Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sto minut prázdnoty

    Divadlo Na zábradlí prožilo několik sezon bez zřetelného uměleckého vedení, a co hůř, bez zřetelné tváře. Střídaly se tu inscenace lepší, horší i nevzrušivě průměrné (těch bylo povážlivě mnoho), dlouhodobě se ale nedařilo objevit společného jmenovatele, který by zdejšímu dění dal jasný smysl a směr. K novému uměleckému šéfovi Davidu Czesanymu se proto upínají naděje, které nemají daleko k příslovečnému tonoucímu a stéblu slámy.

    Pro svou první šéfovskou inscenaci si Czesany vybral pět let starou hru Ambrózie od úspěšného, i v Česku často hraného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga. Je opatřena podtitulem Dionýská slavnost na začátku 21. století bez katarze a klade si ambiciózní cíl: předvést opilecké posezení skupinky hospodských pijáků coby podobenství o žalostném stavu vyhořelé západní společnosti. Schimmelpfennig docela sympaticky nemoralizuje a vyhýbá se též ideologizování všeho druhu; jednoduše posadí osm blíže neurčených středostavovsky vyhlížejících postav za stůl a nechá je vést idiotské opilecké řeči, mezi kterými tu a tam problesknou odrazy jejich osobních traumat. Občas se také bez valného důvodu, ale o to výmluvněji zpívá – třeba pijácká píseň z Goethova Fausta.

    Záhy se vyvalí všeprostupující vyprázdněnost, nezodpovědnost k sobě i k okolí, banalita a nicotnost problémů v přežraném světě, kde žádné skutečné problémy jakoby neexistují nebo si je nikdo není ochoten připustit. Jeden z „hrdinů“ se sice v průběhu pitky dozví, že přišel o veškerý majetek, a druhý (pravděpodobně) zemře, jenže ve zvoleném úhlu pohledu se to jeví zhruba stejně důležitě jako to, že se někdo jiný na záchodě pozvracel a rozbil si při tom hlavu o mušli. Když v hořce ironickém závěru poslední opilec zvolá Můžeme lítat […] Jsme vyšší bytosti. Jsme bozi, zní to už jen jako trochu nadbytečné podtržení mimořádně depresivního ladění celé hry.

    Smysl a vyznění Ambrózie je zřejmé. Otázka ovšem zní, zda Schimmelpfennig dokázal napsat dobrou hru. Přiznám se, že se v tomto ohledu neumím dost dobře rozhodnout. Můžete stokrát respektovat autorský záměr, jenže co s tím, když banální žvanění s minimální gradací a vcelku průhledným vývojem začne po pár stránkách působit monotónně a otravně. Banalita totiž vše ostatní doslova převálcuje. Lze ovšem namítnout, že Ambrózie není hra určená pro čtení – pro dobré herce a režiséra, schopného jít „za text“, může urputný výron prázdnoty představovat docela lákavou výzvu. (Jen na okraj: Ambrózie má leccos společného s mimořádně působivou Velkou žranicí. Odhaduji přitom, že pouhá četba literárního scénáře by mohla působit rozpačitým dojmem i v případě proslulého filmu.)

    Další otázkou je, jak si s Schimmelpfennigovou hrou poradili na Zábradlí. Odpověď je bohužel drtivě jednoduchá: nijak. David Czesany umístil herce na pomalu kroužící točnu a pod velké šikmé zrcadlo, které kromě toho, že vyhlíží velmi efektně, umožňuje divákům pohodlně (a vcelku zbytečně) sledovat, jak na stole přibývají a ubývají lahve i skleničky. Vyhýbá se pokušení předvést prvoplánovou hospodskou řachandu, respektuje autorovy minimalistické požadavky (žádná hra se světly, žádné rozehrávání opilosti atd.), aranžuje předepsané akce, ale po režijní stránce nepřidává prakticky nic.

    Jistě by se daly najít hry, které podobný režijní přístup unesou, Ambrózie však mezi ně nepatří: ze slibného textového polotovaru vznikla stominutová přehlídka herecké i režijní šedi. Protagonisté bez sebemenšího náznaku inspirace a jiskry odříkají příslušné banality, několikrát zazpívají a tím to taky celé skončí. Namísto depresivního a úmyslně trapného podobenství o vyprázdněnosti světa vznikla inscenace, která je sama natolik prázdná, že nevypovídá vůbec o ničem.

    Nemá smysl vyjmenovávat jednotlivé účinkující, nikdo totiž nepředvedl cokoli již dříve neviděného, nic, co by opravdu stálo za řeč – ani v pozitivním ani v negativním smyslu. A totéž platí pro celek: Ambrózie není ani depresivní ani provokativní, a dokonce ani doopravdy nechutná, přestože několik nechutností k vidění je. Vlastně není ani křiklavě nebo provokativně špatná. Je pouze a jen únavně prázdná. Pokud tohle měl být začátek nové éry Divadla Na zábradlí (a vzhledem k okolnostem vzniku si lze jen sotva představit, že by být neměl), došlo na ten úplně nejhorší možný start, jaký si lze představit.

    Divadlo Na zábradlí Praha – Roland Schimmelpfennig: Ambrózie. Překlad Veronika Musilová-Kyrianová. Režie David Czesany, scéna Petr B. Novák, kostýmy Katarína Hollá, hudba Jan Moravec, dramaturgie Lucie Ferenzová a Ivana Slámová. Premiéra 17. prosince 2010.


    Komentáře k článku: Sto minut prázdnoty

    1. meandra

      Profilový obrázek

      Jestli to není náhodou úplně prázdný kritik, nevím jestli by takový honotitel bez six – aprílu s hraniční poruchou osobnosti (to říkala psycholožka co přednáší na PF UK) měl mít právo někoho hodnotit, aby to nebylo smrtelné (tak jako u přestárlých hodnotitelů).

      03.08.2011 (10.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,