se snaží navázat na téma „odlidštěnosti“ a stejně jako předloha tím zdůraznit popisované hrůzy. Nicméně tento střízlivý postup svědčí lépe stránkám knihy než hercům na scéně. Nedaří se zde totiž vystavět dostatečně mrazivou atmosféru a aktéři nedokážou ve svém projevu udržet ono odlidštěné napětí a jejich projev tak sklouzává k monotónnosti.

    A zde se oklikou vracím k původní otázce – je totiž pravděpodobné, že by takto vystavěná inscenace pro mne nebyla funkční ani v češtině. Věcná forma dobrovolně se zříkající „lidské hřejivosti“, ale zároveň nedostupující až k chladnokrevné zrůdnosti, nemůže, i přes provokativní obsah, zrodit působivé divadlo. (Obdobný problém jsem měla například s inscenací Slovenského národného divadla Rechnitz – Anděl zkázy.) Kovovými konstrukcemi a až obsesivně přesně rozloženými předměty se budu raději kochat v galerii.

    Theater Bremen (Německo) – Ágota Kristóf: Velký sešit. Režie Theresa Welge, scéna a kostýmy Franziska Waldemer, dramaturgie Regula Schröter. (Psáno z reprízy 22. října 2015 v Divadle na Orlí, Brno.)

    Jedna žena na sedm smrtelných hříchů

    Josef Herman

    Švýcarská herečka a šansoniérka Maria Bill (1948) vedla dvojí život. Ten divadelní prožila na švýcarských a německých jevištích a především posledních deset let ve Vídni spolu s manželem režisérem a divadelním ředitelem Michaelem Schottenbergem. Pravidelně se setkávala s dílem Bertolta Brechta (hrála Matku Kuráž, ale také Sally Bowlesovou v „brechtovském“ muzikálu Cabaret). Její hudební život vedle Weillových a Brechtových songů předurčily šansony Edith Piaf a Jacquesa Brela, úspěšně koncertovala po celé Evropě a posléze i nahrávala. Nemohla projít lepší průpravou na pěvecko-hereckou one-woman show, na kterou redukoval původně zpívaný balet Bertolta Brechta a Kurta Weilla Die Sieben TodsündenSedm smrtelných hříchů (poprvé v Paříži roku 1933) ve vídeňském Volkstheateru Michael Schottenberg. Inscenací se oba loučí s vídeňským divadlem a ona pomalu asi i s dlouholetou kariérou. Bylo tedy velmi šťastné, že ji festivalová dramaturgie pozvala vůbec poprvé do České republiky.

    Místo předehry zazpívala Maria Bill devět nejznámějších Brechtových a Weillových songů před oponou jen s doprovodem výtečného klavíristy Michaela Horneka. Nijak nelpěla na ortodoxním brechtovském stylu, songy podávala s maximálním emočním vypětím ve francouzském duchu Edith Piaf, ovšem podle Brechta nic neprožívala, ale racionálně až strojově přesně demonstrovala každou myšlenku, každou frázi a každé slovo v němčině, angličtině a výtečné francouzštině. Pohrávala si s večerními černými šaty a mohutným světlým boa, stála na koturnech – vlastně před zraky diváků drobně proměňovala strohý kostým a už to samo o sobě stačilo na účinné divadelní představení.

    Pro vlastní příběh baletu, putování dvou sester (jedna zpívá, druhá tančí) nejhoršími dírami amerického kapitalismu, aby pro rodinu vydělaly peníze na malý domek, se za oponou objevil malý orchestr. Zpoza pravého portálu vykouklo mužské kvarteto (už Brechtův a Weillův nápad, jak znázornit členy rodiny), trochu antický chór v černých oblecích, s nabílenými tvářemi, jednající jako strojové loutky. Maria Bill se postupně svlékala do mnoha podob ubližované lidské bytosti, vytahovala z kufříku významové propriety, aby se do něho nakonec uklidila sama. Nešlo o konkrétní události příběhu, ale o proměnu člověka pod jejich tíhou. O sílu zdánlivě křehké, tak snadno zranitelné ženy. Zobecňující karatelský Brecht byl v tomto pojetí sám dále zobecněný, dovedený až do symbolického vyjádření ani ne hrůzného kapitalismu, jak myslel, ale tvrdého života vůbec. Tedy pokud bychom to pitoreskní pásmo potřebovali ideologizovat, nutné to věru není, Brecht promine, silné je představení tím, že nevystavuje racionální teze v prvním plánu.

    Žánrově se inscenace nejspíš vejde do parametrů německého trochu drastického kabaretu, v němž se pěvecky, pohybově i výrazově famózní Maria Bill prochází od důstojné šansoniérky situacemi ženy různého věku, až skončí jako bezbranná holčička v laciných šatičkách. Jako vyplašený vrabčák (po vzoru Edith Piaf). Jako hromosvod všech hříchů světa.

    Dodejme, že orchestr doprovázel stylově, kvartet mužských aktérů byl přesný pěvecky i pohybově. V Brně chybělo titulkovací zařízení, ale stejně moc zapotřebí nebylo. Sedm smrtelných hříchů byl velký zážitek!

    Volkstheater Wien – Bertolt Brecht, Kurt Weill: Sedm smrtelných hříchů. Režie Michael Schottenberg, kostýmy Erika Navas, klavír Michael Hornek, dirigent Milan Turković. Orchestr Virtuosi Brunensis. Premiéra 10. října 2014 ve Volkstheater Wien. (Psáno z reprízy 19. října 2015 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.)

    • Autor:
    • Publikováno: 9. listopadu 2015

    Komentáře k článku: Střípky z Divadelního světa Brno 2015

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,