Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Starší kolega I. O.

    Měl jsem to štěstí, měl jsem tu čest: Celou druhou polovinu svého života jsem směl být přítelem Iva Osolsobě.

    Ivo Osolsobě (26. 3. 1928 Brno – 27. 9. 2012 Brno) FOTO archiv

    Začalo to vlastně už roku 1972, když jsem končil studia na FFUK. Kabinet českého divadla (Sovovy mlýny) při Ústavu pro českou a světovou literaturu ČAV (Strahov) chystal jakýsi slovník českých divadelníků (ke kterému nakonec nikdy nedošlo, resp. byl časem transformován na Slovník umělců Národního divadla, který vyšel k Roku českého divadla 1983). Zveřejnil heslář a vyzval teatrologickou veřejnost k práci. Byl jsem – posléze – frustrovaný, nepublikující topič s doktorátem, který měl fůru volného času a žádnou seberealizaci. Našel jsem si v hesláři „to své“ a postupně (ovšemže zbytečně a téměř zadarmo) napsal hesla Josef Durdík, Otakar Hostinský, Otakar Zich, Max Brod a začal pracovat na hesle I. Osolsobě. Objektu svého zájmu jsem napsal o podklady. Rozvinula se čilá korespondence, ve které jsem záhy získal epitheton constans Milý Biograf.

    Začít psát divadelní kritiky mě tehdy ještě vůbec nenapadlo a psát „to své“, totiž teorii, nebylo kam. Od topiče by ji navíc asi ani nikdo nevzal. Slovník vyšuměl do ztracena, já začal roku 1974 pracovat v Ústředí uměleckých řemesel (malé rigorosum z estetiky) a v tomto oboru postupně i publikovat. A po čase i o divadle. Divadelním kritikem ze zoufalství, z nemožnosti být vědcem – teoretikem.

    Občas jsem psal i o Divadle na provázku, zajížděl do Brna a seznámil se s I. O. osobně. To už jsem nebyl „milý biograf“, stal jsem se „milým kolegou“. Kromě puzení k teorii divadla měli jsme s panem doktorem – vykat jsme si nikdy nepřestali – společné mnohé. Jeho bratr byl za války, stejně jako můj otec Vlastislav, v zahr. armádě v Británii – on ovšem v emigraci zůstal. Osolsoběho tatínek učil na brněnské technice mého tchána, prof. ing. V. Zajíce (1917, od roku 1968 s celou rodinou v kanadském exilu).  Příbuzní v nepovoleném západním „zarubeži“, to byl po celou Čtvrtou republiku (1948 – 89) dost nemilý škraloup na „kádrovém profilu“.

    Shodli jsme se samozřejmě i na lásce k hudebnímu divadlu, operetě i muzikálu. Jako teenager jsem měl kamaráda, jehož tatínek byl komunisty zahnán k práci kulisáka Karlíně; dostávali jsme volňásky, a já tak byl mezi spolužáky bílá vrána, či černá ovce, která znala lépe hudbu operetní než rockovou. Proto jsem se nijak nezdráhal, když mě tehdejší divadelní redaktor Tvorby, „Lunochod“ Miloš Vojta vyzval, abych jel (na účet listu) do Brna a napsal recenzi z obou čs. premiér Kabaretu (v tom druhém obsazení hrála jeho neteř, v prvním excelovala „česká Liza Minelli“ Eva Veškrnová). Dramaturgem, překladatelem, ale i úspěšným režisérem byl I. Osolsobě, a já s radostí napsal kritiku Politický muzikál (Tvorba 1978, 8). Po premiéře mě vzal I. O. do blízkého hotelu Opera, kam pozval svého přítele Oldřicha Nového. Obrovský zážitek: osmdesátiletý mistr suverénně zanalyzoval představení v jeho kladech i záporech a navrhl řadu vylepšení. Okamžitě nám bylo jasno: Kabaret měl režírovat on!

    Teorie divadla se u nás tehdy nikde nedělala (v letech 1967 – 72 jsem za studií na Katedře divadelní vědy FFUK neslyšel jedinou přednášku z teorie divadla, jenom jedna jediná – historika Jana Kopeckého – se tomu trochu podobala). Mezi mnou a „Ivošem“ se rozvinula na toto téma intenzívní korespondence. Psal rád a dlouhé, čistě teoretické dopisy. Řádkování 1, od okraje k okraji, jsou to desítky a desítky stránek. Já odpovídal často v bouřlivých polemikách, protože pro mne byl „genus proximum“ pojmu divadlo pojem umění, kdežto jemu pojem komunikace (o umění prohlašoval, že jej ani trochu nezajímá). Nakonec jsme se ale vždy souhlasně sešli na poli jménem sémiotika (semiologie). Po listopadu vyška knižně jeho zásadní studie Mnoho povyku pro sémiotiku (1992), kterou jsem na cca 25 stránkách recenzoval v Divadelní revui.

