Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Macbeth na čtvrt plynu

    Lady Macbeth patří k tomu nejobtížnějšímu, co kdy bylo pro dramatický ženský hlas napsáno. Soprano sfogato vyžaduje, kromě kolize protichůdných požadavků dramatických a koloraturních, kontraaltový či mezzosopránový hlas, který je mocen vysokého des, nejlépe od přírody. Kdybychom však čekali, až přijde druhá Maria Callas, poslední představitelka tohoto vzácného historického oboru, mohli bychom na Macbetha zapomenout. Vrcholná scéna šílenství je posazena do Des dur právě proto, aby se v jejím závěru pěvkyně vyšplhala až k tónické primě jako své náměsíčné pointě. Jako by se Verdi chtěl pojistit: varianta končící kvintou je esteticky tak ohavná, že je nepoužitelná. Přesto dnes zní stále častěji, jak ubývá disponovaných zpěvaček.

    Macbeth, Státní opera

    Birnamský les se pohnul a prolnul s defilé budoucích králů – Macbeth (Anton Kere­midtchiev) nevěřícně zírá FOTO PATRIK BORECKÝ

    Národní divadlo nemá vyhovující pěvkyni ani v jedné z alternací. Anda-Louise Bogza se o des pokusila, ale vyšplhala se s nejvyšším úsilím k něčemu, co připomínalo spíše c, zatímco Jolana Fogašová to vzdala předem. I jinak se potýkala s nástrahami partu méně úspěšně než Rumunka, jež i zde, přestože se jí náměsíčná scéna nevydařila, dokázala svou třídu. Jakmile ji part nežene do výšek či neskáče nemilosrdně napříč registry (to je ovšem podstata role), její plný, ušlechtile voluminózní tón ovládne scénu. Fogašová fyzicky lépe ztvárňuje roli našeptávačky: věší se na svého kumpána, kdykoli je třeba vrátit mu ochabující motivaci, její třaslavý tón je však již proti jakémukoli dobrému mravu. Martin Bárta předvedl jeden ze svých standardně dobrých, místy i velmi dobrých (Pietà, rispetto, amore) výkonů – jeho technické zpívání ovšem potěší spíš ucho než srdce. Zabudoval do svého Macbetha princip střídání dyšného piana a forte v plné rezonanci. Mezi tím se však neklene psychologicky uvěřitelný oblouk odkrývající rozporné nitro, ale chladná racionální úvaha a její mechanická realizace. Nejvyšší hodnotou obou pre­miér byl výkon Bulhara Antona Kere­midtchieva, který z úrovně nastudování vyčníval až nepříjemně. Jeho projev dokládá to nejlepší školení i specifický smysl pro stylové požadavky verdiovské kantilény.

    Martin Čičvák podává nejkonciznější Shakespearův krvák jako okázale znuděný vypravěč. Předkládá některé skutečně palčivé otázky: Je hydrant zakalkulovanou součástí inscenace, nebo máme pouze nahlédnout do útrob divadla? je správně. Scéně Hanse Hoffera dominuje jakýsi splaz, hrozivě klesající, jak se kolem tyrana stahují sítě. Docela nosný nápad, provedení však nevyznívá, jak by mohlo. K lepším nápadům patří i breakdanceři bavící malého Fleance, dokud se z nich nevyklubou vrazi. Velká necitlivost ke specifickým potřebám opery vyzařuje ze scény uprchlíků: než se nahrnou dopředu a usadí, nezbude z úvodních pizzicat takřka nic, a přitom to velebné ticho patří k nejinspirovanějším místům opery. Divadlo tu hloupě přehlušuje samo sebe.

    Dílo obrovské inspirace, ale i zcela konvenčních řešení, ovšem potřebuje schopného verdiovského dirigenta. Jiří Štrunc patří k jistotám plzeňské opery, ale s „geniálním bastardem“ si moc nerozumí. Žádná dramatická sforzata, ohnivě vystřelující crescenda, jen samé nevzrušivé mezzoforte. Dvojtečkovaný rytmus, tak příznačný pro Verdiho jazyk, hrán velmi vlažně, stejně jako odbyté synkopy ve sboru vrahů. Kolik vášně a temperamentu zůstalo pod pulty! Rytmická přibližnost je základním znakem nastudování: bitevní trubky, rozsypané nástupy Čarodějnic. Ty jsou však klíčem k Macbethovi, zdrojem jeho zhoubné nejistoty. Statickou baletní scénu, umístěnou symetricky do středu díla jako jeho klimax, nutno prostě přežít. Zjevení králů pečlivě odkrokováno jako na spartakiádě.

    Verdi nemá ani po sto padesáti letech v Čechách žádnou tradici. I tato inscenace to odkryla v plné nahotě.

    Národní divadlo Praha, Státní opera – Giuseppe Verdi: Macbeth. Hudební nastudování a dirigent Jiří Štrunc, režie Martin Čičvák, scéna Hans Hoffer, kostýmy Marija Havran, sbormistr Pavel Vaněk, pohybová spolupráce Tomáš Krivošík. Orchestr a sbor Státní opery. Premiéry 11. a 13. června 2015.


    Komentáře k článku: Macbeth na čtvrt plynu

    1. Irena Kopeckx

      Profilový obrázek

      Ale.
      tato inscenace, orchestr, sbor, Macbeth a Lady Macbeth vynikajici. r. Anton Keredmitchiev a Anda Luise Bogza vynikajici.

      25.06.2015 (12.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Podle mého
        bylo hudební i pěvecké provedení hodně dobré. Anda-Louise Bogza výtečná: nejen technické zpívání, nejen její stále famózní hlas s krásným témbrem, nejen pečlivé propracování role, ale hlavně smysl pro situace, pro stavy její vražednické a po moci sílící postavy.

        26.06.2015 (6.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Martin David

      Profilový obrázek

      Pan autor Ivan
      a jeho psychologicky „Klimax“? Opera „na:1[4 plynu?“ To ne

      25.06.2015 (12.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. David Buršík

      Profilový obrázek

      I když po hudební stránce více než zdařilé,
      celkový dojem ale značně degraduje scéna a civilní kostýmy souboru. Myslím si, že ignorování historičnosti u takovýchto klasických oper je trestuhodné. Při hudebním prožitku opravdu nemám zájem studovat zákulisí jeviště (včetně červených hydrantů). To ať pan režisér Čičvák klidně organizuje exkurse, možná by byl úspěšnější…

      21.02.2016 (21.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,