    V květnu 1976 jsem s tuctem přátel založil, resp. obnovil Societas incognitorum eruditorum /in terris austriacis /původně 1746-52/, která na bázi hravé mystifikace vyvíjela intenzivní činnost, včetně vydávání samizdatového měsíčníku Acta Incognitorum (nepřetržitě až do konce roku 1988). Mezi zakládajícími členy byli mj. i  filmový historik a kritik Jiří Cieslar se svou budoucí chotí Evou Frídovou, historik Jan Hozák (dodnes v Národní technickém muzeu), později vstoupili např. Odilo I. Štampach (dnes religionista), kunsthistorička Marie Černá (Judlová, Klimešová), ba i Jaroslav Etlík. Společnost se na svých pravidelných přednáškových „salonech“ – každý druhý pátek –  seznamovala i s pozvanými osobnostmi z řad starší generace, některým bylo nabídnuto i čestné členství. Mezi prvními byli Jan Vladislav, Myrtil Frída, Ivan Vyskočil, Ota Roubínek a Ivo Osolsobě. Při té příležitosti proslovil každý „vstupní přednášku“, která pak vyšla v měsíčníku. I. O. u toho ale – na rozdíl od ostatních – nezůstal a publikoval v našem samizdatu dál. A tak v něm vyšly český překlad německé předmluvy Olega Suse k německému reprintu Zichovy Estetiky dramatického umění, Osolsoběho rozsáhlá polemika s ním (1986), české překlady Osolsoběho cizojazyčných studií (např. z francouzštiny – překládala romanistka Alena Bahníková, prof. jazykové školy v Praze).

    Byl jsem nadšeným fandou Pospíšilova Dětského studia Divadla na Provázku, kde hrál mj. Osolsoběho syn Petr (*1962, v Bramborovém dni na kontrabas, dnes profesor FF MU, filosof a estetik). Bratr Jiří Osolsobě (1918–1975) byl zahraniční letec RAF a autor válečných vzpomínek Zbylo nás devět (napsány 1947, vyšly 1988), které jsem recenzně oslavil.

    Ivo nebyl můj učitel. Byl to starší kolega a hlavně – byl to PŘÍTEL. Dlouho jediný, kterého jsem mezi teatrology měl. Naše soukromá spolupráce došla nakonec i oficiálního naplnění, a to Osolsoběho hesly ve slovníku Základní pojmy divadla (2004), jejichž jsem byl redaktorem a místy i spoluautorem (český muzikál). Snad se žádným z těch čtyřiceti autorů slovníku jsem se tolik nenadřel, ale výsledek stojí za to: hesla, podepsaná io, jsou brilantní! Byli jsme jimi s Michaelem Prostějovským nadšeni už tenkrát a jsem jimi nadšen i dnes.

    Děkuji, pane doktore, za celých těch 40 let děkuji!


    Komentáře k článku: Starší kolega I. O.

    1. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      „Slovník umělců Národního divadla“
      se ve skutečnosti jmenuje „Národní divadlo a jeho předchůdci: Slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního“ a vyšel nikoli v roce 1983, ale 1988. K jeho genezi viz Odpovídá PhDr. Jan Pömerl, CSc. Scéna 14, 1989, č. 6–7, s. 2

      08.10.2012 (9.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Díky, Martine, je to tak.
      Prosba na správce blogu: nebylo by možné vyměnitr první odstavce ta tyto (?):
      Celou druhou polovinu svého života jsem směl být přítelem Iva Osolsobě /26. 3. 1928 Brno – 27. 9. 2012 Brno/. Začalo to vlastně už roku 1972, když jsem končil studia na FFUK. Kabinet českého divadla (Sovovy mlýny) při Ústavu pro českou a světovou literaturu ČAV (Strahov) chystal jakýsi slovník českých divadelníků. Zveřejnil heslář a vyzval teatrologickou veřejnost k práci.
      Byl jsem – posléze – frustrovaný, nepublikující topič s doktorátem, který měl fůru volného času a žádnou seberealisaci. Začít psát divadelní kritiky mě tehdy ještě vůbec nenapadlo a psát „to své“, totiž teorii, nebylo kam. Od topiče, jakkoli s doktorátem, by ji navíc asi ani nikdo nevzal.
      Našel jsem si v hesláři „to své“ a postupně (ovšemže zbytečně a téměř zadarmo) napsal hesla Josef Durdík, Otakar Hostinský, Otakar Zich, Max Brod a začal pracovat na hesle Ivo Osolsobě.
      Objektu svého zájmu jsem napsal o podklady. Rozvinula se čilá korespondence, ve které jsem záhy získal epitheton constans „Milý Biograf“. Slovník vyšuměl do ztracena, resp. byl časem transformován na Slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního, který vyšel až pět let po Roce českého divadla (1988).

      09.10.2012 (2.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,